Stál jsem nehybně na místě. V obou rukou pevně svíral železnou trubku a sledoval Maxe, jak padá k zemi. Celý jsem se klepal a netušil, jestli je to zimou nebo tím, co se právě stalo. Zrychleně jsem dýchal, oči vytřeštěné. Nikdy jsem se nepral. Většinu života jsem rány jen dostával. Bylo mi proto úplně cizí, být tím, který tu ránu dá. Když se mi konečně podařilo vzpamatovat, upustil jsem trubku na zem a udělal dva kroky vzad. Pořád jsem ještě vstřebával to, co jsem viděl. Několik dívek, zubožených, zraněných a hlavně mrtvých. Některé na tom byly mnohem hůř, než Penelope. Zvedal se mi žaludek z představy, čím vším si musely projít. Bylo mi jich líto. Jenže v tu chvíli vůbec bezbranně nevypadaly. Přísným, nenávistným pohledem propalovaly Maxe. Kdyby uměl pohled zabíjet, zemřel by ve vteřině. Obklíčily ho. Zatarasily mu cestu, odhodlané nenechat ho uniknout. Zajaly bestii. Podařilo se jim polapit to monstrum a pomstít se mu, za to vše, co udělal. Pochyboval jsem, že by jim to přineslo pocit zadostiučinění. Nebyl jsem si ani jistý, jestli díky tomu, budou mít jejich zbloudilé duše klid. Nic z toho se nejspíš nestalo. Mohly tak jen docílit toho, aby mu daly okusit toho, jaké to je setkat se tváří v tvář čirému zlu. Ty pocity, tu bolest. Možná by mi ho i bylo líto. Jenže on si to zasloužil. Max byl stvůra stejně, jako ostatní Blackovi muži. Bylo jedno, jestli se otec snažil to zlo zastavit. Možná se pokoušel být alespoň "milosrdnější". Přesto všechno byl pořád tou stejnou bestií, jako ostatní z rodiny. On si to alespoň uvědomoval. Věděl to. Psal to i ve svém deníku. Chtěl to celé ukončit. Proto přepsal svou závěť a odkázal všechno mi. Byla to jediná cesta, jak Maxe zastavit a stejně se mu to málem nepovedlo.

Když mě Penelope, spolu s ostatními vyvedla z labyrintu zpět do domu, bylo načase udělat to, co jsem slíbil. Vlastně jsem to tak úplně neslíbil, ale nemohl jsem odejít a je tam nechat dál uvězněné. Všechny ty duše. Ty nevinné oběti. Byly uvězněné domem. Nemohly odejít. Najít klid. Byl jsem jediný, kdo jim mohl pomoci přejít na druhý břeh. Konečně vydechnout. Pozorovaly mě. Cítil jsem jejich pohledy, ačkoliv jsem je neviděl. Sledovaly mě, zatímco jsem procházel domem a rozléval veškeré zásoby benzínu, které byly v garáži, po celém sídle. Začal jsem horním patrem, procházel pokoj za pokojem. Veškeré své věci jsem nechal ve svém pokoji. Vzal jsem si jen přívěšek po matce. Nic z toho domu nestálo za záchranu. Ven z domu jsem vytáhl jen tu starou skříňku u které jsem našel řetízek s písmenem P. Po tom všem už mi bylo jasné, co se tam schovává. Měl jsem v plánu všechny ty jejich "suvenýry" vrátit. Odevzdat je pozůstalým rodinám, až tohle všechno skončí. To jediné jsem pro ně mohl udělat. Přestože mnoho z nich skoro nikoho nemělo, věřil jsem, že určitě někde existuje někdo, kdo chce vědět, co se s nimi stalo.

Škrtnout sirkou nebylo tak těžké, jak jsem si myslel. Předpokládal jsem, že mi bude dělat problém sídlo zapálit. Nejsem žhář a dělat něco nezákonného je proti mým zásadám. Tohle bylo ale něco jiného. Tohle byla nutnost. Jedině tak se mohly ty dívky vysvobodit. Jedině tak mohly hlasy utichnout. Dům musel zmizet. Stál jsem na kraji pozemku a sledoval, jak plameny pomalu pohlcují jednu stěnu za druhou. Jak požírají to vězení duší. Představoval jsem si, jak se všechny ty honosné portréty Blacků kroutí a rozpadají. Jak jejich tváře pohlcuje oheň. Znetvořuje je. Ničí. Zmizí z tohoto světa, jako by ani neexistovali. Sledoval jsem, jak plameny šlehají až k nebi. Nehybně. Bez jediného mrknutí oka. Jako bych na místě přimrzl. Jako bych byl jen skořápka bez duše. Přemítal jsem nad vším, co se tam stalo. Znovu a znovu ve vlastní hlavě prožíval to peklo.

Zanedlouho se ulicí rozezněly sirény a majáky. Přijeli hasiči a policie. Nevolal jsem je. Musel to být někdo ze sousedství. Ostatně plameny už šlehaly tak vysoko, že musely jít vidět až na druhý konec města. Sídlo stálo daleko od ostatních domů. Bylo v podstatě na samotě. Proto taky trvalo, než si požáru někdo vůbec všiml. Kolem mě najednou začala běhat spousta lidí. Hasiči se snažili požár uhasit. Pár mužů v policejní uniformě mnou třáslo a snažili se ze mě dostat nějaké informace. Já byl ale, jako duchem nepřítomný. Trvalo jim, než se povedlo mě alespoň trochu vzpamatovat. Stručně a bez emocí jsem jim řekl, co se stalo. Tak trochu, jako robot. Řekl jsem, že jsem jen o vlásek utekl smrti. Že v tom domě žila rodina sériových vrahů a jeden z nich je ještě pořád uvnitř. Max pořád ležel v tom labyrintu. Alespoň jsem v to doufal. Tajný vchod do něj jsem nechal otevřený. Bylo možné, že se do něj tedy dostaly plameny nebo hustý kouř a on už tak ani nežil. To mi ale bylo jedno. Už bylo po všem. Policistům jsem se snažil vysvětlit, co se stalo. Předal jsem jim otcův deník, přestože jsem si nebyl jistý, jestli se jim z něj ještě podaří něco zjistit. Kvůli mému skoro utonutí, byl úplně promočený. Řekl jsem jim, kde zakopávali své oběti a předal jim skříňku s jejich cennostmi. Zároveň jsem je poprosil, abych pak mohl být já ten, kdo je odevzdá jejich rodinám. Nechápali proč to chci udělat a já neměl sílu na to, jim to vysvětlovat.

Seděl jsem na patníku zabalený do hrubé deky a sledoval, jak ostatní pobíhají tam a zpátky. Dům se zachránit nepodařilo. Díky bohu. Policisté začali celé místo činu ohraničovat páskami. Viděl jsem, jak z domu vynáší tělo. Max. Nejspíš už se smažil v pekle. Doufal jsem v to. Přijeli další a další policejní auta. Sledoval jsem, jak se přesouvali do lesa za pozemkem, a jak následně několik z nich křičelo na ostatní, že našli obrovský masový hrob. Nechtěl jsem si ani představovat, kolik těl tam ve skutečnosti leželo. Desítky let, kdy z nich nakonec zbyly jen kosti. Jak dlouho tam asi ležela Penelope? Představil jsem si její tělo. Bledé, plné ran, v těch květovaných šatech, ležící pod nánosem hlíny. Nepřítomně jsem hleděl před sebe a zaposlouchal se do toho rámusu, který kolem mě nastal. Ačkoliv se kolem rozléhal hluk, bylo ticho. Hlasy utichly. V té chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce a mi se ulevilo. Byly volné. Penelope byla volná. Chtěl jsem se s ní ještě rozloučit. Naposledy jí poděkovat, že mi zachránila život. Ona už ale byla jinde.

Čekal mě další nový začátek. V městě už jsem zůstávat nechtěl. Byl jsem rozhodnutý, že jakmile skončí celé vyšetřování, odjedu pryč. Netušil jsem kam přesně. Neměl jsem žádný cíl. Uvažoval jsem o tom, že bych chvíli cestoval, a pak se třeba někde usadil. Ať už bych se ale dostal kamkoliv, chtěl jsem být co nejdál od místa, kde jsem si zažil skutečné peklo. Od místa, kde žili skutečné monstra. Daleko od těch vzpomínek. Od těch nočních můr. Nechtěl jsem mít s rodinou Blackovou nic společného. Bylo to přesně, jak řekl Max. Já nebyl pravý Black a nikdy nebudu.