Noční můry se začínaly stupňovat. Přibývala další a další. Už jsem nedokázal pořádně určit rozdíl mezi realitou a výplody mé pomatené mysli. Ty hranice se až příliš překrývaly. Byl jsem si jistý, že začínám pomalu šílet. Bál jsem se vlastního domu. Na zádech mi naskočila husí kůže a polil mě pot pokaždé, kdy jsem se jen přiblížil k oknu svého pokoje. Děsil jsem se toho, že tam znovu uvidím tu dívku. Čím častější a hrůzostrašnější byly mé noci, díky těm nočním můrám, alespoň jsem tedy pevně doufal, že jsou to jen sny, tím víc jsem začínal věřit tomu, že ona záhadná dívka byla opravdu skutečný a děsivý přízrak. Bylo velmi nepříjemné žít v tom hrůzostrašném domě úplně sám. Vlastně jsem tak úplně nechápal proč otec, když podnikal s nemovitostmi, sídlo prostě neprodal a nenastěhoval se do menšího domu nebo za získané peníze necestoval. Co jsem věděl od Schmitha, neměl otec krom mě jinou rodinu. Žádná manželka, žádní sourozenci. Jeho otec, můj dědeček, zemřel už dávno. Musel se přece v tak obrovském sídle cítit hrozně osaměle. Alespoň já se tak většinu času cítil. Mohl jsem si nalhávat, co jsem chtěl, ale ta samota byla vážně ubíjející, obzvlášť když k tomu přidáte tu spoustu děsivých zážitků.

Například, když jsem se jednoho večera vracel ze směny, našel jsem zahradu ve skoro dezolátním stavu. Všude spousta vykopaných děr, jakoby tam někdo, něco hledal. Nechápal jsem to. Policie taky nic nevyřešila, přestože jsem jim zmínil i předchozí incident v domě. Vypadalo to spíš, že se přiklání ke stejné domněnce, kterou jsem měl tehdy i já a to, že jsem opilý řádil, aniž bych o sobě věděl. Jenže od té doby jsem nepil. Náměsíčný pokud vím taky nejsem. Tak jak bych to mohl udělat sám, aniž bych o tom věděl? Navíc jsem byl přece celý den v práci a ještě než jsem ráno odcházel, byla zahrada v pořádku. Nic už mi nedávalo smysl. Všechno tohle mě dokonce dohnalo k tomu, že jsem se jedno odpoledne sebral a šel prozkoumat onen menší lesík za mou zahradou. Přesně to místo, odkud se vždy zjevovala ta tajemná dívka. 

Bylo sychravo a mlha mi lehce znesnadňovala můj pokus o průzkum. Netušil jsem, co tam vlastně hledám, ale něco mi říkalo, že tam prostě musím jít. Les byl stejně děsivý, jako dům. Připadalo mi, že na obou místech panuje úplně ta stejná, ponurá, tajemná a temná atmosféra. Něco tam bylo špatně. Ten nepříjemný pocit mě obemknul a utahoval se kolem mého těla čím dál víc a víc. Jako bych se ocitl ve svěrací kazajce. Připadalo mi, že se nemůžu ani pořádně nadechnout nebo pohnout. Všechny mé kroky byly těžké a zpomalené. Přestože mě ovíval chladný vánek, přišlo mi, že mě někdo obral o všechen vzduch. Spadané listí se mi lepilo na podrážky bot a větve stromů se houpaly pod náporem větru. V krku jsem měl obrovský knedlík a kdyby se mě v tu chvíli někdo rozhodl přepadnout, nedokázal bych nejspíš ani křičet. Přimrzl jsem na místě, když se ozval ten příšerný šepot. "Pomoz nám," říkaly ty hlasy. Vítr ta slova zavál mým směrem. Nedokázal jsem určit z které strany se ozývají, protože se mi zdálo, jako by se nesly všude kolem mě. Možná byly jen v mé hlavě. "Najdi nás," zaznělo znovu šeptem. "Je to v domě," pokračoval další. Chtěl jsem utéct, ale nešlo to. Chladný vánek se proměnil v ledový. Vítr nabral na síle a větve stromů se díky němu silně ohýbaly mým směrem a já měl pocit, jakoby se mě snažily polapit. Jako kdyby se po mě natahovaly dlouhé pařáty, lačnící po mém životě. Přes mlhu nebylo skoro vidět a přece jsem dokázal rozpoznat obrys sídla, které se v tu chvíli zdálo ještě děsivější, než kdy jindy. Něco bylo špatně, věděl jsem to. Jenže jsem netušil co.