Upozornění: kapitola bude na konci obsahovat sexuální scénu (kdo ji nechce číst, může přeskočit Taehyung P. O. V.)

Namjoon P. O. V.

Sedím na skalce menší oblázkové pláže a čekám, až se mi na háček udice chytí nějaká pěkná rybka. Zanedlouho je čas večeře a já stále nemám ani jednu rybu, je taky možné, že nakonec půjdu spát s prázdným žaludkem, i když mě táta vždycky učil, jak správně udici házet, jak důležitá je trpělivost a nakonec, jak si nenechat svůj úlovek zase uplavat, stejně mám pocit, že jsem v poslední době neschopný si něco chytit.

Kdybych měl alespoň peníze, abych si mohl zajít do obchodu a něco si koupit, ale to nemám, táta se hrozně zadlužil a do toho byl ještě nemocný, takže nezvládal veškerý ten nátlak na svých bedrech, nakonec umřel na mrtvici.

Mámu neznám, hodně tátu podváděla, takže je možné, že mám po městě jistě plno sourozenců, kteří si teď žijí dobře, o samotné mámě nevím, nejspíš už se někde usadila, touhle dobou by jí bylo kolem padesáti let, nemyslím si, že se ještě zabývá snad každodenním užíváním si.

„Ahh, konečně." Šeptnu si pro sebe, když se napne vlasec a dá mi tak znamená, že už mám na háčku večeři. Rychle začnu vlasec natáček a úlovek tak přitahovat k sobě, až se mi konečně podaří vytáhnout nad hladinu docela velkou rybku.

„promiň, kamaráde, ale neumřeš zbytečně." Uklidním mrskající se rybu a rychle ji klepnu nachystanou paličkou, aby už to trápení měla za sebou. Její bezvládné tělo položím do kovového kyblíku a s novou návnadou hodím opět háček do moře.

„Uh, ještě jednu na zítřejší den a můžu jít domů." Pronesu si spokojeně pro sebe a čekám, až se mi chytne poslední ryba.

Vyruší mě ale nějaké zvyku kousek ode mě. Udici si zapřu o stojan a stoupnu si, abych ze skalky dobře viděl na okolní prostor pláže. Nikdo nikde není, touhle dobou se ani nedivím, ale ani přes den sem moc lidí nechodí, to proto, že je tohle jen menší pláž plná oblázků, jen o kousek dál je velký písečný prostor.

Nakonec si ale přeci jen někoho všimnu – mladý klučina s obyčejným delším tričkem, šortkami a v nazouvákách. Vypadá to, že nikam nespěchá, jen se pomalu prochází po břehu, občas kopne do jednoho z oblázků, jinak má hlavou sklopenou a rty pevně semknuté k sobě.

„Oh, zase ty." Zašeptám si pro sebe, protože tohohle mladíka tady potkávám opravdu často, těžko říct, jestli si mě někdy všiml, ale já jeho tedy ano. Vždycky vypadal dost smutně a osaměle, nejednou jsem za ním chtěl jít a prohodit pár slov, ale nikdy jsem na to nenašel odvahu.

Všimnu si, jak si sedne na jeden ve větších kamenů a zadívá se na horizont moře, jak se za ním pomalu ztrácí slunce a zbarvuje tak oblohu do červena. Sedí nehnutě a opět tak sklesle, jako skoro pokaždé, když ho vidím.

Vánek si pohrává s jeho tmavými vlasy, které mu párkrát na vteřinku odhalí jeho oči směřující stále k moři, ale stejně je ode mě trochu dál a do obličeje mu tak dobře nevidím, nikdy jsem neviděl.

S pousmáním si kleknu, aby si mě náhodou hned nevšiml a nakloním se na stranu, aby mi skalka nepřekážela ve výhledu, ale omylem kopnu do stojanu s udicí, a tak se mi s rachocením sesype k zemi, a nakonec přepadne přes okraj až se šplouchnutím přistane ve vodě.

„Aish! To ne..." zanadávám si a svraštím obočí. Udic mám naštěstí víc, ale i tak, nemůžu si dovolit je takhle dennodenně ztrácet, ano, už po třetí se mi tohle stalo, jen z mojí nepozornosti.

„Haló?" zaslechnu docela hluboký, ale i rozechvělý hlas, a mě dojde, že to nejspíš musel slyšet ten tmavovlásek na pláži. Opatrně nakouknu přes skalku a uvidím, jak nejistě zamíří směrem sem. Teď už nemá cenu se schovávat, proto s přátelským úsměvem seskočím dolů a vyjdu do prostoru, kde už si mě všimne i ten klučina, proto se rychle zastaví v pohybu a vyděšeně se na mě podívá.

„Eh, ahoj," pronesu nervózně a rozejdu se směrem k němu, „jen jsem tady rybařil, ani jsem si tě nevšiml, heh, jsem Namjoon a-..." nedořeknu to, protože se mladík rychle otočí a rozuteče se pryč z pláže.

„Co-...Ne! Počkej!" zavolám za ním, ale už je daleko a ihned se mi ztratí z dohledu, když zatočí za roh dalších skal. S povzdechnutím pohlédnu na jednu rybu v kyblíku a udici plovoucí po hladině, ovšem už daleko od břehu, nakonec pohlédnu do dálky, kde se mi ztratil ten tmavovlásek.

„nechtěl jsem tě vyděsit..." zašeptám se sklopenou hlavou a s pocitem větší osamělosti vezmu svůj úlovek a raději zamířím domů, než se úplně setmí, abych si stihl rybu ještě usmažit.

***

Na skalku jsem šel už v brzkém ráně, abych si mohl nalovit více ryb na oběd i večeři. Tentokrát udici neztratím, už jich moc nemám, navíc jsou to poslední po mém tátovy, takže bych nechtěl přijít o všechny.

Na háček dám návnadu a vlasec hodím mezi vlny v moři. Posadím se a na chvíli zavřu oči, když mi do nich zasvítí ostré slunce, které v poslední dny opravdu hodně pálí. Opět ale uslyším nějaké zvuky vycházející přímo od skalky pode mnou. Zní to, jako ztěžklé dýchání a popotahování nosem.

Zamračeně nechám udici na stojanu a opatrně slezu ze skalky, abych ji mohl obejít a zjistit příčinu těchto zvuků. Nakouknu za roh a málem se mi zastaví dech, když uvidím toho tmavovlasého mladíka sedět na břehu, jak si dlaní nabírá slanou mořskou vodu a smývá ze sebe krev, která se mu proudem dere z boku na břiše.

„Proboha...co se ti stalo?! Jsi v pořádku?" vyjeknu a rozeběhnu se k němu, protože té krve je požehnaně, a to nemůžu přece nechat jen tak. Klučina ke mně ale s leknutím otočí hlavu a rychle se vyškrábe na nohy, i když u toho párkrát zavrávorá.

„Ne, ne, ne, klid, já ti neublížím, jen ti chci pomoct..." vydám ze sebe a natáhnu k němu paže, ale tohle jsem asi dělat neměl, protože klučina ze zoufalství chytne po prvním oblázku, který mu přijde pod ruku a vší silnou ho po mě hodí, trefí mě do čela a já se zaúpěním zastavím a za zasažené místo se chytnu, zatím, co on se zrychleným dechem uteče pryč, stejně, jako včera večer.

„Au! Ksakru...aish." Zamračeně si oddělám dlaň z čela a zaskučím si pro sebe, když uvidím krev. V kapse naštěstí nosím kapesníky stále, takže si jeden vytáhnu a přitisknu si ho k ráně těsně nad obočím. Posadím se na místo, kde seděl klučina a s povzdechnutím se zadívám na ještě zakrvácené oblázky u úplného kraje břehu.

„Ahh, co mám udělat, abys mi hned neutíkal." Vydechnu poraženě a na chvíli se zadívám na vlny narážející do skalky. Snad bude v pořádku.

***

Probudím se a zmateně se rozhlédnu kolem sebe. Kolem mě už je šero, stále ovšem slyším racky a šumění moře, hned taky zjistím proč – stále jsem na skalce, udice je stále opřená o stojan, ale kyblík je prázdný, ani jedna ryba. Musel jsem tady usnout, nejspíš už je i dost pozdě a zanedlouho bude úplná tma.

„Aish, tak dneska bez večeře." Povzdechnu si a začnu si balit věci, abych se mohl vydat na cestu domů, ale ještě si všimnu malého dřevěného člunu, jak se pohupuju na vlnách s jedním pasažérem. Není moc daleko, takže poznám mladíka, kterého jsem do teď potkával na břehu a párkrát ho i vyděsil.

Zarazí mě ale, jak si z ničeho nic stoupne a kolem pasu si začne uvazovat nějaké lano. Zamračeně sejdu skalku, abych na něj lépe viděl a zaostřím na jeho osobu.

„Co tam děláš..." hlesnu, když druhý konec provazu začne uvazovat k batohu, který je nejspíš něčím naplněný, podle toho, jak nafouklý je. Nakonec batoh vyzvedne do vzduchu a jednoduše ho shodí z člunu rovnou pod hladinu. Až teď mi dojde, co chce ten kluk udělat.

„Hej! Zůstaň tam! Neskákej, prosím, můžeme to vyřešit v klidu!" křiknu a vběhnu do vln, až se mi voda dostane nad kolena a začne mi smáčet i konce nohavic od šortek. Klučina ale, jako by mě neposlouchal, skočí do vody a nechá své tělo klesnout pod hladinu.

„Do hajzlu!" zanadávám a vběhnu do moře, abych k němu mohl připlavat, a to co nejrychleji. Vlny jsou teď docela divoké, plave se mi dost špatně, ale nakonec se trochu nalokaný dostanu k člunu, ze kterého mladík skočil. Ponořím se a začnu hmatat kolem sebe, abych ho ještě stihl zachránit, no, měl jsem štěstí, že batoh nebyl dostatečně zatížený, takže se nepotopil moc hluboko a já jsem ho jednoduše podebral pod pažemi a vyplaval s ním nad hladinu.

„neboj, budeš v pořádku." Řeknu, jen co společně vyplaveme, jednou rukou si ho přidržím u těla, tou druhou mu rozvážu provaz a poté s ním začnu plavat ke břehu. Vytáhnu ho ven a nechám obě naše těla spadnout do oblázků. Oba se hlasitě rozkašleme a vyplivneme trochu nalokané vody, já se ale rychle otočím k němu a položím mu dlaň na záda.

„Aish, jsi...jsi v pořádku?" optám se ho, ale on mě naštvaně odstrčí a pokusí se vstát, ale podlomí se mu noha při došlápnutí na nejspíš bolavé místo a skončí zase na zemi.

„Co máš s nohou-..."

„Co ode mě chceš! N-nech mě na pokoji, nestojím o tvoji pitomou pomoc!" zařve na mě rozechvěle a začne se belhat pryč ode mě, ale tentokrát mu to nedovolím. Chytnu ho za paži a zabráním mu tak dalšího útěku.

„nebudu se dívat, jak se tady pokoušíš utopit! Proč jsi to vlastně chtěl udělat? Zbláznil ses, nebo co?" Mladík se mi pokusí vysmeknout z úchopu, ale já mu to nedovolím a dál ho držím, aby zůstal na jednom místě.

„T-To není tvoje věc...! Křikne sípavě skrz stažený krk, ale hned na to se mu hlas úplně zlomí a z něj vyjde první hlasitý vzlyk. Povzdechnu si a přitisknu ho k sobě, i když se prvně bránil, nakonec povolil a nechal se ovládnout pláčem. S povzdechnutím ho pohladím po mokrých vlasech a pokusím se ho utišit pohupováním ze strany na stranu.

„No tak, ššš, všechno je v pořádku." Začnu mu šeptat do ucha a on se pomalu ode mě odtáhne a paží si setře zaslzený obličej.

„Prosím...nech mě se zabít...já už to tady nezvládám..." zamračeně zakroutím hlavou a vyzvednu ho do náruče, protože kolem nás už začne být opravdu tma.

„Ne, odnesu tě ke mně domů, ošetřím tě a usuším, nenechám tě udělat nějakou blbost, vyspíš se a druhý den si promluvíme, dobře?" řeknu klidně, abych tak uklidnil i jeho. Zaskočeně se na mě zadívá zaslzenýma očima, ale nakonec se nechá odnést, aniž by nějak protestoval.

„D-Děkuju."

***

„Tady, poslední zbytek rýže, snad nevadí, že je suchá, ale nic jiného nemám, nechytil jsem ani jednu rybu." Pronesu, když podám tmavovláskovi zabalenému v dece misku s jídlem. S poděkováním si ji převezme a hůlkami začne pomalu jíst.

„To je dobrý...jsem zvyklý na chudší jídla." Řekne šeptem a sní prvních pár soust. S pousmáním chápavě přikývnu a posadím se na matraci naproti něj, odkryju mu deku z nohou, abych viděl na jeho zranění, ale vypadá to, že se mu u kotníku rýsuje jen velká modřina, jinak nic hrozného.

„Zavážu ti to, ale jistě se to brzy zlepší, máš to asi jen naražené." Řeknu tiše a opatrně mu začnu kotník obvazovat obinadlem. „Hmm, jak se vlastně jmenuješ? Ještě jsme se nestačili seznámit..." mladík se na mě trochu nejistě zadívá, ale poté mi se sklopeným zrakem odpoví.

„Taehyung...Kim Taehyung."

„Ahh, hezké jméno, já jsem Kim Namjoon. Ehm, Taehyungu...můžu se tě jen zeptat? Proč jsi přede mnou pokaždé utíkal...i když jsem ti chtěl pomoct, třeba s tím břichem, byl jsi poškrábaný do krve..."

„Já vím," šeptne a odloží misku bokem, „udělal jsem si to sám, já...už nevím, co mám dělat. Ztratil jsem úplně všechno...domov i rodinu, skončil jsem v sirotčinci, ale tam se ukázalo, že jsme spíš k otroctví, na pohled vypadají všichni vychovatelé mile a přátelsky, ale ve skutečnosti nás nutí do těžkých prací, bijí nás, když něco neuděláme, a každý den slyšíme jen nadávky a ponižující urážky...už jsem to nechtěl trpět." Vydechne rozechvěle a já se na něj lítostně zadívám.

„Utekl jsi?"

„Ne, vykopli mě...už jsem dospělý, nemám tam co dělat. Myslel jsem, že už mě konečně opustí chuť k sebevraždě, ale naopak, stal se ze mě jen bezdomovec, do kterého si rádi kopnou nějací mladí tuláci...co je tohle za život."

„Ahh, proto jsi utíkal...bál ses mě?" Taehyung se na mě omluvně zadívá a přikývne hlavou.

„Já...už prostě nedokážu nikomu věřit, ale po tom, co jsi mě zachránil, přitom mě ani neznáš, můžu ti být ukradený, tak...asi už se tě tolik nebojím." Vydá ze sebe a pokusí se o mírný úsměv a já ho s oddechnutím pohladím po rameni.

„To jsem rád, mě se totiž vážně bát nemusíš, jsem dobrý člověk, navíc...pokud nemáš kde být, klidně buď tady, já taky žiju sám, nestěžoval bych si, kdyby tuhle malou chatrč se mnou sdílel někdo, jako ty."

„Huh? Jako já? Ale...nejsem ničím zajímavý...budu jen na překážku." Uchechtnu se a zakroutím hlavou.

„ty a na překážku? Věř mi, to jistě ne, ale aby ses cítil líp, klidně tě naučím rybařit, abys do toho dal i kus svojí vlastní práce, jak budeš chtít." Taehyungovi se rozzáří oči a děkovně se na mě usměje.

„To zní skvěle. Rád bych se to naučil...ummm, vážně tady můžu na nějakou dobu bydlet?" optá se opatrně a já s jistotou přikývnu.

„Můžeš tady bydlet, jak dlouho jen budeš chtít, teda...když mi slíbíš jednu věc. Že už se nepokusíš utopit, nebo něco podobného, protože všechno se dá vyřešit, smrt není řešení, jasný?" Taehyung na mě chvíli nejistě civí, ale poté s nádechem přikývne a odváží se mě obejmout.

„Slibuju...děkuju moc. A...omlouvám se, že jsem tě trefil tím kamenem."

„heh, to nic a nemáš zač, co takhle jít spát? Musíš být unavený." Taehyung přikývne a zachumlaný do peřiny si lehne do klubíčka. Já už chci odejít a jít spát do předsíně, ale on mě chytne za rukáv a prosebně se na mě zadívá.

„Namjoone...mohl bys tu spát se mnou?" chvíli jsem v transu, ale nakonec s nadšením přikývnu a opatrně si lehnu vedle něj, snažím se, abych se ho nějak blbě nedotkl, ale bylo to zbytečné, protože jen co si lehnu, Taehyung se ke mně přitulí a s úsměvem pronese jednoduché: „Dobrou noc."

„Dobrou, Tae."

--O rok později--

Taehyung P. O. V.

Už je to dlouho, co jsem Namjoona poprvé potkal. Dal mi domov, svým způsobem i rodinu, protože to on se stal mojí rodinou. Po nějakých měsících společného žití jsme si vyznali lásku a teď už jsme spolu, jako pár.

„Tak, a máme ryb na týden." Usměju se, když přijdeme domů s plnými kbelíky nachytaných ryb a mořských řas. Namjoon s úsměvem přikývne a začne ryby skládat do chladničky, aby nám vydrželi až do neděle. Pomůžu mu, abychom to měli rychle za sebou a mohli konečně po dlouhém dni zalézt do postele.

„proč mám pocit, že ti to rybaření jde líp než mě." Zasměje se Namjoon a políbí mě na rtech. Nechám si omotat jeho paže kolem mého pasu a do polibku se zapojím, dokud se od sebe neodtáhneme skrz kyslík.

„Protože to tak možná bude? Heh, ale bez tebe bych neuměl nic." Usměju se a chytnu ho za ruku, odtáhnu k matraci a společně s ním se na ní svalím. Plácneme sebou o měkký povrch a přitulíme se k sobě, jako pokaždé, když se chystáme spát, ani sprchovat už se nemusíme, protože jsme byli v moři, a to bohatě stačí.

„Mm, jsi unavený?" optá se mě a líbne mě na krk. Usměju se a trochu ho odstrčím, abych mu viděl hezky do očí. Prstem mu začnu kreslit imaginární kolečka na hrudník a povysunu spodní ret.

„No...nejsem tak unavený, totiž...víš, jak jsme se bavili o tam tom?" špitnu a opatrně k němu zvednu zrak. Namjoon se na chvilku zarazí, ale poté mě s povzdechnutím pohladí po líčku.

„Taehyungie, nechci tě do toho nutit..."

„Nenutíš mě, já...vážně bych to chtěl." Pronesu hned s prosebným pohledem a Namjoon nad tím vydechne přebytečný vzduch a láskyplně mě opět políbí na rtech, odpojí se jen na chvilku, to, když ze mě i ze sebe shodí tričko, poté se ke mně přisaje zpátky.

„Mm, dobře, ale kdyby se ti to nelíbilo, přestaneme, jo?" zamumlá skrz zaneprázdněné rty a já s úsměvem přikývnu. Srdce se mi hlasitě a splašeně roztluče kvůli návalu vzrušení, ale vlastně i trochu strachu. Prvně to navrhoval Namjoon, ale moje odpověď nebyla moc pozitivní, ale později jsem sám usoudil, že už jsem na to připravený, vím, že mu můžu věřit.

„Pořád chceš, abych pokračoval?" optá se mě, když ze sebe i ze mě stáhne šortky a my tak před sebou zůstaneme jen v boxerkách. Odhodlaně přikývnu a dlaní ho pohladím po hrudníku, odkud přejdu až k zádům a přitáhnu si ho blíž na tělo.

Namjoon mi začne pokládat jemné polibky po celém těle, dokud se nedostane k lemu boxerek. Ještě pro jistotu se na mě tázavě podívá, ale když kývnu na souhlas a předem zavřu oči, stáhne ze mě tedy i poslední kus oblečení.

Ani se nestačím zastydět na tím, že jsem nahý, už ucítím teplo okolo mojí chlouby. Otevřu oči a uvidím Namjoona, jak použil svoji pusu k mému uspokojení. Skousnu si ret a zakloním hlavu, abych tohle mohl víc procítit.

„Uh...J-Joonie...tohle je dokonalý." Vydechnu spokojeně a Namjoon se lehce uchechtne, než s pusou přestane. Posmutněle otevřu oči, ale naštěstí můj partner neskončil. Z nočního stolku vytáhne lahvičku, kterou schováváme už nějakou dobu, no, a konečně přišel její čas k prvnímu otevření.

„Zavři oči, lásko." Šeptne a já tak učiním. Ucítím menší zastudění na mém vstupu, když mi po něm Namjoon začal roztírat gel, ještě do mě ale nevnikl, chvíli mě jen prsty hladí po okolí, abych se víc uvolnil a poté na můj vstup trochu zatlačí a jednoduše vklouzne dovnitř jedním prstem.

Se syknutím se prohnu v zádech, ale Namjoonovy útěchy mě dokázaly uklidnit. Po chvilce jsem přestal cítit bolest, i po tom, co už ve mně byly tři jeho prsty, usoudil jsem, že jsem připravený a dal Namjoonovi náznak, že může přijít na to hlavní.

„Neboj se, jo?"

„nebojím se." Řeknu a už trochu zpocený na něj pohlédnu. Namjoon se nasměruje ke vstupu a nahne se k mému obličeji, aby mě mohl zabavit dalším polibkem, do kterého jsem se s chutí zapojil a ani jsem nestačil postřehnout, že se Joon o mě špičkou opřel a pomalu do mě vklouzl.

„Ahh! J-Joonie~" pevně kolem něj omotám nohy a nehty mu skoro až zaryju do zad.

„Dobrý? Už by to nemělo moc bolet..."

„Nebolí to." Řeknu rychle a chytnu jeho tváře do dlaní, abych tak nasměroval jeho zrak k mým očím. Usměju se a opatrně ho políbím. „Nebolí to, lásko." Namjoon s úsměvem přikývne a začne se tedy pomalu pohybovat tam a zpátky stále ve stejném rytmu.

Skoro jsem ten nával slasti neudýchal, Namjoon střídal tempa a mě tak doháněl až k šílenství. Poprvé jsem ucítil ten náhlý pocit hrozného horka, nohy se mi úplně rozklepaly a v mojí chloubě začalo hrozně pulsovat a já jsem se při posledním přírazu nezmohl na nic, jen na slastné zakřičení, stáhnutí celého těla, ale poté neuvěřitelná úleva.

„Proboha, Joone, tohle bylo nezapomenutelný." Vydechnu spokojeně a přetočím se na bok, když Namjoon nechá svoje tělo spadnout vedle mě, ještě si ho přitáhnu do objetí a políbím ho na holý hrudník.

„Jsem rád, že se ti to líbilo."

„To je slabé slovo." Namjoon se zasměje a víc mě k sobě přitiskne.

„Heh, mám to stejně. Dobrou noc, lásko."

Věnováno: @boooob_

Já se omlouvám, ale mě teď v poslední době nejsou označovat lidi, jdou mi jen někteří, nevím proč, tak snad se vždycky dotyční uvidí <3

No, jinak tady máme Vmon, snad se vám povídka líbila, alespoň trochu :D<3

Jinak, kdo by chtěl vědět, na co se teď těšit, tak vás teda čeká:
2x KookV
1x Sope
1x dokonce Hobi + Joon + Kook, ani nevím, jak ten ship nazvat...Hopejoonkook? xdd No, těším se na to, akorát holčina mi ještě neodepsala, jestli tam chce smut nebo ne, tak zatím nevím, ale i tak si myslím, že docela zajímavý nápad <33

Mějte se pěkně! <33