ZA ASI PŮL HODINY ZAČÍNÁ SHOW. A Sára furt nikde, což je problém, zvlášť když dneska poprvý před fanoušky ukážem její první song pod náma a představíme ji.

Kde kurva je?

Jsme všichni v backstage, připravujem se na show. Klub se pomalu plní, lidi už stojí u stage, aby si zabrali místo. Občas jen tak nahlédnu, abych viděl, kolik lidí tu tak přibližně je. Zas jsme to úplně celý vyprodaly, ale fanoušci si dneska dávají na čas. Za chvíli začínáme a furt je tu dost místa.

Jenom doufám, že se jim bude Sáry hudba líbit tak, jak se líbila mně. Byl jsem na sebe fakt pyšnej, že jsem ji našel a že moje pozvání přijala. Někdy během show nám má vyjít společnej videoklip a k večeru příspěvek.

Jako jsem za to rád, je to velká změna pro Milion Plus, takže doufám, že to fanoušci přijmou dobře a nebudou zahořklí, protože ve skoro každým albu se alespoň dvakrát opakuje, že Milion Plus je bratrstvo.

Když mě tyhle myšlenky přepadnou, uklidňuju se tím, že mě taky některý lidi napoprvé nepřijali nejlíp. Jak mě Kuba představil a přijal k nim, byl jsem pro všechny úplně něco novýho. V Milionu nejsem od jeho vzniku, přidal jsem se až po dvou letech, ale stejně mi pod nimi vyšlo první pořádný album.

Jsou to moje rodina. Jsem s nima skoro osm let a zároveň i jeden z posledních přijatých členů. Ještě před Sárou, byl poslední Kamil a já ještě za ním.

Ani si neumím představit, jak by můj život vypadal, kdybych se nezačal hudbě věnovat naplno a nerozhodl se vydat album. Musel by to bejt hodně nudnej život. Představa sedět někde na prdeli v práci za podprůměrnou mzdu od devíti do pěti mě fakt odpuzuje. Miluju svůj život, ani za nic na tomhle zkurveným světě bych ho nevyměnil.

Od Majálesů je tohle naše první zastávka takhle někde. Ty Majálesy si neužívám tolik, jako akce v klubech. Nestěžuju si, jezdím tam rád, ale do prdele, je celkem náročný tam rapovat a zároveň hlídat, jestli někde někomu není špatně a neukazují tam překříženýma rukama, že máme zastavit.

Doufám, že u fanoušků Sára zaboduje, protože bysme ji chtěli vzít s sebou jako hosta na příští Majáles.

Nakonec se objeví, vypadá trochu vyklepaně, ale to ignoruju. Hlavně, že je tady.

„Kdes byla?" zeptám se jí. Jen mě odbyde mávnutím ruky: „To si človek nemôže dôjsť ani na záchod?" zeptá se posměvačně. Protočím očima, jen jsem se ptal.

Na stolku stojí nenačatý flašky plné alkoholu, úplně slyším, jak mě volají. Bez přemýšlení si jednu vezmu, rozdělám a dlouze se napiju.

Nevim, co to do mě vjelo. Stres? Strach? Z čeho kurva.

Cítím jen Kubovu ruku na zádech. „V pohodě, brácho?" zeptá se mě. Jo, jsem v pohodě. Jen mě přepadla žízeň, to je přece normální. Nevim, poslední dobou mi je fakt divně, už i ostatní si toho začínají všímat, ale já to furt svádim na oznámení Sáry příchodu. I když tuším, že to není pravda.

„Jo, naprosto," odpovím jednoduše a ještě si jako bonus zapálím.

„Nevypadáš tak," namítne. Starostlivě si mě prohlídne.

„Jsem v naprostý pohodě," odseknu. Jakub jen přikývne a nakonec odejde. Cigareta mi visí z pusy, kouř se pomalu line do vzduchu. Ruce složím do dlaní, nahlas si povzdechnu. Co to se mnou do hajzlu je?

Mám chuť za ním dojít a říct mu, že jsem to tak nemyslel. Že jsem jenom unavenej. Ale nakonec to neudělám, protože bych zas řekl nějakou sračku. A nechci ho ranit nebo nasrat.

Celej zbytek naší pauzy jsem nakonec strávil venku na čerstvým vzduchu. Ulevil mi od bolesti hlavy, ale ten divnej pocit ve mně furt nezmizel. Možná, že se jen ozývá nedostatek spánku a nadměrná konzumace nikotinu.

Neřeším to, protože zanedlouho jsem zavolán zbytkem, že za chvíli začínáme, ať se jdeme nachystat. Upřímně, nemám náladu, chci jít na hotel a dospat se. Ale všichni ti lidi tam za stageí na nás čekají a očekávají od nás pořádnou show.

Na svůj track list jsem si naschvál dal Malou biš. Ještě předtím, než jsem zjistil, že tu je taky, ale teď alespoň vím, že je pro ni.

Tak hrozně rád bych si Loty v tom davu našel a vzal někam daleko od všeho a všech. Ale tohle je moje práce, můj život a rodina.

A to po tom všem nemůžu jen tak zahodit. Ani kdyby se to stalo jen jednou, nemůžu riskovat, že bych něco posral. Vážím si toho všeho, co mám furt málo, když o to můžu přijít ze dne na den.

Rád bych věřil, že ne, ale co když nakonec všichni dopadnem jak Karlo? Zavřený za mřížema s nesmyslně dlouhým trestem, budou na nás fanoušci i tak dál čekat?

Moc čas nevnímám, tyhle debilní pochmurný myšlenky mi plněj celou hlavu. Z toho mě probere, když začne z repráků hrát beat pro Malou biš. Vylezu na stage a obklopí mě záře reflektorů.

Fans jsou nadšení, začnu zpívat a nevědomě hledám svou Malou biš v davu. Reflektory a světelné efekty mi ale natolik zastíní vidění, že je to prakticky nemožný.

Odehraju ještě pár písniček, pár z nich samozřejmě i s Jakubem. Malá biš, Randál, Sedm, Rolls, Novej Svět, 13. komnata, Free Karlo a nakonec Na rohu. Mezitím nesměla chybět pauza pro Jackpota. Celou místnost ozářily blesky z mobilů. I po tolika vystoupeních se mi vždycky sevře srdce. I po tolika letech to furt bolí.

Mojí předchozí debilní náladu mi atmosféra v klubu nahradila radostnou euforií. Naši fans byli úžasný, ani jednou jsem snad od nich neslyšel ticho.

A pak přišla řada na mě a Sáru. Při zpívání Na rohu jsme byli trochu vzadu, protože vypadala nervózně, tak jsem ji držel okolo ramen. Ke konci někam do davu zamávala. Asi kámoška.

Jakub ji oficiálně představil, jako naši novou členku. Začala hrát její melodie a šlo se na to. Jestli jsem byl nervózní? Před ostatníma jsem dělal a tvářil se, že ne.

Ale jo, byl jsem kurva nervózní. Tohle bylo po dlouhý době něco úplně novýho. Naštěstí se všichni po nějaký době chytli, to mě uklidnilo.

A pak jsem ji v davu konečně uviděl. Sára zrovna svou část skončila a klekla si k pódiu. Po očku jsem se k ní pootočil, protože mě zajímalo, co dělá.

Trochu překvapeně na ně koukám, než se zase vzpamatuju a dohraju show. Tleskalo se, bylo vidět nadšení. Občas se objevili i nespokojení fanoušci.

Sáru na konci jen obejmu. „Zvládlas to," řeknu jí. A zároveň to tak trochu říkám i sobě. Zkoušet nový věci vás začne děsit, když jste zvyklý na ty starý.

Možná to moc hrotim a o nic nejde.

Ještě se chvíli jede, než to skončí úplně.

„Děkujem. Praha, byli jste skvělí!" zařve se do mikrofonu a my chvíli na to odcházíme.

JSEM PŘEKVAPENEJ, JAK RYCHLE TO VŠECHNO BYLO SBALENÝ. Upřímně, absolutně jsem jim s tím nepomohl a pomalu usínal u stolu. Momentálně bych byl schopnej usnout kdekoliv.

Nakonec musim zas na vzduch, abych tam fakt neusnul. Pár minut přede mnou odešel Patrik, neboli PTK, kterej za náma přijel a s Jakubem něco odzpíval. Jdu za ním.

Ale jakmile jsem venku a uvidim ho. Tak trochu zpomalim. Stojí tam s nějakou holkou. Momentálně nejsem moc v náladě na fanoušky, co nás chtěj vidět i takhle po show. Jo, jindy s tím nemám problém, ale jsem fakt extrémně utahanej.

„Řekni Patrikovi, že už jedem!" křikne po mně Decky. Jen přikývnu a jdu dál za Patrikem. Ten tam furt stojí, kecá s fanynkou.

„Patriku, už vyrážíme, kde se kurva flákáš?" zařvu na něj. Jen se pootočí, slyším, jak se směje. Do hajzlu, to je ten jeho zlomyslnej smích. Ten zmrd si z tý fanynky snad ještě dělá prdel. „Jdu, mám tu jen jednu Posse mrdku."

„Co meleš do prdele?" zeptám se ho, ale to mě ignoruje. Takže jdu až k nim. A pak ji uvidim.

Má na sobě krátkou sukni, tělo jí zakrývá mikina. Moje mikina. V tý tmě jde ale vidět, že je trochu rozcuchaná a v nose se jí třpytí oba dva piercingy. Ale nejvíc mě na ní zaujme, že má na sobě moji mikinu.