Nechtěl jsem takhle umřít. Nechtěl jsem vlastně zemřít vůbec. Mé vyhlídky na život, ale bohužel byly dost špatné. Ve stejné chvíli jsem si znovu vzpomněl na Penelope. Během svého boje o přežití jsem na ni myslel hodně. Na to, co musela prožívat. Chtěl bych mít tu moc vrátit se v čase a zachránit ji. Ušetřit ji toho. Myslel jsem i na to, jak jsme se poprvé potkali. Tehdy jsem nic nechápal, zato po tom, jak se to všechno vyvrbilo, jsem tomu najednou rozuměl dokonale. Zmatené a často nic neříkající věty a slova najednou dávali smysl. Tolik jsem jí toho chtěl ještě říct. Třeba to, že se už nemá dál snažit si vzpomenout. Nechtěl jsem, aby musela znovu prožívat ta muka, tu bolest. Rád bych jí řekl, aby šla dál. Odpočívala v pokoji. Měla vůbec někoho, kdo ani neví, že zemřela? Byl někdo, komu bych mohl dát vědět? Tolik otázek, tolik nevyřešených věcí, které jsem ještě toužil udělat. Pak jsem si vzpomněl na jeden z našich rozhovorů.

"Cítím chlad. Je mi hrozná zima," začala tehdy skládat, další ze svých útržků vzpomínek. "Taky cítím mokro, jako by všude kolem mě byla voda," zamračila se.

"Třeba jsi byla někde u jezera," řekl jsem tehdy. To jsem ještě nic netušil. Zkoušel jsem ji jen pomoct přijít na to, kým je a co se stalo.

"Ne. Je to pořád to temné, odporné místo," zavrtěla rázně hlavou. "Cítím závan čerstvého vzduchu. Bože! Cítím letní vítr! Je tam! Vidím to... naděje!" vykřikla najednou, jako by ten pocit, tu chvíli, prožívala znovu.

Nestihl jsem se jí na nic jiného zeptat. Ještě nějakou chvíli mluvila o naději a pak najednou zmizela. V tu chvíli mi to došlo. Našla únikovou cestu. Našla další možný východ. Byla tak blízko svobodě a nakonec stejně zemřela. O to děsivější a horší, její příběh byl. Nezbývala mi v podstatě žádná jiná šance k tomu, abych přežil. Rozhodl jsem se najít to místo, o kterém Penelope mluvila. Najít její naději na svobodu. Mojí naději na svobodu.

Vytěsnil jsem Maxe z hlavy. Snažil se dělat, že jeho cinkání nožem, výkřiky ani kroky neslyším. Stejně tak jsem se pokoušel ignorovat bolest, která mi skoro paralyzovala celé tělo. Jediné na co jsem se soustředil bylo to, dostat se na stejné místo, o jakém Penelope mluvila. Musela tady být někde nádrž, zatopená část, cokoliv obklopeného vodou. Běžel jsem, co mi síly stačily. Prohledával chodby labyrintu. Nebylo to lehké. Nakonec jsem však svůj cíl našel. Jedna část podlahy chodby se lehce svažovala dolů. Chodba na tom místě končila. Další ze slepých uliček. Jenže tahle byla jiná. Její konec byl zatopený. Zprvu jsem nechápal, jak to bylo možné. Mohla za to prasklá trubka? Bylo to schválně? Jenže pak jsem to uviděl. Naději!

Přímo naproti mě, skoro u stropu se nacházel malý otvor. Nejspíš to původně sloužilo, jako sklepní okno. Byl to opravdu malý a úzký prostor, který vedl na zahradu, alespoň jsem tak předpokládal. Hned za otvorem vedla cesta zase prudce do kopce. Nejspíš i proto nebyl z venku hned vidět. Navíc byl tak vysoko, že by se k němu nikdo z mé pozice ani nedostal. Nebylo, jak k tomu otvoru vyšplhat. Nejspíš i proto se nezaobírali tím, jej zazdít. Možná ho nechali schválně pro ještě větší mučení svých obětí. Dát jim naději a pak jim ji vzít. Jenže za tu dobu dovnitř natekla spousta vody. Pravděpodobně vinou přívalových dešťů. Prostory očividně nikdo nespravoval a nekontroloval v jakém jsem stavu. Tolik se soustředili na své hrůzné činy, že jim tenhle detail utekl. Byli si tak jistí tím, že jsou v bezpečí a nikdo je nemůže dopadnout, že přestali být obezřetní. Tohle bylo to místo, o kterém Penelope mluvila. Tohle byla její naděje. Chtěla doplavat k tomu oknu a uniknout. Bůhví kam až se dostala. Mohl jsem přežít. Tohle byla moje šance na to, dostat se ven.

"Řekl jsem ti snad jasně, že se odsud nikdy nedostaneš! Alespoň ne živý," ozval se hrubý a hodně naštvaný hlas hned za mými zády. Našel mě.

Než jsem stihl cokoliv odpovědět, strhl mě za triko k zemi a botou mi dupl na krk. Přimáčkl mě tak k zemi a já se nemohl ani pohnout. Nemohl jsem se nadechnout. Hruď se mi svírala úzkostí. V očích mě pálelo. Potřeboval jsem se nadechnout. Alespoň trochu kyslíku. Snažil jsem se jeho nohu sundat. Rukama jsem ho za ní tahal. Jenže to nezabíralo. Zaryl jsem mu proto nehty do kůže na noze. Naštvaně zasyčel, ale nohu stále nesundal, naopak ještě víc přitlačil.

"Myslel sis, že mi utečeš, co?" zavrčel rozčileně. Max už se vůbec neovládal. Vztek ho pohltil natolik, až mu zatemnil celou jeho chorou mysl. "Vážně sis myslel, že mě převezeš? Kdo si myslíš, že jsem? Naprostý hlupák? Nebo, že jsem snad, jako můj slabošský otec?" přešel z naštvaného hlasu do křiku.

V očích se mu blýskalo. Jeho pohled byl šílený, plný děsu. Tehdy jsem pochopil, co otec myslel tím, že se za noci mění v monstra. Jedno jsem měl totiž přímo před sebou. Viděl jsem na vlastní oči, jak se pohodový kluk změnil v děsivou bestii požírající nevinné duše.

"Tak uvidíme jak se ti podaří dostat z tohohle," věnoval mi šílený úsměv, slibující něco, co se mi rozhodně nebude líbit.

Dal nohu z mého krku pryč a o pár kroků ustoupil. V tu chvíli jsem se rozkašlal a snažil se znovu pořádně nadechnout. Kašlal jsem, plival krev, z očí mi dokonce steklo pár neposedných slz. Namáhavě jsem se zvedl ze země, ale dostal jsem se sotva do kleku na všechny čtyři. Potřeboval jsem to rozdýchat. Zdálo se to, jako věčnost, ale uběhlo sotva pár sekund. Sotva jsem k němu zvedl pohled, abych zjistil, co chystá, dostal jsem další ránu pěstí do obličeje.

"Chtěl sis jít zaplavat co?" začal znovu mluvit. Jeho hlas byl najednou zase o dva stupně klidnější. Nevěděl jsem, co bylo horší. Jestli to, když se vztekal nebo chvíle, kdy byl naprosto klidný. "Tak já na tebe teď budu milý a dopřeju ti to," pronesl posměšně.

Vysmíval se mi, protože to věděl. Věděl, že neumím plavat. Řekl jsem mu to jednou na pauze, když jsme si povídali. Tenhle drobný, ale zásadní detail mě tak dělil od mé svobody. Tohle byl jediný problém, který jsem musel vyřešit, abych se dostal ven. Netušil jsem, jak hluboká ta voda je. Chodba se tam dost svažovala a jestli tam takhle zatékalo několik desítek let. Nechtěl jsem na to ani pomyslet.

Max mě chytl za triko a táhl mě směrem k vodě. Házel jsem sebou, vzpíral se. Marně. Popadl mě oběma rukama a jako látkovou panenku mnou hodil přímo do vody. Rozhodně jí tam bylo dost. Nohama jsem na dno nedosáhl. Házel jsem sebou, jako splašený. Snažil jsem se hlavu držet nad hladinou. Kopal jsem nohama. Pokoušel se "plavat". Srdce mi divoce bušilo. Lapal jsem po dechu. Celou tu dobu mnou jímala hrůza. Měl jsem děsný strach. Navíc jsem byl do toho všeho slabý a zraněný. Všechno mě bolelo. Svaly neměly takovou sílu a pomalu začínaly ochabovat. Max se mi celou tu dobu smál ze břehu. Sledoval, jak se topím. Díval se na to, jak jsem strachy bez sebe a snažím se ze všech sil přežít. Užíval si to. Bylo to poznat z jeho pohledu. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem se udržet na hladině. Nezvládl jsem ani doplavat k Maxovi, natož k místu možného úniku. Z posledních sil jsem se pokoušel dostat nad hladinu. Nadechnout se. Pak už jsem jen cítil, jak mi padají víčka a já usínám. Upadám do blaženého bezvědomí. Umírám.