Oba mí rodiče zemřeli. Mámu zabil nádor na mozku a otec se uchlastal k smrti. Zůstala jsem na světě sama. V mém rodném městě se mi navíc nikdy moc nedařilo. Rozhodla jsem se proto začít úplně od nuly. Vypadnout. Odjet někam daleko a začít znovu. Nebylo těžké to udělat. V mém rodné městě nebylo nic, co by mě tam drželo. Tak jsem se přestěhovala do malého města na jihu Anglie. Bylo tam krásně a z peněz, které mi po rodičích zbyli jsem si mohla dovolit tam pronajmout malý byt. Našla jsem si práci v tamní knihovně. Milovala jsem to tam. Spousta možností, co dělat, kam chodit na procházky a moc příjemní obyvatelé.

Jednoho dne jsem se vydala prozkoumat místní vyhlášenou kavárnu. Domovník bytu mi poradil, že si tam musím rozhodně alespoň jednou zajít. Jejich zákusky jsou prý vyhlášené a naprosto fenomenální. Nemusel mě dvakrát přemlouvat. Během obědové pauzy v práci jsem tam zaběhla rozhodnutá zjistit, jestli opravdu nelhal. Vešla jsem do kavárny a usadila se u jednoho ze stolů u okna. Bylo to ostatně také jediné a poslední volné místo. Vypadalo to, že tam chodí opravdu hodně lidí.

Pak jsem ho uviděla. Krásný muž s krátkými, tmavě hnědými až skoro černými vlasy. Jeho oči byly smaragdově zelené a zářily. Po celou dobu, co obsluhoval mu v nich tančili malé jiskřičky. Každému jednomu zákazníkovi věnoval široký úsměv, takový ten, který vás donutí se usmívat taky. Ostře řezaný obličej a svalnaté paže rýsující se pod černým tričkem, které měl na sobě. Nemohla jsem z něj spustit oči.

"Co to bude?" oslovil mě s úsměvem, když došel k mému stolu, aby převzal objednávku. Málem jsem z toho jeho úsměvu roztála. Jeho pohled mě naprosto ochromil.

"Já... dala bych si... dala bych si kávu," vykoktala jsem ze sebe nakonec a měla chuť se propadnout do země. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Co se to se mnou proboha dělo? Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Musela jsem být rudá, jako rajče.

"To jsem si myslel," zasmál se. Byl vtipný. "Jakou máš ráda?" položil mi další otázku.

"Výběr nechám na tobě," oplatila jsem mu úsměv, když mi mozek začal konečně zase pracovat.

"A co něco sladkého pro sladkou dívku?" mrkl na mě vesele a já šla málem znovu do kolen. Ještěže jsem seděla.

"Dala bych si jablečný koláč," ani jsem si nebyla jistá, jestli jsem to řekla nahlas. Jen jsem na něj zírala a mrkala, jako by mi do oka spadlo nějaké smítko.

"Hned budu zpátky," zazubil se na mě a odběhl zpátky za barový pult.

Musela jsem se, co nejdřív vzpamatovat. Taková ostuda. Co si o mě jen pomyslí? Určitě mu připadám, jako hloupá nána. Jenže to já nebyla. Zavrtěla jsem hlavou a soustředila se na pozorování svého okolí. Mezitím, co připravoval mou objednávku jsem se rozhodla prohlédnout si onu kavárnu. Byla malá a útulná. Ani jsem se nedivila, že se stala tak vyhlášenou. Ať už pro to, jak příjemně působila, tak i kvůli její obsluhy.

"Tady to je, jeden jablečný koláč a jedno cappuccino, pro krásnou dívku," položil přede mě na stůl talířek a hrnek s kávou.

"Děkuji. Dokonce ses trefil do mé oblíbené kávy," zasmála jsem se.

"Fakt? Tak super," usmál se i on a mě se znovu rozbušilo srdce. "Mimochodem já jsem Max a jak se jmenuješ ty?" zeptal se.

"Já jsem Penelope," odpověděla jsem a prstem si přitom přejela po svém přívěsku s P, který jsem dostala od otce k mým osmnáctým narozeninám. Bylo to od něj jediné a poslední hezké gesto, které během svého chlastacího období udělal.

"Ještě jsem tě tady nikdy neviděl. Přijela jsi sem na výlet?" pokračoval dál s pokládáním otázek a aniž by se zeptal, usadil se přímo naproti mě.

"Přijela jsem teprve před týdnem. Nastěhovala jsem se sem," odpověděla jsem.

"Opravdu?" vypadal, že z toho má radost.

"Ano. Pracuju v místní knihovně," přikývla jsem.

"Tak to mám radost. Už jsem se bál, že tě dneska vidím poprvé a naposledy," věnoval mi další zářivý úsměv.

"Určitě se ještě někdy uvidíme," rychle jsem potvrdila.

S omluvou se vrátil zpět ke své práci, ale i tak se k mému stolu několikrát vrátil, aby si se mnou popovídal nebo se zeptal jestli ještě něco potřebuju. Byl tak milý a pozorný. Nebylo divu, že jsem se pak do kavárny vracela každý den. Sedávala jsem na stejném místě, které pro mě vždycky hlídal. Dávala si svou dávku cappuccina a on mi dodával denní přísun sladkého. Prý na účet podniku. Takhle se naše setkávání táhlo přes týden. Povídali jsme si. Smáli se. Max mi prozradil něco o sobě a já mu na oplátku řekla mou životní historii. Bylo mi s ním moc dobře.