„Slečno" ozvalo se odněkud a já se prudce otočila a prolétla očima bílou místnost plnou lidí, kteří se na mě dívali, někteří obezřetně, někteří s opovržením, nechutí, někteří se na mě dívali lítostivě, můj pohled se však zastavil na muži oblečeném v bílém lékařském plášti se stetoskopem kolem krku. Lékař! Okamžitě jsem za ním přiletěla. Byl velice pohledný. Jeho havraní vlasy byly rozlítány do všech světových stran, hnědé oříškové oči, byly vlídné, něžné, jako kdyby se dokázal vcítit do všech lidí na světě a dokázal jim pomoct. Byla v nich vidět láska pro svou práci pomáhat a zachraňovat lidské životy. I když, každý život se zachránit nedá, všechno měl vyryté ve tváři. V jeho tváři, ale bylo i poznat jak moc se trápil, to utrpění, když mu zemřel pacient a on s tím nemohl nic dělat, jen tomu přihlížet a potom jen konstatovat smrt. Kvůli tomu všemu vypadal ve tváři asi o deset nebo dvacet let starší než mohl být. A nikdo se tomu nemůže divit, když se zamyslíte nad tím, s kým tady bojují. Zaposlouchala jsem se do jeho příjemného hlubokého hlasu, byla v něm poznat autorita a mnoho let zkušeností, i když byl mladý, což bylo poznat i přes to utrpění co měl vepsané ve tváři. Až teprve po chvíli jsem začala rozeznávat, co jeho rty říkají a konečně se vracet zpátky do reality. „Slečno, já jsem...Simon, Simon Clark. Operoval jsem vašeho přítele a taky jsem vám před pár minutami volal, jste tady... rychle" odmlčel se a i přes starost v jeho hlase se pousmál a odhalil mi tak řadu bílých zubů. Natáhl ke mně ruku. „Ehm...já...já jsem...Joycelin Blackeová" vykoktala jsem ze sebe a potřásla jsem si s ním rukou. Měl pevný a sebejistý stisk. „J..jak je na t..tom -„ v půlce se mi zlomil hlas, slzy se znovu draly na povrch, ale já je ještě zadržela. Lékař byl chvíli ticho a jen si mě prohlížel. „Ne...ne" začala jsem vzlykat. „Ne slečno, váš přítel bude určitě v pořádku, jen teď musí hodně odpočívat." snažil se mě uklidnit doktor. Jen jsem přikývla a spolkla další slzy. „ Ř...íkal jste o...operoval?" pošeptala jsem skoro neslyšně. Vzlykla jsem a všimla jsem si, jak moc se mi třesou ruce až tehdy, když mě za ně doktor vzal, a odvedl k lavičce. „Posaďte se, to by bylo asi nejlepší" podotkl. Pomalu jsem s obavami přikývla a vyčkávala, co řekne poté, co jsem si sedla na lavičku a zadívala jsem se do jeho očí, ve kterých se zračil smutek, z toho, co mi td asi musí říct. Povzdechl si a začal mluvit. „ Nebudu vás zatěžovat všemi možnými lékařskými definicemi už tak to pro vás bude velice těžké" zadíval se mi do očí a pokračoval.

„Vašeho přítele k nám přivezli hned z jeho tréninku, ale velice pozdě, měl přijet hned, co se mu to přihodilo a ne jít ještě na další trénink a odkládat to, nemohl si namlouvat, že to nic nebylo. „ podezřívavě se na mě podíval, jakoby si myslel, že bych mu byla schopná v tomhle stavu něco tajit. „Všechno víme, nakonec vypadlo z jeho kamaráda, co se přihodilo na ranním tréninku." ještě s větším strachem jsem se na něj dívala, skoro i s pusou otevřenou dokořán, takže asi uznal, že opravdu o ničem nevím a pokračoval dále. „Měl zrovna velkou šanci prohnat puk brankou, a otočit tím zápas, když se mu do cesty ale připletl spoluhráč a hlavně jeho hokejka, které se pokusil vyhnout a ošklivě upadl hlavou na led, ale prý se údajně hned zvedl a tvrdil, že je v pořádku a že se cítí dobře. Tréninkový zápas dohrál, potom odešel z ledu a potom zřejmě domů. Nejhorší na tom bylo, že v tu dobu neměl na sobě nic ani na ochranu hlavy, protože mu bylo velmi horko a tak si jí na chvíli sundal, a když upadl, měl těžké vnitřní poranění hlavy. Nechápu, jak to dokázal vydržet celý den. Odpoledne při dalším tréninku zkolaboval a to ho hned přivezli a museli jsme ho operovat, ale už je stabilizovaný, zatím ho udržujeme v umělém spánku, musí nabrat síly po operaci" konečně přestal mluvit a zadíval se mi do očí.

„A...ale bude v pořádku ž...že ano? Můžu za ním?" vykoktala jsem ze sebe spolu se vzlyky.

„No moc rád bych vám řekl, že bude ale..." odmlčel se, než začal znovu mluvit, já se ani nehnula.

„Vlastně teď přijde to nejhorší, je v podstatě na něm, jestli se z toho dostane a nebude mít žádné trvalé následky, budeme toho vědět víc, až se probudí, ale nemůžeme to uspěchat. Pár dnů a hodin bude nejtěžších a rozhodnou o všem. Zajdu se zeptat, jestli za ním můžou už tak brzy návštěvy po zákroku" pošeptal a pokusil se pousmát. Schovala jsem si hlavu do dlaní, musela jsem zavřít oči a nějak se uklidnit, vše se se mnou zase točilo.

Po chvíli se doktor vrátil a já ucítila dotek na svém rameni. „Slečno Blackeová? Jste v pořádku? Nepotřebujete něco? Třeba vodu, nebo limonádu? Nebo třeba něco k jídlu?" pošeptal tiše.

Jen jsem zakroutila hlavou. „J..já potřebuju za ním...mohla bych už?" šeptla jsem. Pousmál se. „Nesu dobré zprávy, zavedu vás k němu, ale musíte být opatrná a obléct si tenhle plášť" podal mi ho. Oblékla jsem si ho a pomalu ho následovala. Byla jsem šťastná, že už ho konečně spatřím po tak strašných minutách pro nás pro oba, ale čím blíž jsme byli, tím víc jsem se bála, co za dveřmi pokoje uvidím.

Zastavili jsme se před jedním pokojem a on jen chytil za kliku a přikývl. „Připravená?" zeptal se. Pomalu jsem kývla a polkla. Dveře se pootevřely a já ho spatřila. Celá jsem ztuhla a musela jsem se něčeho přidržet, abych se potom všem nezhroutila na zem.