Upozornění: Neobjeví se zde sice celé smuty, ale obsah je 18+, kdo nechce číct, nemusí <33

Bytem se rozléhaly silné rány a bolestné úpění, závěsy byly zatažené, do prostoru tak nevnikalo téměř žádné světlo, jen tenké mdlé pásky slunečních paprsků se draly skrz škvíru pootevřeného balkónu. Všude po zemi leželo poházené oblečení, v jednom koutě tričko, v druhém kalhoty, každá z ponožek na jiné židli, špinavé prostěradlo se válelo jen kousíček od rozházené postele.

Na matraci klečel mladý hnědovlásek, celé tělo se mu třáslo z vyčerpání, pomalu ani nestačil s dechem, když se do něj tvrdě zabodávala nenasytná chlouba mladíkova opatrovníka a s každým bezohledným přírazem mu na zádech přistála štiplavá rána koženého opasku.

„Buď hlasitější, dělej!" zavrčí muž a silně zatahá chlapce za vlasy, až mladík bolestně vyjekne na celý byt. Tohle bylo to, co muž potřeboval, se spokojeným výdechem se udělá do mladíka a naposledy ho silně pleskne po boku, kde už se rýsují pořádné fialové modřiny.

„Aish, dneska jsi za nic nestál, Taehyungu, zítra to bude lepší, jinak si mě nepřej," sykne hrubý hlas muže, jenž se ztěžka posadí do křesla a zapálí si cigaretu. Hnědovlásek nešťastně přikývne a dobelhá se do koupelny. Za půl hodiny má sraz se svým kamarádem za nádražím, na místě, kde se sházejí pokaždé.

Zavře se v koupelně a ztěžka se posadí do rohu sprchového koutu. Pustí na sebe vodu a tiše vydechne nad menší úlevou, kterou mu vlažná voda poskytuje. Smývá z něj všechny ty nechutné doteky, všechen pot i zbytky krve ze škrábanců a odřenin, ale bolest, fyzickou i psychickou to nikdy nesmyje. Těch jizev je až příliš, na srdci i na těle.

Potichu vydechne a pohlédne na svoje nahé dobité tělo, tenhle jediný pohled dokáže vždy Taehyunga ponořit hluboko, až na dno svého sebevědomí, v poslední dny má pocit, že v něm ani špetka tohoto pocitu nezbyla.

***

Venku je příjemné teplo, letní slunce zahřívá okolí a svým svitem nutí mladého tmavovlasého hocha sedícího v trávě za budovou kousek od kolejí přivírat oči. Za chvíli by měl přijít jeho kamarád, na kterého čeká skoro každý den právě na tomhle příjemném místě. Konečně uslyší šustění travnatých stébel, proto zvedne dlaň, abych zakryl sluneční svit a lépe viděl před sebe. Už se k němu ploužil hnědovlásek s úsměvem na tváři, ale nebyl to jen úsměv, čeho si tmavovlásek všiml, na jeho tváři přibylo dalších pár modřin a krvavých ranek.

„Ahoj, Hobi, nečekáš dlouho?" optá se s úsměvem Taehyung a opatrně se posadí vedle mladíka, ač si tím vyvolal další ostré zapulsování v celém těle, obzvlášť v místě, které bývá každý den vyplněno erotickými hračkami či odpornou pýchou jeho opatrovníka.

„Ne, v pohodě, Tae, ale...jak to zase vypadáš?" optá se starostlivě a s povzdechnutím si svého přítele projede skleslým pohledem. Moc dobře ví, jaké peklo musí Taehyung prožívat, snažil se ho přemluvit, aby od toho chlapa odešel, ale už znal jeho odpověď.

„To nic, nedívej se na mě takhle, raději mi řekni, jak to vypadá s tou vysokou?" Hoseok si pro sebe povzdechne a přisune se blíž ke svému kamarádovi.

„Vypadá to dobře, na podzim nastoupím, ale...o tomhle se přece nebavme..."

„A o čem by ses chtěl bavit?" zeptá se nejistě Taehyung a Hoseok ho soucitně pohladí po rameni schovaném pod obyčejným bílým tričkem.

„Co třeba o tom, jak vyřešit tu tvoji situaci? S tímhle přece musíš něco dělat, nemůžu se na tebe takhle pořád dívat, ten hajzl tě úplně ničí..." vydechne Hoseok, ale nad tím se Taehyung přikrčí v ramenech a sklopí hlavu ke svým kolenům, jen aby se mladíkovi nedíval do očí.

„Hoseoku...moc toho nenadělám, nejsem plnoletý a ten hajzl, jak o něm mluvíš, mě živí, soudně mu patřím, je to můj poručník. Aish, já vím, že to vždycky nějak jde, ale já nechci ještě další problémy, za rok budu dospělý a budu moct vypadnout, někam...ale teď mám střechu nad hlavou, jídlo, a dokonce i peníze. Nějak to ještě vydržím..."

„Trhá mi to srdce, když vím, co se tam u vás děje...nevím, proč neustále odmítáš moji pomoc, Taehyungu," vydechne zklamaně tmavovlásek a přitáhne k sobě kolena. Na tohle už mladší chlapec neodpoví, utrhne stéblo trávy a začne ho mnout mezi prsty.

„Neřešme už mě, prosím..." hlesne a Hoseok s povzdechnutím přikývne. Ví, že nad tímhle teď Taehyung přemýšlet nechce, konečně je zase venku mimo byt, může na chvilku vypustit problémy z hlavy, ne o nich ještě dál přemýšlet.

„Dobře, promiň. Mimochodem, vzal jsem sendviče, dáš si?" pronese mile Hoseok a z vaku vedle sebe vytáhne dva zabalené sendvičové chleby a flašku s minerálkou. Taehyung se usměje a pro jeden se natáhne.

„Heh, jo, děkuju."

***

„Poslední večery jsou zase dost teplé, huh?" ozve se Hoseok, když s Taehyungem přejdou most a dostanou se do ulice, kde už Taehyung bydlí. Hnědovlásek přikývne a nejistě si promne prsty, když se mu opět naskytne pohled na menší panelák a třetí patro, v němž už ho bude očekávat jeho poručník.

„V pohodě? Nechceš u nás dnes přespat?" zeptá se starostlivě Hoseok a pohladí Taehyunga po zádech, ale ten posmutněle zakroutí hlavou, nejspíš by to nedopadlo dobře, kdyby se vrátil až zítra.

„Raději ne...i tak děkuju," pousměje se, a ještě Hoseoka obejme na rozloučenou. Alespoň on mu dnes trochu zvedl náladu, vždycky zvedne, Hoseok je jeho nejlepší kamarád už od střední, byli spolu každou chvíli, Hoseok byl při něm stále, byl jeho největší oporou, když byl Taehyung od své rodiny odebrán a musel do pěstounské péče, nakonec skončil s tím nejhorším člověkem.

„Drž se, jo? Zítra se zase uvidíme, donesu ti čokoládu, jestli chceš," povzbudí ho Hoseok a Taehyung s pousmáním přikývne.

„Dobře, budu se těšit, měj se, Hobi," naposledy se s ním rozloučí a zaleze do chodby paneláku. S rychle bušícím srdcem nastoupí do výtahu a nechá se odvézt až před své dveře. S nádechem vytáhne klíče a opatrně otevře dveře. Už zaslechne tlumené zvuky televize, vypadá to, že je teď jeho poručník zaneprázdněný. Taehyung potichu vejde dovnitř, sundá si boty a dojde až ke dveřím od svého malého pokoje, kde se zavře a s výdechem nechá své tělo spadnout na postel. Zkroutí se do klubíčka a přitiskne k sobě peřinu, teď už jen zbývá přečkat noc a druhý den, odpoledne už bude opět po všem a on půjde za Hoseokem na nádraží.

„Taehyungu!" rozkřikne se hrubý hlas a Taehyung se zprudka posadí. Srdce se mu rozbuší jako o závod, doufal, že po dnešku už ho jeho pečovatel nechá na pokoji. Zoufale opustí pokoj a dojde do obýváku, kde sedí v křesle jeho poručník.

„Neumíš se ozvat, když přijdeš domů? Huh?"

„Omlouvám se, myslel jsem...že už mě tady nepotřebuješ," šeptne se sklopenou hlavou a muž se nad tím uchechtne. Zeslabí televizi, napije se piva a hlavou kývne ke skříňce vedle jídelního stolu.

„Vytáhni si, co se ti zalíbí, a aspoň mi tady dělej společnost, vyžehlíš si tím ten pozdní příchod," uchechtne se muž a Taehyung vytřeští na muže svoje vyděšené oči.

„Já přišel pozdě? A-Ale já říkal, že se vrátím až v osm..."

„Ale já jsem řekl, že se vrátíš v sedm, je to tvůj problém, že jsi to přeslechnul, tak si pohni," hlesne muž a kývne hlavou se skříňce. Taehyung rozmrká slzy a opatrně dojde ke skříni, kterou vzápětí otevře. Poskytne se mu pohled na několik různých erotických hraček naskládaných na poličkách skříně, výběr byl vcelku bohatý, ale Taehyung věděl, že po dnešku pro něj bude peklo i to nejmenší, co najde, přesto si to bez váhání vzal.

„Heh, a hraj si. A pěkně přede mnou," rozkáže muž a Taehyung s polknutím dojde před křeslo, kde ze sebe opatrně stáhne kalhoty. Opět se mu odhalí celá fialová stehna, poškrábaná kolena a nateklá lýtka, nevěnoval tomu ale pozornost, všechny svoje jizvy už znal, každou si moc dobře pamatoval.

„Tak už začni!" sykne trochu přísněji muž a Taehyung rychle přikývne na souhlas. Jistě ho to nebude bavit dlouho, za chvíli už bude opravdu po všem – to byla myšlenka, která se Taehyungovi míhala hlavou.

***

Ostré sluneční světlo Taehyunga lehce oslepovalo. Byl tady o něco dřív než obvykle. Bude chvíli trvat, než přijde i Hoseok. Taehyung seděl u zábradlí naproti vlakovému nástupišti a házel malé kamínky ke kolejím pár metrů před ním, ač ho pohyb paže dost bolel, ještě z dnešního výprasku, který dostal, opět mu na těle přibyly další modřiny a škrábance.

Bylo mu zle, schytal tvrdé rány kolene přímo do břicha, měl pocit, že má celý fialový i žaludek, který ho teď dost bolel. Nesnědl by teď ani kousek chleba, ihned by to jistě zase vyzvracel.

Kolem něj panoval klid, poté zaslechl pískání vlaku, který dojel až k nástupišti a zastavil u něj až čtvrtým vagónem. Taehyung to sledoval, sledoval lidi, jak nastupují do vlaku, sledoval koleje, taky těžké vagóny vlaku. Nejraději by tam nasedl taky a odjel někam daleko. S povzdechnutím si setře jednu malou slzu, jež mu vytekla z koutku oka a zvedne se od zábradlí. Za chvíli přijde Hoseok, měl by jít čekat za nástupiště.

***

„Mm, už je polovina léta za námi, v září jdeš zase do školy, huh? Ještě ti zbývá jeden rok," pronese mile Hoseok a podá Taehyungovi další čtvereček čokolády. Taehyung přikývne a opře si hlavu o zeď budovy za nimi.

„Jo, jakmile znovu nastoupím, už mě nebude tolik zneužívat, bude mě šetřit, aby si nikdo nevšiml mých ran, nebude to takové peklo, jako teď v prázdniny," pronese sklesle hnědovlásek a Hoseok ho soucitně pohladí po ruce.

„Měl bys toho využít a někomu se svěřit, aspoň se to začne řešit..."

„Hmm, budu mít celý školní rok na to najít odvahu, anebo to prostě vydržím do příští zimy, kdy mi bude devatenáct," odpoví, ale nad tím si Hoseok pro sebe zakroutí hlavou.

„Zbytečně si to trápení prodlužuješ, slib mi, že se ve škole někomu svěříš, prosím," začne naléhat a Taehyung bojácně sklopí zrak. Mohl by to někomu říct, najednou by to bylo mnohem jednoduší, jistě by se to řešit začalo, důkazů má přece dost, které nosí neustále u sebe – na svém těle, ale strach ho nutí být potichu a dělat, že je vlastně všechno v pořádku.

„Já...uvidím..."

„Ne, Tae, chci od tebe slib, už se na ty tvoje modřiny nedokážu koukat, a to nemluvím o tom zneužívání...takže se vzchop a něco s tím dělej, nebo něco udělám já," pronese přísně, ale zároveň starostlivě Hoseok a s povzdechnutím si projede Taeho nešťastnou tvář. Přitáhne si ho do hřejivého objetí.

„Znamenáš pro mě strašně moc, Taehyungie, nenech se tím chlapem úplně zničit." Taehyung na to neodpoví, jen se víc na Hoseoka přitiskne a zaboří svůj obličej do jeho jamky mezi krkem a ramenem.

„Mám tě strašně rád, Hobi."

„Oh, já tebe, drobku," řekne s pousmáním Hoseok a Taehyung se nad tím oslovením zahihňá.

„Neříkej mi tak, však jsem vyšší."

„To nevadí, stejně si pro mě takový malý drobek, kterého bych nejraději umačkal láskou," hnědovlásek se opět zasměje a na chvilku zavře oči. Chce jen vnímat to příjemné objetí, to, že není sám, to, že je právě u někoho, kdo ho má opravdu hodně rád.

***

„Ty malej hajzlíku! Jak si to jako představuješ?! Kdo si myslíš, že ty pitomé sklenice kupuje?!" křikne nahněvaně muž a po několikáté přetáhne hnědovlasého mladíka opaskem po zádech. Ještě před chvílí klečel na posteli a prožíval to stejné peklo, jako každý den, vyčerpaný si chtěl jen nalít vodu, ale roztřesenou rukou sklenici shodil a ta se rozbila na několik malých střepů. Už několik tvrdých a štiplavých ran zasáhlo jeho tělo, další modřiny, další odřeniny, pásek narážel i na staré rány, které teď bolely ještě víc. Muž už měl v sobě i nějakou dávku alkoholu, nedokázal se krotit.

„P-Prosím...já se omlouvám...p-přestaň..." vzlykne Taehyung nešťastně a schoulený do klubíčka, aby si kryl obličej a břicho, ale tohle muže nezastaví, pevně ho chytne za vlasy a vytáhne do klečící polohy.

„Mazej na postel," hlesne přísně muž, ale na to se Taehyung rozvzlyká ještě víc, právě jedno kolo skončilo, nechtěl další, dneska už je toho moc. Muž naštvaně dojde ke skříni a začne v ní hledat, co na mladíka tentokrát použít, ten už tušil, že to nebude nic snesitelného.

„Už...nechci..." špitne sípavě Taehyung a vyškrábe se do stoje, doufal, že to do konce léta zvládne přečkat, ale je to horší a horší, navíc si byl jistý, že to nedokáže říct někomu ze školy, trvalo by to další měsíce, než by našel odvahu. Zoufale se otočí ke dveřím a z posledních sil se rozeběhne pryč z bytu.

„Hej! Okamžitě se vrať, ty smrade!" zaslechne za sebou, ale nezastaví ho to. Schody bere po dvou i po třech, párkrát klopýtl, ale podařilo se mu doběhnout až dolů bez kotrmelců. Za patnáct minut má mít sraz s Hoseokem, ale nebylo to jejich místo, kam teď Taehyung mířil.

Snažil se běžet celou cestu, ač to pro něj bylo těžké, u mostu zpomalil a celý uslzený a vyčerpaný mířil k travnatému placu, odkud už dojde k nástupišti na nádraží. Nemířil přesným směrem, šel trochu dál, slzy se mu hrnuly z očí, jako vodopády, pomalu na cestu neviděl.

„Hobi měl pravdu...zbytečně se trápím," zasípe si pro sebe a s popotáhnutím nosem se dostane až ke kolejím. Zatím žádné pískání vlaku, nejspíš má ještě čas, ale i tenhle čas už je pro Taehyunga krátký. Zoufale se vyškrábe do menšího svahu a zastaví se na kolejích, skrčený zůstane stát a uslzeným zrakem zírat do dály, odkud vychází nejen horké paprsky slunce, ale taky tlumené dunění, které značí jediné – brzký příjezd vlaku.

***

Hoseok přišel na místo za nástupištěm o trochu dřív než normálně. Dnes je opravdu teplo a on si chtěl užít každičkou vteřinu strávenou venku. Za chvíli ho čeká další zdlouhavé studium, opět bude zavřený především ve svém pokoji a studovat materiály. S protáhnutím se rozhlédne kolem sebe, jestli už neuvidí Taehyunga, ale ten stále nikde.

„Aish, asi má zase zpoždění," řekne si pro sebe s povzdechnutím, protože ho napadlo jen jediné, co ho mohlo zdržet. Z batohu si vytáhne svoji svačinu a sáček odnese do popelnice jen kousek dál od budovy, čekání si hodlá zkrátit jídlem, ale jakmile se od popelnice otočil zpátky k budově, zahlédl kousek dál na kolejích stát nějakého kluka.

„Co tam sakra-..." přimhouří oči, ale v tu chvíli mu málem praskne srdce strachem, když rozpozná známou osobu. Z dálky už jde slyšet vlak a Hoseokovi hned došlo, co tam jeho kamarád dělá. Rychle odhodí svoji svačinu do trávy a zběsile se rozběhne ke kolejím.

„TAEHYUNGU!" křikne z plných plic Hoseok a mladík brečící na kolejích se za hlasem otočí. Všimne si svého kamaráda, jak za ním zoufale běží. Taehyung zakřiví obočí a koukne před sebe, odkud už vyjíždí vlak.

„Promiň, hyung..." šeptne si pro sebe a křečovitě zavře oči, když se vlak opět dostane o něco blíž. Rozechvělý už čekal na tu osudnou vteřinu, když do něj v plné rychlosti vlak narazí a on už neucítí vůbec nic, ale místo toho ucítil, jak do něj vrazilo něco jiného a úplně ho to odstrčilo z kolejí.

Mladík těžce dopadne na zem do trávy, zmateně zvedne hlavu ke kolejím, po kterých právě vlak projel a na chvíli ohlušil blízké okolí, než zastavil o kousek dál na nástupišti. Jen, co se podíval vedle sebe, kde už se ze země zvedal Hoseok, došlo mu, kdo ho z kolejí smetl.

„Hobi...proč jsi to udělal..." hlesne nešťastně, ale ten mu odpoví jen silným objetím.

„Kurva, málem jsem tě ztratil, doprdele! Tohle už nikdy nedělej, NIKDY! Nemůžu o tebe přijít, ty pitomče, aish..." i Hoseokovi se spustily slzy, věděl, jak to má Taehyung doma těžké, doufal, že se to opravdu časem vyřeší, ale nenapadlo by ho, čeho je Taehyung schopný.

„P-Promiň, já...j-já nevěděl, co dělat..." vzlykne Taehyung a natiskne se víc na svého přítele, jenž mu vplete prsty do vlasů a druhou dlaní ho pohladí po zádech.

„Neplač, už je všechno dobrý, ty teď půjdeš se mnou domů, vyřešíme to společně, přísahám, že ode dneška už se domů nevrátíš, nenechám tě dál trpět, už nikdy ale neřeš problémy takhle, ksakru, je ti to jasný?!" tón v jeho hlas zněl přísně, ale Taehyung věděl, že je to ze strachu, věděl, jak moc pro Hoseoka znamená.

„J-Jo...neudělám to..."

„Ahh, dobře, dobře. Taehyungie, dokud jsem tady já, nikdo ti už nebude ubližovat, tohle byla pro mě opravdu poslední kapka, ode dneška už tvoje problémy přehlížet nebudu a budu je s tebou řešit, i kdybys strašně moc nechtěl, rozumíš?"

„Já...jsem strašně rád, že tě mám, hyung...mám tě hrozně moc rád," vzlykne Taehyung a Hoseok ho dojatě pohladí po vlasech a nedovolí mu se od něj odtáhnout.

„Já tebe víc, než si dokážeš představit, Tae..."

Zdravím opět u oneshotů <33

No, v první řadě jsem vám chtěla poděkovat za 10K přečtení <33

A přeju vám pěkný zbytek dne <33