Bylo těžké přesvědčit vlastní hlavu o tom, aby se nevzdávala. Byla to totiž první věc, která mi přišla na mysl po tom, co mi došlo, že jsem tady uvěznění a sloužím jako kořist jednomu šílenci. Proč se snažit dál utíkat? Má to vůbec cenu? Stejně tady umřu. Takové myšlenky se mi honily hlavou. Svíral mě nutkavý pocit se vzdát. Ušetřil bych si tím hodiny a hodiny nahánění po tom bludišti, ale zároveň bych dost vytočil Maxe, který si očividně liboval v tom, když jeho oběti bojovali o svůj život. Neskutečně se to ve mě pralo. Neměl jsem moc možností, co dělat. Určitě tady někde byl východ. Jenže v té spleti chodeb a dalších tajných tunelů ve zdech se mi zdálo téměř nemožné ho najít dřív, než mě Max umučí k smrti. Netušil jsem ani kde vůbec začít.

Nakonec jsem se přece jen rozhodl pokračovat v "útěku". Držel jsem se za ránu na boku, abych alespoň částečně zastavil krvácení. Cárem látky, utrhnutým z mého trika, jsem si pak převázal ránu na stehnu. Každé našlápnutí bolelo, jako čert, stejně jako každý nádech. Trpěl jsem. Přesně to taky Max chtěl. Snažil jsem se zorientovat v prostoru, jenže než jsem se vůbec vzpamatoval, vyskočil Max z dalšího z tajných průchodů a povalil mě k zemi. Neměl jsem nejmenší šanci to ustát, takže jsem skončil ležet na zádech, zatímco on do mě začal bušit pěstí hlava nehlava. Snažil jsem se ho ze sebe setřást. Bránit se. K mé smůle byl ale silnější. Když do toho všeho ještě kolenem přitlačil na bodnou ránu v boku, projela mým tělem šílená bolest. Pak následovala další rána pěstí do obličeje a jak se rychle objevil, tak i rychle zmizel. Ležel jsem na zemi, snažil se nemyslet na bolesti vystřelující do celého mého těla a s rozmazaným pohledem se pokoušel zaostřit na strop nade mnou. V tu chvíli jsem si opravdu přál umřít.

Ležel jsem na té studené zemi notnou chvíli, než se mi nakonec podařilo vstát. Zkoušel jsem ve zdi nahmatat nějakou vybouleninu, páčku, cokoliv čím by se mi podařilo ten tajný průchod otevřít. Dle všeho je ale šlo otevřít jen zevnitř. Dávalo to smysl. Lovec se mohl dostat kamkoliv, zatímco kořist byla uvězněna v pasti. Depresivní místo, které vás mělo zlomit. Musel jsem uznat, že to měli Blackové velmi dobře promyšlené. Údajná smlouva s ďáblem, maskující jejich psychickou nemoc. Labyrint vybudovaný pod sídlem, aniž by byl na jakýchkoliv plánech. Nikdo kromě nich o něm nevěděl. Nikdo jiný by se do něj, bez speciálního klíče a informace, kde se vchod do něj nachází, nedostal. Vybírali si osamělé, životem zkoušené dívky a ženy, které jim naivně uvěřili a nechali se do té pasti nalákat. Nebyl nikdo, kdo by je hledal. Byly totiž postradatelné. Toho oni využívali. Osamocené a zlomené. Tak končil jejich život. Opřel jsem si čelo o chladnou zeď a hlasitě si povzdechl.

"No tak Petere, přece to nevzdáš. Zrovna teď, když to začala být legrace," nesl se chodbou znovu Maxův hlas spolu se zvukem bouchání kovu o kov.

Nejspíš zase ťukal svým nožem nebo jiným nástrojem na ono potrubí. Neměl jsem v plánu mu jakkoliv odpovídat.

"Řekl jsem snad, aby ses dal zase do pohybu zatraceně. Nesnáším tohle zbabělecké chování. Buď alespoň trochu chlap a bojuj, protože mě ta tvoje odevzdanost začíná trochu vytáčet a věř mi, vážně nechceš, abych se naštval," vyhrožoval mi dál, zatímco se jeho kroky začaly přibližovat.