Chlapce zabaleného v plášti položil na postel a posadil se na její okraj. Pořádně si hocha z laborky prohlédl, vypadal stejně staře jako je Jungkook, možná mladší, ale hádat si Jungkook úplně netroufal, hodně jeho mladý věk zkreslovalo jeho drobné tělo.

„Ach jo, kdyby tady byl teď Jimin, nebo táta..." moc dobře věděl, jak by hocha viděli, ale tohle si Jungkook přiznat nechce, mohlo se přece stát cokoliv, ten kluk může být obyčejný člověk, který se šel do laborky podívat, a v tu stejnou chvíli vybouchla ta hmota a toho kluka omráčila a obalila slizem (a jasně, svlékla ho do naha, to přece úplně dává smysl).

Jungkooka vyrušil vibrující mobil v kapse, napadal ho jen jediný člověk, který by mohl touhle dobou volat. Zasmál se a hovor přijmul.

„Ano?"

„Jé, ahoj, Kooku, poslyš, už jsi doma, že?" Jungkook hned poznal ten hlas, který v poslední době slýchal kolem osmé hodiny často, tedy v době, kdy se jeho kamarád, a zároveň soused bydlící o dvě patra výš, vrací z práce domů.

„Ahoj, Hoseoku, ano, už jsem doma, copak potřebuješ?" optá se ho pobaveně Jungkook, ač moc dobře ví, co od něj tmavovlásek požaduje.

„Zase jsem si zapomněl klíče, já vím, jsem nepoučitelný, ale prosím, pojď mi otevřít vchodový dveře, chtěl bych se dneska dostat do postele," Jungkook se pro sebe zasměje a už míří ven ze svého bytu, aby mohl Hoseokovi otevřít.

„No nazdar, ty na to jednou doplatíš, až doma nebudu a bude třeba polovina ledna," zasměje se černovlásek, když otevře a uvidí zubícího se Hoseoka.

„Já vím, já vím, už na to budu myslet, díky, králíčku," Jungkook se uchechtne a naposled Hoseokovi zamává, dokud se mu neztratí z dohledu na schodech. Byl tady jen tak na boso, takže mu na ochladlé chodbě byla celkem kosa, přemístil se tedy za dveře svého bytu a vlezl do své ložnice, kde měl ležet ten kluk v plášti, ale v Jungkookovi nepříjemně hrklo, když uviděl jen prázdnou postel a bílý plášť spadený na zemi.

Jungkook na sucho polkne a ohlédne se kolem sebe.

„Um, mrňousi? Kdepak jsi?" zvolá chvějícím se hlasem a vyjde ven z ložnice. Hned si všimne slizových stop v předsíni vedoucích do kuchyně, odtud už se také ozývalo jakési rachocení.

„H-Haló, prcku?" ani nevěděl, proč ho oslovuje zrovna takhle, i když nebyl o moc menší ani mladší, než je sám Jungkook, přišel mu se svým drobným tělem, jako dítě, o kterém hlavně vůbec nic neví. Pomalu vešel do kuchyně, nerozsvítil, přes okno se do malé kuchyňky dralo bílé měsíční světlo, které mu hlavně přišlo o něco bezpečnější, než kdyby rozsvítil ostré žluté světlo z žárovky.

Kuchyň opravdu nebyla vůbec prostorná, takže si Jungkook hned všiml bledého nahého tělíčka krčícího se v rohu místnosti. Klepal se a vycházelo z něj jakési kňučení. Kolena si tiskl křečovitě k sobě, z toho jedno měl celé od fialového slizu.

„Hej, co tady děláš? Jsi v pořádku?" hned, jak si mladík Jungkooka všimne, jako by se snažil rychle utéct do bezpečí, ale jeho nohy nedovedl úplně ovládat, a tak sebou akorát párkrát plesknul o zem. Jungkook si k němu klekl a pokusil se ho nějak uklidnit.

„Hej, ššš, klídek, nikdo ti neublíží, no tak, přestaň vyvádět," vypadalo to, že tohle ho trochu zklidnilo, schoulil se do klubíčka a zoufale pohlédl na černovlasého mladíka před sebou. Jungkook na něj zůstal zírat, topil se v jeho velkých tmavých očích, ve kterých se odrážel strach, zmatení a naprosté zoufalství. Hned poté ale sjel s očima k jeho kolenu, ze kterého vytékal fialkový pramínek slizké zhuštěniny.

„To...je z tebe? Ty...takhle krvácíš?" Jungkook si začal pomalu uvědomovat, nebo spíš přiznávat to, že tenhle tvor není tak úplně obyčejný člověk, „kdo sakra jsi?" neodpověděl, jen dál vyděšeně Jungkooka sledoval a hledal v něm něco, co by ho přesvědčilo o jeho bezpečí. Černovlásek si povzdechl a natáhnul se pro utěrku, kterou setřel sliz z mladíkova kolene, na to ale sykl bolestí. Jungkook se tak hned přesvědčil o tom, že tohle je opravdu odřenina a místo normální červené krve se z jeho těla drala fialková zahuštěná slizová tekutina.

„Ššš, neboj se, ošetřím ti to," lékárničku měl naštěstí hned po ruce, už dávno se přesvědčil o tom, že v kuchyni dojde k nejvíce zraněním, ať už řezné rány z nepozornosti, nebo spáleniny. Z červené krabičky vytáhnul obinadlo a mladíkovo koleno s ním obvázal. Na dotek už mu nepřišel tak ledový a ztuhlý, naopak, sálalo z něj příjemné teplo.

„Ty asi nejsi tak úplně z tohohle světa, viď? Odkud jsi? A co teda jsi, když ne člověk?" mnoho otázek, ovšem žádná odpověď. Mladík s tmavými vlasy a bleďounkou barvou pleti jen mlčky sledoval Jungkooka, který začínal pochybovat o tom, zda mu hoch vůbec rozumí. Povzdechne si a prohrábne si své vlasy.

„Asi se tě moc ptám, že? Vím, že jsi asi v šoku, to já taky, ale potřebuju se tě jen zeptat na pár věcí, nemusíš odpovídat, alespoň kývej hlavou, rozumíš, co ti říkám?" nahý mladík mlčí jako pěna, ale nepatrně hlavou pokývne.

„Jsi z téhle planety?" Jungkook polkne, když hoch hlavou negativně zakroutí.

„A víš, odkud jsi, nebo...proč jsi tady? Jak ses sem dostal?" opět zakroucení hlavou. Mladík o sobě nevěděl vůbec nic, ale to, že je zcela jiný druh než všichni okolo, to stačil poznat. Jungkook k němu natáhnul ruku a pokusil se ho povzbudit malým pousmáním.

„Neboj se, jistě na něco přijdeme, jen se o tobě nesmí nikdo dozvědět, protože by ti mohli ublížit, teda...skoro nikdo. Jinak, jsem Jungkook. Poslyš, nechceš si jít ještě lehnout? Prospat se a nabrat trochu energie?" Mladíkovi nezbývalo nic jiného než nesměle přikývnout, opravdu se cítil unavený a to, že je tenhle člověk dobrý a nic mu neudělá, o tom už se tak nějak přesvědčil, ale i přes to se bál jeho ruky chytit. Toho si Jungkook všiml, přikrčil se k němu a podebral ho tak, aby ho mohl snadno vyzvednout do náruče a odnést do ložnice.

„Neboj se mě, neublížím ti, jen tě odnesu do postele, ano?" jak řekl, tak udělal. Opatrně ho položil na měkkou matraci a přikryl peřinou. Hoch se okamžitě víc zavrtal do tepla, schoulil se do klubíčka, vykukovaly mu tak jenom splihlé tmavé vlásky, zavřené oči a nosík. Usnul okamžitě. Toho Jungkook využil a vytočil na mobilu číslo svého hyunga.

„Ano, Kookie? Co potřebuješ?" ozve se z druhé strany.

„Jine, ahoj, já...potřebuju, abys hned přijel."

„Hned teď? Proč? Jsi v pořádku?"

„Jo, jo, jsem, jenom...mám tady jiný problém, ale nechci ti to říkat po telefonu, nevěřil bys mi," z druhé strany se ozve povzdechnutí.

„Kooku, nebudu se teď oblékat a startovat auto, dokud nebudu vědět důvod," Jungkook si promne oči a nadechne se.

„A-Asi mám doma mimozemšťana," z druhé strany se ozve smích.

„Jsi fakt vtipný, Kookie, mimozemšťan? Nebuď blázen, moc koukáš na filmy, nebo jsi pil..."

„Ne, ty to nechápeš, jeden mi právě teď spí v posteli, musíš hned přijít, jsem střízlivý, opravdu, ani já tomu nevěřil, ale vysvětlím ti to až tady, tak hned přijeď!"

„Víš co? Fajn, ale jestli je to jen nějaký blbý vtip, tak si mě nepřej. Za dvacet minut jsem tam."

***

Jin-hyung přijel rychle, Jungkook už ho netrpělivě vyhlížel ze dveří, než konečně přišel. Ani se nestačili přivítat a Jungkook už ho zatáhnul do svého bytu a přiložil mu ukazováček na rty.

„Tak jo, teď buď hlavně tiše, protože usnul, taky nevyváděj, vím, že mi pořád nevěříš, ale právě teď se o tom přesvědčíš, tak hlavně nepanikař, jasný?" Seokjin nechápavě přikývne a nechá se přivést do Jungkookovi ložnice. Hned si všimne mladíka zavrtaného v peřině.

„Jungkooku, ehm...nevím, kdo to je, ale opravdu jako ten tvůj mimozemšťan nevypadá."

„Já vím, na první pohled vypadá, jako obyčejný člověk, ale není, Jine. Dneska jsem byl v laborce skrz nějaký projekt, táta tam zkoumal tu svoji hmotu z meteoritu, pak mě tam nechal, protože jsem tam byl dlouho. Chtěl jsem už jít, ale zapomněl jsem zamknout, tak jsem se vrátil a po celé laborce byla rozprsknutá ta hmota, no, a uprostřed celé laborky ležel na zemi tady ten kluk, byl nahý a obalený slizem a v bezvědomí."

„Áha...a proto sis ho odnesl domů. Jungkooku, mohlo se stát cokoliv, hned přece nemusí mít nic společného s tou hmotou..." Jungkook si povzdechl a posadil se na pojízdnou židli u svého stolu.

„Jine, vypadám, jako někdo, kdo věří na mimozemšťany? Ne, já nikdy nebyl, jako otec, taky jsem si říkal, že tohle všechno je jen shoda náhod, ale Jine, on si odřel koleno a nekrvácel, místo krve měl jakýsi fialový sliz, jaký normální člověk má místo krve sliz? Hmm? Pak jsem se ho vyptával, nemluvil, ale přikyvoval, tak jsem zjistil, že on člověk rozhodně není a po tom všem jsem rozhodně neměl problém mu věřit," Seokjin vypadal poněkud zaskočeně, ale chtěl vědět víc, nebo spíš...vidět.

„Ukaž mi tu jeho ránu."

„Jine, já mu to už zavázal..."

„Tak mu to zase rozvaž, chci to vidět," Jungkook si povzdechne a přijde k posteli.

„A to si říkáš doktor," šeptne si pro sebe a odkryje spícího tvorečka tak, aby se dostal k jeho kolenu. On sebou ani necukne, to je jediné, co Jungkooka uklidní. Opatrně mu obinadlo začne odvazovat, než se konečně dostane k odřenině.

„Pane bože..." hlesne Jin, když uvidí už tuhnoucí fialovou slizovou tekutinu na jeho ráně, přijde k němu a prsty ho po ní pohladí, na to sebou hoch trochu cukne, ale naštěstí se nevzbudí, „Jungkooku...co to sakra je?"

„Už jsem ti to říkal, už mi věříš?" Seokjin si sedne na okraj postele a prohrábne si své vlasy.

„No...teď už asi jo...dobře, zavaž mu to zase," Jungkook přikývne a opět tomu tvorečkovi koleno zaváže, i když se mu jeho rána už zdála lepší, nejspíš se hojí rychle.

„Co s ním jako hodláš dělat?" optá se Jungkooka a ten jen pozvedne rameny a klekne si k posteli, aby mu viděl hezky do obličeje, a pohladí ho po vlasech.

„Já nevím, ještě musím něco vymyslet, ale Jine, prosím tě, hlavně o tom nikomu neříkej, už vůbec ne tátovi, víš, co by mu udělal..." Jin přikývne.

„To je jasný, lidé dokáží být nebezpeční, obzvlášť pro někoho, jako je on...hmm, jak se jmenuje?" Jungkook pozvedne rameny.

„Nevím, nemá jméno."

„Tak nějak mu říkáš, ne?"

„Říkám mu mrňousi, nebo mimozemšťánku?" Seokjin zakroutí hlavou a hodí po svém bratrovi pohledem.

„Ne, vymysli mu jméno, musí si na nějaké oslovení zvyknout," Jungkook se zamyslel, ale tohle mu nikdy nešlo, nesnášel, když byl na střední, psaní slohových prací na téma: povídka. Vždy zabral polovinu času vymýšlením jmen hlavních postav.

„Já nevím, něco mu vymysli ty, mě tohle nejde."

„Je to tvůj mimozemšťan, ale dobře, tak třeba...hmm, Taehyung. Říkej mu Taehyung. A měl jsi ho alespoň obléct, a co jídlo? Nakrmil jsi ho?" ahhh, ano, Jungkook už věděl, že se v Seokjinovi začíná zase probouzet ta mateřština. Tohle na něm nesnášel, obzvlášť když to už přeháněl, ale občas byl za to přeci jen rád.

„Nenakrmil, nevím, co jí, to zjistím pak, jen doufám, že to nejsou lidi, ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli jako doktor nezvládneš určit jeho věk?"

„Oh, tak to určitě ne. Dokážu ale předpokládat to, že tohle není jeho biologické tělo, musel se pouze adaptovat na naše prostředí tím, že si vzal stejnou schránku, ale jemu samotnému může být třeba přes tisíc let, nebo naopak teprve několik měsíců."

„No, to bych mu spíš přiřadil ty měsíce," Seokjin hodí po Jungkookovi pohledem a vstane z postele, aby mohl zamířit ke dveřím.

„Jungkooku, zítra do školy nechoď, měl bys tady být s ním, zkusit s ním komunikovat, já se za vámi stavím, chtěl bych vidět i jeho chování," Jungkook přikývne a také vstane, aby mohl svého hyunga vyprovodit.

„Díky, Jine, že jsi přišel," vysoký mladík s černými vlasy se pousměje a mávne rukou.

„Ále, já přijdu přece kdykoliv, to já děkuju, že mi věříš a seznamuješ mě se svou situací, i když je mi jasný, že jsi trochu zmatený, vidím na tobě, že máš o něj starost, opravdu, dávej na něj pozor, nesmí se dostat do rukou výzkumníkům, ublížili by mu, to ale sám víš," Jungkook přikývne a naposled se s Jinem rozloučí, zavře za sebou dveře a přijde do ložnice.

Lehne si vedle něj, i když až na druhý konec postele, vezme si tenčí deku, protože peřinu si celou přivlastnil on, a zavře svoje unavené oči. Co ale stále neví, jestli je rád za to, že kvůli Jiminovi musel do laborky a objevil tam tak toho tvorečka, nebo jestli má tuhle situaci proklínat, protože od teď už nic nebude jako dřív, bude muset skrývat něco moc důležitého, bude se o něj muset postarat, víc se o něm dozvědět, ale hlavně vymyslet, co s ním dál, ale co by mělo být dál? Jen tak ho do vesmíru vystřelit nemůže, ani neví, odkud přesně je, ale skrývat ho u sebe doma přece taky nemůže věčně.

Jungkook měl pocit, že sice potkal něco úžasného, ale zaplatí za to hodně velkou částku.

***

Jungkook se spokojeně převalil na druhý bok, konečně měl po dlouhé době pocit, že se opravdu dobře vyspal a hlavně dostatečně. Chtěl ve svém odpočívání ještě pokračovat, ale hrklo v něm, když si uvědomil, proč vlastně teď není ve škole.

Rychle se posadil a rozhlédl se okolo sebe, ale byl v ložnici sám, v posteli byl sám, druhá polovina, která byla ještě v noci zabraná mimozemským hochem, byla naprosto prázdná, ale nezdálo se mu to, o tom byl přesvědčen.

Rychle se dostal na nohy a vyběhl z ložnice.

„Taehyungu?" zvolal a vběhl do kuchyně, ale zarazilo ho to, co uviděl. Lednice byla otevřená dokořán, všechno jídlo z ní bylo vyházené a všude po zemi. Jogurty a majonézy byly vyklopené na podlaze, rozsypané hrozny a rajčata, kostka másla nebyla ve svém obalu, sýr byl nakousnutý a pohozený v rohu, olej rozlitý stejně, jako javorový sirup na lívance. Nakonec si ale všiml mlékové stopy vedoucí do obýváku.

Opatrně nakouknul dovnitř a uviděl stále nahého hocha, jak sedí na kraji malého gauče a hltá mléko z krabice. Byl od toho celý špinavý, mléko mu stékalo od brady, přes krk až k hrudníku a břichu, a odtud po stehnech na samotný gauč, kde se vsakovalo.

„Do prdele..." procedil skrz zatnuté zuby Jungkook, ale nekřičel, věděl, že se musí držet, protože by toho tvorečka vyplašil a už by s ním nešlo vůbec komunikovat. V duchu si napočítal do deseti a pomalu přišel k mladíkovi.

„Dobré ráno, Taehyungie, vidím, že sis našel snídani," usměje se mile Jungkook, ale v sobě zadržuje vztek. Kdo má tohle všechno uklízet? Teď si i říkal, že on vlastně o svém novém jméně ještě neví.

„Nediv se, tohle jméno ti vymyslel Jin, můj hyung, včera tady byl, ale neboj, on je taky hodný," nevypadalo to, že by ho Taehyung nějak chápal, zíral na něj s pootevřenou pusou, ze které mu stékal pramínek polotučného mléka.

„Tae, teď mě pozorně poslouchej, nemůžeš tady dělat takový bordel. Z lednice, to je ta chladící skříň na jídlo, nebudeš nic brát, ano? Vidím, že jsi našel něco, co ti chutná, ale kdykoliv budeš mít hlad, tak mi to řekneš...nebo, ty nemluvíš, tak mi to prostě nějak naznačíš a já ti dám, co budeš chtít, ale sám ne, jasný?" hoch nejistě přikývne a znovu se napije z krabice, ale hned zjistí, že už mu nápoj došel, tak krabici zahodí na zem. Jungkook se jen taktak udržel, aby nevystartoval.

„A to je další věc, neházej nic na zem, to se taky nedělá, dává se to do koše...ach jo, víš co? Půjdeš do vany, jsi celý špinavý," Jungkook vstal a zamířil do koupelny. Do vany začal napouštět vodu s přijatelnou teplotou a došel zpět do obýváku za svým mimozemšťánkem.

„Tak pojď, Tae," šeptne a natáhne se k němu, aby ho mohl vzít do náruče. Opatrně ho odnesl do koupelny a posadil na vanu. Poté mu odmotal obinadlo, jeho rána už vypadala lépe. Jungkook zastavil vodu, rukou ji ještě promíchal, aby byla všude stejná teplota, a začal Taehyunga do vany pokládat. Nečekal ale, že jen co se prsty u nohou dotkne vody, začne hrozně vyvádět a bránit se.

„U-um!" vyšlo z něj, což Jungkooka šokovalo, konečně slyšel jeho hlas, i když jen tak na oko, věděl tedy, že ani s mluvením by nemusel být problém. Teď ale řešil jiný problém – Taehyung se mu omotal kolem krku, křečovitě, jako klíště, se Jungkooka chytl a odmítl do vany jít.

„No tak, Tae, nebuď jak dítě, je to jen voda, bude to příjemný, uvidíš," Jungkook se snažil od sebe tvorečka odtrhnout a konečně se mu to povedlo. Posadil ho tak násilně do vany a počkal na jeho reakci. Ta se změnila, vypadalo to, že mu teplá voda byla opravdu příjemná.

„No vidíš, co jsem říkal, hmm? Je to fajn," Jungkook vzal kelímek a polil s ním i jeho bledá záda a hlavně hrudník, který měl od mléka. Tohle se Taehyungovi očividně líbilo, nechal se polévat, a ještě u toho vydával spokojené mručivé zvuky. Jungkook se neudržel a usmál se, přišlo mu to roztomilé, jako by hned zapomenul na ten nepořádek v kuchyni.

„Tae, nechtěl bys mi něco říct? Zvuky vydáváš dobře, tak teď bys mohl zkusit i slova, hmm?" Taehyung vypadal nejistě, chvíli nic neudělal, ale poté pootevřel pusu, vypadalo to, že se nadechuje a něco se chytá říct, ale v mžiku svou pusu zase zavře a zamračí se.

„No tak, vím, že to zvládneš, pamatuješ si, jak se jmenuju?" Taehyung nesměle přikývne, „výborně, tak mi to řekni, řekni moje jméno, jedno jednoduché slovo."

„Ju...ng-..." vyjde z něj, Jungkook ho povzbudí pousmáním, ale vyčkává dál, „koo...k...J-Jungkook..." konečně se mu podaří celé jméno, na to se Jungkook zasměje. Přišlo mu to tak sladké, ale měl krásný hlas, to musel uznat.

„Výborně, pojď, zkus ještě něco, třeba...svoje jméno? Jak se jmenuješ?"

„T-Tae...hy...hyung...T-Taehyung."

„No super, nechceš zkusit poskládat celou větu? Pověs mi něco, jen do toho," Jungkookovi se jeho hlas opravdu líbil, chtěl od něj slyšet víc, bavilo ho to poslouchat, dokázal mu tak odpustit všechno, co za jedno ráno stihl rozbít.

„Jung...kook...zlobit n-na...Tae..." Jungkook se zasmál a opřel se o vanu, nabral do kelímku vodu a polil i Taehyungovy vlasy.

„Ne, Tae, už se na tebe nezlobím, ale pro příště si na to dávej pozor, jo?" mladík ve vaně se usměje širokým úsměvem, který rozesměje i Jungkooka, a přikývne na souhlas.

Bytem se rozezní zvonek, přitom se Taehyung lekne a přikrčí se.

„Neboj, to nic není, to je zvonek, říká mi, když je někdo za dveřmi, víš? Teď je tam nesjpíš můj hyung, přišel nás zkontrolovat, ale nemusíš se ho bát, ano? On je hodný, počkej tady."

~na pokračování~

Zdravím <33

No, snad nikoho neodradí Taeho chování tak dvouletého dítěte, je mi jasný, že tohle není úplně pro každého, možná to je i jeden z důvodů, proč je dobře, že jsem z toho neudělala celou knihu, nejspíš by se to moc nechytilo :DD

No, ale každopádně, Taehyung je mimozemšťan a já jsem se rozhodla to udělat tak, aby bylo na pohled jasné, že on prostě není z téhle planety, neboť o tomhle světě neví vůbec nic a vlastně ani o sobě :)<3

Někomu to bude připadat cute, někomu to bude připadat divné, někomu je to úplně jedno, ať už je to u vás jakkoliv, užijte si tenhle příběh xdd<33