Jižní Korea, 2091

Yoongi P. O. V.

Se svými dvěma přáteli přešlapuju obrovskou hromadu veškerého harampádí, které sem dennodenně dováží nákladní vrtulníky. Je to skládka, je tady tedy všechno, co lidé vyhodili do popelnic, všechny pro ně nepotřebné věci, všechno se to shledá právě tady. Odpadky jsou ale tříděné, nevyhazuje se sem obsah všech popelnic, jen technické věci, všemožné šrouby, staré nářadí, nepotřebné kusy z různého materiálu, rozbitý nábytek, části z dopravních prostředků, které se nevyužily nebo rozbily.

Abych pravdu řekl, tohle místo mě nebaví. Myslím, že je zbytečné prohrabávat se ve věcech, které k ničemu nejsou, ale můj dobrý přítel to vidí jinak, on dokáže sestrojit cokoliv z čehokoliv, naplňuje ho to, a proto tady tráví většinu času, když už není ve své dílně.

„Hej, Namjoone, a co tohle?" zvolá se zakřeněním náš nejmladší kamarád na vysokého šedovlasého mladíka, jenž si sem právě přišel pro další součástky a my mu máme pomáhat.

„Jungkooku, už jsem říkal, že o kusy koberce nestojím!" křikne z druhé strany Namjoon a dál se přehrabuje v harampádí.

„Ale, no tak! Tenhle je vážně pěkný, je úplně huňatý, kdyby se vypral-..."

„Jungkooku, je to kus koberce. Hloupý. Kus. Koberce. Co na tom vidíš?" pronesu nechápavě a s pozvednutým obočím, jenže on s nakrčením ramen shodí ze svých zad batoh a kousek špinavé látky si schová.

„Neodsuzuj koberce, hyung, oni tě taky neodsuzují za to, že jsi člověk," mrkne na mě a já na tohle raději nic neříkám, nechci se o tomhle bavit, vážně nestojím o dohady tohohle typu, navíc, s Jungkookem je to těžké, je trochu jiný, než ostatní, má jakousi „úchylku", nebo jak bych tomu měl říkat, všechno živé i neživé, prostě cokoliv, vidí, jako bytosti, vidí to, jako něco, s čím by se nemělo zacházet špatně, jako malý dokonce odmítal jíst jídlo, na to si ještě pamatuju, bylo mi patnáct, když mu bylo deset, hlídával jsem ho a snažil se mu vysvětlit, že to jídlo chce, abychom ho snědli, byly to těžké časy, naštěstí už na tom není zas tak zle, to, že si povídá s koberci už je třešnička na dortu.

Teď už mi je dvacet a před rokem jsem konečně dokončil školu, cítím se najednou svobodný, sice mám povinnosti, to ano, mám práci, ale v malinké části města, kde žiju, je to klidné, skoro všichni se mezi sebou známe a ani tady není moc problémů, spíš naopak.

„Aish, Namjoone, budeme tady ještě dlouho?" zaúpím otráveně, protože takhle svůj čas opravdu trávit nechci – na skládce. Raději bych hrál basketbal, ten mě baví nejvíc, máme i své malé hřiště, kde se scházím s přáteli, teď musím dělat otroka svému kamarádovi.

„No tak, Yoongi, potřebuju něco, co oživí můj nejnovější vynález, nějaký motorek by se hodil..." zakroutím si pro sebe hlavou. Motorek, to je teda úžasný, není nic zábavnějšího než hledat na skládce, která je obrovská, jako celé centrum Soulu, malý rozbitý motorek.

„Huh?! Kluci, pojďte se rychle podívat!" křikne Jungkook a ukáže na něco před sebou, tam ale nedohlédnu, abych tu věc rozpoznal.

„Co je, Kookie, máš motorek?" vyjekne hned napjatě Namjoon, ale Jungkook zakroutí hlavou v nesouhlas.

„Motorek ne, ale je tady nějaký kluk..." protočím očima a stejně, jako Namjoon, se vydám ze ním.

„Jungkooku, kolikrát jsem ti říkal, až nenazýváš věci osobami, jestli tam přijdu, a zjistím, že ten tvůj „kluk" je jen starý šroubovák, tak si mě nepřej!" zvolám na něj a dojdu až k místu, ale dost nepříjemně ve mně hrkne, když spatřím tělo nějakého mladého chlapce. Jeho oči jsou dokořán, rty pootevřené, ale co mě děsí nejvíc, že není pohromadě, ale chybí mu noha a obě ruce.

„Fuj! Sakra, mrtvola!" křiknu s ohrnutým nosem, ale Namjoon mě utiší máváním rukou a klekne si k chlapci, „bože, Namjoone, jdi od toho, vždyť je to mrtvý..." syknu nejistě, ale Namjoon zakroutí hlavou, a ještě na chlapce sáhne holou rukou.

„Ne, je to robot, Yoongi," pronese tiše a s pousmáním ho začne prohmatávat.

„Co...co to teď děláš?" optám se ho s nakrčeným obočím, protože se mi nelíbí, jak na tu věc sahá, i když je to robot, v dnešní době vypadají roboti jako obyčejní lidé, technologie pokročila a roboti se stali součástí populace, teda...jen do roku 2082, teď už jsou roboti v podobě člověka opět opovrhovaní, lidé je nemají rádi, děsí je, navíc se roboti začali vymykat kontrole a už došlo i k napadení obyčejných lidí. Proto je vláda nechala všechny zneškodnit, dnes jsou sice roboti taky součástí našich životů, ale nejsou, jako my, vynálezci jim nevdechují, jak se říká, tolik života, ale nechávají je, aby co nejvíce působili tak, jak působit mají – jako stroje.

„Hledám jeho kartu," pronese Namjoon a poté konečně víc zatlačí na místo u chlapcova hrudníku, z něj vyjede malá průsvitná nazelenalá karta s všemi potřebnými údaji, je to něco, jako jejich duše, nebo srdce, nebo mozek, prostě všechno, co je dělalo tak nějak...živými.

„Ahh, není vůbec poškozená, ještě ho můžu opravit!" zajásá Namjoon, ale s tímhle musím těžce nesouhlasit.

„Zbláznil ses?! Lidští roboti nejsou mezi námi z nějakého důvodu a ty chceš opravovat dalšího? Co když něco udělá?"

„Ale neudělá, vypadá, že je mu tak sedmnáct, možná o něco starší, co já vím, prostě...podívej na něj, nevypadá nebezpečně, naopak, je takový nevinný."

„Jo? Tak proč teda skončil na skládce?" optám se a složím ruce na hrudi, Namjoon protočí očima a sklouzne ke mně zrakem.

„Protože tady skončili všichni, jako je on, promiň, ale k takovým věcem mám nějaký vztah, chci ho opravit, nebo to aspoň zkusit," zahřmí Namjoon a vyzvedne toho hocha do náruče, přitom mu ale upadne i jeho poslední noha, kterou rychle zvedne Jungkook.

„Namjoon-hyung má dobré srdce, já bych ho taky vzal s sebou," uculí se nejmladší a já se pro sebe plácnu do čela.

„Bože, s kým já se to přátelím."

***

„Volal jsi mě, Joone?" optám se, když sejdu schody a dostanu se do jeho dílny, ve které mě čeká nejen on, ale i Jungkook. Na pultě mu leží ten chlapec, ale teď si všímám, že už je vcelku, dokonce je oblečený, a když má zavřené oči, ani nepůsobí tak děsivě. Teď k němu přistoupím trochu zvědavě, vážně teď vypadá jako obyčejný člověk – má všechny části těla, všechny šroubky a rysy součástek jsou schované pod vrstvou umělé kůže, má tmavé vlasy a docela velké rty.

„Jo, volal, přesně kvůli tomhle," řekne nadšeně Namjoon a poukáže na robota, „co na něj říkáš?"

„Uh, co bych měl říkat? Vypadá vážně jako člověk, je to skvěle odvedená práce, ale Joone, je to robot s lidskou inteligencí, je to jeden z těch, kteří museli být zneškodněni, pořád ti to nedochází, že jsi opravil smrtící zbraň?" pokárám ho, ale Jungkook mě zatahá za rukáv.

„Ne, Yoongi-hyung, Jimin není nebezpečný, Namjoon-hyung mu zkontroloval kartu," uculí se a já se zarazím.

„Jimin?" zeptám se a Namjoon přikývne.

„Jo, jmenuje se Park Jimin, byl vytvořený v říjnu roku 2068 jako osmnáctiletý pomocník v domově důchodců, kde měl zvedat náladu starým lidem, není nijak nebezpečný, nejspíš byl potom vyhozen na skládku v době, kdy to vláda nařídila," řekne s povzdechnutím a vezme jeho kartu, aby ji mohl vrátit chlapci do těla. Teď, když se tak nad tím zamyslím, je to docela smutné, přeci jen, roboti, jako je on, měli city, i když nebyly skutečné, všechno to bylo naprogramované, přesto to bylo tak dokonalé, že se člověku velmi, opravdu velmi přibližovali. Povzdechnu si a pohlédnu na jeho tvář, vlastně je i docela pěkný, vypadá mile, jako normální kluk, ale pořád musím mít na paměti to, že je to stroj.

„Hmm, takže jsi ho už oživil?" optám se a Namjoon přikývne. Vyhrne mu tričko a stiskne část na jeho hrudníku, kde se otevře místo pro kartu.

„Jo, až mu dám kartu, bude se moct probudit," usměje se Namjoon a s nádechem do něj kartu pomalu zasune. Shrne mu tričko zase dolů a odstoupí trochu dál, my s Jungkookem ho následujeme. Hoch ještě chvíli nic nedělá, ale poté pohne prsty, po nich následuje celá paže, nakonec se s ostrým nádechem vyšvihne do sedu on sám a zůstane šokovaně a stále zadýchaně, jako by teď vyplaval z vody, zírat na stěnu před sebou.

„Ehm, Jimine?" ozve se opatrně Namjoon a já vyčkávám, co chlapec udělá, kupodivu se na nás otočí, ale v jeho očích jde vidět strach, je to jako opravdové, ale i tohle je jistě jen program, nejsou v tom skutečné pocity, aspoň...si to myslím.

„Ahoj, já jsem Kim Namjoon, s přáteli jsme tě našli na skládce a potom tě opravili, jen bych chtěl vědět, jestli jsi-..." nedořekne to, Jimin rychle seskočí z pultu a chytne po první věci, která mu přijde pod ruku, což byla skleněná nádobka, a hodí ji po nás, taktak stačíme uhnout.

„Oh, hej, hej! Uklidni se, nikdo ti neublíží!" zvolá Namjoon, ale Jimin chytne po další věci a hodí ji po nás, jako před chvílí tu nádobu.

„Kdo jste! Kde to jsem! Kde je Jiwoo!" zakřičí zoufale Jimin svým docela tenkým, ale přeci jen krásným hlasem a chytne po Namjoonově pojízdné židli, naštěstí ji nehodí, jen se napřáhne a čeká, co se bude dít dál. Namjoon k němu opatrně přistoupí s pažemi v obranném gestu.

„Klid, Jimine, nikdo ti neublíží, jsem...Namjoon, tohle jsou moji přátelé, Jungkook a Yoongi, jsi u mě v dílně, to je v Soulu, v takové malé části bez názvu, jsi v bezpečí," zašeptá a opatrně k němu začne přistupovat, Jimin židli zase položí a rozklepaně se schoulí do rohu dílny, přitáhne k sobě kolena a z očí se mu spustí slzy.

„K-Kde je Jiwoo...c-co jste s ní udělali..." hlesne a Namjoon si klekne kousek od něj, přesto dostatečně blízko, aby mu dal najevo, že je všechno v pořádku.

„Jimine, nevím, kdo je Jiwoo...ale je rok 2091, těžko říct, kde je, ať už je to kdokoliv," zašeptá a Jimin na něj šokovaně upře zrak.

„Jiwoo je moje vynálezkyně...sestrojila mě...pak ale-..." zlomí se mu hlas a opět se rozpláče do kolen, Namjoon k němu opatrně přispěchá a obejme ho, aby mu dal více pocitu bezpečí.

„Ššš, neplakej, co se stalo s tvojí vynálezkyní?"

„J-Já...já nevím...odvedli mě na popravu, odvedli mě od ní..." vzlykne a Namjoon ho začne konejšivě hladit po zádech. Jungkook k nim taky přijde s očima plnýma slz, já nad tím ale protočím panenky, sice je to docela dojemné, trochu mě to přeci jen vzalo a je mi ho líto, ale to nic nemění na tom, že on je stroj. Moji přátelé právě utěšují stroj. Neuvěřitelný.

„No tak, klid, Jiminie, moc mě to mrzí, ale jistě ji ještě někdy uvidíš, teď by bylo dobré, aby sis trochu odpočinul a poznal svoje nové prostředí, co takhle jít tady s Yoongim do jeho pokoje? Tam se trochu odreaguješ, potom by tě Yoongi mohl někam vzít," usměje se Namjoon a mě málem zaskočí slina.

„Uh, cože?! Proč já, ať si jde s Jungkookem!"

„Protože Jungkook tady nebydlí a já jsem věčně tady v dílně, nezabilo by tě, kdybys mu věnoval svůj čas, Yoongi," sykne na mě Namjoon a já se s přivřenýma očima podívám na toho kluka. Má velké tmavé oči, ve kterých se ještě lesknou poslední slzy, rty lehce rozechvělé a výraz docela nejistý, ale zároveň napjatý. Asi by mě to vážně nezabilo. Povzdechnu si a se sklopenou hlavou se rozejdu ke schodům.

„Jasně...tak pojď, ty...ehm, Jimine."

***

„Takže...roboti jako já už neexistují?" optá se šeptem Jimin, když mu dovyprávím příběh z roku, kdy se nařídil nový zákon o lidských robotech. Chtěl jsem, aby byl trochu v přehledu a potom se mě na to neptal, teď si ale říkám, jestli jsem udělal dobře, co když je vážně nějak citlivý, i když je robot? Přeci jen, s roboty jako je on jsem se mockrát nesetkal, moc jim nerozumím.

„Jo, ale...hele, nic si z toho nedělej, jo? Tady v tom malém městečku tě nikdo odsuzovat nebude, je tady hodně podivínů, ale...tím neříkám, že jsi podivín, to nejsi."

„Proč jsi tak nervózní?" optá se a konečně se na mě od okna otočí, opět mu uvidím do jeho kukadel, které mě svým způsobem i fascinují.

„No...protože jsem se s nikým, jako ty, ještě nikdy nebavil, je to zvláštní," přiznám a on si s povzdechnutím sedne na moji postel.

„Co je na tom zvláštního? Když jsem byl doma, všichni okolo mi říkali, že jsem jako oni, že jsem člověk, ne robot, brali mě tak a...tobě přijde zvláštní se mnou mluvit?" nejistě se na něj zadívám a přemýšlím, jak to zachránit, nečekal jsem, že bude až takhle lidský, nemyslel jsem si, že bude nad mými slovy vůbec nějak víc přemýšlet.

„Oh, já...omlouvám se, nechtěl jsem se tě dotknout, um, jasně, že jsi jako my všichni, popravdě...kdybych nevěděl, že jsi robot, asi bych se to ani nedozvěděl, působíš na mě vážně až moc lidsky," pousměju se a sednu si vedle něj, abych to nějak napravil, konečně se lehce usměje a sklopí hlavu.

„Hele, nechci nějak moc vyzvídat, ale jak jsi žil předtím? Myslím, jestli jsi třeba chodil do školy, nebo něco podobného," optám se docela zvědavě, ale zároveň opatrně, abych zase něco nepokazil, on se ale zasměje a zakroutí hlavou.

„Ne, Jiwoo mě sestrojila, abych jí pomáhal se seniory, naprogramovala mi věk osmnáctiletého kluka, takže...mám i vědomosti, které by měl nějaký můj lidský vrstevník, ale...povahu mi nedala, nechtěla, abych měl svůj charakter už určený, tak mě nějaké dny nechala, abych se přizpůsobil podle okolí a karta se mi nahrála až později, ta povaha pak ve mně zůstala," vysvětlí a já nad tím doslova ohromeně vydechnu, vůbec jsem netušil, jak pokročilá naše věda je, že něco takového jde.

„No...páni, tak tohle jsem popravdě nečekal, myslel jsem, že máš na té kartě naprogramováno úplně všechno," Jimin se zasměje a pozvedne nesměle rameny.

„No, ne tak docela, heh, není v tom jen věda, ale i...psychologie, ale moc se nechci bavit o svém původu, nerad si to připomínám, že jsem vlastně sestrojený," povzdechne si sklesle a já ho rychle pohladím po rameni.

„Oh, promiň, nebudeme se o tom bavit, ale...hele, pokud ti to pomůže, řeknu ti takové moje tajemství," on zpozorní a já s pousmáním vyhrnu svoji nohavici.

„Taky jsem napůl, jako ty, teda, nejsem robot, ale mám umělou nohu, protože jsem v dětství o tu svoji přišel, abych ale mohl dál chodit, podpora mi zaplatila operaci a přišroubování téhle dokonale vypadající nohy," řeknu a Jimin nad tím překvapeně vydechne a prstem se opatrně dotkne mého kolena, nad tím se zasměju, i když se divím, že jsem mu to řekl, tohle neříkám nikomu, jen nejbližším, ale možná cítím, že je to něco, čemu on rozumí a nebude se posmívat.

„Oh, to je hezké," usměje se a já si nohavici zase shrnu dolů.

„Jo, um, co takhle zajít ven? Naučil bych tě hrát basketbal, je to jen jednoduché házení míče do koše, mohlo by tě to bavit, co ty na to?" optám se s podrbáním na zátylku a Jimin kupodivu rozzářeně přikývne.

„Huh, ano! Rád se učím novým věcem."

***

„Tak jo, tamhle je koš, tam se snažíš trefit tento míč, asi nějak takhle," řeknu a míč bez problémů hodím do koše, krásně se trefím, míč se k nám ještě dokutálí zpátky, protože konce hrací plochy jsou zaoblené, připomínají malé rampy, to proto, aby se nám míč neodkutálel daleko, ale stejně to mnozí využívají právě jako hřiště pro trénování na skateboardech, bruslích, nebo kolech a koloběžkách.

„Teď to zkus ty, jsi pravák nebo levák?" optám se a on si míč převezme s menším zahihňáním.

„No...můžu používat obě ruce," vysvětlí pobaveně a já se nad tím uchechtnu.

„Ou, heh, aha, tak...kterou používáš častěji?"

„Mm, tak asi pravou," dořekne a já mu tedy míč dám do pravé ruky, kterou mu ještě našteluju do správné pozice, aby se mu míč co nejlépe házel.

„Dobře, tak teď se zkus trefit," pobídnu ho, ale ač jsem čekal, že se netrefí, už proto, že to nejspíš hraje poprvé, překvapí mě, když koš krásně a čistě zasáhne.

„Oh, no páni, tohle ti jde," zasměju se a míč mu opět podám. Jimin to zkusí znovu a opět se trefí. Možná je to i tím, že je to robot, třeba právě proto umí všechno, ale nechci nad tím takhle přemýšlet, vím, že je mu to asi nepříjemné, raději by byl, kdyby ho lidé brali jako člověka, ne jako plechový stroj.

U basketbalu jsme vydrželi celé hodiny, nakonec jsme si dali i pár zápasů mezi sebou, i když to nebylo snadné, přeci jen se ukázalo, kdo je tady už zkušenější, ale i tak ho musím jen chválit, na tohle má opravdu talent.

„Kluci! Pojďte prosím za mnou!" zvolá na nás Namjoon, který konečně vyšel ze své dílny, s Jiminem tedy zamíříme za ním.

„Nerad vás ruším ze zábavy, ale Jimin v sobě ještě nemá všechny součástky, za chvíli je večer a já mu tam chci dát ještě opravené čidlo, bez kterého by nemohl spát," vysvětlí a poukáže na docela malý strojek v podobě obyčejné placičky s pár tlačítky a drátky, všimnu si, jak se nad tím Jimin zamračil, proto ho pohladím po rameni.

„Klid, Namjoon ti to jen dá, abys byl kompletní, potom už budeš dokonalý, jako člověk," mrknu na něj a on s menším povzdechnutím přikývne a nejistě se mě taky dotkne na paži.

„Tak jo, díky, um...bude to hotové rychle?" optá se nejistě Namjoona a ten s úsměvem přikývne.

„Jasně, neboj, potrvá to tak deset minut, ale stejně nebudeš při vědomí, dám tě do režimu spánku, nic neucítíš, potom už budeš moct spát jako všichni lidé, nebudeš se muset dobíjet elektřinou, ale právě odpočinkem," vysvětlí a Jimin se nad tím usměje.

„Oh, to zní fajn, tohle...jsem předtím neměl."

„Já vím, teď jsem ti to čidlo vyrobil, vím, že pár pokročilých robotů to mělo, tohle jsem taky našel na skládce, myslím, že u tebe by to taky mohlo fungovat, jsi opravdu hodně pokročilá technologie a-..."

„Namjoone," oslovím ho a propálím ho pohledem, „co takhle míň mluvit a víc dělat? Nemluv o něm jako o technice," upozorním ho a on se nejistě podívá na Jimina, který má skoupenou hlavu a nervózně si mne prsty, nejspíš ho zaskočilo, jak jsem se ho zastal.

„Oh, omlouvám se, jasně...jasně, že nejsi žádná technika, jsi prostě Jimin," usměje se na menšího hnědovlasého chlapce a tomu z těch slov zajiskří v očích.

„Děkuju, um, dáme se teda do toho?"

„Jasně, tady si lehni, a neboj, ani o tom nebudeš vědět," ujistí ho Namjoon, zatím, co si Jimin lehne na pult, na kterém ho šedovlásek v poledne opravoval. Normálně bych asi odešel a byl rád, že mám teď chvilku pro sebe, ale nemůžu, nutí mě to tady zůstat, dal jsem se s Jiminem dost do řeči, je vážně hodně milý a sympatický, možná bych byl raději, kdybych byl u toho zákroku.

„Tak jo, zavři oči, Jimine," nařídí mu mile Namjoon, Jimin udělá, co řekl, poté mu Namjoon na čelo připne malou přísavku a po spuštění uvidím, jak Jimin z ničeho nic zcela povolil, takže už je v umělém spánku, to bylo rychlé.

„Ahh, Yoongi, on je vážně úžasný stroj, neviděl jsem pokročilejší technologii, myslím, že někdo jako on by se snad mohl přiblížit člověku natolik, že by to ani nikdo nemusel poznat, dokud by neviděl jeho vnitřní části," vydechne nadšeně Namjoon a odšroubuje menší část na Jiminově čele kousek od spánku.

„Hmm, stejně by to nikdo poznat neměl, roboti, jako je on, už nejsou a ani být nemají, jestli na něj někdo přijde, rozbijí ho a tebe zařvou, že jsi ho opravil," hlesnu a Namjoon s povzdechnutím přikývne.

„Jo...já vím, je to riziko, ale přece ho teď znovu neodpojím," šeptne a já se podívám na jeho spící tvář, neudržím se a opatrně ho chytnu za jeho bezvládnou ruku.

„Ne, to máš pravdu, nemůžeš ho prostě odpojit, strávil jsem s ním jeden den a už vím, že on je strašně úžasný člověk, tu tehdejší popravu si nezasloužil, teď má novou šanci na život," Namjoon se na mě překvapeně podívá a poté do mě se zakřeněním drbne ramenem.

„Ale, ale, kam se poděla ta tvoje nejistota? Ten nápad se ti nelíbil," zamračím se a drbnutí mu oplatím.

„Nelíbil, to je sice pravda, ale to jsem nevěděl, jak se ten kluk bude chovat, myslel jsem...že to prostě půjde poznat, že je robot, netušil jsem, že bude až tak...no, lidský," přiznám a Namjoon přikývne na souhlas.

„Heh, no jo, říkal jsem, že je pokročilý, mm, jsem rád, že jste se spřátelili, to mám o důvod víc ho neodpojovat, je zázrak, že ses dal konečně s někým do řeči," zasměje se.

„Haha, moc vtipné," ceknu, ale poté se pro sebe pousměju, „ale...v podstatě máš pravdu."

Věnováno: LeeYoli

Zdravím <33

Abych pravdu řekla, tohle je téma, na které bych někdy chtěla napsat celou knížku, protože mi to přijde prostě hodně zajímavé, mě třeba hodně baví filmy odehrávající se v budoucnosti s tím, jsou tam takoví pokročilí roboti apod.

Ale nevím, kdy se k něčemu takovému dostanu, tak to píšu aspoň sem do oneshotů, ale kdybych tohle psala jako knihu, asi by mě to hodně bavilo, jen to teď neplánuju, takže těžko říct, jestli se to u mě někdy objeví :)<33

Mějte se hezky <33