Tmavovlasý mladík pochmurně postává u zábradlí železného mostu, pod kterým se perou rozdivočené vlnky dravé řeky. Dost fouká, vítr je studený a snadno se prodírá skrz tenkou tmavě hnědou bundu na mládencově těle. Je deštivo, tak už to ale v tyhle pochmurné dny nejspíš bývá. Kapuce hnědovlasého mladého muže příliš nechrání a nasáklá vodou z šedých mraků přiléhá k jeho hlavě.

Pažemi je opřený o ploché zakončení zábradlí, které dosahuje těsně pod jeho hruď, je tedy lehce ohnutý v zádech, po kterých déšť stéká jako po kluzkém deštníku, jenž ovšem v tuhle chvíli schází.

„Nesnáším tě, ty idiote," hlesne bezdušně, zrak má stále zaražený v neurčitém bodě někde v řece. Srdce mu bije strašně silně, ne rychle, pouze ztěžkle a každý náraz je až příliš citlivý. V hrudi to mladíkovi vytváří smíšené pocity – smíšené negativní pocity.

Kolem kaluží projdou další lehce ošuntělé boty. Neslyšné kroky se zastaví až po boku opřeného mladíka, jenž po příchodu dalšího člověka ani neotočil hlavu. Vysoký černovlásek, jenž právě zastavil, si povzdechne a opře se stejně, jako jeho nynější společník.

„Vím, že mě za to, co jsem udělal, nesnášíš, Namjoone, ale teď jsi stejný idiot, jako já, když si myslíš, že déšť z tebe všechno smyje, vidím to spíš tak, že akorát onemocníš," vydechne hlas druhého mladíka směrem k tmavovláskovi. Ten se ale nepohne, jediný pohyb, který udělá, je sklopení hlavy až skoro k mokrému zábradlí.

„Kdybych byl stejný idiot, tak teď udělám stejnou hovadinu, ale já jsem ti byl vždycky věrný, Jine, vždycky jsem při tobě stál a nikdy bych ti nezlomil srdce, a jak jsi mi to oplatil? To srdce jsi mi doslova rozdrtil," pronese už výrazněji a přísněji Namjoon, dlaní i lehce praští do mokrého kovu zábradlí, ve kterém to téměř necitelně zavibruje. Vysoký mladík vedle se na Namjoonovu dlaň na chvilku zadívá, ale poté pootočí hlavu na opačnou stranu, než jeho společník stojí. Jako by měl v plánu raději odejít, ale přesto zůstane stát na místě.

„Nemohl jsem pokračovat, Namjoone, moc dobře jsi věděl, jaké mám problémy..." šeptne si spíše pro sebe Seokjin a s povzdechnutím zakloní hlavu, aby lépe viděl na malinké dešťové kapičky padající ze zamračené oblohy. Jako by se snad na něj hněvala i příroda, ale on chtěl přeci jen opět dýchat, najít volnost a svobodu, kterou ve světě v poslední době nenalézal a ani láska k tomuhle člověku, jenž tu teď mokne, ho neutěšila.

„Vždycky jsem stál při tobě, sakra, vždycky, neustále, nespal jsem ani, abych byl v případě potřeby dostupný, abych měl neustále pod kontrolou tvoje nově příchozí zprávy, zasvětil jsem ti všechno, svůj čas, podporu, srdce...tohle všechno..." hlas se Namjoonovi trochu zachvěje, oči se mu zalesknou, ale nikdo by nepoznal, zda jsou jeho řasy orosené dešťovými kapičkami či slzami.

Jin nad tím poklesne, sice sem nakráčel mnohem víc odhodlaný, sebejistý, sice mu z toho taky nebylo nejlépe, ale stále si chtěl zachovat svoji rozhodnutou tvář, ale místo toho teď postává stejně zkroušeně, jako jeho bývalý milenec.

Opatrně na něj koukne a lítostně ho pohladí svojí studenou dlaní po zádech, nad tím se Namjoon trochu ošije a zamračeně si zip u tenké bundy zapne až ke krku, aby na něj nemohl chlad, jenž ho náhle přepadl.

„Namjoone, já-..." nestačí to říct, ihned mu do toho skočí hlubší hlas mladíka, který se kupodivu po dlouhé chvíli zase pousmál.

„Ahh, mám chuť ti vyřvat do obličeje, jak strašně moc tě nesnáším, Jine...ale stejně jsem si zrovna vzpomněl, jak jsme tady spolu tehdy stáli, bylo léto a tudíž teplo, vlastně doslova horko, lákala nás tahle řeka, kdybychom byli blázni, skočili bychom tam, heh...ještě ten den jsem tě poprvé políbil a byl jsem tak strašně moc šťastný, jako ještě nikdy v životě..." první slzy se Namjoonovi sklouznou po tvářích, jsou mnohem výraznější než mokré cestičky z deště. Jin už se chtěl natáhnout a setřít mu tyhle krůpěje slaných kapek, ale raději stáhne ruku k sobě a zlomeně polkne nad krásnou vzpomínkou, jež se mu také vybavila.

Ano, byl to nekrásnější den i pro něj, i on byl zatraceně nadšený a spokojený, ale tenhle plamínek štěstí rychle vyhořel, když Jinovi vlepily facku jeho problémy a opět ho vrátily do složité a náročné situace, jež nedokázal korigovat a kontrolu nakonec úplně ztratil, jak nad svým okolím, tak nad sebou samým.

Proto to povedlo k oddělení od Namjoona.

„A víš, na co jsem si ještě vzpomněl já?" šeptne s menším pousmáním Jin a letmo koukne na zkroušeného Namjoona, „vzpomněl jsem si, jak jsi mě vzal na hory, ale neuměl jsi lyžovat, takže jsem tě to musel naučit. Hodně jsme se nad tím zasmáli a já jsem měl pocit, že jedině ty mě dokážeš přivést do mnohem lepšího světa," řekne, ale hned na to sklopí hlavu a nešťastně mu zakmitají panenky v očích, „ale nestačilo to..."

„Vidíš, Jine?" hlesne rozechvěle Namjoon a pevně sevře svoje dlaně v pěst, jako by se snad snažil nerozbrečet, „zažili jsme toho tolik...tolik krásného, strašně moc tě miluju, stále, nedokážu tě vypustit z hlavy, jak sis asi přál, nedokážu to, proto tě taky tak moc nesnáším, nenávidím tě, Seokjine!"

Mladíkovo jméno mu ještě několikrát zazní v uších, jako by v nich měl ozvěnu, dlouho Namjoona neslyšel, aby mu takhle řekl, ale teď jde alespoň plně poznat, jak hrozně moc nešťastný, zoufalý a nahněvaný Namjoon je – a má tak trochu důvod.

„Slíbil jsem ti, že spolu odjedeme daleko od lidí, řekl jsem ti, že se odstěhujeme, my dva, budeme sami a všechno se postupně dostane do pořádku..." zazoufá si pro sebe.

„Joonie...já doufám, že mi to jednoho dne odpustíš..." šeptne přes sevřené hrdlo černovlásek a opět chtěl svoji dlaň položit na svoji první velkou lásku, ale ztuhne na místě, když Namjoon vysloví ještě něco. A vysloví to tak moc zoufale a chladně zároveň.

„Proč ses zabil, Jine..."

Mladík se zlomeně zakousne do rtu a přitiskne svoji ruku ke svému chladnému hrudníku, jeho srdce, které už ovšem netluče, jako by mělo chuť se znovu roztlouct, ovšem tím nepříjemným silným rytmem, kvůli kterému se v člověku hromadí mnohem víc úzkosti.

„K-Kéž bys mě mohl slyšet a vidět, Joonie...všechno bych ti vysvětlil...ř-řekl bych ti, jak moc jsem se trápil, ale teď už je mi dobře, a bude mi ještě líp, až odejdu úplně...ř-řekl bych ti, ať nepláčeš a...že tě stále miluju a nikdy nepřestanu..." všechno to ze sebe sekaně vyplivne, vzlyky se rozléhají okolím, ovšem ty jeho jsou zcela neslyšitelné i pro vlastního přítele, zato Namjoonův pláč se nese větrem a déšť, jako by snad ještě zesílil.

„Moc tě miluju, idiote..." hlesne nakonec Namjoon a mokrou dlaní si setře tváře, zamokří se mu tak ale ještě víc, proto si obličej utře znovu, tentokrát do rukávu a odtáhne se dál od zábradlí, naposledy se zadívá do dály napuchlýma očima a s polknutím ještě pootevře ústa, aby mohl ještě něco říct do větru.

„Stále mám pocit, jako bys byl tady se mnou..." Jin nad tím zvedne hlavu a uslzený přijde blíž k Namjoonovi, opět se ukáže menší rozdílná výška, proto Jin musí zvednou hlavu výš, ale hned na to se rozpláče úplně a pevně se na Namjoona natiskne, ale ten se jen s domněnkou dalšího velkého ochlazení oklepe a obejme sám sebe, ale to nemá ani tušení, že tímhle gestem nevědomky obejmul i vlastního partnera.

Jin křečovitě zavře oči a nechá stékat slzy po svých mrtvých líčkách, ale Namjoon už nejspíš nezvládal zimu, proto si povzdechne a zamíří pryč z mostu, odtrhne se tak od Jina, jenž zdrceně spadne na kolena do špinavých kaluží a zahledí se do dály, ve které se ztrácí jeho milovaný partner.

„Mrzí mě to..." šeptne naposledy, než se mužská silueta úplně ztratí za záclonou prudkého deště.

Dobrý večer <33

Jeejda, já tak moc doufám, že tam nejsou chyby, sice jsem to ještě pročítala, ale touhle dobou už na ten text absolutně nevidím xdd

Takže vám teď i přeju dobrou noc <33