Seokjin P. O. V.

Sedím na židli u menšího stolu v kuchyni svého malého bytu. Jsem tady sám, vždycky jsem byl, proto tady vždycky bylo takové ticho, ve kterém se rozléhalo moje usrkávání z hrnečku kávy, tikající hodiny a...

„Můžeš mi to laskavě vysvětlit?! To ti přijde sakra normální dostat sem už i policajty?!"

...a pronikavý hlas rozzlobené matky křičící na svého patnáctiletého synka. Jeonovi bydlí hned ve vedlejším bytě, naše zdi jsou jako z papíru, proto se se sousedy navzájem až moc dobře slyšíme, obzvlášť při sebemenším zvýšení hlasu.

S povzdechnutím odložím hrneček a zamračeně se zaposlouchám do rámusu vycházejícího od pravé stěny mojí kuchyně. Vždycky jsem slyšel všechno, všechny hádky, věděl jsem i proč, přišlo mi, že jsem byl vždycky součástí těchto nepokojů, i když jsem se se sousedy nikdy moc nebavil, jen díky těmto zdem jsem je oba dva stihl poznat až moc dobře.

„Ježíš, však o nic nešlo! Ti fízlové se motaj všude, kam nemaj!" křikne mladý chlapecký hlas dospívajícího klučiny, jenž to má trochu těžší. Chápu starost jeho matky, chápu všechny ty hádky, ten křik, chápu ji ve všem, ale chápu i jeho.

Je mladý, tráví čas s partou o něco starších klacků, než je on sám, dostává se s nimi do problémů, ale on to bere jako zábavu, užívá si život, přeskakuje hranice a bortí svoje limity. Všechno je to jen pocit svobody, který se v něm po každém průšvihu probudí, ale možná je to i ze zoufalství, z neštěstí.

Rozvod rodičů nebere žádné dítě dobře, hlavně v jeho věku. Střídavá péče se nakonec nezrealizovala a Jungkook svého otce už pomalu ani nevidí. Chodit na tajné mejdany, pít alkohol, nechat se tetovat nezkušenými středoškoláky a okusit i trochu rebelie ve sprejích, možná to všechno jen vede k uvolnění, k jakémusi vypuštění všech endorfinů a pocítění štěstí, které teď v jeho světě tak trochu schází.

„Ty, mladý muži, ty teď budeš mít minimálně měsíční domácí vězení! Žádní kámoši, žádné chození ven a ani žádné videohry! Budeš mi doma pomáhat s vařením, uklízením a na nějaké další problémy zapomeň, chlapečku, já už na to nemám nervy!"

„A já nemám nervy na tebe! Stejně je mi to jedno, ven budu chodit i tak!"

A tímhle řeč skončila. Bytem se rozlehne hlasité plesknutí a potom dupavé kroky mířící nejspíš do pokoje poté, co mým uším uniklo zašeptání ženy: „mazej do svého pokoje." Zakroutím si pro sebe hlavou a nahnu svůj hrneček, abych se mohl napít kávy, ale do mojí pusy už nic nesteče, hrneček je prázdný, stejně, jako je teď tenhle byt poté, co už i řev ustal.

Tohle není řešení – domácí vězení a tresty. Tohle nikam nepovede, bude to mít zcela opačný účinek, takhle bude Jungkook utíkat z domu a dělat tyhle hlouposti dvakrát tak víc, bude ho to víc uspokojovat, když ví, že už je to za všechny hranice i jeho matky.

Takhle si ten kluk ještě ublíží.

Měl jsem to podobně. Když mi bylo kolem čtrnácti, rodiče se také začali hodně hádat. Hádali se i při mojí přítomnosti, slýchal jsem je pořád, ráno, u večeře, před spaním, v noci...bylo to jako kolovrátek, stále dokola jsem poslouchal to stejné, zacpával jsem si uši, ale k ničemu to nevedlo, proto jsem doma netrávil tolik času, trávil jsem ho s přáteli, anebo o samotě.

Házel jsem kameny do oken. Ničil jsem okolní schránky a shazoval popelnice. I já jsem to v raném věku dotáhl až na policejní stanici. Tehdy jsem to doma akorát ještě zhoršil. Já měl ale něco, co Jungkook nemá – dědečka.

Ukázal mi kouzlo knih. Chodil jsem do knihovny pokaždé, kdy jsem měl jen trochu svého volného času, půjčoval jsem si knihy a zase je vracel, četl jsem v parku i ve škole o přestávkách, našel jsem si svůj náhradní svět, kam můžu utéct, když se mi přestane líbit v realitě.

Teď už jsou rodiče dávno rozvedení, já jsem dospěl a usadil se ve svém. Ticho a klid, tak jsem to vždycky chtěl, dosáhl jsem něčeho, po čem jsem toužil, ale i tak mám pocit, že se nedokážu uvolnit, nedokážu jen tak zavřít oči a vypustit všechny myšlenky, protože mi v nich neustále běhá on – Jungkook.

„Ahh, jak bych ti jen mohl pomoct." Povzdechnu si a odnesu prázdný hrneček do dřezu. Na všechno nádobí se vrhnu až zítra, teď jsem unavený a bez nálady. Potřebuju se z toho vyspat.

***

„Vliv sociálních faktorů na problémové chování adolescentů...Současná rodina dostatečně nenaplňuje potřeby dospívajících. V primární i sekundární prevenci je nutné se zaměřit na vyhledávání ohrožené mládeže a věnovat jí individuální péči..."

„Jine? Jsi v pořádku?" optá se mě trochu zaraženě můj spolupracující a na stůl pohodí několik výtisků našeho týdenního časopisu s malými papírky nalepenými na jejich potištěných stránkách, abychom podle čísel na papírcích mohli poskládat jednotlivé listy na sešití.

„Huh? Proč bych neměl být?"

„Heh, protože tady už půl hodiny sedíš, dumáš nad nějakými staršími články a pokud ses ještě neviděl v zrcadle, ty kruhy pod očima taky hodně prozrazují, tak v kolik jsi šel spát?" Zeptá se hnědovlásek a posadí se naproti mně, ruce složí před sebou na stole a vyčkává na moji odpověď. Jen po chvilce bezduchého zírání protočím panenky a znovu se začtu do článku.

„Brzy. Lehnout jsem si šel už před devátou, pak jsem ještě hodně přemýšlel a...usnul jsem až o chvilku později."

„A to znamená v kolik?"

„Ahh, ve dvě ráno, Hoseoku, dvě ráno." Pronesu podrážděně, ale to hlavně skrz svoji vlastní chybu, kdyby mě jen ten kluk tak netrápil, nebo kdybych alespoň na tu noc dokázal vypnout, nejspíš bych teď v sobě nemusel mít páté kafe.

„Ty jsi blázen. Měl by ses dát do kupy, chlape, tohle není poprvé."

„Ne, to já vím. Však...už se to nestane. Prostě budu brát prášky na spaní, jako přepracovaní a neklidní lidi v čtyřiceti letech, až na to, že mě je dvacet-dva a já tak jen násilně uspím svůj neustále dumající mozek." Pronesu s povzdechnutím a článek od sebe odstrčím, neboť stejně jsem v něm nenašil nic, co bych potřeboval, jestli jsem teda vůbec něco hledal, už ani nevím.

„Ale víš co? Ty prášky nejsou špatný nápad. Je jedno, kolik ti je, ale zásadní je, že osmnáct už ti není, jsi dospělý a neseš zodpovědnost za správné poskládání časopisu, tak bys měl být při vědomí i bez pomocí kofeinu." Pronese s úsměvem a poplácá mě po rameni, než se mi ztratí z dohledu za rohem naší tiskárny.

S povzdechnutím sklopím zrak a pokývnu si pro sebe ztěžklou hlavou.

„Jo, osmnáct mi fakt není."

***

Stojím u svojí schránky v přízemí, hned vedle hlavního vchodu paneláku, a letmo si pročítám dopisy, které mi přišly, nic zajímavého, jen vydechnu přebytečný vzduch a zastrčím si obálky do svojí brašny, ve kterém přenáším svůj laptop.

Zamknu svoji schránku a s klíči zamířím ke schodům. Ještě mě ale zastaví zvuk otvírání hlavních dveří, jenž mě donutí se otočit, kdo také přišel z práce, ale vypadá to, že s pracujícími tenhle nemá moc společného.

Jungkook bezvýrazně, s rukama v kapsách zamíří ke schodům, u kterých jsem se zastavil já, aniž by mě pozdravil, vyjde na prvních pár schodů, ale já se neudržím a ozvu se nad návalem překvapení a naprostého zaražení v obrazu, který mi ten kluk naskytl – ty jeho vlasy.

„Proboha, Jungkooku, co to máš na hlavě? Vždyť ty si o ty máminy nervy jen koleduješ." Vydechnu odvážně, ale hned tohohle prvního kroku k prohození pár slov zalituju, když se na mě obarvený puberťák otočí a nakrčí nos.

„Huh? Co VÁM je do toho?" Pronese spíš řečnicky, neboť se hned s pozvednutým obočím otočí čelem k patru a vyjde schody, aniž by se na mě znovu podíval, nejspíš jsem ten poslední, kdo by ho zajímal, obzvlášť o názor toho někoho, ač můj názor opravdu pozitivní není, což mohl vyčíst už z mého pohledu na jeho fosforově zelené vlasy.

S povzdechnutím se vydám do svého patra, abych mohl raději zalézt do svého prázdného bytu, ale při procházení kolem vedlejších dveřích s cedulkou „Jeon" zaslechnu známé hromobití mezi dvěma živly.

„Tohle půjde okamžitě dolů! Že se nestydíš takhle chodit! Navíc jsem ti řekla, že budeš doma!"

„Smůla, že o tomhle nerozhoduješ!"

„Oh, smůla, chlapečku, že JÁ jsem tvoje matka! A ty jsi ještě dítě, které se očividně rozumně rozhodovat nedokáže, tak to holt musím dělat já!"

„Nech mě už na pokoji! Zítra přespím u kámoše!"

„No, tak to teda nepřespíš, nikam nepůjdeš, ti říkám, jinak ti vyhodím mobil z okna!"

„Nezájem!"

A opět je to tady, opět celý rozhovor, celou hádku, ukončí ten jeden jediný známý zvuk plesknutí dlaně o mladickou tvář, na které se teď už musí rýsovat červený otisk všech ženiných prstů. Zamračím se pro sebe a raději odejdu do svého bytu, než mě tady ještě někdo uvidí, jak odposlouchávám cizí rozhovory, ač by to v mém bytu šlo slyšet vlastně úplně stejně.

Facky nic neřeší. Domácí vězení, tresty a facky – tohle prostě nic neřeší.

***

„Ahh, hyung, moc děkuju, že tady zůstaneš déle, opravdu do toho divadla musím jít, pro Jennie to hodně znamená, netušil jsem, že mi to vyjde takhle blbě na středu." Obhájí se ještě jednou Hoseok, i když už tak po dvanácté, nemám mu to za zlé, spíš naopak, touhle prací žije, vnímá tu veškerou povinnost, jež tiskárna obnáší.

„Já to vím, nemusíš to pořád opakovat, jen jdi a užijte si to."

„Dobře, ještě jednou děkuju," pronese s úsměvem, přes rameno si přehodí svoji tenčí bundu a s brašnou vyjde ven z naší pracovní místnosti, „měj se, zítra." Naposledy na něj zamávám, než prásknou dveře a moje okolí pohltí ticho a prázdno, takové, jako mám doma v bytě, takové, které nastane, když dopiju poslední kapku své kávy.

Povzdechnu si a raději se věnuju svojí práci, které je tady teď víc než dost.

***

Nastartuju svoje auto a po dlouhém sezení v tiskárně ho konečně dám do pohybu směrem domů, zapnu světla a rozjedu se vstříc tmavé silnici. Musím si zapnout rádio, takhle bych ještě usnul za jízdy, je už dost pozdě a já opět nevstával s plnými procenty své energie, které jsem nakonec, jako každé ráno, dobíjel silnou kávou.

Projedu mostem a dostanu se na vedlejší cestu, která mě už doveze až před panelák s mým bytem. Světla mého auta postupně odtlačují tmu, ale mým mozkem se rozezní hlasitá siréna, když světla na poslední chvíli odhalí člověka, jenž mi právě přejížděl na kole přes cestu. Silně dupnu na brzdu a taktak stačím vozidlo zastavit před katastrofou.

„No, to snad-...," člověk s kapucí se na mě letmo podívá, jen na pár vteřinek, ale těchto pár vteřinek mi stačilo, abych poznal tvář, která se mi zpoza kapuce odhalila, „Jungkooku?"

Okamžitě zajedu k okraji cesty a s vypnutím motoru vylezu ven z auta. Jungkook nejspíš nemínil čekat, až si ráčím vylézt ven a seřvat ho, proto bylo jeho rozhodnutím raději zmizet, ač se mu to zcela nepovedlo.

Mířil k poli k velkému billboardu, a to už by se na kole jelo stěží, proto bicykl táhl vedle sebe a kulhavým krokem kráčel dál k onomu místu. Já ale taky nehodlám čekat, až si on ráčí udělat nějakou další blbost, jako bylo vlétnutí pod auto, a rozběhnu se za ním.

„Jungkooku, počkej! Jen si chci s tebou promluvit...stůj přece!" mladík se na mě jen letmo otočí a poté taky zrychlí svůj krok, aby byl u billboardu dřív, odhodí kolo a po železném žebříku podél konstrukce vyleze nahoru. Zrovna stačím doběhnout k němu, když už se usadí na úzké ploše podél velké vyobrazené reklamy a bezdušně se zadívá někam do dály.

„Jungkooku, je skoro jedenáct večer...proč nejsi doma? Stalo se něco?" začnu se vyptávat, ale chlapec si z kapsy vytáhne prázdnou zmačkanou plechovku od energetického nápoje a hodí mi ji přímo na hlavu.

„Proč se o mě pořád staráte! Neznám vás a nemám chuť si s vámi povídat!" křikne a já s povzdechnutím pohlédnu na žebřík. Uh, tak jo, tohle zvládnu. Opatrně začnu lézt nahoru, dokud se nedostanu k ploše, na kterou se dá posadit.

„Poslyš, jsme sousedi, víš, jak papírové zdi u nás jsou, slyším snad každý den dohady mezi tebou a mámou, i když nechci, slyším všechno a...hele, vím, že je to občas složitý, ještě, když se ti rozvedou rodiče, ale to, že se budeš chovat jako neřízená střela nic nevyřeší." Opatrně se k němu posunu blíž a on sklopí hlavu k zemi pár metrů pod námi.

„Co je špatnýho na tom, že si užívám volnost...tohle puberťáci prostě dělaj." Utrousí a sundá si kapuci, mě se tak opět vyjasní obraz na jeho fosforově zelené vlasy.

„Jo, to sice jo, ale všeho s mírou, navíc...mám pocit, že ty to neděláš proto, že chceš, ale děláš to proto, že je to něco zakázaného, víš, že to tvoji mámu rozčílí a v tobě se hromadí pocit štěstí, když se jí neposloucháním můžeš takhle vysmát do obličeje, nemám pravdu?" Jungkook se na mě překvapeně podívá, ale poté semkne rty pevně k sobě a mlčky pozvedne rameny.

„Ahh, Jungkooku, vím, že pravdu mám. Žiju tady už taky nějakou dobu a tohle tvoje chování začalo až do rozvodu rodičů. Přiznej si to, nikdy by sis na hlavu nedal takovou bravu, ani bys nesprejoval na domy, neflákal by ses s partou starších děcek, o kterých víš, že by za tebou stejně nestály, jen tak uvolňuješ napjatou atmosféru." Jungkook má hlavu sklopenou, aby mu jeho vlasy překrývaly obličej, ale moje srdce se hlasitě rozbuší, když uslyším, jak popotáhne nosem.

„J-Jo...ta barva je děsná, ale udělal jsem to proto, že to chtěli oni...ti kluci, říkali, že když si obarvím hlavu na křiklavou zelenou, bude tak ze mě pravý rebel a...já nevím, možná jsem to udělal, abych naštval mámu a zároveň se vytáhl před nimi, stejně tak s tím tetováním." Řekne roztřeseným hlasem a vyhrne si rukáv, abych viděl na vytetovanou kobru. Povzdechnu si a pohladím ho po rameni.

„Hele, vykašli se na ně. I mezi tebou a mámou to může být zase lepší, ale musíš udělat první krok. Co takhle se zbavit té zelené a zkusit se věnovat něčemu, co by tě mohlo bavit, nějaký koníček? Tvoje máma není zlá, když uvidí, jak ses změnil, bude to zase dobrý." Jungkook si rukávem utře nos a slzy a pozvedne rameny.

„Hmm, já ale nemám žádný koníček..."

„Můžu ti ho pomoct najít, teď tě odvezu domů, vyspíš se z toho a zítra po práci se můžeme sejít a něco vymyslet, hmm?" Jungkook svraští obočí a promne si nervózně prsty.

„Právě jsem po další velké hádce, řekl jsem, že přespím u kámoše, ale...lhal jsem, žádnýho nemám. Dneska se ale domů vracet fakt nechci." Přizná a já si ho soucitně projedu svým pohledem, poté pohlédnu na svoje auto, a nakonec na jeho odřené koleno, které odhaluje díra roztrhlých riflí.

„Tak víš co? Přespíš u mě. Ošetříme tu odřeninu, najíš se a půjdeš spát. Ráno můžeš zůstat v mém bytě, z práce se vrátím kolem poledne, tak cestou zpátky koupím nějakou normální barvu na tvoje vlasy a taky oběd, co ty na to?" pohlédne na mě svýma očima ještě od slz a děkovně začne zběsile přikyvovat.

„Já...hrozně moc děkuju, nechoval jsem se k vám pěkně, ale stejně mi pomáháte." Špitne a já se zasměju, pohladím ho po rameni a začnu se sunout k žebříku.

„Ahh, tohle neřeš, chápu tě, ale...poslyš, nevykej mi, nakonec nejsem o tolik starší," mrknu na něj a slezu žebřík, hned za mnou i Jungkook, který, jen co se dostane na pevnou zem, natáhnu k němu ruku, „říkej mi Jin." On s pousmáním ruku přijme a potřese si se mnou.

„Tak jo...díky."

„Jo, neděkuj, pojď si nasednout, ať dojedeme ještě před půlnocí domů."

***

„Tak jo, teď to trochu zaštípe." Upozorním chlapce sedícího na vaně jen ve spodním prádle, abych dobře viděl na docela velkou ránu přes celé koleno, na které se právě chystám šplíchnout trochu dezinfekce. To taky udělám, Jungkook sebou jen trochu škubne a nechá si odřeninu zalepit.

„Hotovo, budeš spát v mojí ložnici, já si ustelu v obýváku, jo?" Jungkook se zamračí a nejistě ke mně vzhlédne.

„Nechci tě takhle zatěžovat, na gauči budu spát klidně já."

„Ale to zase já nechci, zkřivíš si páteř." Mrknu na něj a odejdu do obýváku, kam mě hned následuje zelenovlásek.

„A ty snad ne?"

„heh, já už nejsem ve vývinu. Ložnice je tamhle, můžeš si jít už lehnout, je dost pozdě." Poukážu na dveře naproti sobě a začnu roztahovat gauč, ale Jungkook si povzdechne a poklepe mi na rameno.

„A nechceš tam spát taky? Myslím, společně se mnou, mě to nevadí, ani v noci moc necestuju, tak tě ani nebudu kopat." Překvapeně se na něj zadívám, ale poté s úsměvem přikývnu.

„Tak pokud ti tam nebudu vadit..."

„Ne, to vážně ne, stejně hned usnu." Usměje se a já tedy přikývnu na souhlas ještě jednou, vezmu svoji peřinu, kterou jsem si sem přenesl a zamířím s ní za Jungkookem do ložnice. Lehneme si na matraci a já zhasnu lampičku, aby nás pohltila tma.

„Tak dobrou noc." Zašeptám a on mi to na jednoduše odpoví: „dobrou, Jine." Otočí se ke mně zády a já dostanu hroznou chuť ho po nich pohladit, ale neudělám to, místo toho zavřu svoje oči a klidnější než předešlé noci, brzy usnu.

***

Čekám u kuchyňského stolu a netrpělivě poklepávám prsty do dřevěné desky. Ještě stále slyším fén, kterým si teď Jungkook suší svoje nově obarvené vlasy. Konečně se ale dočkám, z koupelny uslyším cvaknutí kliky a poté kroky ke kuchyni. Málem mi spadne brada, když uvidím mladíka s černými vlasy a slušnějším oblečením postávat u dveří kuchyně.

„Tak co?" optá se nejistě a já se na něj upřímně usměju.

„Nádhera. Konečně vypadáš, jako ten Jungkook, kterého jsem tady na chodbách potkával prvně, akorát tomu ještě něco chybí...nenosíš náhodou brýle?" Jungkook si povzdechne a nejistě nakrčí ramena.

„Ummm, jo, ale...vypadám v nich hrozně."

„Jungkooku," pronesu klidně a když ke mně mladík vzhlédne, povzbudím ho úsměvem, „běž si pro ně." řeknu mile a chlapec tedy s menším pousmáním přikývne a odejde z mého bytu, během pár minutek se vrátí s brýlemi na očích. Černé obroučky mu ladí k vlasům a sklíčka mu zvýrazňují oči tak, až si neodpustím okouzlené vydechnutí.

„Teď jsi to ty a vypadáš úžasně." Ujistím ho a on se nad tím uculí, než se odváží mě obejmout.

„Děkuju, Jine."

„Oh, nemáš vůbec zač, ale teď jdeme vyřešit ten tvůj koníček. Když jsem byl v tvém věku, moc jsem se od tebe a tvých problémů nelišil, ale zálibu jsem našel v knihách, co by tak mohlo bavit tebe?" Jungkook se posadí naproti mně a stydlivě se pousměje.

„No, vždycky jsem měl rád hudbu a...chtěl jsem hrát na nějaký nástroj, ale nikdy jsem se k tomu nedokopal." Přizná a já se na něj usměju, přijdu ke skříni u zdi v obýváku a do kuchyně se vrátím s mojí starou kytarou.

„Taky jsem měl rád hudbu. Hrál jsem na kytaru a stále hraju, i když už ne tak moc, jako kdysi, můžeme to zkusit, pokud by tě to bavilo, poprvé bych tě mohl učit, kdyby tě to chytlo, našli bychom nějakého zkušenějšího lektora, co?" Jungkookovi se rozzáří oči a hned přikývne na souhlas.

„To by bylo úžasný! Ty...ty máš ještě jednu kytaru?"

„Moje sestra má, taky už na ni nehraje, nevadilo by, kdybych si ji vypůjčil. Takže jdeš do toho?" Chlapec se usměje od ucha k uchu a rozhodnutý přikývne.

„Jo, jdu."

--O 3 roky později--

Dnes mám volno a rozhodl jsem si ho užít po svém – procházkou v parku. Už dlouho jsem se takhle neuvolnil a sedět doma se mi nechce. Projdu malou cestičkou kolem rybníčku, odkud už uslyším příjemné tóny strun nedaleko ode mě a samozřejmě i ten nadaný hlas, jenž do hudby zpívá. Usměju se a vydám se směrem, odkud hudba vychází.

Dostanu se ke kamenné zídce, na které sedí hoch s tmavými vlasy, brýlemi a kytarou v ruce. Hraje a zpívá, kolemjdoucí se vždy na chvíli zastaví a do nachystaného klobouku mu hází nějaké odměny.

Vytáhl se hodně. Chytlo ho to, hra na kytaru a poté i zpěv, našel v tom zalíbení. Udobřil vztah mezi mámou, dokonce se i odvážil poprosit o to, aby se mohl setkávat i se svým otcem. Ani tohle nepřišlo nazmar.

Hned, jak mě uvidí, usměje se, dohraje svoji písničku, lidé se s potleskem začnou vypařovat, až nakonec jsem to jen já, kdo před chlapcem stojí s úsměvem na tváři.

„Ahoj, co ty tady?" optá se mě mile, kytaru si odloží na zídku a přivítá mě pořádně pevným objetím, které mu samozřejmě oplatím.

„Mám volno, tak jsem se šel projít, jak nečekané, že tady zase vyhráváš, huh? Tak mě napadlo...už dlouho přemýšlím, jestli bys nechtěl někam zajít, myslím, třeba na oběd?" Jungkook se uculí a přikývne na souhlas.

„Vlastně jsem se tě chtěl zeptat na to stejné, jen jsem nevěděl, jestli bys to přijal."

„heh, od tebe bych přijal všechno, mimochodem, všechno nejlepší k osmnáctinám." Usměju se a z igelitové tašky vytáhnu bonboniéru, kterou mu předám. Překvapeně na mě vytřeští oči a děkovně si dárek převezme.

„Oh, takže jsi věděl, že tady budu, nebo mi neříkej, že s sebou taháš bonboniéru s tím, že mě třeba jen tak náhodou potkáš." Pronese s přivřenýma očima a já tedy přikývnu na souhlas.

„Dobře, věděl jsem, že tady budeš." Jungkook se usměje, a ještě jednou mě obejme.

„Děkuju. Nechceš na ten oběd zajít už dneska?" přikývnu a pohladím ho po vlasech.

„Hmm, dobře, ale pod podmínkou, že mě to necháš zaplatit."

„Hmm, aish, tak platí, já budu platit večeři." Nechápavě se na něj zadívám a poté se zasměju a přikývnu na souhlas.

„Tak už i večeře? No, tak dobře, co takhle u mě pak i přespat?" Jungkook se ke mně nahne a věnuje mi letmou pusu na tvář, nad čím se trochu začervenám a Jungkook očividně taky.

„Když ti to nebude vadit..."

„Naopak, budu se těšit."

Věnováno: ArtmanLivesForSuga

Ale, že bys patřila mezi šťastlivce, kteří mi jdou označit? :DD<33

No, doufám, že jsem opravila všechny chyby, kdyžtak mě upozorněte, jinak ale doufám, že se vám tenhle oneshot líbil, tentokrát Jinkook <33

Taky doufám, že jsem splnila zadání, alespoň částečně, protože já jsem prostě člověk, který něco pochopí všemožnými způsoby, ale tím jedním jediným, který je správný, tím ne xdd

No, trochu to trvalo, ale to proto, že jsem si dala víc záležet, takže počítejte s tím, že ty jednodílovky budou opravdu vycházet hrozně nepravidelně, jak už jsem psala na začátku >.<

Jinak se mějte pěkně, podělte se o názor na tuhle povídku, a užívejte dnešek <33