V RAPOVÝM SVĚTĚ JSOU A VŽDYCKY BUDOU PROBLÉMY A HROTY. Máme tu Churaq Clique a PTK, Lvcas Dope a Hugo Toxxx, Rest a Smack a Vercetti CG proti Hoftykovi.

Nikdo z nich to neřešil rvačkou, až na ty poslední dva dementy. Rvali se na zemi, málem byly použity teleskopy a tekla krev. Bylo to v Českých Budějovicích, čtyři roky dozadu. Byl to nějakej hip hopovej festival, nevim, já tam byla omylem a zas a znovu nedobrovolně.

Vlastně za moje setkání s Tommym může tak trochu Mája. Ta si jede snad od doby, co jí znám, českej rap. A objevila Churaq Clique, tak je chtěla vidět naživo. Z Prahy jsme se táhly do Budějovic, vůbec se mi tam nechtělo. Ne protože jsem líná a antisociální, ale od rána jsem měla takovej divnej pocit. Takovej ten, kterej máte poslechnout a nedělat to.

Šly jsme dřív, abysme stihly vlak. V tom městě jsme se vůbec neorientovaly. Bylo mi čerstvých devatenáct, v nose jsem měla jen nostril a vlasy obarvený na černou. Vypadala jsem jak troska, když si na to občas takhle vzpomenu. Proto se divim, že mě zvládl poznat. Znali jsme se jen z fotek rodičů.

Procházely jsme Žižkovou ulicí, když se začaly rvát. Ignorovaly jsme to a šly prostě dál. Jel s náma i Tom, ale ten na nás čekal venku. A v tu chvíli tam jen tak stál a nahrával si tu jejich rvačku. Zakroutila jsem nad ním hlavou, primitivní zábava pro kluky. Rvačky, nikdy jsem to nechápala a doteď to nechápu, proč je to tak baví a bere.

„Co děláš kurva, už jdeme," zeptala jsem se ho. On jen protočil očima a schoval mobil, rvačka stejně už skončila a polovina těch lidí se rozutekla. Byli jsme tam jen my tři a další tři kluci. V tý době jsem je neznala, ale teď už jo. Byl to Naume, Sputnik a Hoftyk.

„Hej ty!" zařval po nás Hoftyk, když jsme odcházeli. Všichni jsme se otočili. On jen šel k Tomovi, z obočí mu tekla krev. Rány měl po celém těle, ale na tom obočí to byla ta největší z nich všech.

„Pošli mi to video, prosim," požádal ho. Jen jsem se potichu a krátce zasmála. Muži se potřebovali pochlubit na internetu svým výkonem. Střelil ke mně rychlým pohledem a na chvíli mě pozoroval. Už jsem myslela, že mi začne nadávat, ale ne. Jen pohled odvrátil a odešel i se zbytkem svojí partičky.

Přijeli jsme navečer k nám na byt. Lehla jsem si do postele a chystala se jít spát. Když v tom mi mobil oznámil, že mi přišla nějaká zpráva. Nebo spíš žádost o zprávu. Instagram jsem měla a stále mám soukromý. Tou žádostí byl Hoftyk.

tommyhoftyk
je nejaka sance, aby tvoje prijmeni bylo hoftichova?

V ten moment mnou projel mráz. Tohle bylo strašidelný.

sarlota.h
kamo kdo vubec ses a proc znas do prdele moje prijmeni

Neznala jsem ho. Byl to pro mě prakticky cizinec.

tommyhoftyk
protoze ses asi moje sestra do prdele

A pak jsme si psali celou noc. Poznávali jsme se, protože i když nás spojovalo příjmení a krev, neslyšeli jsme o sobě. Cokoliv spojování s tátou bylo tabu, nikdy jsem o něm nemohla mluvit.

Měli jsme toho dost společnýho, říkali jsme si, jak jsme vyrůstali, drbali spolu o rodičích, o všem. Nakonec mě pozval, abysme šli ven, že se chce vidět za normálních podmínek. A já šla. A pak znovu a znovu a znovu. Ani ne po dvou týdnech by člověk neřekl, že jsme se víc jak deset neviděli.

Navázali jsme na náš prakticky neexistující sourozenecký vztah úplně bez problémů. Už to budou za chvíli čtyři roky a já na to furt myslím. Stačilo jedno debilní rozhodnutí a já bych ho furt neznala. Věděla bych, že mi někde po Česku běhá bratr, ale asi by mě úplně nenapadlo, že se živí rapem.

Byla jsem s ním, když si psal texty, když chtěl pomoct s holkama, když vydával album, když kluky zatkli. Vždycky jsem s ním byla. A on mi za to napsal písničku. Nebyla tak drsná a vulgární jako zbytek na jeho album. Nepíše se v ní o mně, ale pro mě. Tarantule, tak mi později i z prdele občas začal říkat.

Varan a Tarantule, zní to děsivě, že? Přitom to jsou dva sourozenci, kteří se našli.

Zdálo se, že i jeho kamarádi z toho měli radost. Když nás seznámil, už mě znali. Mája měla radost, dokonce i Honza se tvářil, že ho to těší. Jedinej, kdo ovšem radost neměl byl táta.

Od jeho rozvodu s mámou jsem ho neviděla, moje vzpomínky na něj prakticky neexistují. Není pro mě skoro ani otcem, jako spíš cizincem, jehož příjmení nosím. Chtěl se se mnou vidět a to hned několikrát, ale já ho vždycky odmítla. I přes svou zášť k mojí mámě jí nebyl o pár měsíců, co jsme se našli s Tommym, schopnej přijít na pohřeb.

Prý by to nedokázal. Ale já v něm viděla jen bezcitnýho zmrda, co nebyl schopnej projevit respekt k ženě, která mu dala dvě děti a dlouhý roky ho milovala. Nikdy jsem mu to neodpustila a taky neodpustím.

Dokonce i máma z nás měla radost. S Tommym se hned chtěla setkat a strávili jsme u ní snad čtyři dny, než ho vyzpovídala úplně. Jo, sice mě varovala, že jeho životní styl mě zničí a roky jsem se kvůli ní cítila úplně na dně, ale kurva, furt to byla moje máma. A měla radost. Viděla jsem jí po dlouhý době se usmívat.

Bože, chybí mi. Za pár měsíců to budou čtyři roky, co zemřela. Třicet let kouření jí dohnalo, podlehla rakovině. Byla jsem u ní každej den v nemocnici, držela ji za ruku, když ji odváželi na sál a platila jí hromadu operací a vyšetření.

Když nebyla v nemocnici, s bráchou jsme jí brali na místa, kde nikdy nebyla a nebo být nemohla, jen aby si poslední měsíce svýho života mohla užít. A nakonec si sáhla na život, aby ukončila své trápení. Zanechala nám dopisy, kde se omlouvala za všechno, ale věděla jsem, že je konečně volná.

Volná od rakoviny, od nemocnicí, od toho mizerného života, kterej žila.

A ten den jsem se zapřisáhla, že se dám dohromady, že už nikdy nevezmu žiletku do ruky a nikdy si neublížím. Začala jsem chodit na terapie, abych se zachránila od stejného osudu, který potkal i ji.

Všechny dopisy na rozloučenou, které jsem měla napsané, jsem schovala, kromě toho jejího. Ten jsem přečetla na jejím pohřbu. Zbytek je pečlivě schovaný a až budu připravená a naprosto v pohodě, zbavím se jich.

O sebevražedných myšlenkách a sklonech jsem nikdy nikomu, kromě terapeuta, neřekla. Jsou věci, které je lepší nevědět.

Dala jsem se fakt dohromady. Začala jsem i pracovat na svém vztahu k jídlu, protože jsem se dlouhý roky potýkala s poruchami příjmu potravy. Konkrétně s anorexií.

Ale když jste v tom takhle dlouho, není tak lehký přestat a nebo se začít cítit dobře. Ta změna je děsivá, to že začnete přibírat na váze je těžký. Ale za to, že budete zdravý a budete tu dlouho pro své nejbližší za to stojí.

Léčení sice není jak s normální nemocí, nezbavíte se jí za dva týdny. Je to běh na dlouhou trať, maraton. Jsou chvíle, kdy to chcete vzdát a nechat se propadnout do země. Ale přesně v týhle chvíli je potřeba vstát a pokračovat. Klidně chůzí, klidně ploužením. Hlavně se nevzdávat.

Jsou to čtyři roky a furt z toho úplně nejsem venku. Jsou chvíle, kdy si řeknu, že jsem toho snědla už moc, že přiberu a nebudu se nikomu líbit. Ale ty myšlenky se snažím ignorovat, ne aby mě pohltily.

Věřím, že jednou z toho budu venku. Že se jednou najde člověk, co mě i s touhle minulostí přijme a neodsoudí. A že mě bude milovat takovou, jaká jsem.