Upozornění: Na konci této kapitoly bude sexuální scéna, kdo ji číst nechce, může přeskočit, myslím, že poznáte, kde smut začíná :)

Taehyung P. O. V.

Sedím pochmurně na dřevěném mole kousek od mého bytu. Nedaleko je přístav, to poznám i podle sluchu, jak lodě vyplouvají a zase připlouvají zpátky, jak se rozechvěje vodní hladina, malé vlnky způsobené tlakem lodi do sebe naráží, naráží i na dřevěné podpěry tohohle mola a dělají šplouchavé zvuky hned pod mýma nohama.

Moje oči by teď měly směřovat do dálky, mělo by to vypadat, že se dívám někam za obzor moře, ale pravdou je, že se nedívám nikam. Kolem mě není nic. Ani bílo, ani černo, ani nebe plné hvězd, jak si mnozí rádi představují, není tady...prostě nic.

Zašimrá mě na tváři, je to pocit, jako by po mě lechtalo stéblo trávy, ale jsou to slzy. Stékají mi z očních koutků, přes líce až k bradě, odtud dopadají na dřevěnou plochu pode mnou. Pláču často, od doby, co jsem se probudil do nicotného světa, od doby, kdy jsem se rozloučil se všemi barvami, se světlem, s krásou mého okolí.

Čekal jsem to, vyhlížel jsem den, kdy moje okolí nebude jen rozmazané, nebo mlhavé, ale ztratí se úplně a napořád, ale někde v nitru duše...doufal jsem, že se stane zázrak. Nechtěl jsem, aby to přišlo, bál jsem se toho dne, kdy se to stane – ten den přišel mnohem dřív, než jsem si prvně myslel.

***

„Ahoj," ozval se za mnou hlas a já se za ním hned otočil. Trochu nervózně jsem se pousmál, když jsem uviděl tmavovlasého mladíka ve školní uniformě, jak si to míří ke mně na molo. Posadil se vedle mě a nechal své nohy spuštěné směrem k vodě pod námi, „jen jsem ti chtěl říct, že jsi byl dneska dobrej, to, jak jsi před školou hrál na ten klavír, mám rád hudbu, víš? A ty máš vážně talent." Řekl a usmál se na mě.

Nebudu lhát, byl jsem červený až na zadku, proto jsem místo odpovědi jen děkovně kývl hlavou, vlasy si nahrabal dopředu a doufal, že mě trochu schovají, stejně, jako moje tlustá sklíčka brýlí.

„Ty nejsi moc upovídaný, co?" uchechtne se a opře se o svoje paže, tak, aby skoro ležel. Nejistě pozvednu rameny a trochu vážněji se na něj podívám.

„Ty mě sleduješ?" optám se a tmavovlásek se nervózně podrbe na zátylku s chutí se z toho nějak vykroutit, ale poté s provinilým výdechem přikývne.

„Ne, že bych tě nějak sledoval, jen tě...uh, sleduju. Ale myslím to v dobrém! Jsi totiž pořád tak sám, s nikým se nebavíš a potom? Potom předvedeš něco nádherného na klavíru?" vyhrkne a nakloní hlavu, aby mi viděl do obličeje. Teď už se neubráním většímu úsměvu. Promnu si prsty a vzhlédnu k jeho čokoládovým očím.

„To tě tak zajímám? No, jsem dost introvert, neumím se s ostatními bavit, ale to neznamená, že nechci." Chlapec chápavě přikývne a s úsměvem mě štípne do tváře.

„Heh, mě přijdeš v pohodě, navíc jsi docela roztomilý, jak že se jmenuješ? Věděl jsem to, ale vypadlo mi to." Podezíravě si ho projedu pohledem, ale nakonec zakroutím hlavou.

„Nepovídej, vím, že jsi to nezapomněl, moc dobře to víš, jen to chceš slyšet ode mě." Mladík na mě vytřeští oči a přitáhne k sobě kolena.

„Páni, slyšel jsem, že jsou introverti mnohem chytřejší, ale netušil jsem, že je to až taková pravda, jak jsi mě prokoukl?"

„Popravdě? Jen mě to tak napadlo..." špitnu stydlivě a zrak opět zabodnu do dálky k horizontu mezi mořem a oblohou.

„Ahh, jsi takový speciální, co? Heh, já jsem Jungkook, mimochodem, jsem o dva ročníky níž, než jsi ty, Taehyungu." Opravdu řekl moje jméno, nad tím se usměju a pohlédnu na něj přes svoje brýle, které mi dost zvětšují oči.

„Vídám tě ve fotbalovém týmu, trochu vám závidím, reprezentujete školu a každý o vás ví." Pronesu trochu posmutněle, protože já takový nikdy nebudu, ale Jungkook mi položí dlaň na rameno a usměje se.

„Já závidím tobě, jsi talentovaný, rozkošný..."

„To je ale všechno, co jsem, i když ani tenhle popis na mě nesedí." Vydechnu a Jungkook se zasměje, nahne se ke mně a opatrně mi prstem potlačí brýle víc na oči, aby mi nesklouzávaly z nosu.

„Ahh, klidně se podceňuj, ale já vím své." Usměje se na mě, přitom mu zajiskří v očích a já jsem hned poznal, že jeho tvářičku z hlavy jen tak nedostanu. Co jsem ale ještě nevěděl, že ho nedostanu ani ze svého života, ale to bych ani nechtěl.

***

Utřu si svoje zaslzené tváře a popotáhnu nosem. Kéž bych se tak mohl podívat na zbarvenou oblohu od zapadajícího slunce, chtěl bych zase vidět červánky, a přitom držet za ruku toho, jenž mi kdysi vstoupil do života – tehdy to bylo ještě ve škole, byl to takový rozcuchaný klučina s králičím úsměvem, plný pozitivní energie a s růžovými tvářičkami.

Změnil se hodně, vyrostl a zesílil, vyrostl do lepšího člověka. Projevil mi lásku, a já jemu vlastně taky – dali jsme se dohromady. Cítil jsem se opravdu šťastný, ale teď mám opět pocit, že jsem se ponořil hodně hluboko, do takové hloubky moře, kam nedosáhnou sluneční paprsky a já tak můžu jen plavat na místě a čekat, až mi dojde kyslík v plicích.

Přitáhnu k sobě kolena a opřu si o ně čelo, když se proud mých slz začne zvětšovat, nechám je všechny dopadat do mého klína. Zavřu oči, i když se prostředí nijak nezmění, pomalu ani nevím, zda ty oči zavřené mám, nebo ne.

Dlaněmi si vjedu do vlasů a křečovitě je sevřu. Možná bych z toho mola chtěl spadnout a nechat své tělo pomalu klesat, stejně už je všechno jedno. Člověk, jenž se narodí slepí, už je zvyklý, sžije se s tím, co má, člověk, jenž oslepne v průběhu života má to sžívání těžší, ale většinou, i když s nějakými vráskami na duši, nakonec přijme to, co mu osud nadělil, já mám ale pocit, že to nedokážu přijmout.

***

Seděl jsem v čekárně svého očního lékaře už docela dlouho. Nervózně jsem poklepával nohou do podlahy, vedle mě seděl Jungkook, jako moje pravá ruka a velká opora mi v dlani tiskl tu moji a placem mě hladil po jejím hřbetě.

Můj zrak je v ohrožení, vím to, ale pořád můžu doufat, že to půjde zachránit, alespoň tak, abych viděl přes brýle, u kterých se mi dioptrie stále zvyšují a zvyšují, teď už jsem ale ve fázi, kdy moje okolí není jen rozmazané, ale začíná mi mlhavět.

„V pohodě? Jistě to bude dobrý, neboj se." Zašeptá s úsměvem Jungkook a já pohlédnu na jeho tvář, kterou ještě stačím rozpoznat, i když už ho nevidím tak jasně, jako kdysi. S menším pousmáním přikývnu a pevněji jeho ruku stisknu.

„Děkuju, že tady se mnou jsi." Zašeptám nazpátek a Jungkook s uculením mávne rukou.

„Za tohle se přece neděkuje, jsem tvůj přítel, tohle je moje práce." Nad tím se zasměju a hlavou se opřu o jeho rameno, ale moje tělo polije studený pot a v krku se mi vytvoří knedlík, když doktor otevře dveře od ordinace a trochu posmutněle a soucitně se na mě podívá, poté kývne hlavou, abych ho následoval za dveře.

Nejistě polknu a pustím se Jungkooka, abych se mohl konečně dozvědět, jak to se mnou vypadá. Zavřu za sebou a posadím se naproti jeho stolu, u kterého spojí ruce a s povzdechnutím mi podá nějaké papíry, ze kterých toho já moc nevyčtu, ale on mi to hned vysvětlí.

„Pane Kime, nevypadá to dobře. Obávám se, že váš zrak už zachránit nedokážeme. Byla by k tomu potřebná operace, ale ta je riskantní, mohla by vám přivodit nějaké další problémy, kdyby se zákrok nezdařil a stejně je i dost drahá." Zamračeně k němu vzhlédnu a zakroutím si pro sebe hlavou.

„To ne...neříkejte, že...že úplně oslepnu?"

„Moc mě to mrzí, ale já už s tím nic neudělám." To byla věta, která mě dorazila. Moje srdce se hlasitě rozbušilo a do očí se mi vehnaly slzy. Nechtěl jsem přečet před ním, jen jsem naštvaně odstrčil papíry ze stolu na zem a frustrovaně odešel z jeho ordinace, práskl jsem s dveřmi a natiskl se na Jungkooka, jenž už si stoupl ze židle, jak mě viděl vycházet.

„Oh, lásko, co se stalo? Co ti řekl?" začne se hned vyptávat a já se od něj odtáhnu, moje tváře už jsou úplně zaslzené a hlas mám zadrhlý natolik, že nejsem schopen mu to ani vysvětlit, prostě jen zakroutím hlavou a Jungkook si nad tím povzdechne, opatrně mi sundá brýle, mě se tak úplně ztratí jeho obraz, stane se z něj jen nerozluštitelná šmouha, ale poté ucítím, jak mi prsty setřel slzy a políbil na čelo.

„Prosím, neplakej, nějak to zvládneme."

„Už nic nebude, jako dřív...přestanu vidět, všechno zmizí a ty taky." Vydám ze sebe rozechvěle, ale Jungkook mě k sobě přitiskne a pohladí po zádech.

„Taehyungie, já nikdy nezmizím, to ti slibuju."

***

Ucítím horkou dlaň na svých zádech. Najednou jsem tak citlivý, hned poznám, z koho takové příjemné teplo sálá. Zvednu svůj uslzený obličej, ale nevím, kam se podívat, proto zírám někam před sebe, pootevřu rty a ruku opatrně natáhnu do prázdna s touhou dotyčného nahmatat, a to se mi taky podaří.

„Jungkooku...," zašeptám, když mě jeho ruka stiskne dlaň a naposledy popotáhnu nosem. Neříkal jsem mu, kam jdu, já sám jsem nevěděl, kam se dostanu, ale podle sluchu jsem doufal, že jsem došel na to správné místo, „jsi to ty?"

„A kdo jiný." Pronese mile a poté ucítím, jak se posadil těsně vedle mě, tak, aby se mě letmo dotýkal. Dlaní mě pohladí po tváři a moji hlavu pootočí víc na pravou stranu, pochopím, že teprve teď se na něj „dívám".

„Co jsem ti říkal, nechoď beze mě nikam, mohlo by se ti něco stát...kde máš hůlku?"

„Nemám...nechci ji, nechci se cítit ještě víc neschopný, než už jsem." Šeptnu, ale umlčí mě sladké rty, které se mi opatrně přitisknou k těm mým. Poté se trochu oddálí, ale ne daleko, pořád cítím jeho dech na svém obličeji.

„nejsi neschopný, jenom...chci, abys ji měl u sebe, když nebudu u tebe já, dobře? Ahh, jak dlouho jsi vlastně tady? Už bude devět večer..." nejistě pozvednu rameny a natáhnu před sebe ruce, abych dal Jungkookovi najevo, že bych chtěl obejmout. S tichým zasmáním mi vyhoví a vtiskne mi na spánek další sladký polibek.

„Mm, víš co? Půjdeme domů, potřebuješ se zase zbavit stesku." Chytne mě za ruce a vytáhne do stoje. Ještě mi setře poslední slzy a doprovodí mě až domů nedaleko odtud.

Společně jsme se navečeřeli a umyli se ve vaně plné horké vody a pěny. Jungkook dělal všechno proto, aby mi vrátil zpátky dobrou náladu, protože věděl, že mám občas dny, kdy se mi opravdu hodně stýská po svém zraku, kdy mě to neskutečně užírá, že nemůžu prostě otevřít oči a vidět všechno tak, jako kdysi, vždycky mě ale dokázal pochopit a poté přivodit na jiné myšlenky.

Dnešní večer je ale výjimečný. Jungkook mě položil zády na postel a pomalu ze mě stáhl ručník. Ucítil jsem svoji nahotu a poté horko v mém obličeji. Zrak jsem měl nejspíš zaražený do stropu, protože jsem ucítil, jak se nade mě Jungkook nahnul a odhrnul mi pramínky vlasů z čela.

„Mohl bych ti zase ukázat, jak moc tě miluju? Připomenout ti zase ten dar cítění?" optá se mě šeptem a s polibky mi přejde po krku až k hrudníku, kde se zastaví a já nahmatám jeho vlasy, do kterých vpletu svoje prsty.

„Od toho oslepnutí...jsme to ještě takhle nezkoušeli." Pronesu trochu bojácně, protože takhle je to stejné, jako mít zakryté oči šátkem a nevědět o ničem, na co se druhý chystá, ale Jungkook mě pohladí po celé dálce mých boků směrem k mým stehnům a odtud zase nahoru, až k mým ramenům.

„Taehyungie, nemusíš se ničeho bát, slibuju, že všechno budu dělat tak pomalu, abys stíhal poznávat, co právě dělám." Chvíli nic neříkám, ale když ucítím další opatrný polibek na mém břichu, zachvěju se nad tím příjemným pocitem a přikývnu na souhlas.

„Tak dobře." Šeptnu a zavřu oči, i když nepoznám rozdíl, nechci jen slepě zírat na neurčitý bod. Jungkook mi dlaní přejede po celém břichu a opatrně se začne víc dotýkat mého podbřišku.

Cítím jeho měkké polštářky, jak se mě dotýkají kousek od mého nejcitlivějšího místa, ucítím pár polibků na mých stehnech, ucítím i, jak mi opravdu pomalu roztáhl nohy od sebe, abych si to stihl uvědomit. Párkrát mě políbí na moji pýchu, než se se svými rty přemístí k mému zadečku.

Nedělá nic jiného, než že mě opečovává pusinkami po mém citlivém okolí, abych se víc uvolnil a poddal se všem jemným dotykům na svém těle.

Poté se prohne postel, když se Jungkook nejspíš pro něco natáhl. Uslyším cvaknutí a poté ucítím intenzivní vůni citrónu. Hned poznám, že mi dal otevřený lubrikant před nos, abych poznal, na co se teď chystá.

„Voní?" optá se mě tiše a já s menším pousmáním přikývnu. „Dobře, nelekni se, až to zastudí." Upozorní mě a já vteřinu na to ucítím, jak mi prsty roztírá gel po mém vstupu. Masíruje mě po okolí, do toho mi slíbává podbřišek, až nakonec políbí moje rty, jednou rukou mě podebere, abych byl na něj víc natisknutý a cítil jeho horké tělo, prsty na té druhé mi pomalu zatlačí dovnitř.

Rozlezlo se mnou vzrušující šimrání, vnímal jsem každičký sebemenší pohyb jeho prstů v mém nitru, prohýbal jsem prsty na nohách a snažil se udýchat mnohem větší nával slasti než kdy jindy.

„Mám přestat?" zeptá se mě nejistě Jungkook, když opět výrazně vydechnu, ale já zakroutím hlavou a křečovitě zavřu oči.

„J-Jen to ne~" Jungkook mě tedy ještě chvíli masíruje prsty, než ze mě vyjde ven a opatrně se mě dotkne špičkou svého přirození. Pochopím, na co se chystá, můj mozek to stačí zaregistrovat a já jen kývnu na souhlas, abych mu potvrdil, že jsem připravený.

„Moc tě miluju, Tae, vím, že ti to nemusím dokazovat." Zašeptá a nosem se otře o ten můj nos, usměju se nad tím, nahmatám jeho obličej, s prsty mu opatrně přejedu po čele až k očím, které na chvíli zavře, když mu přejedu po víčkách, poté k nosu, a nakonec se dotknu jeho rtů. Nahnu se k nim a políbím je.

„To opravdu nemusíš, cítím to, že to myslíš vážně." Jungkook mě opatrně obejme, nechá, abych mu svoje dlaně položil na holá záda a elegantně do mě vnikne. Se zaskučením mu zaryju nehty do kůže, když se začne opatrně pohybovat a přivádět mě tak do většího a většího vzrušení, až nakonec ucítím to konečné zašimrání, to horko a nepopsatelný pocit štěstí, kterého dosáhneme oba dva s těžkými výdechy.

Otevřel jsem oči, ale i když jsem nic neviděl, cítil jsem ten Jungkookův upřímný úsměv– a to mi bohatě stačilo.

Věnováno: XxbabbyxX a SecretEli

Mám dobrou zprávu, už mi jdete označovat <33

No, máme tady KookV, tak snad se vám takhe jednodílovka líbila, jako vždycky, pokud byste našli chybu/překlep, prosím upozornit, no, a jinak se mějte pěkně :33