Dlouhou dobu jsem otálel s tím, vrátit se zpátky do toho domu. Byl jsem přesvědčený, že začínám pomalu bláznit. Jakmile jsem však nabral dostatek odvahy a došel zpět do sídla, rozhodl jsem se nejdříve zjistit, jestli něco zmizelo a podle toho informovat policii. Krom obrovského nepořádku a výhružky na zdi, jsem však nepřišel na to, že by něco chybělo. Rozhodl jsem se proto, že dům uklidím a celý incident budu ignorovat. Beztak jsem to nejspíš způsobil já sám, v podnapilém stavu. Úklid mi zabral spoustu času a já s ním tak skončil až pozdě v noci.

Zrovna jsem se chystal dát si sprchu a celý ten zážitek zaspat, když jsem ji znovu uviděl. Vběhl jsem na zahradu, ale tentokrát se chovala jinak. Nestála tam tak děsivě, jako obvykle. Místo toho šla pomalým krokem směrem k oné kamenné zídce, kde jsme spolu předchozí noci seděli. Než jsem k ní stihl přiběhnout, už na zídce seděla, pohled upřený před sebe.

"Musíš mi pomoct si vzpomenout," spustila potichu zrovna ve chvíli, kdy jsem dorazil až k ní a chystal se jí naštvaně vynadat za její neustálé úprky při mé snaze ji zachránit.

"Jak?" zeptal jsem se nechápavě. Jak bych ji zrovna já mohl pomoct si vzpomenout? Na tohle potřebovala lékaře, odborníky. Čím bych ji mohl být já užitečný?

"To ještě nevím. Vím jen, že to zvládneš jedině ty," zašeptala.

"Hele nejsem si jistý jestli máš opravdu tu správnou osobu. Potřebuješ doktora," snažil jsem se ji přesvědčit o opaku.

"Ten už mi nepomůže," zavrtěla hlavou.

"Proč by ti neměl pomoct?" nechápal jsem.

"Mé srdce. Neslyším ho bít. Necítím jeho tlukot. Jakoby neexistovalo," vysvětlila a pohled přesunula na mou osobu.

"To je blbost. Nejspíš se ti to jenom zdá. Kdyby ti netlouklo srdce, byla bys mrtvá," pronesl jsem a nervózně se uchechtl. Celá tahle konverzace mi nebyla dvakrát příjemná. Na zátylku mi vyskočila husí kůže a něco mě na ni neustále děsilo.

"Netluče. Je tiché. Stejně, jako má hlava. Tam, kde dřív proudilo tisíce myšlenek a hlasů, je nyní klid. Hrobové ticho. Žádné myšlenky, žádné pocity. Necítím radost, smutek ani strach. Necítím vůbec nic," pokračovala dál na stejné notě. Její slova byla děsivá. Ona byla děsivá.

"Ne," zavrtěl jsem se smíchem hlavou. "Tohle je prostě kravina. To by znamenalo, že... blbost... to by jsi musela být... ne, ne, to se nestalo," plácal jsem jedno přes druhé a nervózně kolem ní přešlapoval tam a zpátky.

"Jsem mrtvá," pronesla jakoby nic. "Umřela jsem," dodala ještě, jako bych význam jejich předchozích slov nepochopil.

"A dost!" zakřičel jsem naštvaně a frustrovaně si rukama zajel do vlasů. Nechtěl jsem na ni být zlý, ale už jsem toho měl dost. Jakoby nestačilo, že mi začal nahánět husí kůži vlastní dům a já měl dojem, že blázním. Ona k tomu všemu musela přilévat olej do ohně.

"Přestaň si ze mě utahovat, tohle už není legrace. Chtěl jsem ti pomoct. Snažil jsem se pro tebe udělat maximum, ale ty jsi mě pokaždé jen přivedla do nepříjemné situace. Navíc se tady pozdě v noci producíruješ po mém pozemku, chováš se divně a teď si ještě ke všemu ze mě děláš blázna," vyhrkl jsem rychle všechno to, co mi zrovna běželo hlavou.

"Nic z toho jsem nechtěla," pronesla tiše. "Z nějakého důvodu mě to k tobě a tomu domu táhne. Mám pocit, že jsem tam už byla, jenže si nic nepamatuju. Vždy si vzpomenu jen na nějaké útržky, pocity... jen mi to připadá, jako dávná minulost, přestože se to mohlo stát sotva před měsícem," pokračovala.

"Ale ty přece nemůžeš být mrtvá. To by jsi pak... to by jsi pak musela být duch a ti neexistujou," vrtěl jsem razantně hlavou, přesvědčen o své pravdě. "Navíc, ducha se nemůžeš jen tak dotknout ne? A já tě držel za ruku," snažil jsem se najít nějaké logické vysvětlení. Ve stejnou chvíli jsem si ale uvědomil, že když jsem ji tehdy držel, připadala mi až příliš ledová, jakoby byla její tělesná teplota hodně nízká. Tehdy jsem to ale přisuzoval špatnému počasí a tomu, že strávila dlouhou dobu venku v chladu.

"Na to ti nedokážu dát odpověď," dívala se mi zpříma do očí. V jejím obličeji jsem nevyčetl žádné emoce. Kamenný výraz, který v něm měla mě akorát víc a víc doháněl k šílenství.

"Počkat, říkala jsi, že se ti vybavují útržky, pocity z minulosti. To znamená, že sis vzpomněla na něco dalšího?" změnil jsem raději téma. Vůbec jsem nechtěl dál přemýšlet nad tím, že holka která přede mnou seděla na zídce by mohla být už nějakou dobu mrtvá a zjevovat se mi jako duch nebo přízrak.

"Ano. Cítila jsem tehdy chlad. Byla jsem na místě, kde byla zima. Cítila jsem závan vlhka a zatuchlý vzduch. Vím, že se mi špatně dýchalo, protože jiný zdroj čerstvého vzduchu tam nebyl. Žádná okna, žádné dveře," vylíčila mi svou vzpomínku.

Bylo mi zle už jen z představy, jak se musela cítit. Jakou za sebou asi musela mít minulost? Je to opravdu přízrak, který se zjevuje jen mi nebo už vážně začínám šílet?