Max procházel chodbami labyrintu. Mísily se v něm smíšené pocity. Cítil radost, že si konečně mohl zase zařádit a lovit. Zároveň ale cítil i vztek. Peter mu jeho plány zkazil. Pokazil to stejně, jako tehdy Penelope. Byli si tak podobní. Alespoň to si Max v duchu myslel. Přemítal nad tím vším, co se stalo. Bude se muset pro jeho tělo vrátit a zakopat ho v lese. Věděl však, že to počká. Petera nikdo hledat nebude. Procházel chodbou dál, na tváři spokojený úsměv. Náhle však světla v chodbě zablikala. Max se zamračeně rozhlédl. To by mu tak ještě scházelo, aby byl problém s elektřinou. Když znovu zaměřil svůj pohled před sebe, spatřil na konci chodby postavu. Že by to byl Peter? To nemohlo být možné. Sám přece na vlastní oči viděl, jak se topí. Ten idiot neuměl plavat. Možná je jen unavený. Max si tím byl téměř jistý. Musel být prostě jen unavený. Jenže ta osoba tam pořád stála a čím víc se k ní přibližoval, tím víc začínala nabývat přesnější obraz. Nebyl to Peter. Byla to dívka. Dokonce ne ledajaká dívka. Byla to Penelope. Vražedným pohledem Maxe propalovala, aniž by se přitom jen o kousíček pohnula. Celý její strnulý postoj i vzhled nedělal Maxovi vůbec dobře. Začal se hystericky smát. Musel blouznit. Ona je přece mrtvá. Zabil ji vlastníma rukama. Pohřbil ji několik metrů pod zem. Nebyla šance, aby přežila. Ledaže by byla... ale ne. Duchové přece neexistují. Max vedl boj sám se sebou. Zároveň ustál v pohybu. Nechtěl se k tomu přízraku dál přibližovat. Rozhodl se jít na druhou stranu. Jenže na druhém konci už stála další postava. Další dívka. Malá bruneta s mrtvolným pohledem. Oči jí krvácely. Byla v daleko horším stavu než Penelope. Tahle dívka. Rose. Vůbec první Maxova oběť. První z těch několika, které pak následovaly.

Penelope udělala první krok. Pak druhý. Rose vzápětí její počínání napodobila. To se Maxovi vůbec nelíbilo. Křičel na ně. Vztekal se. Vyhrožoval jim, že je klidně zabije znovu pokud bude muset. Dušoval se, že jeho ty prokleté hlasy nezastraší. On se přece zastavit nenechá. Obě ale ve svém přibližování se pokračovaly. Nezůstaly jediné. V chodbě se objevily další dívky. Objeti jeho předchůdců. Nina, kterou zabil jeho dědeček. Samantha, která zemřela rukou jeho praděda. Také Bianca. Její smrt byla tou první ze všech. Ona byla ta, kterou Samuel zabil, jako první a po které začal ona vražedné běsnění. U její smrti se zrodila bestie. Všechny tam byly. V té malé úzké chodbě. Max neměl, kde uniknout. blokovaly mu všechny možné východy, včetně těch schovaných ve zdech. Neměl šanci. Tak jako ony.

Penelope se k Maxovi dostala jako první. Dřív než se stihl vzpamatovat mu přiložila dlaň na čelo a donutila ho v mysli prožít všechnu tu bolest a strach, který tehdy prožívala ona. Max křičel. Řval jako smyslů zbavený. Uši drásající křik. Tak, jako křičela tehdy ona. Bolest. Šílená bolest, kterou musela prožívat znovu a znovu. Když s ním Penelope skončila, vystřídala její místo Rose. Stejně jako ona mu přiložila dlaň na čelo a ukázala mu utrpení, které tehdy prožívala. Max klečel na zemi na kolenou, obklopen dívkami, které přišly o svůj život. Rukami si zacpával uši, jakoby doufal, že díky tomu ten křik, bolest a hlasy zmírní. Nepomáhalo to. Prosil. Stejně, jako tehdy ony i on škemral, žádal a prosil, aby přestaly. Aby to skončilo. Myslel si, že je všemocný. Že má právo rozhodovat kdo může žít a kdo ne. Že má právo vzít něčí život. Jenže se mýlil. Tak moc se mýlil. Byl netvor. Bestie bez srdce a duše. Prázdná schránka. Vězněm své nemocné mysli. Pouhou loutkou. Jenže nic z toho ho neospravedlňovalo. Byl vinen. Krev byla na jeho rukou. Musel za své činy pykat. Musel vědět, jaké to bylo, být na druhé straně. Být oběť. Střídaly se jedna podruhé a jakmile skončily, začaly znovu. Mučily ho svými vzpomínkami stejně, jako tehdy on mučil je. Maxovi se z toho všeho motala hlava. Cítil se malátný. Pohled měl rozmazaný. Když už měl pocit, že buď omdlí nebo se pozvrací, přišla tupá rána a on upadl do temnoty.