Jakmile jsme dojeli před zmíněnou restauraci, to se teprve strhlo haló. Bodyguardi mi pomohli se procpat ven a paní u recepce mě hned zavedla za těmi dvěma.

Samantha se tvářila starostlivě a v objetí držela Ellie, která tiše popotahovala. Rychle jsem se k nim rozešel a poklekl před svoje dítě.

„Co je broučku, není ti nic?" podíval jsem se na kalhoty, které měla roztržené. Na pohled to vypadalo jako normální odřenina, ale jelikož jsem u toho nebyl, tak nevím, jak velký byl ten pád a určitě chci, aby to viděl doktor.

„Ta-ti..." natáhla se ke mně a já ji vzal do náruče. Nahlas jsem si povzdychl, vděčný, že jsem tu a mám ji u sebe.

Bál jsem se.

Bál jsem se?

Já se o ni fakt bál.

Nebyl čas nad tím dál přemýšlet. Postavil jsem se i s ní a Samantha nás následovala.

„Nemocnice není daleko, manažer tam zavolal, vezmou nás přednostně, aby se tam nestalo něco podobného, co tady." Přišlo mi neslušné, že ji tak ignoruju, ale byl jsem na ni naštvaný za to, co se stalo. Ještě ráno jsem si pochvaloval, jak skvělou chůvu mám a teď toto.

Venku se strhla mela, všichni si nás fotili, pokřikovali. Byl jsem v náladě je poslat akorát tak do prdele, ale nemohl jsem samozřejmě říct ani popel. Ochranka nás procpala všechny tři do auta, které se vzápětí rozjelo pryč.

„Už neplakej," byl bych ji držel v náručí, ale to by bylo moc nebezpečné. Zapnul jsem ji proto i přes její protesty do autosedačky.

„Bolí mě noha." Zafňukala a já jí začal stírat všechny slzy z tváří.

„Já vím, ale půjdeme za pánem, který ji uzdraví, dobře?" chytil jsem její malou ručičku do své a sledoval, jak Sam dělá z druhé strany to samé.

Zbytek cesty jsem se ji snažil nějak rozptýlit. Nejsem v tom až tak dobrý a doufal jsem v Samanthtinu pomoc, no ona na mé překvapení celou dobu mlčela. Úplně mě v tom nechala samotného.

Děkoval jsem bohu za to, že jsme dorazili do nemocnice. Naštěstí nás tam nikdo neočekával, a tak jsme v klidu proklouzli až do ambulance, kde si ji vzal do parády doktor. Po tom, co jí to prohmatal a ona se samozřejmě rozbrečela na novo, prohlásil, že zlomené to určitě není a že je to jen povrchové zranění. Vyčistil jí to, u čehož jsme ji oba se Sam museli držet, aby z lůžka neutekla, a pak zavázal.

Přišel jsem si psychicky vyčerpaný, jak nikdy předtím. Ani ne tak z té samotné show, jako z toho, co bylo potom. Strach, nervozita...

Dopadlo to na mě všechno ve chvíli, kdy jsem ji ukládal v hotelu do postele. Ona byla očividně taky hodně vyčerpaná z toho všeho pláče, takže vytuhla okamžitě a nevzbudila se ani tehdy, když jsem ji převlíkal do jejího pyžama.

Nechal jsem ji v místnosti s Kookem, který byl se mnou na pokoji, a pak se vydal za Samanthou. Ta byla hned naproti.

Tušil jsem, že mi rupnou nervy hned, co ji uvidím, a to se taky stalo.

„Zdůrazňoval jsem ti, že si máš dávat pozor!"

„Já... já jsem..." koktala, očividně překvapená mým chováním.

„Víš, co všechno se mohlo stát? Mohli jí ublížit nebo i tobě? A co by bylo jako pak?!"

„Je mi to líto."

„Lítost věci nespraví." Zavrčel jsem.

„Měl jsem v hlavě milion možných scénářů, co by vám ty holky mohly udělat."

Měl jsem na jazyku spoustu dalších věcí, co jsem jí chtěl vyčíst, ale byl jsem moc vyčerpaný na to, abych v téhle hádce pokračoval... teda, nejspíš to za hádku ani považovat nemůžeme, protože ona jen stojí a hledí na mě. Zabylo mi líto, když jsem viděl, jak se jí zelené oči plní slzami. Asi jsem fakt neměl tak řvát.

Povzdychl jsem si, a pak se bez zeptání posadil na její postel.

Už jsem to nevydržel, všechno na mě padá. Starosti, smíšené pocity. Ellie, práce, média a fanoušci. Pociťoval jsem tlak ze všech stran a teď to vyvrcholilo.

Vždyť se mi během tak krátké doby převrátil život na ruby. Jasně, Ellie u mě už nějakou dobu je, ale všechno se to ve mně hromadilo, pořád jsem to potlačoval, pořád jsem si říkal, že to bude v pohodě. Přehlížel jsem věci, neřešil je a dělal, co bylo potřeba. Ale každý má někde svůj limit a já asi došel k tomu svému.

No a tak jsem spustil.

Vím, že jsem jí nemusel říkat vůbec nic, protože jí do toho nic nebylo. Taky jsem s tím mohl jít za někým z kluků, ale nějak jsem cítil, že nikdo z nich by nebyl schopný mě tak pochopit, jako ona.

Řekl jsem jí, jak mi bylo, když jsem se dozvěděl, že mám dceru. Přiznal se, že jsem ji vlastně chtěl nechat v děcáku a nebýt Taehyunga, tak tu s námi nejspíš není. Pak jsem taky vyšel ven s plánem, který jsem měl po tom, co jsem ji najal jako chůvu – dělat věci jako dřív a nechat Ellie v rukou ostatních. Protože... vždyť já ji nechtěl. Nestál jsem o čas strávený s ní, nechtěl jsem poslouchat její řeči, které nedávaly smysl, protože byla ještě moc malá na to, aby to smysl dávalo. Prostě jsem to nechtěl.

Byly tu světlé chvilky, kdy jsem cítil, že je mi s ní dobře, ale protože jsem s ní moc nebýval, bylo takových chvil hodně málo.

Jenže teď se dostáváme k mým smíšeným pocitům. Všechno, co jsem cítil, myslel si a chtěl, je teď jinak. Změnil jsem se. Dostala se mi pod kůži a právě dnešek je dnem, kdy si to konečně jsem ochotný přiznat na plnou pusu.

Ta hrůza a strach, co se do mě daly, když jsem se dozvěděl, že není v pořádku... ještě jsem se v životě takhle necítil a nehorázně mě vyděsilo, co to semnou dělá.

Netušil jsem, co mi na to řekne a v jednu chvíli jsem i myslel, že bude mlčet a já si budu připadat jako idiot za to, že si tu vylívám srdce.

No pro mé překvapení se posadila vedle a jemně mě chytila za ruku. Ta její byla hladká a příjemná na dotek. Nevadila mi, když pomalu propletla naše prsty.

„Ty ji máš rád, Yoongi." Stiskla ji a když jsem k ní zvedl svůj pohled, na rtech jí pohrával lehký úsměv.

„Jakto?" nebyl jsem schopný to pochopit.

„Prostě se to stalo. Získala si tě a není na tom vůbec nic špatného. Spíš naopak... je skvělé, že sis to uvědomil." Připadal jsem si jako malé dítě, když na mě takto mluvila.

„Ale já se bojím." Povzdychl jsem si a pravou rukou si promnul oči.

„To je úplně normální." Pustila mě pak, a já pocítil náhlé zklamání. Mohla mě držet ještě o trochu déle, nezlobil bych se.

„A přestane to někdy?"

Zatvářila se lítostivě a zavrtěla hlavou.

„Nikdy jsem nezažila strach o vlastní dítě, ale tipuju, že je to něco, co rodiče nikdy nepřejde. Nejspíš jí bude dvacet a ty se o ni stejně budeš bát." Odpověděla.

„To nejsou moc růžové vyhlídky, co?" divím se, že jsem se pokusil v této situaci vtipkovat. Ale vylezlo to ze mě nějak samo.

„Neboj, bude se to dít jen občas a určitě časem přijdeš na to, jak to líp zvládat." Ukázala i své krásné zuby.

Taky jsem se konečně usmál, a pak zapletl své ruce do sebe.

„Hele, mohli bychom tohle..." započal jsem, protože mi pomalu, ale jistě začínalo být trapně z toho, jak jsem k ní byl otevřený. I s klukama mám občas problém mluvit o svém trápení a pocitech a jí to tady vysypu ani nevím jak.

„Spolehni se." Poplácala mě po ramenu přátelsky.

„Každý máme svoje, a kdybys o tom ještě někdy chtěl mluvit, tak jsem tady. Přiznávám, že jsem i ráda, že jsi mi to řekl." Zamyslela se.

„Nerozuměla jsem, proč jsi takový a byla jsem na tebe i naštvaná za to, co děláš. Ellie byla smutná, že se jí nevěnuješ a já neměla jediný argument, jak jí to vysvětlit. Rozumím teď víc tomu, jak se cítíš a jestli ti to pomůže..." vyhledala můj pohled, který jsem jí opětoval.

„Spolu to zvládneme. Pomůžu ti a věř, že za nějaký čas budeš všechno zvládat daleko líp."

**

K novému dílu asi žádný komentář nemám, snad jen - Yoongi konečně povolil a uvědomil si, co ve skutečnosti cítí.

Pak mám na vás takovou otázku, vlastně teda dvě a budu ráda, když mi napíšete vaše názory.

1. Máte rádi fan fikce, ve kterých se objevuje nadpřirozeno? - vlkodlaci, upíři, čarodějové apod.

2. Na základě psaní nového příběhu o Jiminovi bych chtěla slyšet názor... jaký je Jimin ve vašich představách milovník? Něžný a romantický nebo spíš vášnivý? Mám totiž trochu problém si ho někam zařadit a bodlo by mi, kdyby mi někdo napsal, jak to vidí on.

Díky!