Nemohl jsem uvěřit, že si otec opravdu psal deník. Nedivil bych se tomu, kdyby to bylo na popud mé mámy, která psaní deníku doporučovala snad každému. Občas jsem nad tím kroutil hlavou, ale zrovna v tu chvíli jsem byl za to, že mu to máma poradila, neskutečně rád. Dost mě překvapilo, že to opravdu udělal. Tomu, že si deník vedl až od seznámení s mou mámou nasvědčoval i první zápis, který rozhodně nebyl z jeho dětství nebo puberty. Zpočátku jsem tam nic zajímavého neviděl. Psal jen občasně a prvních několik zápisů vypadalo, jako by se se psaním deníku teprve sžíval. Rychle jsem prolistoval další stránky a snažil se najít něco, co by mi pomohlo se pohnout z místa. Najít nějaké informace. Zápisky byly prostě nahodilé a z větší části nedávaly vůbec smysl. Jeden z nich byl obzvlášť podivný.

Muži žijící v tomhle domě nikdy nebyly hrdinové ani padouši. Byly jen stíny. Loutky. Až se z nich nakonec staly monstra. Byli otroky hlasů ve vlastní hlavě. Otroci jejich nejtemnější části. Jakmile měsíc vystoupal vzhůru, byla bestie znovu zpátky. Některé noci si myslím, že se tenhle dům propadne. Zřítí se do pekel.  Nejraději bych byl mrtvý. Jenže jak mohu zemřít, když už mrtvý jsem? Na povrchu v pořádku, ale uvnitř se rozpadám. Musel jsem projít peklem. Být tím, kým jsem dnes. Mám minulost, kterou si nikdy nedokážu odpustit. Nikdo mi ji nedokáže odpustit. Říkala mi, že se všechno může jednoho dne zlepšit. Přestože jsem ji tvrdil, že nejsem dobrý člověk, ona si pořád stála za tím, že se každý může změnit. Co když jsem důkazem toho, že to není pravda? To, kdo jsem, mě přivede do pekla. 

Nechápal jsem jediné slovo. S otcem očividně nebylo něco v pořádku. Dle jeho slov v deníku, bylo něco divného i s ostatními muži v rodině. V poslední části psal o nějaké ženě. Napadlo mě, že šlo možná o mámu. Tyhle optimistické rady by na ní seděli. Jenže proč si otec připadal, jako špatný člověk? Dělal snad nějaké podvody? Byl na mámu hrubý? V novinových článcích i těch na internetu se zdál, jako spokojený a šťastný člověk. Muž, který má vše, co kdy chtěl. Nikdy žádný skandál nebo jakýkoliv jiný průšvih. Zdravý a všemi opěvovaný. Přesto o sobě v deníku píše, jako o mučedníkovi a zlém člověku, který by chtěl nejraději zemřít. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Znovu jsem svůj pohled upřel na deník a prolistoval pár dalších stránek, až jsem narazil na další podivný zápis.

Hluboko v sobě vedu válku. Kdyby mé jizvy mohly mluvit, slyšeli byste mé osobní peklo. Stejně, jako všechny ty lži, které používám, abych se zachránil. Všichni ti démoni skrývající se ve vzteku. Vysává to ze mě život. Dusím se. Jakoby se stěny v tomhle domě neustále přibližovaly. Smrskávaly se. Nejraději bych vzal zpět celé to peklo, které jsme vytvořili. Prodali jsme svou duši. Vlci, kteří čekají v rouše beránčím. Srdce, která neznají lásku. Existuje druhá šance na zdravý rozum nebo jsem už příliš ztracen? Bestie, které se celý život živí slabými. Teď je řada na nás, aby jsme se stali obětí.

Připadalo mi, jakoby otec do deníku zapisoval jen své nahodilé myšlenky. Bez logiky. Bez hlubšího významu. Třeba byl opravdu nemocný a tyhle texty, tohle všechno byly jen výplody jeho choré mysli. Co když je to dědičné? Stávaly se mi zvláštní věci. Nedokázal jsem spoustu z nich ani logicky vysvětlit. Měl jsem zlé a podivné sny. Zatraceně vždyť já viděl a povídal si s mrtvou dívkou. Srdce mi divoce bušilo a v ústech jsem měl sucho, jako bych týdny nepil. Hlavou se mi honila neuvěřitelná spousta myšlenek, předčasných závěrů i dedukcí. Nedokázal jsem si je pořádně utřídit ani vyvodit jedinou rozumnou.