SHOW BYLA ÚŽASNÁ.

Lidi tam znali snad všechny sloky, zpívali furt, ani jednou nebylo ticho. Bylo obrovský vedro, ale i tak všichni vypadali v pohodě.

Celý to začlo třeba od dvou, ve tři už začínal první interpret, jehož jméno jsem slyšela poprvý, ale pak přišel Bulhar, to jsem si v backstage celou dobu tak různě zpívala velkou část jeho textů. Znala jsem skoro všechno a Nik mě jen s velkým úsměvem poslouchal a pozoroval. Bylo to vtipný, Matěj rapoval tak rychle, že jsem se do toho stejně po chvíli zamotala.

Pak šel na řadu Patrik. Ze slušnosti jsem zůstala a jen se pohupovala do rytmu. Pak šel Ben Cristovao a nakonec Kuba. U něj jsem celou dobu věděla, o jakou písničku jde a když šel na stage i Nik, mohla jsem si vyřvat hlasivky.

Atmosféra tam byla úžasná. A festival u moře? To je snad nejlepší kombinace. Ještě doteď sedím v backstage, různě překlikávám všechna stories, která ze Zrcé mám a upíjím havanu.

Kluci moc dobře věděli, proč mi to objednali. Bylo to zkurveně dobrý. Najednou se okolo mě omotaly dvě ruce. Dvě velké a celkem dost zpocené ruce.

„Byls úžasnej," řeknu mu a položím mobil, abych se mu mohla věnovat. Nikomu jsme ještě nic neřekli, ale předpokládám, že Kubovi to řekl. Byl pro něj jako brácha, takže to je pochopitelný.

„Díky," usměje se a vypije mi celou moji havanu, kterou jsem měla ve skleničce na ex.

„Hej, to bylo moje," plesknu ho po ruce, když skleničku dal zpátky. Usměje se, s tím jeho úsměvem bych mu asi odpustila i něčí vraždu.

„Koupím ti další," mávne nad tím rukou. Za trest mu vyfouknu kouř do obličeje. I to debilní vapo mi vezme a taky na mě foukne kouř. Pak mě ještě políbí rovnou na rty. Vášnivě, láskyplně a úplně přede všema.

Mít v píči je základ, řeknu si a líbám ho zpět. Srát na ostatní, jsme šťastní my, to je hlavní, ne? Je mi jedno, kdo to uvidí. Jsem zamilovaná, je mi jedno všechno.

„Já to věděl," uslyším za námi hlas Calina. Oba dva se od sebe odtáhneme a podíváme se na něj s pohledem, jestli si dělá prdel.

„Do hajzlu," utrousí druhý Kuba a vytáhne z kapsy pětistovku.

„Vy jste se vsadili? A co do prdele," zeptám se jich trochu zmateně.

„Že to dáte dohromady už tenhle tejden," řekne hrdě Calin a dá si pětistovku za kryt mobilu.

„A jen pětistovku? Vám za víc nestojíme," ušklíbne se Dominik a drží mě jednou rukou okolo pasu, sedíme vedle sebe a oni naproti nám stojí.

„Musíme šetřit, ne?" zasměje se Kuba. Oběma jim jen ukážem fakáč, než se zvedneme, protože už to tu budou sklízet a my půjdem na pokoj.

Možná bysme jim měli pomoct, ale upřímně, ani jednomu z nás se to fakt dělat nechce. A stejně bysme tam moc nepomohli. Takže jdem nakonec ruku v ruce okolo pláže, protože je zrovna venku hezky.

„To nejseš ani trochu unavenej?" zeptám se ho, když naše nohy zrovna omyje mořská vlna. Je to příjemný, krásně to chladí.

„Bude to znít divně, ale ani ne," odpoví mi. Místo další odpovědi se mu vrhnu rovnou na rty. Nebo ne, že vrhnu, to zní hrozně úchylně, ale chápete. Hodně vášnivě. Zajímá mě, jak dlouho mi ta poblázněná zamilovanost vydrží, než se začnem hádat. Mám s ním jít bydlet, takže čekám, že dřív či později to přijde a toho se právě bojím.

Nenávidím hádky, mám z nich hodně špatný vzpomínky, protože je to jediný, co si z manželství svých rodičů pamatuju. A jak jsme se s Tommym schovávali pod peřinami, dokud nepřestanou.

„Myslíš, že to jednou skončí?" zeptala jsem se ho tehdy. Byl jen o necelý dva roky starší jak já, ale byl o dost vyspělejší. Vždycky byl vyspělejší, už v tomhle věku si dal za roli, že se o mě bude starat.

„Jo, jednou tu bude ticho," řekl mi. A taky, že jo. Do týdne padla žádost o rozvod a my byli rozdělení. Bylo to fakt nečekaný, táta prostě sebral bráchu a odešel uprostřed noci. Zjistila jsem to až ráno. V tu dobu jsem se taky rozhodla, že nebudu jíst, dokud se mi Tommy nevrátí zpátky. A pak to jelo.

Bojím se, že jestli někdy budu mít děti, že se stane to, co se stalo s mými rodiči.

Dominik ví, co se dělo. Aspoň nějak hodně stručně, protože detaily ho zatěžovat zatím nechci. Na tyhle temný sračky budeme mít čas někdy potom a ukáže se, jestli bude chtít zůstat nebo ne.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptá se mě Nik. Sedíme na písku vedle sebe, slunce už dávno zapadlo a okolo nás jsou slyšet jen vlny, jak se rozbíjí o skály. Mám hlavu na jeho rameni a on má ruku okolo mých ramen, abych mu byla ještě blíž.

„Nad vším možným," odpovím. Jsem schopná přemýšlet nad každou maličkostí několik hodin v kuse. To si bude muset zvykat.

„Dneska to byla poslední show, takže zejtra jedem domů," řekne mi. Usměju se. Jedem. My. Spolu.

Nebudu lhát, trochu se toho bydlení s ním bojím. Ale miluju ho a chci to zkusit. Taky nemám dost peněz na vlastní byt a tohle je snad to nejlepší možný rozhodnutí. Je to unáhlený a naprosto děsivý? Možná, ale na tom nesejde.

Ne dokud jsem s ním.

A tak sedíme ještě pár hodin na pláži, jen v objetí a s pár polibky. Ale spíš se jen k sobě choulíme, je to snad ten nejlepší pocit. Vím, že to říkám dost často, ale každá chvíle s ním je snad ta nejlepší.

„Díky," šeptnu, když mu prakticky ležím na hrudi a koukáme na východ slunce. Jo, zůstali jsme tam až takhle dlouho.

Zmateně se na mě podívá. „Za co děkuješ?"

„Že tu furt seš a neutekls," usměju se.

note:

kapitola o ničem, ale už moc netuším co psát😔🙏🏻 nicméně během tohohle týdne nějak vyjde i knížka s yzem a steinem, jak jste psali💗

a pomalu se blížíme do finále a zbývají dvě hoďky do vydání nikovo alba🤞🏻