Taehyung p. o. v.

Ležím na svém pruhovaném žluto-bílém ručníku na zdejší pláži a nechávám horké slunce, aby mě hřálo na pokožce a barvilo mi ji do tmavšího odstínu. Opalování je snad to jediné, na co jsem se pořádně těšil, když jsem se dozvěděl, že na letošní léto můj dobrý kamarád, se kterým trávím snad většinu času, domluvil zájezd k moři. Ví moc dobře, že na takové výlety moc nejsem, raději bych jel stanovat, ale tento zájezd chtěl podstoupit převážně kvůli sobě, jenže beze mě by nejel, jsem jeho pravá ruka.

Se spokojeným výdechem se přetočím z břicha na záda a nechám si sluncem opálit i svou přední stranu těla, přes hlavu si přehodím svoje tričko, aby mi slunce nesvítilo do obličeje a pokračuju v tom, co jsem dělal do teď – relaxace.

„Taehyungu! Nechceš jít konečně do vody? Klidně ti půjčím brýle, pod vodou je to úplně jiný svět, fakt se nechceš přidat?" zaslechnu hlas, který mi je dobře známý, patří totiž mému kamarádovi, jenž mě sem přinutil jet. Vlastně jsem kývnul jen proto, že nejsme tak daleko od města, kde žijeme, kdykoliv můžu sednout na vlak a odjet domů, a asi to brzo udělám, jestli mě bude můj přítel dál otravovat.

„Počtvrté říkám, že nechci, Jimine, ta voda je na mě ledová, raději tady budu chytat bronz," pronesu, aniž bych se na něj podíval, jenže on mi z ničeho nic zvedne tričko z obličeje. Paprsky letního slunce mě oslepí i přes zavřené oči a já nad tím nespokojeně zamručím a zakryju se dlaní.

„Aby se z tebe nestal černoch," zamumlá, „Tae, prosím, ta voda je právě osvěžující, no tak, alespoň na chvilku, uvidíš, že to bude fajn, přece bys mě takhle nezradil..." S povzdechnutím se vyškrábu do sedu, ač se teď cítím trochu malátný ze sluníčka, pootevřu oči a zadívám se na světlovlasého mladíka s růžovými plavkami ještě oroseného kapkami z vody.

„Jsi otravný, víš to?" řeknu s úšklebkem a Jimin se nad tím zasměje a přikývne na souhlas.

„Já vím, ale nevadí mi to, pokud tě to nakonec dožene k tomu, abys šel alespoň jednou do moře. Hmm, a víš co? Potom si zajdeme na oběd a já to zaplatím, co říkáš? Dohodneme se?" Tahle odpověď si mě získá, on ví, jak na mě. Ještě chvíli nad tím váhám, ale myslím, že by mi možná neublížilo, kdybych se jen trochu namočil.

„Ahh, tak dobře, jdu teda taky," vydechnu poraženě, načež se Jiminovi rozzáří oči a pomůže mi se zvednout z ručníku. Nohama došlápnu na měkký horký písek, ještě si upravím svoje modré plavky a pomalým krokem následuju svého společníka k vlnám pohltající břeh.

„Tak si pospěš, aspoň ti z té vody vytráví a budeš mít větší chuť k jídlu," zasměje se Jimin. Pousměju se pro sebe a rozhlédnu se po pláži. Je tady dost lidí, převážně dětí, ať už zdejších anebo turistů, vypadá to, že se i ve vodě dobře baví, tak snad ani já nebudu litovat.

3. osoba p. o. v.

„Eomma! Já našel mořského ježečka!" zvolá nadšeně tenčí hlásek malého chlapce s dětskou síťkou v rukách, kam se mu sotva vleze tmavá koule plná ostrých bodlin. Opatrně si to míří k lehátku, kde leží jeho matka s časopisem v ruce a slunečními brýlemi na očích, když ale zaslechne svého synka, stočí pohled jeho směrem.

„Yeonmine, zahoď to, nebo se o něj píchneš a pojď si pro svačinku!" zvolá a vrátí se zpět ke stránce v časopise. Malý chlapec se posmutněle zastaví a koukne na svůj nebohý úlovek, jak se pohupuje v dětské síťce na ryby.

„Eomma, a kam ho mám dát? Do vodičky?" zavolá znovu hoch, ale tentokrát už se jeho matka neotočí, zůstane koukat do časopisu a jen zavolá zpátky na svého syna.

„Ne, zlato, nemáš kruh, nechoď k vodě, někde na kraj ho polož, a pojď na to jídlo!" chlapec si pro sebe povzdechne a přetočí síťku, aby z ní ježek vypadl ven. To se mu taky podaří, pichlavá kulička vypadne ze síťky a skutálí se na žluto-bílý ručník kousek od chlapce. Malou ručičkou mu s úsměvem zamává na rozloučenou.

„Ahoj, ježečku, měj se pěkně," šeptne spokojeně chlapec a už se rozuteče k lehátku za svou mámou, aby si mohl pochutnat na dobré svačince po dlouhém dni na pláži.

***

Taehyung p. o. v.

„Uhh, nepůjdeme už ven? Myslím, že mi vody stačilo," uchechtnu se na Jimina plavajícího kousek ode mě. Oba máme mokré vlasy ještě z potápění a musím uznat, dlouho jsem se takhle dobře nebavil. Jsem nakonec rád, že jsem do moře zavítal, aspoň jsem se schladil a Jimin si mého spokojení taky všiml, ale teď už se začínám trochu klepat.

„Mm, taky bych už šel, nezajdeme si na to jídlo?" navrhne mi a já musím hned souhlasit.

„Jo, půjdeme, ale nemusíš to platit, nakonec to moře nebyla taková oběť," zasměju se, ale Jimin na mě se zakřeněním šplíchne trochu vody a začne plavat ke břehu, já ho rychle následuju.

„Slib dodržím, ale jsem rád, že sis to tu taky užil." Společně doplaveme ke břehu, vylezeme na souš, na mokré nohy se nám začne nalepovat horký písek. Přeběhneme přes pláž až k našim věcem, abychom se mohli usušit a nachystat na odchod do nějaké blízké restaurace.

„Nemáš žízeň?" zeptá se mě Jimin a já rychle přikývnu. Na tom slunci se člověk rychle vyčerpá. Světlovlásek tedy začne v batohu hledat naši flašku s minerálkou, zatím, co já přijdu ke svému ručníku. Nechci se do něj utírat, mám ho spíš jako deku, na které můžu odpočívat, takže zvolím variantu přirozeného uschnutí. Přeci jen není kam spěchat.

Kleknu si, natáhnu se pro flašku, jež už Jimin vytáhl z batohu a s výdechem usednu na ručník. Z ničeho nic ale ucítím velkou bodavou bolest, která mě donutí s výkřikem vyskočit zpátky na nohy a odhodit i flašku s pitím.

„AHH! Au!" zasténám, až mi přeskočí hlas a pohotově se chytnu za zasažené místo na zadku, odkud bolest stále nepříjemně proudí a neustává. Jimin se na mě vyděšeně podívá a vyskočí na nohy taky, aby ke mně hned přispěchal.

„Co se stalo? Tae?"

„J-Já nevím, hrozně to bolí! Au, sakra, co to je?!" křiknu nešťastně a rozhlédnu se kolem sebe. Myslím, že nejen já, ale i Jimin si hned všimne černé koule s bodlinami, která se mi odkutálí od ručníku a zastaví se kousek od nás.

„Huh? Proč jsi měl na ručníku mořského ježka?" zeptá se nechápavě Jimin a lítostně mě pohladí po paži, když moje bolestná grimasa z tváře nezmizí. Zoufale zakroutím hlavou a stále si dlaní držím jednu z mých zadních půlek, která je teď jako v pekle.

„N-Nevím... do háje, au... pořád to hrozně bolí..." vykoktám ze sebe a Jimin se starostlivě nakloní k mému zasaženému místu a násilně mi oddělá ruku, aby viděl lépe. Zamračeně mě po místě sám pohladí, načež trochu zrudnu a opět zaskučím bolestí.

„Um, Tae, máš malou dírku v plavkách, nemyslíš, že ti tam jedna ta bodlinka zůstala zabodnutá? Minulý rok jsem v moři na ježka šlápnul a taky mi kousek bodliny zůstal v palci, naštěstí se ke mně hned přihlásil nějaký muž, který byl lékař a vytáhl to..." zaraženě se na Jimina podívám a nastavím trochu vyděšený výraz. Jestliže má Jimin pravdu, vysvětlovalo by to, proč mě to pořád tak moc bolí, ale hlavně by to znamenalo, že by se to muselo vytáhnout ven. Proč to musel být zrovna zadek? Proč?!

„A ty bys mi to vytáhl? Není to těžké, ne...?" zeptám se s nadějí, protože u Jimina bych se aspoň nemusel stydět, ale on nervózně zakroutí hlavou v nesouhlas a chytne mě za ruku.

„Na tohle si netroufnu, to nebude jednoduché, jako když vytahuješ třísku... možná bychom mohli najít nějakou budku se zdravotníkem? Určitě tady něco takového bude, jsme na pláži," pronese, ale nad tím zakroutím hlavou a svraštím obočí nad tím návrhem.

„Nechci, aby mi někdo cizí zíral na zadek..." špitnu, nad čímž Jimin protočí očima a už mě začne táhnout, abych dal do kroku, jenže nad tím opět syknu bolestí, když s každým krokem mi zapulsuje v pravé zadní půlce.

„Au-... n-ne, Jimine..."

„Nech toho, nikoho tvůj zadek nezajímá, prostě tě jen ošetří!" Tak teď nevím, jestli mám být uražený nebo ne, tohle neznělo moc pěkně, proč by nikoho nezajímal můj zadek? Ale v téhle situaci bych měl být spíš vděčný a doufat, že má Jimin pravdu.

***

Konečně dojdeme k dřevěné budce, na které je pověšeno i několik záchranných kruhů a plovacích vest, je tedy jasné, že nějaká pomoc to bude. Opět znejistím, když mě Jimin přitáhne až ke dveřím, nejsem si jistý, jestli jsem na to připravený. Ahh, měl jsem zůstat raději doma, doma by mi žádný mořský ježek nehrozil a já bych teď nemusel být v tak ponižující situaci.

„Jimine, určitě mi to nechceš vytáhnout ty...?" zakňučím, ale světlovlásek mi na to ani neodpovídá, prostě jen zaklepe na dveře a čeká, až nám někdo otevře. A nečekáme dlouho, cvakne klika a dřevěné dveře se otevřou dokořán, vykoukne na nás nějaký vysoký tmavovlásek s širokými rameny a červenými plavkami s logem, které je i na dveřích této budky.

„Potřebujete něco? Topí se někdo, nebo...?" začne se ptát a Jimin mu hned odpoví, proč sem vlastně oba přicházíme.

„Zdravím, ehm... hledáme zdravotníka, je tady nějaký? Tady můj kamarád potřebuje vytáhnout bodlinu od mořského ježka, dost ho to bolí, takže to raději nechci dělat já a-..." ani to nestačí doříct, chlapík se hned usměje a ohlédne se za sebe.

„To bude pro tebe, Jungkooku, další s ježkem!" zvolá a s pousmáním odstoupí od dveří, aby nás pobídnul dál. Jimin mě hned chytne za paži a začne mě táhnout dovnitř. Jen projdeme práh dveří, zastavíme se kousek od vchodu. Je to tady docela malé, je tady několik záchranných vest a kruhů, ale taky různých věcí do vody a po pravé straně u stěny vyvýšené lehátko.

Naproti je stůl s počítačem a malým mikrofonem a u stolu pojízdná židle, na které sedí další mladík, tentokrát mi ale málem spadne brada, když si ho celého projedu pohledem. Vypracovaná postava, černé rozcuchané vlasy, tetování přes celou jednu paži a stejné červené plavky, jako měl ten první muž. Hned vzhlédne naším směrem a usměje se od ucha k uchu, zaleskne se mu v tmavých očích a mě z ničeho nic přepadne menší úzko. Skoro zapomenu na bolest, jak moc se teď soustředím na to, abych se nečervenal.

„Hmm, ti ježci jsou otravní, že? Jste dneska pátí s tímto problémem, oba dva chcete ošetřit?" zeptá se čistým ryzím hlasem a pozvedne přitom obočí, nad kterým se zaleskne malý kovový piercing.

„Ahh, ne, jen tady můj kamarád, já jsem jen jeho doprovod," usměje se Jimin a poplácá mě po holém rameni, aby na mě tím poukázal. Jsem rád, že je tady se mnou, protože já bych teď nebyl schopen slova.

„Dobře, abych se aspoň představil, jsem Jeon Jungkook, dělám tady zdravotníka, takže kdykoliv by se něco dalšího stalo, vyhledejte mě, dobře? Tak, teď mi řekni ty svoje jméno a pojď sem na lehátko," vybídne mě, vstane ze židle a vytáhne z poličky lékárničku. Na chvíli nad tím gestem zadržím dech, ale včas se vzpamatuju a celý zarudlý se doploužím k lehátku.

„Taehyung... K-Kim Taehyungu," vydoluju ze sebe a zapřu se o lehátko. Přitom se tomu mladíkovi dostanu tak blízko, až dokážu odhadnout, že je o trošku vyšší, než jsem já. Vedle něj se cítím dost ohroženě, ale zároveň... v bezpečí.

„Tak jo, Taehyungu, můžeš si sednout, jenom si vytáhnu věci a můžeš mi ukázat, kde máš bodlinu zapíchnutou," řekne mi a vrátí se zrakem zpět ke své lékárničce, ale nad tím znejistím a pohotově očima vyhledám Jimina, aby mě z této situace vysvobodil.

„Ehm, pane Jeone? Já jen... on si na toho ježka sednul," pronese Jimin a čeká, zda z toho zdravotník vše pochopí. On hned zvedne hlavu a překvapeně se podívá první na něj a poté na mě, načež mě opět pohltí stud a strach.

„Oh, tak takhle, to jste měli říct hned, ehm, Jine?" osloví černovlásek svého kolegu, který teď kontroloval obrazovku na malém počítači, „tady mladý pán asi bude chtít soukromí, počkáš venku, aby sem někdo nevletěl, že?" druhý tmavovlásek se usměje a přikývne.

„Jasně, jdu na to." Oddechnu si, když druhý muž odejde ke dveřím, alespoň na mě nebude každý hledět, ale moje úleva hned zmizí, když uvidím, jak odchází i Jimin. Než stačím, jakkoliv zareagovat, dveře se zavřou a já se ocitnu v tomto malém prostoru jen s tím atraktivním zdravotníkem.

Moje srdce se rozbuší hroznou rychlostí, mám pocit, že tohle je můj konec. Sice jsem chtěl co největší soukromí, ale bez Jimina se teď cítím jako malá dušička.

„Zvládneš si na to lehátko lehnout? Nebo ti mám pomoct?" ozve se znovu jeho hlas a já celý rozrušený zakroutím hlavou a rychle si na lehátko vylezu bez jeho pomoci. On se nad tím zasměje.

„Šikovný kluk. Tak se do toho dáme, ničeho se neboj, budu opatrný," navrhne a chytne lem mých plavek. Než se stačím nadát, už mi je jednoduše stáhne až pod zadek. Vytřeštím nad tím oči a celý zčervenám nad náhlou nahotou, a ještě před takovým chlapem.

„Už to vidím, to bude pořádný kousek. Většinou mají lidi bodliny v nohách, to se jim tam zalomí jen špička bodlinky a jde to ven pěkně, ale ty to máš trochu horší, poslyš, možná tě potěším, když ti řeknu, že nejsi první, kdo to má v zadku," oznámí mi a šplíchne mi na pravou půlku dezinfekci.

„T-Takže tady už někdo taky takhle ležel...?" špitnu a on se zasmáním přikývne.

„Představ si, že jo, takže se nemusíš stydět, jsem zvyklý, navíc se nemáš za co stydět, máš pěkný zadek," řekne a já nad tím opět zčervenám po celém těle. Mám být snad polichocený? Anebo vykolejený a naštvaný na Jimina, který mi slíbil, že se mi na zadek nikdo dívat nebude. Raději na to nic neřeknu. Z mojí pusy vyjde jen tiché syknutí, když mě zaštípe pinzeta. Jungkook mě rychle utěší pohlazením po druhé půlce.

„Kolik ti je vlastně let, Taehyungu?" zeptá se mě, nejspíš, aby mě zabavil a já tolik nemyslel na nepříjemnou bolest.

„Devatenáct..."

„To nejsi o moc mladší, mně je tři a dvacet, jezdíváš sem často? Nebo odkud jsi?" zeptá se znovu a mě přitom začne pomalu opouštět stud, taky se mi navrátí normální barva.

„No, vlastně jsem tady poprvé, můj kamarád Jimin sem chtěl jet a já vždy jezdím s ním, ale celkem se mi tady líbí, takže možná tady nejsem naposledy. Jinak jsem z Daegu, to je celkem kousek," vysvětlím. Jungkook nad tím chápavě zamručí a vytáhne si z lékárničky jehlu. Rychle otočím hlavu na druhou stranu a pokusím se zapomenout na to, co jsem to viděl v jeho rukách. Nemá jehlu, nemá jehlu...

„To je pěkné, já jsem odtud, takže tady na pláži dělám zdravotníka každé léto. A když není léto a nejsem na pláži, tak jsem v aquaparku, takže této práci se věnuju skoro pořád, ale do toho ještě studuju vysokou, chci být doktor na vyšší úrovni, nejen zdravotník u vody." Pozorně ho poslouchám a přikyvuju. Určitě se vyšplhá, kam chce, už od pohledu je na tohle stavěný.

„Tak vám držím palce."

„Děkuju, Tae, a tykej mi, prosím tě," uchechtne se. Nic na to nenamítnu, jen se pro sebe pousměju, ale vytáhne mě z myšlenek další štiplavá bolest, tentokrát mnohem intenzivnější než předtím.

„Au!" Na svém zadečku opět ucítím dotyk jeho teplé dlaně.

„Ššš, omlouvám se, pokusím se být šetrnější," pronese, až mi po těle přejede mráz vzrušením. Do toho mě stále hladí, aby mou bolest utlumil. Popravdě, nedovedu si představit, že by přesně tohle dělal nějakému starému chlapovi nebo naopak malému dítěti, z nějakého důvodu mám podezření, že jen můj zadek dostává takovou péči. Zase nad tím zrudnu, moje vlastní myšlenky mě dostávají do rozpaků.

„V-Však jsi šetrný..." odvážím se vyslovit.

„Dělám, co umím, jsem holt gentleman, heh, ale to při někom, jako jsi ty, ani jinak nejde." Málem mi zaskočí vlastní slina nad těmi slovy. Možná jsem jen já divný a slyším v tom něco úplně jiného, přitom to tak vůbec nemělo být myšleno. Možná jsem tím mužem až moc okouzlený, ale možná... to vážně říká schválně?

„Ummm, jak to myslíš?" odpovědi se mu už nedostane, naposledy ucítím štípnutí a poté Jungkookovo zvučné: „hotovo!" ještě mi místo zalepí náplastí a něžně mě poplácá po druhé půlce, než začne schovávat věci zpátky do lékárničky.

„Tak, ještě tě to nejspíš bude bolet, ale zítra už bys o tom neměl ani vědět, kdyby náhodou něco, třeba by to nějak hnisalo, nebo by to pořád dost bolelo, navštiv nemocnici, protože tady toho už moc nezmůžu, ale jistě to bude v pořádku, poplatky se tu nevedou, takže se můžeš vrátit na pláž," řekne s úsměvem a já si natáhnu plavky a slezu z lehátka. Netuším proč, ale celkem mě mrzí, že už je po všem, nakonec jsem se tady s ním cítil i dobře.

„Děkuju, ummm, takže... mám jít?" zeptám se ještě sklesle a on se zasmáním pozvedne rameny.

„Chceš tady snad zůstat, nebo...?" zeptá se pobaveně a já rychle zakroutím hlavou v nesouhlas. Je mi jasné, že to nebyla vážná otázka, co bych tady asi dělal. On má práci, já jsem ošetřený, nemám tu co pohledávat. Naposledy se na něj podívám, ale poté zamířím ke dveřím, už jsem chtěl stisknout kliku, ale ještě mě vyruší jeho hlas.

„Taehyungu?" napjatě se na něj otočím a vyčkávám na pokračování. On si mě chvíli prohlíží, ale poté se mile usměje a opět zvedne obočí se svým piercingem. „Chtěl bys zajít na večeři? Končím tady v osm a pár metrů odtud je hodně dobrá pizzerie, každý si ji chválí." Zůstanu na něj nevěřícně zírat, ale moje srdce poskočí štěstím a donutí mě souhlasit.

„Já bych rád! Teda... pokud ty chceš? A... já stejně nemám nic na práci, takže-..."

„Jsi roztomilý. Takže domluveno, potkáme se před touhle budkou, hmm?" usměje se na mě a já se celý zachvěju z jeho další lichotky. Měl bych snad za toto všechno děkovat tomu hloupému ježkovi?!

„Domluveno!" usměju se nazpátek a konečně vyjdu ven ze dveří.

Zdravím <33

Když už čekáte na taekook knížku, tak zatím jsem vám napsala taekook oneshot :33 snad se líbil, nevím, jak mě to napadlo v jednu ráno, ale nevadí xddd

Dobrou noc těm, co čtou ještě teď, dobré ráno/den všem ostatním <33