Seděl jsem u její postele a čekal, až se probudí. Bylo už opravdu pozdě a po návštěvních hodinách. Správně bychom tu ani neměli být. Doktor mi však dovolil, abychom tu se Samanthou počkali alespoň do doby, než se Ellie probudí. Zůstat tu přes noc nemůžeme, ale pravděpodobně by byla dost vylekaná, kdyby se vzbudila sama v neznámém prostředí.

Zaplatil jsem jí nadstandardní pokoj přestože vím, že si z toho ve svých letech asi ještě moc nevezme a nejspíš to ani neocení. No gauč, který tam měli, byl velmi užitečný. Samantha na něm totálně vytuhla a já po chvíli vlastně taky.

Vzbudilo mě až nějaké ševelení, jako když se hýbou peřiny. Zamrkal jsem a hned pohled stočil k posteli přede mnou.

„Už jsi vzhůru?" usmál jsem se.

Samanthu, která o mě byla opřená, jsem opatrně položil do lehu, a pak si šel sednou vedle nemocniční postele.

Němě pokývala hlavou a zmateně se dívala kolem.

„Nic tě nebolí?" vzal jsem ji za ručičku.

„Ne, ale proč jsem tady?" poznal jsem na ní, že se chce každou chvíli rozplakat.

Pravděpodobně je vyděšená ze všeho, co se jí stalo, a že je tady.

„Zabylo ti špatně, nevzpomínáš si?"

Zavrtěla hlavou v odpovědi.

Přesedl jsem si raději na postel, a pak ji jemně objal. Musel jsem si dávat pozor na tu jednu hadičku, co ještě pořád měla v ruce, ale jinak to bylo poměrně snadné.

„To nevadí. Teď už je dobře," cvrnknul jsem ji do nosu a ona se konečně trošku usmála. Pláč nebude, je to v klidu.

Byl jsem tak moc vyčerpaný na to, abych jí něco vysvětlovat. Navíc se bojím, že ona by z toho stejně ještě chytrá moc nebyla.

„Sam je ale moc unavená a nemůžeme tu s tebou zůstat do zítra," řekl jsem jí a trochu se odtáhl, abychom na sebe viděli.

„Ty mě tu chceš nechat?" byl jsem tam, kde předtím – zase chtěla začít brečet.

„Za pár hodin sem za tebou přijdeme a vezmeme si tě domů, dobře? Teď tě ještě na chvíli musí mít pod dohledem pan doktor," snažil jsem se to zachránit.

Nechtěl jsem, aby byla smutná, ale přišlo mi, že snad není v mé moci, abych udělal víc.

„Neplakej, Ellie..." zamračil jsem se.

„Ještě na chvíli zavřeš očka a až je znovu otevřeš, zase budu tady."

„Tak ještě chvíli?" zamrkala.

Bez řečí jsem vyložil své nohy na malou nemocniční postel a nechal ji, ať se ke mně přitulí. Oči mě pálily, jak unavený jsem byl. Měl jsem však v hlavě hroznou spoustu myšlenek. Nejradši bych od ní sám neodešel, ale sprcha a normální postel je to, co potřebuju. Nehledě na Samanthu, která tady zůstávala, přestože vlastně ani nemusela.

Tak jsem se bál... co když se to opravdu potvrdí? Ani vlastně netuším, před čím stojím. Co mě čeká? No to je asi jen ve hvězdách. Nikdy jsem v Boha nevěřil, ale teď jsem měl chuť se k němu pomodlit. Můžu si koupit ledacos, ale zdraví svého vlastního dítěte si koupit nedokážu.

„Tati?"

„Hm," zamručel jsem a sledoval televizi přede mnou, která byla zeslabená úplně na minimum. Běžel tam nějaký animák.

„Máš Sam rád?" cítil jsem, jak svou malou rukou tahá za šňůrky od mé mikiny.

„Jistě, že mám," odvětil jsem automaticky.

Ať už chci nebo ne, i když se spíše přikláním k té první variantě, Samantha k nám zkrátka patří.

„Jako mámu?"

Po této otázce jsem měl problém, aby mi nezaskočila vlastní slina. Na co, že se to právě zeptala?

„Měl jsi mámu rád, když jste měli mě?"

„Jo," nemám to srdce jí říct, jak to ve skutečnosti bylo.

Nechtěl jsem její malou hlavu zatěžovat podobnými věcmi. Třeba až bude větší, tak se k tomu dostanu a ona bude schopná to pochopit.

„A máš tak rád Sam?" byla neodbytná.

„Hele spinkej, jo? Na to, že jsi na začátku vypadala, jakože se chceš každou chvíli rozbulet, ti pěkně otrnulo," šťouchl jsem do ní přátelsky.

Ohrnula horní ret, ale naštěstí se na nic dalšího už neptala.

Přiznávám však, že mi nandala brouka do hlavy. Když jsme pak se Samanthou odcházeli, neustále jsem si přemítal v hlavě její otázky. Já a Sam jsme za dobu, co se známe, byli vždycky jen kamarádi. Myslím, že je to jediná holka, se kterou jsem se kdy opravdově kamarádil. Nebyly v tom žádné postranní úmysly.

Krásna byla, ale imponovala mi především jako člověk. Svou osobností. A pak taky... asi jí nikdy nebudu dost schopný poděkovat za to, co pro mě udělala. Dokázala pochopit, v jaké jsem situaci a snažila se mi všemožnými způsoby pomoci. Přišla mi jako most mezi mnou Ellie.

Byl jsem sice příšerně unavený, avšak cesta domů mě dokázala tak probrat, že jsem pak samozřejmě usnout nemohl. Převaloval jsem se v posteli asi hodinu, ale pak to vzdal a zamířil po schodech dolů do obýváku.

Překvapilo mě, když jsem na gauči uviděl Samanthu.

„Proč nespíš?" zamumlal jsem a svalil se vedle ní.

Televize sice běžela, ale byla zeslabená úplně na minimum. Všude bylo také zhasnuto a jedině světla, která vycházela právě z ní, obývací pokoj prosvětlovala.

Usoudil jsem, že to rozhodně není vhodné na oči, a tak jsem alespoň rozsvítil lampu, kterou jsem měl u sebe.

Otočil jsem se pak k ní s tím, že jí řeknu, ať si jde opravdu raději lehnout. Překvapilo mě však, když jsem uviděl, jak tiše brečí.

„Co je?" zamračil jsem se a svou ruku položil na její rameno. Její výraz napovídal, že se chce každou chvíli sesypat.

Jasně, že jsem byl taky totálně v háji z toho, co se dělo, ale nemyslel jsem si, že by i ji mohla tahle situace tak vzít.

„Co když bude nemocná?" popotáhla.

„Nebude," zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem si připouštět špatné scénáře.

„Ale co když bude?" oponovala a začala si stírat slzy z tváře. Bylo to ale zbytečné, dá se říct, protože z očí jí padaly další.

„Tak... nevím," povzdychl jsem si znaveně. Neměl jsem argumenty a ani jsem nikdy nebyl v utěšování nějak dobrý.

„Ach Sam, já nevím a taky se bojím, jasný?"

Posunul jsem se blíž k ní a dřív, než jsem si to vůbec stihl rozmyslet, jsem ji stáhl do náruče. Se svou drobnou postavou byla malinká i oproti mně, přestože já sám nějak moc urostlý nejsem. Vlezla se mi tam celá a ani mě nepřekvapilo, když mě hned objala zpátky.

„Nebreč," pošeptal jsem a u toho stačil vdechnout její příjemnou voňavku.

Moje prsty si samy našly cestu k dlouhým vlasům a já je začal čechrat. Když jsem po několika minutách ucítil, že už se netřese a nejspíš i přestala brečet, měl jsem chuť se pochválit. Možná v uklidňování nejsem až tak hrozný.

„Lepší?" pousmál jsem se, když se odtáhla a my si tak mohli vidět do tváře.

„Promiň," zavrtěla hlavou.

Chtěl jsem začít namítat, že omlouvat se nemusí, ale spustila ještě dřív, než jsem stačil otevřít pusu.

„Já miluju Ellie. A... asi to zní divně, ale je mi fakt děsně při představě, že se jí něco takového děje. Ona si mě tak získala za dobu, co jsem tady. Mohla jsem tu s vámi všechno prožívat a na chvíli se cítit, jakože mám skutečnou rodinu,"

Zadělal jsem pár pramenů jejích vlasů za ucho a lehce jí pozvedl bradu.

„Ale my jsme," musel jsem říct a setkal se tak pouze s jejím nechápavým výrazem.

„Jsme tvoje rodina," vylezl ze mě další polovičatý úsměv, když se na mě usmála i ona.

Znovu jsem ji pevně objal a v hlavě mi pouze kolovalo to, že ji mám chuť už nikdy nepustit.

Samantha k nám patřila. Nejsem schopný si připustit, že by jednou odešla. Teď je tady a já se postarám o to, aby tu i zůstala. Kvůli Ellie...

... a kvůli mně.

**

Ták, další díl je na světě, doufám, že se líbil.

Udělala jsem dotazník ohledně čtení příběhů a byla bych moc vděčná, kdybyste mohli odpovědět. Je to anonymní a zabere to pár minut, žádné zdlouhavé vypisování apod. Tak nějak se snažím touto cestou zjistit, co se vám líbí/nelíbí, máte/nemáte rádi, a když mi přispějete svým názorem, budu mít šanci vylepšit nové i stávající tak, aby se vám to líbilo třeba ještě více :).

https://www.survio.com/survey/d/Q8S8P5A1W5T2R4H6L