Pravdou je, že jsem se svým odjezdem dvakrát neotálel. Nebylo nic, co by mě v mém původním domě drželo. Té staré zatuchlé garsonce, ve které jsem žil, se nikdy nedalo říkat domov. Alespoň ne od doby, co už nežila máma. Peníze, které jsem si v práci vydělal, mi stačily sotva na pokrytí nákladů a jídlo. Neměl jsem přátele ani holku. Byl jsem prostě sám. Jen kvůli tomu jsem souhlasil, že se do domu po otci nastěhuju. Doufal jsem v lepší život. V nový začátek. Snažil jsem se nad tím moc nepřemýšlet. Prostě jsem posbíral všechny své osobní věci, které se mi podařilo vecpat do dvou krabic a odjel jsem. Nikdy jsem na jihu Anglie nebyl. Vlastně jsem nikdy necestoval dál, než do sousedního města, a to bylo jen kvůli tomu, že tam převezli mámu, když poprvé onemocněla. Tentokrát však bylo potřeba cestovat skoro přes půl kontinentu, abych mohl začít znovu. Nedělal jsem si zrovna velké naděje, ale přesto jsem doufal, že by se mi konečně mohlo podařit obrátit můj život k lepšímu.

Stál jsem před tím obrovským sídlem a nebyl si jistý, jestli jsem se možná neunáhlil. Zvládnu vůbec tak velký dům udržovat? Musím tyhle pochyby okamžitě dostat z hlavy, na ně bude čas později. Sídlo bylo ještě mnohem úchvatnější a honosnější než na fotkách. Klidně by se do něj vměstnali i dvě rodiny. Nikdy jsem naživo neviděl takový dům. Ty obrovská  křídlová okna, kamenné obložení, arkýře, dokonce rozlehlá zahrada, která se táhla až menšímu lesu za ní. Nechápal jsem, že pořád vypadá, jako nový. Schmit tvrdil, že je v rodině mého otce už po několik generací. Očividně si na jeho udržování dávala otcova rodina hodně záležet. Panebože do čeho jsem se to upsal. Tady přece nemám co dělat. Do takového sídla já nepatřím. A dost. Takhle přemýšlet fakt nemůžu. Už stačilo té sebelítosti. Musím se konečně vzchopit a něco se sebou dělat. Takhle by mě máma vidět nechtěla. Doufala, že vyrostu ve šťastného, silného a sebevědomého muže, který si půjde za svými sny. No... zatím se jí nesplnilo ani jedno z jejich očekávání. Ostatně já ke splnění jejího přání zrovna moc nepřispěl. Vlastně jsem se nikdy ani pořádně nesnažil. Jenže to se teď změní! Musí! Je načase vykročit vstříc své nové budoucnosti. 

Mé první kroky směřovaly k hlavním dveřím sídla. Byl pro mě trochu problém najít v tom šíleném svazku klíčů ten správný, který mě pustil dovnitř. Za masivními dřevěnými dveřmi se nacházela obrovská hala. Všude spousta obrazů a soch. Na jejím konci pak bylo obrovské dřevěné schodiště, vedoucí do prvního patra. Nalevo a napravo ode mě pak byly dvoje dveře, vedoucí do dalších místností, nacházejících se v přízemí. Nábytek a vybavení sice nejspíš nebylo původní, ale i tak do sídla skvěle zapadalo. To jsem musel uznat i já, jakožto absolutní negramota, co se designu a historie týče. Nebyl to úplně můj vkus, ale už po pár minutách jsem věděl, že si na to dokážu zvyknout. Ostatně mi nic jiného ani nezbývá. V pravé části, přízemí, sídla se nacházela obrovská jídelna a kuchyň velká, jako můj původní byt. Byla taky první věcí, která mi na mém přestěhování udělala radost. Vaření jsem miloval a možnost "vyřádit se" v takhle velké kuchyni, plné nejrůznějších spotřebičů, byl prostě sen. Už jsem si v hlavě sepisoval nejrůznější pochoutky, které si tam připravím. Problém nastal ve chvíli, kdy mi došlo, že abych v ní vůbec mohl začít vařit, musel bych mít nějaké zásoby, což znamenalo nakoupit, a to zase, že bych musel utratit peníze, kterých jsem zrovna moc neměl. Stačilo by mi to na prvotní nákup, ale stejně si dřív nebo později budu muset najít nějakou práci, abych do měsíce neumřel hlady. Rozhodl jsem se proto, že si ještě rychle prohlídnu pár pokojů a vydám se do centra obhlídnout možnosti práce a nakoupit. V přízemí jsem našel minimálně dva různé salónky, pracovnu a obývací pokoj. Všechny tyhle místnosti se nacházeli v levé části sídla. V horním patře jsem si vybral jednu z mnoha ložnic, která měla dokonce svou vlastní koupelnu. Obrovská, měkká a pohodlná postel, přímo lákala k tomu, abych se do ni natáhl a zbytek dne prospal. Nikdy jsem v takové posteli nespal. Ta moje byla tvrdá a značně proleželá, ostatně máma jí tehdy kupovala z druhé ruky. Zato teď budu spát, jako v pohádce. Rozhodl jsem se všechny své věci zatím nanosit do své ložnice s tím, že si vybalím, až po mé návštěvě centra.

V centru to dost žilo. Všude spousta lidí, různých obchodů a kaváren. Hned jsem si zašel do jednoho z marketů nakoupit ty nejnutnější potraviny a suroviny, abych si z nich mohl nějakou dobu vařit. Když jsem míjel jednu z kaváren, napadlo mě, že bych si mohl na oslavu nového začátku dopřát kousek lahodného dortu. Nějaké peníze navíc jsem ještě měl a navíc, proč se při takové příležitosti neodměnit. Vešel jsem tedy do jedné menší kavárny, bylo tam zrovna skoro prázdno. Za barem postával muž, tak v mém věku. Krátké, tmavě hnědé až skoro černé vlasy, zelené oči a na tváři mu pohrával mírný úšklebek. Zrovna připravoval kávu a oslňoval svým šarmem stařenku, která na svou objednávku čekala.

"Ahoj. Co to bude?" věnoval mi zářivý úsměv, když jsem přišel na řadu.

"Ahoj. Vezmu si sebou ten čokoládovo-višňový dort," sdělil jsem mu svoji objednávku a vyčkával.

"Přijel jsi sem na dovolenou? Nikdy jsem tě tady neviděl," vyzvídal.

"Ne, právě jsem se přistěhoval," odpověděl jsem popravdě.

"Paráda, tady je to super uvidíš," rozzářil se a začal mi vykládat o všem, co bych měl určitě vědět a vidět. Bylo to až komické. "Mimochodem já jsem Max," napřáhl ke mě svou pravou ruku.

"Těší mě, já jsem Peter," opětoval jsem mu představení.

"Kam ses vlastně nastěhoval Petere? Pokud vím, tak tady moc volných bytů nebylo," ptal se dál. Očividně byl Max dost zvědavá osoba. Na druhou stranu byl ale sympatický a milý.

"Vlastně jsem tady zdědil jeden dům. Takové staré, obrovské sídlo. Patřilo mému otci," objasnil jsem mu. Max chvíli vypadal zamyšleně, ale nakonec znovu nahodil svůj zářivý úsměv.

"Tak to máš super, ten barák znám," pronesl vesele.

"Už budu muset jít, ale díky za pokec," ukončil jsem náš rozhovor a pomalu se vydal směrem k východu. Venku už se začínalo stmívat a já si ještě musel vybalit.

"Nemáš zač, kdykoliv si budeš chtít pokecat, klidně se sem za mnou zastav. Víš co? Na, tady máš moje číslo. Kdyby jsi potřeboval s něčím poradit, pomoct něco nastěhovat, zavolej. Rád jsem tě poznal Petere," vrhl se za mnou ke dveřím, aby mi předal vizitku kavárny, na jejíž zadní straně byla propiskou dopsané jeho číslo.

"Díky, taky jsem tě rád poznal," pokývl jsem na pozdrav a vyrazil do svého nového domova. Max působil, jako fajn chlapík. Že by se mi konečně podařilo najít si přátele?