Přípravy profesora Severuse Snapea na cestu do chorvatského města Omiš započaly nedlouho po porážce Voldemorta. Zatímco celá kouzelnická Anglie oslavovala pád jednoho z nejděsivějších a nejkrutějších černokněžníků, Severus se na nějaké oslavy z vysoka vykašlal a schoval se ve zdech svého sklepení, aby si začal balit. Tato výprava do Chorvatska pro něj kromě jiného získala i zotavovací účel. Po tom šíleném Potterově projevu, který se zcela bez pochyb snažil svého bývalého (naštěstí!) profesora jen zesměšnit, alkohol nebyl východiskem (Severus by musel vypít aspoň čtyři láhve ohnivé whisky a stejně by to bylo málo). Nebo se prostě ten šílenec s jizvou na čele vsadil s Weasleyem, že Severus zachránci světa skočí po takovém emocionálním prohlášení (v nebelvírském stylu, samozřejmě) okolo krku a nechá se jim hýčkat a milovat. Ne, děkuji pěkně a nashle, říkal si na závěr Severus, když dobalil poslední věci a psal nové ředitelce Bradavic dopis, že bude nějakou dobu pryč. Neuvedl ovšem, kam jede. Pro jistotu. O cíli jeho cesty byl informován pouze Brumbál. Severus doufal, že portrét Albuse udrží jazyk za zuby a nikomu nic neprozradí.

Přeměnil své oblečení na mudlovské a ujistil se, že všechno nechává zabezpečené a že se nikdo do jeho kabinetu a soukromých komnat nedostane (i když, kdo by si troufl?). V domě na Tkalcovské se nehodlal zastavovat, protože čekal, že tam budou šmejdit někteří jeho bývalí smrtijedští kolegové toužící po pomstě, ale to by se ještě dalo snést. Horší byli reportéři.

Při vzpomínce na ty patolízaly Severus zavrčel. Raději by se vrátil do minulosti, kdy si o něm všichni mysleli, že je Smrtijed a nikdo neměl ponětí o jeho práci dvojitého agenta. Potter ho ale začal těsně po bitvě přede všemi vychvalovat a odkryl (bez Severusova souhlasu!) jeho tajemství, takže teď neměl Mistr lekvarů pokoj od pohledů plných uznání, vděčnosti a šoku. Pro jeho reputaci nemilosrdného chladného sklepního netopýra to byl přímo drastický zásah. Teď ho ale čekaly dva týdny na moři – zcela sám, uprostřed moře. Ano, ideál.

Každé dva roky se Severus za pomocí přenášedla přemístil do Omiše, kde si pronajal nějaký kajutový motorový člun, na kterém běžně trávil týden na moři. Tento rok byl výjimkou, co se týče počtu dní. Přijel dřív a na souš se mu vracet nechtělo, zvláště když mu to přišlo zbytečné. Jenže Severus Snape nebyl člověk, který by jezdil na dovolenou. To se rychleji probere sám Merlin. Severusova cesta byla výslovně pracovní. Jezdil na moře kvůli jedné velice vzácné květině – královci adriatickém. Když si na něj profesor lektvarů vzpomněl, ujistil se, že vzal všechno potřebné pro jeho zpracování. Pak se natáhl pro ohnutou železnou lžičku, která sloužila jako přenášedlo do Chorvatska. Po bitvě okolo hradu žádný štít nebyl a proto se nemusel bát, že by ho něco zastavilo.

Přenášedlo se aktivovalo a po prudkém zatáhnutí v pupku se Severus ocitl někde v borovicových lesích u Omiše. Profesor lektvarů se ujistil, že má culík v pořádku a sluneční brýle na místě. Rychle na sebe ještě seslal kouzlo, chránící ho před sluncem, a zamířil k řece Cetině a jejímu stejnojmennému mostu, kde si hodlal pronajmout člun. Nepotřeboval nic speciálního, ale taky nehodlal dopustit, aby se plavil v nějaké malé parodii na lodičku. Nakonec si vyhlédl středně velký člun, co nesl název Dubrovka, s šedými závěsy uvnitř. Byl to hledaný ideál, i když se na něm stejně pár těch chybiček našlo.

Jednoho chlápka se zeptal, zdali si může člun na dva týdny pronajmout. Chorvat zareagoval jasným ne, že tenhle člun pronajmout nelze, zvlášť na dva týdny. Jenže i ta troška peněz, co Severus měl, bohatě vystačila k přemluvení majitele. Dokonce mu Chorvat ještě nabídl výlet okolo ostrova Brač s tím, že by se mohli zastavit i na Bolu u Zlatého rohu. Mistr lektvarů pochopitelně odmítl. Čekala ho dlouhá cesta mezi ostrovem Brač a Šolta a pak ještě kousek na západ, kde měl speciálním kouzlem označené místo s celou kupou královce.

Před několika lety, kdy Severusův život ještě neotravoval žádný Potter mladší, mu to místo ukázal Brumbál ve svých vzpomínkách. Pro Severuse to byla ohromná pocta, že mu takový muž jako Albus Brumbál, svěřoval toto kouzelné místo, které by jiného učinilo neuvěřitelným boháčem (což pochopitelně bývalý ředitel Bradavic i byl). Ze všech možných adeptů vybral Brumbál zrovna jeho – mladého Mistra lektvarů, který hodlal královec využívat především pro přípravu lektvarů a teprve potom pro zisk. Brumbál zkrátka věděl na koho se spolehnout.

Cesta trvala značně poklidně a příjemně, i když Severusovi trošku vadil hluk motoru a smrad, co z lodi táhl. Silencio a větrací kouzlo pomohlo zbavit plavbu všech mínusů, takže si mohl užívat zvuky vody a vůni moře, která k němu putovala do kajuty. Tady na moři se cítil vzdálen veškerému tomu povyku každodenního šílenství. Koneckonců, tohle byl pro lektvaristu zcela jiný svět a tak se ho nemohl nabažit.

Blíž k večeru konečně dorazil na místo, které měl vyznačené žlutým světýlkem. To se při jeho přiblížení aktivovalo a čím blíž byl, tím zářivěji svítilo. Severus ho pak deaktivoval a kouzlem zakotvil na místě. Bylo důležité, aby kouzlo nezasáhlo vodu příliš do hloubky. Královec je velice citlivá květina, která kupodivu nemá ráda magii. Jakmile se s ní střetla, v sebeobraně ztrácela veškeré své magické vlastnosti. Proto profesor lektvarů nesměl květinu vytrhávat kouzly a stejně tak ji nesměl kouzly ani zpracovávat. Taktéž musel ukončit většinu kouzel, která doposud měl okolo sebe, včetně toho, které chránilo jeho citlivou pleť před sluncem. Jenže takovému člověku, jako je Severus Snape, to nevadilo. Vždyť se tak rád mazlil se svými ingrediencemi. A stejně hodlal být většinu času buď zalezlý v kajutě nebo ve vodě.

Když všechno připravil na další den, bylo na čase ulehnout ke spánku. Nechal si rozsvícenou malou lampičku a chvíli si četl, dokud ho kolébání na vlnách neuklidnilo a tiché šplouchání ho nedovedlo na okraj říše snů. Moře bylo jediné místo, kde Severus dokázal spát aspoň šest hodin v kuse. Pokud by se víc snažil, mohl to protáhnout i na osm.

Slunce teprve vstávalo a Mistr lektvarů usoudil, že po menší snídani, co měl schovanou ve své zvětšené tašce, by se mohl pustit do práce. Snědl tedy žaberník, kterého měl víc než dost (protože žádní Nebelvíři nerozkradli jeho zásoby), a skočil do vody. Po tom, co byla proměna za ním, se ponořil hlouběji ke dnu a spokojeně se rozhlédl po velké a nádherné mořské plantáži květin.

Královec adriatický byl perla mezi mořskými ingrediencemi a bylo velice těžké ho vypěstovat někde jinde než v Jaderském moři. Tato květina byla natolik vybíravá, že ne všude hodlala růst a ještě ke všemu kvetla jednou za dva roky. Kromě jiného se nikdy nesměla sbírat s kořenem, protože jinak by už nevyrostla.

Nejdražší částí byl střed samotného květu, kde se nacházel malinký váček s tekutinou nejsilnějšího kouzelnického analgetika, které kdy na světě existovalo. Mnoho kouzelníků se ho už pokusilo vyrobit v domácích podmínkách, ale nic nebylo tak přesné a dokonalé jako složka tohoto květu. Jenže to nebylo všechno – rostlina měla dva typy okvětních lístků. Jedny byly z vrchu, tmavě modré, vypadající jako ostré hroty vidličky a při doteku vyvolávaly zvýšenou citlivost pokožky. Nejčastěji se používaly při výrobě afrodisiak (nutno podotknout, že tato afrodisiaka byly jedny z nejdražších a nejlepších) a taktéž byly složkou některých drahých a vzácných lektvarů. Pod těmito tmavě modrými lístky se nacházely bílé, připomínající okvětní plátky růže šípkové. Ty se používaly jako sladidlo do některých jídel a likérů. Při sběru ovšem sloužily k pohodlnému uchycení a vytrhnutí květu, aniž by se člověk dotkl tmavě modrých okvětních lístků.

Severus se chystal první den zkontrolovat, jak na tom plantáž královců je. Jelikož přijel o několik dní dříve, měly by teprve rozkvétat, ale profesor lektvarů se chtěl hlavně ujistit, že květinu neohlodaly mořské ryby, které si obvykle pochutnávaly na bílých okvětních lístcích. Sbírání by pak bylo o něco komplikovanější, protože by si musel nasadit mudlovské vlněné rukavice, aby se nedotkl modrých plátků. Rukavice z dračí kůže se nehodily, jelikož obsahovaly stopy magie. Pro Severuse se toto zjištění stalo lekcí na celý život. Není totiž vůbec příjemné, když sesbíráte polovinu květů v dračích rukavicích a pak zjistíte, že nemáte vlastně co zpracovávat. Merline, jak tehdy lektvarista klel.

Nakonec to dopadlo celkem dobře – ohlodaná byla jen velice malá část, většina královce už byla připravena rozkvést a zbytek se už mohl sesbírat. Práce bylo zkrátka dost a tak se do ní lektvarista pustil. Sesbíral třetinu rozkvetlých královců a do večera je pak v kajutě zpracovával a vkládal do velkých baněk, na jejichž povrch nakonec sesílal kouzlo proti rozbití. Večer si lehal spát zcela spokojený. Žádní nebelvíři, žádní usmrkanci, žádný Voldemort a jeho Smrtijedi. Jen ticho, vlnky, vůně moře a on sám s královci. Hotový ráj.

Druhý den se Severus zabýval zbylými dvěma třetinami rozkvetlých květin a trvalo mu to značně déle než minulý den. Lektvarista jednou za hodinu vyplul na povrch, aby mohl polknout další žaberník, a znovu se ponořit do moře. Takhle nakonec vynechal i oběd a když usoudil, že má květin pro ten den dost, konečně vyplul a zalezl zpátky do kajuty, aby se mohl pustit do zpracovávání. Prvně se ale najedl a u toho si dělal poznámky do svého zápisníku o několika lektvarech, které měl rozdělané v Bradavicích. Jakmile skončil, vyšel ještě ven, aby se mohl za pomocí vědra a jednoduchého Aguamenti umýt. Pak na sebe seslal sušící kouzlo, svázal si suché vlasy stuhou, oblékl si župan a čekal, až z něj magie trošku vyprchá, aby mohl začít královec zpracovávat. Chvíli si krátil čtením knihy ze 14. století o lektvarech z Francie. A všechno by bylo úžasné, kdyby nepostřehl, že se k němu z východu blíží nějaká šmouha nad mořem. Loď to být nemohla – lodě nelétají. Hlavně jsou větší. Ani to nebyl pták – ten by pro jistotu nebyl tak velký. Severus si nemohl vzpomenout na kouzlo, které by mu dovolilo vidět ostřeji a tak musel mhouřit oči, aby rozpoznal co, nebo možná kdo to sakra je. A čím blíž ten dotyčný byl, tím větší vlna hněvu se v lektvaristovi zvedala.

„Pottere! Co tu k čertu děláte?!" vykřikl nepříčetně vytočený Severus a sledoval mladíka na koštěti, který už byl téměř u člunu.

Potter se opovažoval narušit jeho ráj a jeho klid! Určitě ale nebude těžké zachránce kouzelnického světa odehnat. Stačilo pár urážlivých sarkastických poznámek a bude na koštěti pelášit pryč, to se mohl Severus vsadit.

„U Merlina, konečně jsem vás našel, profesore!" usmál se nebelvír a zastavil se těsně u člunu, ale nestoupl si na bílou podlahu.

„Jste snad hluchý?! Co tu děláte?!" zeptal se ho profesor ještě jednou, rudý v obličeji. Hlavně naštvaný, že Potter vypadal tak šťastně.

„No, ehm, přiletěl jsem se zeptat jestli... nechcete pomoct?" protáhl Potter otázku a pomalu pokrčil rameny.

Severus se nechápavě zamračil. Copak letěl celou tu cestu sem, někam neznámo kam uprostřed moře, daleko od chorvatských ostrovů, jen proto, aby se sakra zeptal, jestli Severus nepotřebuje pomoct?! Ten kluk se asi po cestě praštil hlavou o skálu. Jiné vysvětlení lektvarista neměl. Ovšem nic z jeho myšlenek jeho výraz neprozradil. Poměrně rychle se uklidnil a odpověděl mladíkovi na koštěti: „Ne, nepotřebuju a teď vypadněte," mávnul Severus rukou a zamířil do kajuty. Než ale vešel dovnitř, Potter už stál na podlaze člunu a chytil lektvaristu za lem županu.

„Počkejte!" téměř u toho vykřikl a Severus se k němu pobouřeně otočil.

„Co si to k sakru dovolujete, Pottere?" zeptal se ho starší muž podrážděně a vyrval župan z mladíkových rukou. Měl chuť na něj začít křičet a metat kletby, nadávat do nepříčetnosti. Proč jsou, u Merlina, ti nebelvíři tak neoblomní?!

„Měl jsem o vás starost, fajn? Prostě jste zmizel tak nečekaně a pak jsem měl noční můru, že se s vámi něco stalo. Nikdo nevěděl, kde jste."

To Severuse celkem překvapilo, ale nehodlal to nijak dát najevo.

Zatvářil se kysele. „A tak to mělo i zůstat. Hádám, že vám moje místo dočasného pobytu prozradil Brumbál."

Potter přikývl.

Ten starý mizera... odčaruju mu pusu, až se vrátím. Jenže někde hluboko v srdci Severuse jaksi... dojalo, že měl mladík po noční můře o něj starost. Naposledy se cítil tak „opečováván", když mluvil s živým Brumbálem, ale Potter... To nic neznamenalo. Odehnal ty dotěrné myšlenky pryč.

„Tak vidíte, že jsem v pořádku. Můžete zase letět zpátky." Znovu se pokusil odejít do své kajuty, ale znovu byl zastaven mladíkovým počkejte; tentokrát bez drastického chycení za župan.

„Nemůžu tu dneska zůstat? Než doletím na pevninu, už bude noc a po dlouhé cestě na koštěti jsem unavený. Slibuju, že vás nebudu rušit a nebudu způsobovat problémy."

Černé oči si mladého nebelvíra přeměřovaly. Jedna Severusova část chtěla poslat Pottera ke všem čertům, ale ta druhá, víc logicky uvažující, soudila, že má mladík pravdu. Plus opravdu vypadal vyčerpaně. Na spáncích a čele se mu jiskřil pot, stejně jako na hrdle a i trošku níž... Prostě byl zpocený, udýchaný, vlasy měl větrem a potem slepené a Severus měl pocit, že cítí jeho osobitou vůni... Dobřeee, to nešlo zrovna tam kam mělo, takže starší muž své myšlenky utnul a přikývl. Potter ho div neobjal, ale Severus ho svým přísným pohledem zastavil a odebral se do kajuty. Tam se pustil do zpracovávání královce.

Čekal, že každou chvíli Potter vpadne do kajuty a všechno mu to tu začne devastovat se slovy, že se extrémně nudí či něco v tom smyslu, ale mladík nikde. Lektvarista prvně odehnal myšlenku, že má o Pottera dokonce nějaké starosti, ale nakonec s povzdechem vstal a rozhodl se mladého zachránce kouzelnického světa zkontrolovat. Překvapilo ho, když zastihl Pottera, jak poklidně spí, schoulený na zemi člunu s hlavou ve stínu. Čemu se měl ale profesor divit, když ten klučina letěl celý den na koštěti, ne-li déle. A než si stihl uvědomit, co dělá, přeměnil svůj vlastní župan na pokrývku a položil ji na spícího mladíka. Koneckonců, v noci byla na moři zima a Severus se sám už chystal jít spát. Jenže na rozdíl od dvou předešlých nocí, tentokrát nemohl jen tak lehce usnout. Myšlenkami stále odbíhal ke spícímu nebelvírovi za dvířky jeho kajuty a k jeho slovům o noční můře. Nejen to – Severus nechtěně začal vzpomínat na Potterovo vyznání...

Severus ležel na ošetřovně a zotavoval se po kousnutí od Nagini.

Po té co předal Potterovi své vzpomínky, se ve vzduchu náhle zhmotnil Fawkens a svými slzami ho vyléčil, ovšem nezbavil ho od hrozivé jizvy na hrdle, stejně tak jako následků toho, že ho atakoval Voldemortův viteál. Nějakou dobu měl pak lektvarista křeče a noční můry, ale postupně toho, díky svým lektvarům a péči Poppy, byl zbaven. Lékouzelnice si ale stála za svým, že by Severus měl na ošetřovně zůstat ještě aspoň dva dny a tak se rozhodl, že bude moudřejší ji poslechnout. Kdyby ale věděl, s jakými slovy za ním dojde Potter, radši by se v ten samý moment spakoval a odešel by do sklepení se balit na cestu do Chorvatska.

Mistr lektvarů si poklidně četl v posteli, když se náhle po jeho pravici objevil Potter, který vypadal velice nejistě. Severus ho nečekal. Nemyslel si, že s ním po bitvě mladík vůbec promluví. Ostatně Severus by i uvítal, kdyby už spolu vůbec neměli mluvit, ale mladý nebelvír přišel, zcela v pořádku, nehledě na to, že podruhé přežil samotnou Avadu. Nu což, ten kluk je chodící anomálie a to nešlo žádným způsobem vyvrátit.

„Jak se cítíte?" zeptal se nebelvír a nejistě pozoroval profesora na lůžku. Polkl.

Severus viděl lesknoucí se kapičky potu na mladíkově spánku. Potter byl nervózní, ale lektvarista neměl náladu si ho dobírat. Necítil se až tak dobře na něco takového, ale určitě nebude milý ani příjemný. A z čeho by měl být Chlapec, který přežil a zvítězil sakra nervózní? Severus se rozhodl být ostražitý a dávat si na hocha pozor. Kdo ví, co ten nebelvír plánuje.

„Otřesně, děkuji za optání," zavrčel Severus a doufal, že jeho slova a zjevná nepotěšenost Potterovou návštěvou odeženou mladíka do pryč, ale zdálo se, že se nebelvír nechystá odcházet. Kromě jeho vzezření to ještě naznačovalo proměnění nočního stolku u vedlejší postele na židli, aby se posadil u postele profesora.

Severuse to iritovalo. Znamenalo to, že tu Potter hodlá nějakou dobu strávit, ale zase – nijak to nekomentoval, protože na to prostě neměl náladu a vlastně ho i zajímalo, co z mladíka vypadne.

„Chtěl jsem vám poděkovat za pomoc." Potter na něj pohlédl. Za brýlemi upřímnost. Nebelvíři nebyli a ani nebudou schopni skrývat své emoce. „Za to, že jste mě celou dobu chránil a taky za vaše vzpomínky." Narovnal se a vyndal z kapsy svých mudlovských džín malou vialku se stříbřitou éterickou tekutinou.

Severus nevěděl, co na to má říct, protože nepřijímal vděčnost. Neuměl to. Když mu někdo poděkoval, nejčastěji to bylo nezasloužené a když se nacházel pod protekcí Brumbála, tak i ten starý čaroděj se snažil v lektvaristovi vypěstovat zvyk přijímat vděk, ale Severus zkrátka nebyl schopný se to naučit. Ani pokud se to týkalo jeho vlastních vzpomínek, co se právě nacházely u Pottera. Sakra. A tak jen přikývl a natáhl k mladíkovi ruku, přičemž se jejich prsty na okamžik dotkly. Severus se rozhodl nevěnovat tomu pozornost a nerozebírat tu myšlenku.

„Slyšel jsem, že vás už brzy pustí z ošetřovny. Plánujete dál učit?"

Severus se zamračil. Tohle bylo bezděčné tlachání, které nikam nevede, tak proč by se měl sakra s Potterem vybavovat? Vždycky mezi nimi byla oboustranná zášť a nenávist. Vždycky to bylo jen o těch agresivních pocitech, které se v nich probouzely, kdykoli byli v jedné místnosti. Ale kde byly ty pocity teď?

„O prázdninách asi těžko," odsekl lektvarista a povzdechl, připravený vybuchnout, jako Longbottomův kotlík. „K čemu, u Merlina, takové blbé otázky?!" zeptal se ho Severus a vynasnažil se, aby jeho hlas byl protkán kousavostí. Očekával, že Potter známým způsobem zrudne vzteky a přehnaně agresivně zareaguje nějakým zcela nelogickým argumentem na Severusova slova, ale mladík zničil všechny známé vzorce, které si lektvarista na jeho účet v průběhu těch několika let, vytvořil a to jen tím, že rezignovaně povzdechl.

„Dobře, nebudu chodit kolem horké kaše," sklopil Potter pohled a opřel se lokty o svá kolena.

Severus se ušklíbl. Samozřejmě, že ten kluk něco potřebuje, ale to snad byl tak blbý, aby se s tím obrátil zrovna na něj?

„Já..." Potter zrudl a Severusovi se na pár sekund zastavilo srdce, protože najednou vycítil něco nepřirozeného pro jeho existenci.

Uslyší něco, co neslyšel snad nikdy – to pochopil před tím, než Potter vyřkl ta slova.

„Asi jsem se do vás zamiloval." Mladík se po chvíli odhodlal nejistě pozvednout své oči a podívat se na profesora, ale rychle je zase sklopil.

A Severus, pokud by měl zrovna v puse tu kaši, co měl na oběd, by se teď pravděpodobně zakuckal.

„Ha. Ha. Velmi vtipné, Pottere," zdůraznil Severus mladíkovo příjmení, aby takovým způsobem poukázal na minulost. Jejich společnou minulost a stejně tak i na Severusovu a Jamesovu minulost. V té jedné větě bylo obsaženo tolik myšlenek, že by to náhodný posluchač nepochopil, ale oba věděli, jak to myslel. Jenže nebelvírův klid byl stále zarážející.

„Já to myslím vážně," stál si Potter za svým a konečně se zcela klidný podíval na Severuse. Kromě klidu se ještě v jeho tváři zračila vážnost. Taková, kterou Severus u mladíka viděl snad poprvé v životě. Jenže lektvarista se nechystal nechat se rozhodit a tak si posměšně odfrkl.

„Stejně tak jako já myslím vážně to, že jste se evidentně pomátl. Zapomněl jste snad, kdo jsem?"pozvedl Mistr lektvarů jedno obočí s nadějí, že to mladíka rozhodí.

Potterův výraz se nezměnil. Nevypadal ani rozhněvaně. Severuse to pro změnu vytáčelo.

„Kdybych nevěděl, kdo jste, nejspíš bych vám nic neříkal, pane."

Profesor si dokázal představit, jak Potter tu větu pronáší skrz hněvem zaťaté zuby, zatímco mu obličej rudne, vyjadřuje tak jeho nenávist a vztek na lektvaristu. Proto Severusovi přišlo naprosto nezvyklé s jakým klidem a vážností to nebelvír řekl. A profesorovi došlo, že na mladíka sarkasmus už nezabere. Našel dostatečně rozumu, aby byl nad Severusovými kousavými slovy. Aby nedovoloval jízlivým komentářům a vyjádřením průnik pod tu vrstvu... něčeho. Snad jeho zamilovanosti? Mistr lektvarů odehnal tyto myšlenky. Chce se Pottera zbavit. Chce, aby mladík z jeho života zmizel a je mu jedno, co bude muset tomu klukovi říct.

„V tom případě mi povězte z čeho tak najednou?" Severus se ušklíbl, protože čekal, že dřív nebo později Potter přizná, že je to jen důsledek nějaké sázky. Pokud prohraješ, tak půjdeš za Snapem a vyznáš se mu v lásce. Nebo by to snad mohla být naopak samotná sázka? Pokud Snapeovi řekneš, že ho miluješ, tak se rozejdu s Hermionou a nechám ti ji. Pošetilé. Určitě v tom vězí něco víc než rozchod slečny Grangerové s Weasleyem. Grangerová byla příliš chytrá než aby se sebou nechala manipulovat, i když, co Severus vlastně věděla. Neměl tušení, co se těm pošetilým nebelvírům honilo hlavou. „Pravděpodobně si svoji ,zamilovanost‛ jen pletete s efektem závěsného mostu*." Severus si s úšklebkem odfrkl a zavrtěl hlavou nad absurdními slovy Pottera, která mu stále nedávala smysl. Ano, určitě se jednalo o nějakou pitomou sázku.

(*Efekt závěsného mostu – nenašla jsem vysvětlení v češtině, takže jsem použila doslovný překlad z ruštiny. Jde o to, že když muž a žena kráčí proti sobě po závěsném mostu, tak se do sebe můžou zamilovat na první pohled, což je ovšem jen iluzí. Strach z pádu mostu totiž vyvolává podobné pocity, jako když se zamilujeme na první pohled [rychlé bití srdce, nadměrné pocení atd.].)

„Vím, co cítím, pane a vím, že moje pocity nejsou jen nějakou iluzí." Do nebelvírova hlasu se dostaly notky vzteku, na který lektvarista čekal, protože se vždycky za něj mohl uchopit, ale za vztekem bylo něco víc.

Severusovi to po chvíli došlo – mladík tak maskoval své tiché zoufalství.

„Nemá to smysl," zavrtěl náhle hlavou Potter a s plácnutím do kolen vstal z židle a podíval se s afektovaným klidem na profesora. „Brzy se uzdravte, pane." I jeho hlas zněl vyumělkovaně klidně. Proměnil židli zpátky na noční stolek (přičemž nožičky nyní byly trošku delší) a odešel.

Severus náhle pocítil prázdnotu, která v jeho hrudi byla vždycky, ale teprve teď se ozvala. Podíval se na vysoký noční stolek a zůstal na něm viset pohledem. Mladík se mu poprvé za sedm let otevřel a Severus nad ním necítil žádnou převahu. Spíš se cítil jako malý člověk, maskující svojí nicotnost sarkastickými urážkami a kousavými komentáři. Lektvarista se ušklíbl nad vlastní existencí.

„Pitomče..." pošeptal sám sobě a zavřel oči, aby mohl co nejrychleji na všechno zapomenout.

Probudilo ho šplouchání. Severus si ani neuvědomil, jak v noci usnul a když si vzpomněl na obsah svého snu, zaúpěl. Skvělý začátek rána pro profesora lektvarů, který se bude muset potýkat s jedním adolescentem, nacházejícím se na jeho malém prostoru. Sakra, Severus měl přeci právo na nějakou pseudopodobu dovolené, ne?! Tahle myšlenka v něm probudila hněv, který zároveň rozproudil adrenalin v jeho krvi. Musel Pottera vyhnat.

Lektvarista vystřelil ze svého provizorního lůžka a rozrazil dveře kajuty. Jeho hněv ale ihned utichl, když si všiml, že zadní prostor člunu je prázdný. Dokonce na chvíli zaraženě strnul. Copak se Potter sám od sebe sebral a zmizel na pevninu? Severus si myslel, že díky té myšlence pocítí radost, ale nic takového nepřicházelo. Nic, co by aspoň zdánlivě bylo podobné této emoci. Místo ní spíš cítil... zklamání? Severus si odfrkl. Proč by měl na účet toho kluka cítit zrovna zklamání.

„Dobré ráno, profesore," vynořil se náhle snědý mladík z vody a rukama se zachytil okraje člunu, až tím starší muže vyděsil.

„U Merlina, Pottere, nemůžete se takhle z ničeho nic vynořovat z vody a říkat lidem nenuceným tónem dobré ráno," zavrčel Severus a na chvíli zavřel oči, aby zklidnil své srdce, které hlasitě bilo kvůli leknutí.

„Tak se příště zkusím vynořovat pomaleji?" řekl Potter a lehce pozvedl ramena, zatímco se mu na rtech uhnízdil téměř dětský úsměv, o kterém Severus nemohl říct, jestli ho víc irituje a nebo překvapuje. Počkat, řekl příště?!

„Žádné příště nebude, Pottere. Odpočatý jste až až a umytý zřejmě taky, takže můžete spakovat svůj skromný majetek a opustit můj člun." Profesor překřížil ruce na hrudi, aby působil více autoritativně, ale spíš měl za to, že tento jeho postoj obvykle nejvíc děsil studenty.

Mladík se jedním švihem vyhoupl zpět na člun a usadil se na kraj. Nic nenasvědčovalo, že by se chystal pryč, protože jen seděl, nechával po sobě slané kapky sklouzávat po těle a po vlasech a nikam nespěchal.

„Pošlete mě na tak dlouhou cestu hladového?" zeptal se Potter a pozvedl obočí.

Severus zavrčel. Proč by mu měl dávat něco ze svých zásob, které si na ty dva týdny vzal? A že toho moc nebylo. Severus vždy jedl skromně a byl si téměř jistý, že zrovna Potter by si vyžadoval obrovitánské hostiny minimálně třikrát denně jen proto, že je Chlapec, který přežil a zvítězil. Z druhé strany, pokud by pak Potter z jeho člunu zmizel a nechal by ho osamotě, tak za ten risk to stálo.

„Oh, takže přeci jen se mi podaří zbavit se vaší otravné přítomnosti," rozhodl se ještě ujistit Severus a jízlivě se usmál.

I Potter se usmál, ovšem pobaveně, což Mistra lektvarů vůbec netěšilo.

„Ne, ale něco k jídlu by bylo stejně fajn. Zvláště, když vám taky kručí v žaludku."

Severus se skoro zarděl. Ta drzost...!

„Mně nekručí – !" Ani nestihl dokončit větu, když se náhle ozval protest z oblasti jeho břicha.

„Asi by ze mě měl být jasnovidec," zazubil se vítězoslavně Potter a postavil se naproti Severusovi, který se velmi dlouho necítil takhle trapně.

„Pokud se vaše mrtvola nezjeví na pláži v Bolu," zavrčel nebezpečně Severus, ale Potter si s jeho slovy nedělal starosti.

Brzy se přeci jen museli nasnídat a i když se profesor obával, že mu nebelvír vyžere při nejmenším polovinu zásob, Potter jedl málo. Kromě jiného, jedli v tichosti, což bylo pro Severuse překvapení číslo dva a když už oba údivy na Potterův účet zpracoval, uvědomil si, že nemá smysl nebelvíra děsit svojí povahou, slovy a náladami. Bylo zřejmé, že se ten klučina nenechal ničím zastrašit a vytvořil si k Mistru lektvarů zcela nový, Severusem neprozkoumaný, přístup. Ještě ke všemu natolik efektivní, že najednou lektvarista nevěděl, jak si počít. Jak se ohradit a ochránit se. Koneckonců, stále nevěřil, že by city Pottera mohly být opravdové. A taky, proč by vlastně měly? Celou dobu, skoro celých sedm let, si neskutečně lezli na nervy. U Merlina, nenáviděli se, tak proč by se to po jednom předání vzpomínek mělo tak drasticky změnit?

Severus nakonec s posledním soustem chleba s máslem usoudil, že se zatím k Potterovi bude chovat tak, jako doposud a časem si třeba ustanoví novou metodu zacházení s tím nebezpečným nebelvírem. Počkat, jako jako zatím se budu chovat?! Nechtěl jsem ho poslat ke všem mozkomorům?

„Když jsem se potápěl, tak jsem si na dně všiml velké množství krásných kytek," řekl Potter po tom, co dojedli a když všechno po sobě začali uklízet.

„A kdybyste na mých hodinách dával pozor, tak byste věděl, že –"

„Je to královec adriatický," dokončil za něj Potter a lektvarista na něj překvapeně pohlédl. „Brali jsme je s profesorem Křiklanem," informoval ho hned na to. „Krom toho, je těžký si nezapamatovat tak pěknou kytku, která je zároveň neskutečně citlivá na magii."

Pottere, překvapujete. Severus se přistihl, že to málem řekl, ale z jeho úst by to znělo jako pochvala, což nechtěl.

„Ale je to v podstatě logické, že je tak citlivá."

„Co tím myslíte?" zeptal se ho bez kapky jízlivosti Severus.

„Je citlivá, protože si uvědomuje svou krásu a svou cenu," vysvětlil Potter. „Takové krásné květiny si to můžou dovolit."

Severus byl ohromen (v tom dobrém slova smyslu, kupodivu) vysvětlením nebelvíra, ale to by taky neřekl nahlas, ani kdyby mu hrozili Avadou. Měl sice své ingredience velmi rád a kolikrát obdivoval jejich svéráznou krásu, zvláště pokud byly těžko dostupné, ale nikdy ho nenapadlo něco tak poetického jako to, co nebelvír vyřknul.

„S takovými myšlenkami jste se měl vydat na filozofii, estetiku nebo poezii," zavrčel Severus, spíš z toho důvodu, že chtěl skrýt, nakolik se mu slova nebelvíra líbila. Nevěděl, jestli se mu to podařilo. Koneckonců Potter se jen lehce usmál a pak se hned začal zajímat o to, s čím mu může pomoct. Severus se ho ještě jednou pokusil vystrnadit ze svého teritoria, ale nebelvír byl, stejně jako před tím, neoblomný a použít na něj nějaké kouzlo profesor nechtěl, protože se obával citlivosti královce na dně. Nakonec byl tedy Mistr lektvarů nucen dát Potterovi nějakou práci. Nehodlal mu svěřit práci se zpracováváním královce, ale jelikož nebelvír věděl, jak s květinou zacházet, mohl lektvaristovi pomoct se sběrem.

Potter pracovat svědomitě a opatrně. Mistr lektvarů už tak nějak začínal počítat s tím, že mu zničí při nejmenším polovinu sběru, ale tomu klukovi to šlo. Velkým plusem bylo, že se dokázal delší dobu nacházet pod vodou i bez žaberníku – i po hodině, co efekt této ingredience vyprchal se Potter stejně potápěl jak delfín a Mistr lektvarů jen pracoval na tom, jak zakrýt svůj údiv.

„Kdybyste takhle opatrně zacházel i s ingrediencemi v mé učebně, zabránil byste několika vybuchnutím kotlíků," sarkasticky řekl Severus, když z vody pozoroval Pottera, jak do lodě pokládá další várku královce.

„Jedna věc je mít ingredience vysušené, v pytlíčkách nebo v lahvičkách a druhá je pracovat s nimi naživo," okomentoval Potter profesorova slova, pousmál se a hned na to jeho snědé tělo zmizelo pod vodou.

Severus si začal říkat, jestli se Potter opravdu nepraštil při cestě o nějakou skálu, protože říkal podezřele inteligentní věci. Nakonec nad tím lektvarista jen lehce zavrtěl hlavou a taktéž zmizel pod vodou.

Ještě než se začalo stmívat, měl Severus v kajutě všechny dosud rozkvetlé královce, dokonce i část těch, které stihly rozkvést za ty dva dny (i když jich nějak extra moc nebylo). Celá ta zásoba si vyžadovala právě několik dnů porcování a Mistr lektvarů profesionálně odhadoval, že tři dny by mu měly na tuto činnost bohatě stačit. Do té doby by už stihly rozkvést další květiny královce a Severus by se mohl pustit do dalšího sběru. Z druhé strany, když mu s tím pomáhal Potter, mohl by veškerou práci stihnout rychleji, ovšem ne že se Severusovi zrovna dvakrát chtělo zpět na souš. Chtěl by si zbytek své pracovní dovolené užít sám v tichosti s několika knihami, ale když tu byl Potter, bylo mu jasné, že vyhlídka na ideální dovolenou je, no, v háji.

Mistr lektvarů se přesunul do kajuty spolu se svými oblíbenými květinami a začal na nich pracovat. Dveře nechal schválně otevřené, aby měl aspoň sluchový přehled o tom, co Potter na lodi dělá, či nedělá. Chvíli se šplouchal ve vodě a pak si lehl na zem člunu. Nějakou dobu bylo ticho a v tu chvíli se Severus dokonce odhodlal tiše otočit a podívat se na mladíka.

Nebelvírovo tělo bylo už suché, stejně jako vlasy. Jak ležel, každý jeho sval, křivka a vlas se daly skoro dokonale prohlédnout a nakonec se Severus právě u této činnosti přistihl – prohlížel si mladíka, jako kdyby se díval na jednu z těch těžko dostupných ingrediencí. Prudce zamrkal, snad jako kdyby se chtěl probrat ze spánku, ale stejně se na nebelvíra dál díval.

Vypadal, že spí, ale Severus hádal, že se Potter spíše opaluje. Otázkou bylo na co, když byl snědý až až, tedy pokud si neusmyslil, že se promění do Afroameričana, o čemž Severus pochyboval. Fanynky z Anglie by z toho nejspíš nebyly nějak dvakrát potěšené.

Když si vybavil kouzelnický svět, ihned se mu zhoršila nálada a on se vrátil zpět ke své práci. Co je mu do nějakých Potterových fanynek. Zrovna jeho to zajímat nemuselo. Měl tu teď na práci celou plantáž královce a to bylo lepší než myslet na uřvané čarodějky (a čaroděje nejspíš taky), co jsou úplně pryč jen z jednoho pohledu Chlapce, který přežil a zvítězil.

Po nějaké době Severus zaregistroval sluchem pohyb na člunu. Potter vstal, protáhl se, udělal pár kroků.

„Co říkáte na mořského vlka k večeři?" zeptal se profesora, který se usilovně snažil vypadat, že je ponořen do práce, i když věděl, že Potter nemůže vidět, co dělá.

„Pokud nebude loven nad královci, tak mi je to jedno," odpověděl Mistr lektvarů, snaže se znít soustředěně, téměř duchem nepřítomně.

„Beru to jako ano."

Už jen podle sluchu dokázal Severus poznat, že se Potter usmívá, ale co mu do toho vlastně bylo. Za chvíli byly slyšet trošku hlasitější kroky, skok a šplouchnutí vody. V tu chvíli Severus nechal své práce, opřel se o opěradlo židle a promnul si oběma rukama oči. Ne, přítomnost Pottera mu stejně vadila. Sice ne ve smyslu iritovaného „vadit", ale „vadit" ve smyslu „soustředit se". Byla tu sice možnost zavřít dveře kajuty, ale nechtěl riskovat, že jeho bývalý student vtrhne dovnitř jako hurikán a vyděsí ho tím u práce. Severus usoudil, že takhle mu práce s Potterem za zády bude trvat dlouho, ale co se dalo dělat. Proto využil nepřítomnosti nebelvíra a pustil se do práce.

Když se Potter vrátil zpátky na člun, na nebi už svítil měsíc. Severus si ani nevšiml, že ztratil pojetí o čase. Když se podíval na kupku s královcem, stále ho bylo hodně, ale o tom si moc starosti nedělal. Času měl hromadu a při nejhorším bude květiny sbírat Potter.

Potter se ujal přípravy mořského vlka a Severus udělal čaj, jelikož bez slunce to byla jediná možnost, jak se zahřát. Udělal i jeden Potterovi a svůj čin pak vysvětlil prostým: „Je mi zima se na vás dívat a nemám zájem se ve svém volnu starat o nemocného nebelvíra." Stejně to nevypadalo, že by zima nějak Potterovi vadila. Po celou dobu byl jen v plavkách, stále mokrý od vody a Mistr lektvarů se opravdu divil, že nebelvírovi nedrkotají zuby. Když mu ovšem podával hrnek s čajem, jejich prsty se na chvíli dotkly, stejně jako tehdy na ošetřovně, jenže teď to pro Severuse mělo nějaký význam.

Prsty mladíka byly horké a lektvarista usoudil, že i zbytek jeho těla je jak chodící kamna. Další věc byla, že nyní ten dotek s sebou něco nesl. Konkrétně něco, co najednou poukazovalo na kontext vyznání. Dotek znamená automaticky blízkost a ta znamená automaticky city. Něco, co Severus v sobě neměl a ani nechtěl, protože na tyto věci dávno zanevřel a uzavřel se před nimi. Naprosto dobrovolně. Přestal nad tím dumat a raději se pustil do jídla, ignoruje pohled očí barvy lesního mechu.

Povečeřeli v tichosti a všechno uklidili. Severus měl pak namířeno zpět do kajuty a už už chtěl za sebou zavřít dveře, když ho Potter ještě na chvíli zastavil.

„Em, chtěl jsem vám poděkovat," řekl a Severus byl náhle děkovnými slovy zmaten. „Za tu deku," dodal mladík a ukázal na složenou látku schovanou pod okrajem člunu. Stejně jako tehdy na ošetřovně profesor jen přikývl a bez dalších slov za sebou zavřel. Tu noc se mu spalo špatně, protože tušil přítomnost jednoho snědého mladíka na palubě.

Další den probíhal obdobně – Severus se znovu pokusil Pottera vyhnat a znovu nedosáhl úspěchu. Tentokrát nebylo ovšem potřeba sbírat královce (Severus jen zkontroloval, jak na tom jsou) a tak Mistr lektvarů strávil většinu dne jejich zpracováváním. Nebelvír se mezi tím čvachtal ve vodě a příležitostně odháněl různorodou mořskou havěť od královců. Taky lovil další mořské vlky. Díky tomu přestal mít Severus strach o své zásoby jídla.

Takhle uběhl velký kus dne, dokud si Severus neuvědomil, že už nějakou dobu neslyšel žádný hluk jak z vody, tak ze člunu. Stejně jako minulý den se otočil, ale ležící postava mladíka nikde nebyla. Profesor se vítězoslavně otočil zpět ke své práci, potěšen, že se Potter konečně začal nudit a rozhodl se odletět pryč. Tato myšlenka ho nakopla chvilkovou radostí, dokud se najednou nevypařila jako pára nad kotlíkem. Pomalu se otočil, aby se ještě jednou ujistil, že Potter opravdu není na svém místě a ani ve vodě.

Asi jen odplaval trošku dál lovit mořské vlky, vymyslel si další důvod Severus a mávl rukou, zatímco se znovu otočil ke královci. Jenže ani teď se nedokázal soustředit.

„Zatracený nebelvír," zavrčel muž a vstal. Nesnášel tu myšlenku, že se jde doopravdy podívat, jestli je Potterovo koště stále na svém místě, ale ne, aby si udělal radost, ale aby se ujistil, že ho nebelvír nenechal samotného. Jenže koště na místě nebylo. Bylo pryč.

Po dlouhé době Severus pocítil, jak jeho srdce bolestně zaúpělo. Díval se do prázdného prostoru a jeho výraz, nehledě na letní slunce, byl chladnější než ledovci v Antarktidě. Znal příčinu toho svíravého pocitu, ale nechtěl si přiznat, že se ho odlet nebelvíra dotkl. Byla to jen blbá sázka, stále to byla sázka. Jen já zvítězil. Přece jsem chtěl, aby vypadl. Ale pak by to tak nebolelo.

Severus se chtěl vrátit do své kajuty, když náhle zaregistroval zvuk letu, za kterým se otočil. Stejně jako před dvěma dny, i teď se k němu blížil Potter na koštěti. Mistr lektvarů prvně nechtěl věřit svým očím, stejně tak jako nechtěl věřit tomu radostnému pocitu, který mu rezonoval nitrem.

„Tch, už jsem doufal, že vás to tu začalo nudit," zavrčel profesor se snahou skrýt svoji radost.

„Dokud jsem s vámi, tak se nikdy nenudím," zazubil se Potter a postavil se do člunu. „Byl jsem na Šoltě pro nějaké koření k rybě," a svá slova doprovodil tím, že ze své kapsy vyndal pytlíček s kořením. „Ještě jsem tam našel lékořicové bonbony," vyndal z druhé kapsy Severusovu oblíbenou sladkost a podal ji staršímu muži.

„To jste si mohl odpustit, Pottere," mávl rukou Severus a vrátil se do kajuty. Ani si nevšiml, že byl nebelvírem následován.

Jakmile se Severus usadil k práci, Potter položil lékořicové bonbony na stůl, přičemž se k lektvaristovi trošku naklonil. Lektvarista svým citlivým čichem zachytil vůni slunce, moře a větru, který Pottera ošlehal, zatímco letěl na koštěti. Taktéž na svém levém rameni a na části hrdla zaregistroval horkost, sálající z mladého těla.

„Nechám vám je tady," dodal zcela nepotřebně Potter, ale spíše šlo o tón, jakým to řekl. Jako kdyby zkoušel nějaké neviditelné hranice a... Severus mu je zcela vědomě dovolil porušit, zkrátka proto, že jeho tělem proběhl jakýsi elektrizující impuls spolu s několika abstraktními vizemi, podobné pocitu, které patřily do seznamu odepřených v první řadě.

Potter opustil kajutu a zavřel za sebou. Severus to tak nechal. Jen se lokty opřel o stůl a v dlaních schoval obličej. Uvědomoval si, že je to všechno nad jeho síly.

Práce mu pomohla se rozptýlit. Večer se pak znovu s Potterem v tichosti navečeřeli a pak se Severus odebral do kajuty spát.

Po pár hodinách lehkého spánku s rezignací otevřel oči a rozhodl se, že si bude číst knihu o lektvarech, ovšem než po ní stihl natáhnout ruku, zaregistroval jakýsi zvuk za zavřenými dveřmi. Strnul s nataženou rukou a bedlivě poslouchal. Věděl jen to, že ten zvuk vydává Potter. Třeba se mu znovu zdá jedna z těch nočních můr, usoudil Severus, jenže... to nevypadalo na noční můru. Potichu tedy vstal a přešel k jednomu z malých okének, která se nacházela u dveří a ze kterých bylo vidět na malé otevřené prostranství člunu. To, co starší muž uviděl, ho donutilo zrudnout až za ušima.

Potter ležel na zemi, jen částečně přikrytý dekou, s nohama lehce rozkročenýma. Jeho hruď byla orosená, stejně jako čelo a trošku i krk z usilovného pohybu pravé ruky po jeho erekci. Právě to byla část těla, od které najednou Severus nemohl odtrhnout oči.

Na zarudlém žaludu se mladíkovi leskly kapičky touhy a snědé prsty je postupně rozmazávaly po celé délce naběhlého orgánu. Oči měl nebelvír zavřené, rty pro změnu pootevřené a z nich vycházely tlumené hluboké výdechy, občas nějaké to zasyčení a občas... Severusovo jméno.

Když ho Potter řekl poprvé, proběhla Mistrem lektvarů elektrizující vlna, podobná té, když nebelvír pokládal na stůl lékořicové bonbony. Teď byla ovšem o něco silnější a namířila si to přesně mezi stehna, kam rovnou vystřelila i Severusova ruka, s pokusem tu vlnu zastavit. Jenže bylo pozdě. Po dlouhé době se cítil vzrušený a ne díky práci nějaké prostitutky nebo erotickému obrázku ženy v nějaké knize (občas se opravdu v jeho knihách takové obrázky objevovaly), ale kvůli Potterovi! Tomu zatracenému Potterovi! Tomu přitažlivému zachránci kouzelnického světa.

Severus by zavrčel, kdyby věděl, že tím neupoutá Potterovu pozornost a raději se potichu a rychle přesunul zpět na lůžko a pokusil se přemýšlet nad všemi ingrediencemi, které měl ve své osobní laboratoři v Bradavicích. Dokonce došel tak daleko, že je pak začal seřazovat podle abecedy. Naštěstí to pomohlo a brzy se ponořil do spánku. Jenže ani ve snu ho Potter neopustil.

Znovu se mu zdálo o ošetřovně, ale tentokrát po Potterově vyznání skončil mladík v Severusově posteli, nehledě na profesorovi protesty.

Když se Severus další den ráno probudil s erekcí, uvědomil si, že si nejspíš měl dopřát to potěšení ještě v noci. Jenže ani teď nehodlal napravit svoji chybu a chvíli ležel, zatímco v hlavě vyjmenovával jednu publikaci o lektvarech za druhou. Myšlenkami se ovšem vrátil k tomu momentu v noci, jak mladíka viděl masturbovat. Už jen samotný fakt, že Potter vyřkl jeho jméno, zničil veškeré Severusovy pochybnosti. Teď jen pochopit, co mám dělat a jak se sakra chovat, pomyslel si s těžkým povzdechem.

Jakmile jeho vzrušení opadlo, mohl se konečně pustit do práce. Potter ještě spal a Severus neměl náladu ho budit. Popravdě ho pro zatím ani nechtěl vidět s obavou, že nebude vědět, jak se k němu chovat. Určitě nechtěl, aby Potter poznal, že ho Severus v noci viděl. Bylo by to pak velmi trapné. Od kdy se o to vlastně starám? zarazil se nad tím Mistr lektvarů a málem mu pár kousků modrých okvětních lístků upadlo na stůl. Lektvarista měl nyní munici vůči Potterovi – mohl ho zesměšnit a nebelvír by pak bez protestů odešel. Jenže Severus nechtěl. Něco v něm doslova křičelo, že pokud něco takového učiní, tak udělá největší chybu ve svém životě (a že těch chyb už bylo velmi, velmi mnoho). Profesor nakonec s povzdechem rezignoval a maximálně se soustředil na práci.

Někdy odpoledne bylo cítit, že se loď houpe nějak více než by měla a to Severuse odtrhlo od práce. Zároveň ho to donutilo vstát a dojít se podívat ven. Popravdě ani nevěděl, jestli Potter stále spal či jestli už byl vzhůru. Severus celkově ztratil pojetí o čase.

Když otevřel dveře na palubu, byl Potter mokrý. Vypadalo to, že byl ještě před chvílí ve vodě, ale nyní, když bylo zataženo a moře nespokojeně pohupovalo lodí, se rozhodl zalézt zpátky do člunu. Stál k němu zády a když se Severus objevil, otočil se a vypadal lehce znepokojeně.

„Asi dneska na moři bude neklidno," konstatoval a se zamračením se znovu podíval na moře.

„Co by to nebylo, nebude to nic hrozného."

„Nechcete aspoň použít ochranné kouzlo?" navrhl, když se znovu podíval na profesora.

„A zničit tím celou velkou várku královce? V žádném případě," mávl lektvarista rukou a odebral se zpět do kajuty. Zavřel za sebou dveře, protože nechtěl, aby se mu po malé pseudomístnustce proháněl vítr a aby dveře tloukli do pantů. A Potter bude v pořádku, mokrý je už i tak. Ovšem čím rychleji odbíhala minuta za minutou, tím byl vítr silnější, moře divočejší a ve vzduchu lítala vůně deště. Začalo to znepokojovat i Severuse, ale stále si i v myšlenkách odmítal připustit, že by měl použít ochranné kouzlo. To se pak dotkne lodi i jejího okolí, tudíž i nezpracovaného královce, kterého bylo ještě velké množství a Severus nechtěl přijít ani o pár.

Něco sebou pláclo o dveře. Ne že by někdo zaklepal. Vyloženě sebou pláclo.

Severus rychle vstal, otevřel dveře (přičemž je málem urval ten zběsilý vítr) a zatáhl Pottera do kajuty.

„Měl jste jít dovnitř!" vynadal mu Severus a zkřížil si nespokojeně ruce na hrudi.

„Je to vaše teritorium. Nechtěl jsem do něj jen tak vpadnout," vysvětlil Potter lehce udýchaně a třel si trapézový sval, do kterého se nejspíš praštil, když sebou neúmyslně hodil o dveře.

„A zaklepat vás nenapadlo?" rozvedl Severus rukama. Občas velmi pochyboval o Potterových myšlenkových schopnostech.

Oba se najednou museli něčeho chytit, protože loď se trošku naklonila do strany, ale brzy se zase na vodě ustálila.

„Chtěl jsem se vyhnout vašim posměšným komentářům, zvlášť po tom, co jste řekl, že se tohle počasí dá nějak zvládnout," řekl pak Potter.

Severus na to neměl co říct.

Nebelvír se na něj chvíli díval dokud se nepohlédl někam na stranu s tvářemi lehce zarudlými od boje s větrem. Zároveň si stále masíroval trapézový sval, rameno a hrdlo. Starší muž ho chvíli sledoval, dokud nepřijal jedno z nejděsivějších (pro sebe) rozhodnutí v životě.

„Sedněte si na postel a natočte se ke mně zády," nařídil mu lektvarista a Potter na něj překvapeně pohlédl. Severus si dokonce všiml, že se mladíkovi trošku víc zalily tváře červenou.

„Ehm?"

„U Merlinových vousů," povzdechl nespokojeně Severus. „Sedněte si na postel a natočte se ke mně zády!" zopakoval lektvarista ještě jednou, tentokrát o něco hlasitěji. Následovalo další zhoupnutí lodě, ale i to člun snesl bez problémů.

Potter se tedy lehce nejistý posadil a natočil se k Severusovi zády. Mistr lektvarů ihned spatřil červenou stopu po nárazu o dveře na levé straně mladíkových zad. Vzpomněl si, že s sebou bral zklidňující a hojivou mast. Ihned je Acciem přivolal do ruky a posadil se na postel, čelem k Potterovým pevným zádům. Vzal si do rukou prvně hojivou mast a najednou otálel. Znovu se zamyslel nad tím, jestli vůbec ví, co dělá a taktéž jestli ví, kdo před ním právě sedí. Po tom, co se Severus ujistil, že se ještě zcela nepomátl, se chladivými prsty dotkl načervenalé pokožky. Od toho doteku Potter nepatrně leknutím nadskočil, ale spíše to bylo kvůli chladivosti masti.

Postupně Severus masírovat červené místo a i když už vypadala Potterova záda zdravě, Severus se nemohl donutit přestat. Bylo to tak dlouho, kdy se dotýkal něčího těla.

Nemohl o sobě říct, že byl kontaktním člověkem. Obecně neměl rád ani klasické podávání rukou, ale nebelvír byl jaksi... jiný případ. Od letmého dotknutí prsty po doteky na mladíkových zádech... Severus měl chuť si přisednout o něco blíž a do detailu si Harryho záda prohlédnout, dotknout se každého centimetru té snědé pokožky, zahřáté sluncem.

Náhle se zarazil. Harryho? No to potěš koště. Stáhl ruce, nanesl si na prsty ještě zklidňující mast, ledabyle promnul naposledy podrážděný sval a skončil.

„Děkuju," pronesl Potter, letmo se na profesora usmál (stále rudý až za ušima) a pak se raději odvrátil, aby skryl své rozpaky.

„Není zač," donutil se pronést Severus, nezvyklý na chuť těch dvou slov na svém jazyce.

Než stihl Severus schovat masti zpět do vaku, náhle se člun zhoupnul tak, že hrozilo, že se v osudnou milisekundu převrhne. Do kajuty natekla voda z mezery pode dveřmi. Zde si Severus uvědomil, že se to asi jen tak samo nezvládne. A voda stále tekla.

„Pane, myslím, že by jeden z nás měl opravdu použít to ochranné kouzlo," řekl Potter, který se postavil a pro jistotu se chytil dveří, jako kdyby se obával, že za chvíli budou vlnou vyraženy.

„V žádném případě," odmítal Severus. Paradoxně věděl, že má Potter pravdu.

„Pokud to neuděláme, tak je možné, že vlny loď převrátí!"

„Tohle není oceán, aby se tu něco takového dělo. Porazil jste Temného pána a nějakých vln se bojíte?" Severus moc dobře věděl, že na jízlivost nebyl čas, ale nechtěl přiznat slabost. Ne před Potterem.

„Nějakých vln?! A co je tohle?!" Potter otevřel dveře a náhle se do kajuty nahrnula voda, které hned byla oběma po kotníky.

„Co to k sakru děláte, Pottere?!" zakřičel naštvaný lektvarista, ale Potter už byl na palubě na všech čtyřech a hledal díru. Severus zbledl. Nevěřil, že se potápěli. „Je to jen voda, co se sem dostala kvůli vlnám a dešti!" křičel za ním a šel za nebelvírem. Jenže ten ho jakoby neslyšel a stále hledal díru.

Do lodě se náhle opřela obrovská vlna a už už se zdálo, že člun převrhne, ale naštěstí se tak nestalo.

„Použijte sakra ochranné kouzlo!" zakřičel Potter na Severuse, který stále otálel.

„Všechno bude v pořádku!"

„Je tu k sakru díra!" křikl Potter, postavil se a otočil se. V ten moment, kdy tak učinil, zaostřil přes mokré brýle na něco za Severusem. „Severusi!" křikl mladík, pronesl kouzlo a odmrštil profesora stranou. Místo toho obrovská vlna zasáhla nebelvíra a poslala ho přes palubu.

„Pottere!" křikl Severus, když si uvědomil, že je mladík někde ve vodě. Brzy se ovšem nebelvír vynořil z vody a rychle, dokud měl příležitost, vlezl zpět do člunu.

Jakmile seděl v lodi, která se pomalu potápěla, vytáhl Severus hůlku a konečně použil ochranné kouzlo. Okolo člunu se vytvořila ochranná stabilní bublina. Díky ní se dovnitř nedostal ani vítr, ani vlny, ani déšť. Kromě toho se loď konečně přestala zběsile houpat a potápět se. Díky ochrannému kouzlu mohli odčerpat vodu, zadělat díru ve člunu a všechno vysušit. Všechno to dělali bez jediného slova. To, co se stalo, si komentář nevyžadovalo.

Když skončili, bouře stále cloumala Jaderským mořem a z nebe lilo jako z konve. Jen v bublině okolo Dubrovky bylo bezpečno.

Severus se díval na obrovskou nadílku královce, která nyní byla jen k vyhození. Ztratila veškeré kouzelné schopnosti a lektvarista se na sebe znovu zlobil. I když ta zloba tak jakoby cestovala. Chvíli se Severus zlobil na sebe, pak na Pottera, chvíli i na počasí a pak znovu od začátku, do kruhu. Po drastické zkušenosti se ztrátou většiny královců při sběru v rukavicích z dračí kůže se necítil zrovna dvakrát nejlíp, když ztratil i jen určitou (větší) část květin. A při tom věděl, že na tom nic hrozného není. Stejně měl už hodně královce zpracovaného a další, ještě větší část, ho očekávala na dně pod lodí. Jenže stále tu byla ta část jeho mysli, která cítila zklamání z neúspěchu, mající počátky ještě v minulosti; z dětství. Jako černá hutná lepkavá hmota, omotávající se kolem Severusova těla pokaždé, když neuspěl.

„Pane?" Potterův hlas ho vytrhl ze zamyšlení, ovšem Severus se stejně dál chladně díval na hromádku, nyní už nepotřebných královců. „Jste v pořádku?" zeptal se ho nebelvír, zjevně znepokojen.

„Nemluvte na mě, Pottere."

A mladík ho poslechl.

Zbytek dne a i ten další mezi nimi nepadlo ani slovo. Severus nejspíš pochyboval, že Potter dokáže udržet jazyk za zuby, proto se uzavřel do kajuty a prostě si četl. Nikdo ovšem neříká, že se mu podařilo se na text soustředit. Po té, co si uvědomil, že už čte jednu a tu samou větu při nejmenším půl hodiny, rezignoval.

Byl už skoro večer a on za celý den nezkontroloval královce. Ne protože by nechtěl, ale protože bylo moře studené. Letní slunce se schovalo za mraky a to nedovolovalo vlézt do vody ani konečkem palce na noze. Z druhé strany měl Severus pocit, že slyšel šplouchající vodu, jako kdyby v ní někdo plaval. Automaticky vstal a došel ke dveřím, u kterých se ovšem poměrně zdařile zasekl. Proč by měl Pottera kontrolovat? Není to žádní děcko. Poradí si sám. Jenže to lektvaristovi stejně nedalo a on otevřel dveře.

Potter seděl na kraji člunu, mokrý, zabalený do huňatého ručníku, který si nejspíš proměnil z deky. I na tu nepatrnou vzdálenost Severus slyšel, jak nebelvírovi cvakaly zuby a když se na něj Potter podíval, jen se mu potvrdilo, že je mladíkovi zima.

„Asi jste dostal náladu onemocnět, Pottere," konstatoval suše Severus, když viděl zmrzlého nebelvíra.

Ten se zmohl jen na kývnutí hlavou směrem ke dveřím. Mistr lektvarů se tím směrem podíval a uviděl u dveří kupu královců, složených v košíku.

„N-n-nekontrolov-v-val jste j-je," řekl Potter, zatímco mu cvakaly zuby.

Severus se díval na květiny a zpátky na svého bývalého studenta. Byl dostatečně inteligentní na to, aby pochopil, že se mu takovým způsobem snažil Potter omluvit za něco, za co vinen nebyl. Jenže kdyby to měl profesor přiznat, tak nebelvír nebude chápat důvody Severusova mlčení. Bude lepší mlčet i nadále. Vzal tedy košík s královci do kajuty a pak na mladíka seslal sušící kouzlo a následně ohřívací. Své činy nijak nekomentoval, i když by mohl použít nějakou sarkastickou poznámku o tom, že tato kouzla mohl Potter dávno provést sám.

„Pojďte dovnitř." Tohle Severus od sebe vůbec nečekal. Nebyl tedy jediný, kdo byl těmi slovy překvapen.

„A mohu?" zeptal se na ujištění Potter, jako kdyby profesorovi dával ještě možnost vycouvat, ale Severus si stál za svým (když už to tedy řekl).

„Jinak bych vám to nenabízel."

Víc pobízení nebelvír nepotřeboval. Hned byl na nohou, suchý spolu s ručníkem okolo ramen, a prošel do kajuty. Horkost jeho těla byla v pořádku – Severus ji zase cítil i na těch několik centimetrů a zase rychle potlačil jakékoliv zachvění ve svém těle, spolu s obrazy z noci, kdy viděl Pottera, jak se ukájel.

Tohle bude nebezpečná noc, pomyslel si s povzdechem Severus a zavřel dveře kajuty. Ovšem noc se kupodivu obešla bez jakýchkoli incidentů. Potter spal na podlaze, stejně jako tam venku. Jen si pod sebe vyčaroval polštářové kouzlo (což, jak hádal Severus, dělal běžně od té doby, co se mu rozhodl znepříjemňovat „dovolenou"), aby ho další den ráno nebolelo tělo, a spal jak zabitý. Starší muž mu to záviděl. Dokonce se i chvíli divil, že mladík tak poklidně spí, nehledě na to, že má vedle sebe muže, do kterého je zamilovaný.

Lektvarista si stále na tu myšlenku nedokázal zvyknout. Důkazů bylo až až a veškeré pochyby už dávno zmizely. Jenže to nijak neovlivňovalo fakt, že Severus nerozuměl, co si ten mladý paličatý nebelvír na jeho účet takového našel, že se do něj hned musel zabouchnout. Profesor dokázal být upřímný aspoň sám se sebou a věděl, že není v jeho možnostech se dostat do magazínů pro čarodějky, jakožto „nejvíc sexy čaroděj všech dob" (ostatně o to ani nestál a s radostí by to místo ustoupil Lockhartovi). Zkrátka, neoplýval krásou a stejně tak neměl zrovna nejlepší charakter. Ještě k tomu stačilo přidat, že je introvert, bývalý smrtijed, že sarkasmus je jeho druhým jménem. A jeden fakt zůstával faktem – s Potterem se přece nesnášeli. Najednou se mu ta oboustranná nenávist zdála tak daleká, jako kdyby to bylo kdysi dávno, ještě v nějakém minulém životě. Nyní... A zde Severus narážel na to, co přiznat nehodlal (konkrétně to, že mu Potter přestal vadit a že jeho společnost dokonce vítá), proto jen dál sledoval poklidně spícího mladíka, dokud i jej nenavštívila ospalost.

Když se Severus ráno probudil, Potter v pseudomístnustce nebyl. Z jednoho z postranních okýnek Severus spatřil, že nebe je zase modré a slunce září naplno. Letní dny byly zpět, po bouři ani stopa (protože těch královců bez magie se už Severus zbavil). Byl to sedmý den na moři, tudíž Severus hádal, že už je na čase sbírat další várku královce, pokud už Potter těmi kytkami neokupoval veškerý volný prostor venku. Nakonec nebyl okupován vyloženě celý, ale bylo ho dost na to, aby se Severus ihned po snídani pustil do práce. Mistr lektvarů se dokonce začínal obávat, že si takhle rychle na nebelvírovu přítomnost zvykne a ve škole ho pak bude postrádat. Co je mi po něm. On se bude věnovat své práci a já své. Izoluju se, jeho pocity vyprchají a všechny problémy se vyřeší. Severus si totiž byl více než jist, že se u sebe v komnatách v Bradavicích schová lépe než na nějakém malém kajutovém člunu. Jenže stejně ho ta myšlenka jaksi znepokojovala. Rozum se zase rozcházel s city, které kdysi uzavřel do Pandořiny skříňky a za žádných okolností je nehodlal pouštět ven; zpět na světlo světa. Ani teď se na ně nechtěl soustředit. Ovšem zpravidla vše, co se dlouhou dobu potlačuje, končí nakonec venku za doprovodu uragánu.

Nastal večer a Severus, nehledě na veškeré Pandořiny skříňky a uragány, stejně Potterovi nabídl, aby znovu spal v kajutě na podlaze.

Nebelvír nesmlouval. Jen s letmým úsměvem přikývl a už si lehal na podlahu, aby po chvíli – stejně jako minulou noc – usnul hlubokým spánkem. Severus tak měl možnost pozorovat ho a nenuceně si ho prohlížet (paradoxně aniž by si to uvědomoval).

Sledoval lehce chvějící se černé husté řasy, letmo pootevřené růžové rty, rozčepýřenou kštici, které Potter říkal vlasy. Severus si byl téměř jistý, že voní mořem a tělo samotné obsahuje příměs vůně slunce a větru. Hruď se nebelvírovi nadzvedávala s ustálenými nádechy a klesala s výdechy. Od toho přirozeného procesu bylo najednou pro Mistra lektvarů těžké odtrhnout oči a jakmile spatřil lehce snědé hrbolky bradavek, byl téměř ztracen. V tu chvíli si starší muž uvědomil, co vlastně dělá a otočil se k mladíkovi zády. Tváře mu plály, cítil to a i nehledě na to se pokusil si namluvit, že je to jen přepad teploty. Asi opravdu přesvědčil sám sebe, protože netrvalo dlouho a usnul.

Zdál se mu sen o opalujícím se Harrym, který věděl, že ho Severus sleduje. Dokonce i v ten moment, kdy jeho ruka začala přejíždět po jeho přirození...

Severus se náhle probudil kvůli syčení, vrčení a kopání do dřeva. Jeho instinkty rychle zapracovaly a vytáhl hůlku z pod polštáře. Prudce se posadil, dokud si poměrně rychle (na to, že byl jeho mozek ospalý až až) neuvědomil, že zdrojem těch zvuků je Potter, evidentně v záchvatu jedné z dalších nočních můr.

„Pottere!" snažil se ho Severus probudit hlasem, ale nebylo to nic platné.

Zdálo se, jakoby mladík ve snu uvízl v samotném Azkabanu a bránil se mozkomorově polibku.

„Harry!" Tentokrát už byl Severus u mladíka na zemi. Vzal ho za ramena a začal jim třást v naději, že tím nebelvíra probudí.

Harry syčel, něco říkal a Severus si snažil ty syčivé zvuky nepropojovat s Voldemortem. Bral to jen jako dozvuky a něco, co se usídlilo v mladíkově podvědomí.

„Ne!" zakřičel Harry ze spánku a rázem se probudil. Hluboce oddychoval a díval se na Severuse, který ho stále svíral za ramena. „Pane?" nejistě se zeptal mladík a lektvarista vydechl úlevou. Sám si teprve uvědomil, jak rychle mu bije srdce pod návalem adrenalinu.

Mistr lektvarů se posadil na zem a opřel se o kraj nevelké postele.

„Měl jste noční můru," řekl Severus, jako kdyby to ani jeden z nich nevěděl.

Potter si prohrábl vlasy a hluboce povzdechl. Kajuta se ponořila do ticha, které nerušilo ani moře venku.

„Omlouvám se. Měl jsem si sebou vzít lektvar na klidný spánek," odmlčel se. „Doufal jsem, že mi pobyt na moři pomůže vyčistit hlavu. Že tu na Voldemorta zapomenu."

Severus mlčel. Nehodlal Pottera přerušovat, protože věděl moc dobře, jaké to je se s Temným pánem sem tam setkávat ve snech a vzhledem k tomu, že byl Potter ještě skoro před měsícem jeho viteálem, dávalo smysl, že to na něm zanechalo velkou jizvu.

„Občas si říkám, jestli to všechno opravdu skončilo. Jestli už je vážně mrtvý."

Podle tónu hlasu mladíka Severus poznal, že lpí na nějaké jistotě, kterou nemá a kterou mu nikdo ani nemůže tam v tom světě poskytnout. Weasley a Grangerová nebyli chodícími viteály a Brumbálův portrét není nic víc než jen hrstka vzpomínek.

„Je mrtvý, Harry."

Mladík se na profesora podíval.

„Je mrtvý," ujistil ho ještě jednou Severus a jejich pohledy se střetly.

Oba věděli, že Severus je jediný, kdo ho v tom může ujistit. Nikdo, kromě nich dvou, nebyl k Voldemortovi natolik blízko.

„Věřím vám," přikývl Potter a vydechl. Znělo to tak, jako kdyby ze svých ramenou právě shodil celou armádu smrtijedů.

„Vždycky tam někde v hlavě bude sedět jako vzpomínka, ale to je to podstatné, co musíte pochopit – on už je jen a jen vzpomínka," vysvětlil Severus.

Potter přikývl a chvíli se tvářil zamyšleně, dokud se nepousmál.

„Příště ho ve snu proměním do píďalky," zakřenil se a Severus jen protočil panenkami. Už před ním seděl zcela normální Potter.

„Tak běžte spát, jinak se oba ráno proměníme do chodících mrtvol," nařídil mu Severus a přesunul se zpět do postele.

„Pane?" ozvalo se ze země.

„Spěte."

„Děkuji vám."

A zase to tu bylo.

„Není zač." Zvládl to.

Další probuzení nastalo až ráno, ale nebylo nijak drastické. Naopak bylo poměrně poklidné s jistými plány na den – kontrola královců, případný sběr, následné zpracování. Klasika na moři, jak jinak to nazvat.

Potter ještě spal, když se Severus probudil a nehodlal mladíka budit. Po noční můře si zasloužil se trošku déle prospat. Lektvarista se mezi tím nerušeně nasnídal na čerstvém vzduchu, osvěžil se plaváním a pak kontroloval královce. Když se konečně vynořil nad vodu, stál Potter ve dveřích. Vypadal tak, že se před nepatrnou chvílí probudil.

„Zdá se, že jsme se prohodili," řekl místo pozdravu ospalý mladík a zívl.

„I vám dobré ráno, pane Pottere. A nemyslím si. Já si zakrývám pusu, když zívám. Kromě jiného vás ke zpracování královce nepustím," říkal Severus, zatímco přidal další várku královce do člunu.

„Ani se nehlásím. A vy byste nikdy neudělal tohle," Potter najednou odhodil brýle na stůl, rozběhl se a skočil do vody kousek od Mistra lektvarů. Když se černá hlava vynořila nad vodu a prohrábla si vlasy, Severus jen zavrtěl hlavou.

„Stále děcko," okomentoval Potterův čin a vylezl z vody. „Takže zbytek královce mohu nechat na vás."

„Bez problému," řekl Potter a bez toho, aniž by si vzal žaberník, se ponořil pod vodu. Severus tedy mohl jít pracovat.

Všechno se vrátilo do pořádku. Tedy, na první pohled to tak nejspíš mohlo působit. Kdyby se všechno vrátilo do pořádku, cítil by se Severus stejně jako před tím – před tou noční můrou, před bouří, před tím, než viděl Potterovu osobní chvilku. Ale to by se vrátil zcela na začátek, kdy měl chuť tomu klukovi zakroutit krkem, aby si jeho vraždu pořádně užil. Teď už ho nic takového nenapadlo. Dokonce naopak Potterovu přítomnost vítal, stejně jako výpomoc. Nakonec mu nebelvír až tak nepřekážel, dokonce mu pod nos nestrkal ani svoje city, což Severuse překvapovalo nejvíce. Věděl o tom, jak Potter prožíval své dětství u Dursleyů a ne, že by to lektvarista měl lehčí. Od začátku si myslel, že nebelvír bude požadovat lítost – stálé poplacávání po zádech, utírání slziček se slovy všechno bude v pohodě, Harry. Nikdy neviděl, že by mladíka někdo litoval, jenže Severus stále nevěřil. Měl za to, že v tom klukovi někde ta sebelítost je. Evidentně se mýlil. Sebelítostiví využijí jakoukoli příležitost k tomu, aby své city vystavili na odiv ať už verbálně či neverbálně.

Vařil se v tom kotli různorodých myšlenek okolo Pottera až do večera, kdy bylo na čase si dát od práce pauzu. Když vyšel ven, seděl Potter na kraji s jednou nohou pokrčenou a jednou ve vodě. V rukou držel opatrně královec a bedlivě si ho prohlížel, jako kdyby si chtěl zapamatovat každý detail té květiny.

„Díváte se na něj tak, jako kdybyste ho viděl poprvé," řekl Severus a posadil se taktéž na kraj člunu asi metr od Pottera.

„Furt ho sbírám, ale nikdy před tím mě nenapadlo si ho pořádně prohlédnout."

„Škoda, že jste se s takovým přístupem nezajímal i o další lektvarové ingredience."

Potterovi klesli ruce s královcem, aby se mohl podívat na profesora.

„Přiznejme si to, pane, ale lektvary opravdu nejsou můj obor."

„O to víc mě šokuje, že vás zajímá královec."

Potter se zazubil. „Tohle," pozvedl své dlaně, ve kterých měl květinu. „Je perla mezi přísadami do lektvarů. Doslova a do písmene," řekl tak, jako kdyby to byl dostačující důvod k tak hlubokému zájmu o královec.

Už to vypadalo na poklidný večer, taktéž na decentní a slušnou konverzaci, kdy byl Severus odhodlán nečastovat Pottera urážkami a nebelvír se uráčil chovat jako inteligentní jedinec. Jenže jen to tak „vypadalo". Všechno šlo do kytek ve chvíli, kdy Potterovi málem upadl královec z rukou. Mladík ho sice stihl chytit, ale ne bez důsledků – prstem se otřel o modrý okvětní plátek, který do jeho těla ihned vypustil spalující magii, naplněnou touhou.

„A sakra," řekl Potter a rychle odložil královec stranou.

„Co se stalo?" zamračil se nechápavě Severus, protože nepostřehl dotek modrého okvětního plátku.

Potter pomalu začal rudnout a zároveň se schoulil do klubíčka, jako kdyby chtěl zaujmout co nejméně prostoru. Důvod ovšem byl zcela jiný a lektvaristovi docvaklo, co se stalo.

„Dotkl jste se modrého listu," konstatoval a krev mu na milisekundu přestala proudit po těle. Dle zákonu schválnosti si Severus nevzal žádnou protilátku proti afrodisiaku, které se právě šířilo po mladíkově těle. Spoléhal totiž na své zkušenosti s prací s královcem a byl si zcela jistý, že zrovna jemu by se nic takového nestalo. Jenže Potter tu neměl být.

„Prosím..." zasténal Potter, když se snažil pozvednout hlavu a podívat se na staršího muže.

Severus si všiml jeho rudých tváří a skelného pohledu.

„Běžte..." zaprosil nebelvír do svých kolen a lehce se zachvěl. I jeho ramena byla rudá, ovšem ne od slunce.

„Sám si nepomůžete, Pottere. Na tohle obyčejná masturbace nestačí." Severus říkal pravdu. Věděl, jak silné je afrodisiakum z královce. Stačil delší kontakt s modrým lístkem a srdce nemuselo nával vzrušení vydržet. Každý centimetr kůže se přece stával natolik citlivým. Zároveň ovšem věděl, co to znamenalo.

Potter zasténal, když slyšel slova Mistra lektvarů a jestli to bylo zoufalé zasténání nebo zasténání ze vzrušení způsobené lektvaristovým hlasem, to už mohl Severus jen hádat. Ovšem nijak to neměnilo fakt, že s tím musel něco dělat.

„Ne," dostal ze sebe Potter. „Když... to tak..." Zaúpění. „Necítíte..."

Na Severuse pohlédlo jedno zelené oko a pak se schovalo. Ten paličatý nebelvír byl ochotný všechno nechat tak jak je, jen kvůli tomu, že Severus něco necítil a Severuse to z nějakého důvodu velmi naštvalo.

Vstal ze svého místa, došel k Potterovi, chytil ho za předloktí a za doprovodu sténání hodil nebelvíra na nevelkou postel.

„Tady nejde o to, co cítím a co ne," zavrčel Severus.

Potter ho sledoval očima plnými zoufalství a zároveň zdrcujícího chtíče, který se projevoval i na jiné části jeho těla. Jak ho Severus sledoval, neměl čas analyzovat nebo hloubavě nad tím obrazem rozmýšlet. Odpovědi, jako vždy, byly stále a pořád na dosah. Byly na povrchu.

Severus si sundal tričko a hodil ho někam na zem. Koleno opřel mezi mladíkova lýtka, přičemž se dotkl horké snědé pokožky. Nebelvírovi uniklo ze rtů zasténání, které se ihned pokusil potlačit rukou.

„Nezadržujte to v sobě, ničemu to nepomůže."

Mladík se na něj trošku nejistě díval, dokud nedal ruku pryč. Ovšem Severusova slova měla taktéž i jiný důvod.

Mist lektvarů se opřel rukama o matraci po stranách nebelvírovy hlavy a sehnul se k němu. Prvně lehce nejistý, ovšem poháněný něčím pro něj zcela neznámým (možná to byly Harryho oči, doslova zalité prosbou a přáním, nebo to byla přirozená reakce na bezbrannost vzrušeného těla a kdo ví, co jiného to mohlo být) se sehnul k pootevřeným rtům a vtiskl na ně polibek, jako by nejistý, zdali si to může dovolit. Jak dlouho to bylo, kdy jeho partner či partnerka polibek přijímali? Jenže Harry se k jeho rtům přitiskl téměř hladově. Dávno zapomenutý (a možná snad i nepoznaný) pocit, když vás někdo opravdu chce. Zádrhel byl jen v tom, že Potter byl pod vlivem afrodisiaka. Ne, o tom to není a Severus věděl proč. Harry byl do něj zamilovaný a na to měl Severus důkazů až až.

Mladíkovy ruce se zabořily do Severusových vlasů, poznávajíce jejich drsnost, způsobenou mořskou solí a letním větrem. Lektvarista ten dotek vítal, stejně jako snahy Harryho těla se natisknout na to jeho a najít způsob, jak se setkat se Severusovým klínem a pohybovat se v tandemu. Ani Mistr lektvarů nedokázal potlačit zasténání, které rezonovalo celým mladíkovým tělem.

Severus přenesl váhu na svá kolena, aby ruce mohly dělat, co je libo, ovšem řízené Severusovou vůlí a přáním hladily Harryho po křivkách pevného těla, měnícího se na jednu velkou erotogenní zónu. Lektvarista to musel přiznat skoro hned, ale nikdy si nemyslel, že někdy zažije takovou velmi vítanou reakci na své doteky; že jim někdo bude dokonce vycházet vstříc!

Harry se pokusil ještě blíž ke svému tělu přitáhnout Severuse; tak, aby se každý centimetr jejich těl dotýkal. Mělo to ovšem háček – i to nepatrné množství oblečení, které na sobě měli, kazilo veškeré potěšení z jejich vzájemné blízkosti a Severus si to uvědomoval taky. Rychlým pohybem zahákl prsty za lem Harryho plavek a rázným škubnutím je z mladého těla za doprovodu hlasitého zasténání sundal. Nyní viděl Harryho vzrušení tak, jako tenkrát, ovšem s tím rozdílem, že bylo blíž. Oteklý orgán se prohýbal v napjaté křivce a červený žalud se leskl, volající po uvolnění, které tentokrát mohl poskytnout jen Seveus. Už žádné noci na mořském vzduchu a pomalá snědá ruka, laskající touhu po vyřčených slovech a jméně.

Vzpomínka na vzrušeného Harryho z té noci něco v Severusovi zcela zlomila. Harry z minulosti byl nyní teď a tady. Pod ním. Čekající na jeho dotek. Jen na jeho.

Severus políbil špičku mladíkova přirození a foukl na ni, posílaje tak Harryho skoro k vrcholu.

„T-to mi nedělejte..." zajíkal se Harry mezi steny a zakryl si dlaní oči, snad schovávaje slzy z příliš silného vzrušení.

„Prokazuji vám službu, pane Pottere," téměř zavrněl Severus a dotkl se špičkou prstu Harryho žaludu. „Berte to jako moji odměnu."

„Sadisto," zasténal Harry a na rtech se mu na chvíli objevil zoufalý úsměv s kapkou něčeho, co vypadalo jako úleva a přijetí důkazu hodnoty svého těla. Ovšem na úkor mladíkových slov se Severus rozhodl nadále nemučit vzrušené přirození a vzal ho bez okolků do pusy.

Harryho záda se propnula a jeho ruce znovu skončily v Severusových vlasech. Jenže neuběhla ani minuta a pod vlivem afrodisiaka se mladík udělal přímo Mistrovy lektvarů do pusy. Lektvarista s tím počítal, jinak by nic takového nedělal, ale věděl, že prostý orální sex není východiskem pro úlevu od účinků afrodisiaka.

Po chvíli byl nebelvír znovu vzrušený až k nepříčetnosti a Severusovi bylo jasné, že pokud chce dosáhnout rychlejší zpracování magické látky, musí do Harryho proniknout. Lepkavou tekutinu ze své pusy se rozhodl použít jako lubrikant pro Harryho přípravu.

„Aby afrodisiakum zcela ztratilo svůj účinek, budu do vás muset proniknout, pane Pottere." Na důkaz svých slov začal Severus jemně masírovat prstem vchod do Harryho těla.

„Po tom, co jste měl můj penis v puse mi už vážně můžete začít říkat jménem," řekl Harry s dlaní znovu na očích, bránící Severusovi ve vidění mladíkovy reakce. Zdálo se ovšem, že efekt od afrodisiaka už částečně polevil, vzhledem k tomu, že už dokázal více méně normálně mluvit.

„Nic jste neřekl na to, že –"

„Vy víte moc dobře, že nebudu proti," dal Harry náhle ruku pryč ze svých očí, které stále byly lesklé chtíčem, ale zároveň naprosto vážné, protože oba moc dobře věděli, o čem je řeč.

Severus zcela přirozeně políbil vnitřní stranu stehna snědého mladíka a, jak moc dobře věděl, překračovalo to určitou pomyslnou hranici, vedoucí buď k Harryho falešným nadějím nebo ke konci, kdy Severus jeho pocity přijme. Jenže lektvarista měl stále nepořádek v těch hlubších citech, o kterých stejně hodlal uvažovat později. Zanechal tedy veškerá slova nevyřčená a pronikl do Harryho prstem. Nehledě na účinek afrodisiaka jeho tělo bylo napjaté, tím pádem prosté zpracovávání prsty nestačilo.

Severus se znovu sehnul k mladému tělu, konkrétně k snědým bradavkám, které se stávaly jedním z nejcitlivějších míst na těle díky účinkům afrodisiaka z královce. Teorie se znovu potvrdila v praxi – Harry se trošku uvolnil, zatímco Severus lehce okusoval malý hrbolek. Brzy do něj mohl proniknout i druhým prstem, zanechávaje bradavky lehce oteklé a zarudlé. Všiml si, že se Harry udělal na břicho, ale nebylo se čemu divit. To jen znovu potvrzovalo, nakolik měl mladík citlivé bradavky.

„S-Severusi..." zasténal nejistě Harry, jako kdyby nevěděl, zdali si vůbec může dovolit pronášet jméno Mistra lektvarů.

Oslovený muž se nahnul k Harryho uchu a vydal ze sebe: „Hmmm?" Tento vibrující zvuk prošel Harryho tělem od ucha až ke konečkům prstů na nohou, doprovázený zachvěním a Severuse tato přirozená a zároveň prostá reakce potěšila. Neodolal a kousl mladíka do ušního lalůčku, dokud se cestičkou polibků nepřesunul rty na hrdlo, do kterého se zakousl. Harry do jeho zad zabořil nehty a táhle zasyčel, užívaje si jak bolest, tak i vzrušení. Severus pak červený kousanec olízl a foukl na něj ve znamení zklidnění jim způsobené rány.

„Prosím..." zasténal znovu Harry v naději, že Severus pochopí, co se po něm chce, ale pro jednou se Mistr lektvarů zatvářil hraně nechápavě s jedním obočím pozvednutým.

„Musíte přesně formulovat to, oč žádáte, pane Pottere." Hrál si s ním a provokoval ho. Pochopitelně si to užíval. To ze mě opravdu dělá člověka se sadistickými sklony.

„Vemte si... mě," dostal nakonec ze sebe nebelvír a skryl své zčervenalé tváře tím, že hlavu otočil na stranu, vystaviv tak kousanec na jeho krku Severusovi na odiv. A něco lektvaristu nutilo být na sebe pyšný. To měly pravděpodobně na svědomí jeho majetnické sklony, které podporovaly myšlenku, že nyní na sebe můžou jít všechny ty fanynky Chlapce, který přežil a zvítězil otočit hůlku. Dál se ovšem tou myšlenkou nezabýval. Jak se objevila, tak i zmizela. Nezapomněl ovšem na Harryho slova, který už byl připravený a tak brzy u svého vchodu pocítil Severusovo vzrušení. Postupně do něj začal pronikat a Harryho nehty se hlouběji a hlouběji zanořovaly do Severusových zad, vyvolávající tak nepatrné chvění, doprovázené vzrušením. A přišlo proniknutí. Prvně jen špičkou, dokud do Harryho těla Severus nepronikl nadoraz.

„P-počkej – chvíli," prosil ho Harry skoro šeptem, snaže se zvyknout na ten neobvyklý pocit vnitřního naplnění.

I kdyby ho Harry nepoprosil, Severus stejně musel počkat. I on si potřeboval zvyknout na úzké prostory mladíkova těla, které se mu pomalu přizpůsobovaly.

„Uvolni se... trošku," zavrčel a Harry se při zvuku jeho hlasu lehce zachvěl, svíraje tak Severuse ještě víc až z toho lektvarista zasténal. Nemohl to tak nechat a tak začal rukama hladit tělo pod sebou. Postupně od boků až po křivkách k ramenům a hrdlu. Sledoval pohyb svých rukou, jako kdyby získaly svoji vůli, ale dělaly něco, co se Severusovi líbilo.

Jakmile byl u krku, setkaly se Severusovy oči s těmi smaragdovými. Nebelvír byl udýchaný, ale stále chtivý a připravený na všechno, co s ním hodlal Mistr lektvarů provést. Severus musel přiznat, že Harry byl nádherný, zvláště když se nacházel ve stavu naprostého vzrušení.

Zatímco se na něj díval, palcem pohladil Harryho dolní ret. Mladík pootevřel rty ještě víc a přijal do nich Severusův prst. Pomalu zavřel oči, jako kdyby si vychutnával nějakou sladkost a pracoval jazykem okolo profesorova palce. Lektvaristovi zabralo nemálo času si představovat na místě svého prstu svoji erekci. Když už o ní začal přemýšlet, uvědomil si, že se Harry uvolnil a tak se Severus začal pomalu pohybovat. I Harry po chvíli začal pracovat svými boky, přijímaje Severuse hlouběji do sebe. Postupně lektvarista zrychloval své pohyby, svíraje nakonec Harryho boky rukama.

„Severusi..." sténal Harry jméno Mistra lektvarů, který neodolal a sehnul se k mladíkovi, aby mohl znovu své rty přitisknout na jeho, tentokrát v hlubokém polibku. Vzal Harryho vzrušení do ruky a začal ho přivádět k vrcholu. To už na mladé tělo bylo moc dráždění a tak se Harry tu noc udělal po třetí. Ani Severus nezůstal pozadu. Udělal se chvíli po mladíkovi a pak dopadl vyčerpaný a zpocený na Harryho. Oba spokojeně oddychovali a po té, co atmosféra vzrušení opadla, Severus začal přemýšlet.

„Jak se cítíte?" zeptal se Harryho, když se konečně zvedl a pak se posadil na kraj postele.

„Dejte mi ještě pět minut a snad mi mozek začne pracovat."

Severus se jen lehce pousmál a pak vytáhl hůlku, aby na sebe a na Harryho seslal čistící kouzlo.

„Brr."

„Už jste schopen odpovědět?"

„Mám pocit, že jestli vstanu, tak se zlomím vejpůl."

„Štěstí, že jste se dotkl královce jen trochu. Kdybyste se modrých lístků dotkl dlaní, tak bychom se efektu zbavovali do rána," řekl Severus, ale Harry ho už neposlouchal, protože vyčerpáním usnul. I Severus se cítil více než unavený.

Oblékl mladíka a zakryl ho dekou. Věděl, že to mohl udělat kouzlem, ale nějak se nad tím nezamýšlel (svedeme to na únavu). Rozhodl se pro dnešní noc udělat výjimku a nechat Pottera na posteli. Sám na zem seslal polštářové kouzlo a vzal si na sebe nějaké oblečení, protože zásadně nespal nahý.

Tu noc usnul velmi rychle. Ani sny se mu vyčerpáním nezdály.

Ráno se probudil dříve než Potter. Už byl čas oběda, ale o to se Severus moc nestaral. Dolehly na něj vzpomínky minulé noci a najednou se cítil jaksi ztracen (jak to tak občas po divoké noci bývá). Musel na čerstvý vzduch, ochladit se ve vodě a zkrátka popřemýšlet, ujasnit si pár věcí.

Od začátku věděl do čeho jde. V podstatě tu ani nebylo co řešit. Oba to chtěli. Harry byl do něj zamilovaný a Severus se cítil lapený tím paličatým nebelvírem. Jenže touha a zamilovanost jsou dvě různé věci. Pro lektvaristu zamilovanost znamenala přijetí jakési zodpovědnosti za toho druhého a za vztah, který se slovy miluji tě vzniká. A nehledě na to, co se mezi nimi odehrálo nebyl Severus na nic takového připraven. Nakolik by nebyl zodpovědný, tohle na něj bylo moc. Nemohl dát Harrymu to, co mladík tak chtěl a Severus zase nebyl natolik krutý (!), aby Harryho využíval jen pro sexuální účely. Tohle se nesmí opakovat, řekl si lektvarista a rozhodl se těch slov držet jako návodu na přípravu lektvaru proti dračím spalničkám. A kdyby se ho Potter na něco ptal, tak se bude chovat odměřeně. Žádné falešné naděje. Severus mu pomohl, protože by nic jiného v tu chvíli nezabralo. Hotovo. Tečka.

Když Severus uviděl Harryho ve dveřích, první, na co zaostřil, byl červený kousanec na mladíkově krku. Tohle. Se. Nesmí. Opakovat. A říkal si to jen z toho důvodu, aby nic neudělal. Jenže Potter se choval normálně. Neměl žádné řeči, nechoval se provokativně a na nic se neptal. Vlastně to dokonce vypadalo tak, jako kdyby se pro něj minulá noc neudála a tím ničil veškeré Severusovy vzorce na svůj účet. Kromě jiného si Mistr lektvarů uvědomil, že v sobě cítí jakési notky nespokojenosti, srovnatelné s tím, když se nevyplní očekávané. Ale to je přesně to, co jsem chtěl, ne? ptal se sám sebe Severus, jako by mu na to mohlo vůbec něco poskytnout odpověď, zapomínaje, že jen on je ten, kdo to dokáže.

Den proto proběhl klasicky, dle zvyku. Mimo to, Harry nakonec usnul na palubě, zanechav celou kajutu Severusovi, který byl najednou zmaten ještě víc. Nevěřil, že by bylo možné si na přítomnost Pottera v pseudomístnustce tak rychle zvyknout. Ovšem fakt zůstával faktem – opravdu se v kajutě najednou cítil jaksi... sám. Nehledě na to, že byl zvyklý být většinu času osamotě. Ani tomu nenapomáhaly vzpomínky na minulou noc; na všechno, co s Harrym dělal na posteli, na které se právě pokoušel usnout.

Když si vzpomněl na slanou chuť Harryho pokožky, jeho sténání a způsob, jakým pronášel jeho jméno, cítil Severus, že se k životu probouzí jedna konkrétní část jeho těla. Tentokrát už nezabíralo třídění přísad v laboratoři podle abecedy ani vyjmenovávání všech ingrediencí do jednoho z nejsložitějších lektvarů na světě. Vzpomínky na minulou noc byly moc čerstvé, než aby se daly jednoduše ignorovat.

Severus tiše zavrčel, ale přeci jen zasunul ruku pod deku a rovnou pod látku svého spodního prádla, kde cítil své částečné vzrušení. Zavřel oči a začal se ukájet pravidelným pohybem ruky po svém přirození, nechav se pohltit představami mladého snědého těla, tentokrát u sebe v pokoji na posteli, pokryté černým sametem. Sledoval v myšlenkách Harryho křivky, snažil si představit jeho vzdalující se záda, jak ladně kráčí k posteli a jak si na ni nahý sedá. Natáhne k Severusovi ruku a pobídne ho: „Pojď ke mně." Ten hlas byl téměř realistický a díky němu Severus ztvrdl o něco víc. Posunul své představy trošku dál a představil si, jak Harry klečí mezi jeho nohama. Smaragdové oči mu jiskří natěšením, zájmem a touhou. Pak pootevře rty a celou Severusovu délku olízne než ji schová ve své puse...

Orgasmická křeč zachvátila Severuse, který vytáhl hůlku a zbavil se důkazů své noční aktivity. Pak se samozřejmě musel ihned zamyslet nad tím, proč si třeba nezačal představovat někoho jiného. Proč hned Pottera? Očekával jsem od sebe víc kontroly. Ovšem po chvíli Mistr lektvarů usnul a už se ničím nemusel trápit.

Nastal další den a Severus se probudil s jakousi silnou potřebou něco udělat, dokonce snad i změnit. Nevěděl odkud přesně se vzala, ale náhle mu bylo jasné, že pokud nijak nezmění stávající situaci, něco velmi moc pokazí a to nejen v životě Chlapce, který přežil a zvítězil, ale taky i v tom svém. Obvykle se ještě takovými podezřelými pocity chvíli zaobíral, ale nyní věděl, že jestli nad tím začne přemýšlet, tak se něco velmi pokazí.

Severus vyšel z kajuty a uviděl Harryho opalujícího se na hladině vody. Lehce pohyboval rukama i nohama, aby se udržel na hladině, případně dostatečně blízko člunu. Mistra lektvarů nezaregistroval. To by si pak všiml, jak si ho prohlížel. Už po kolikáté za tu dobu, co byli na moři.

Severus stále mohl vidět kousanec, který mladíkovi zanechal tu noc, ale už se hojil a Severus ho tam chtěl vidět čerstvý. Nejen to – potřeboval se toho těla znovu dotýkat, znovu ho ochutnat a znovu do něj proniknout.

Harry konečně otevřel oči a podíval se na Severuse. Kromě toho se na něj podíval tak, jako kdyby celou dobu tušil lektvaristovu přítomnost. On ví, co se mnou dělá, pomyslel si pro sebe Severus a zcela té myšlence věřil.

Pohled smaragdových očí v tu chvíli sklouzl na Severusův klín, kde, jak Mistr lektvarů cítil, se mu pomalu rýsovala boule. Náhle ani nebylo potřeba žádných slov, žádného vysvětlování ani žádných otázek.

Mladík se vrátil zpět ke člunu a když do něj vlezl, pomalu, jako zhypnotizovaná kořist došel k Severusovi. Zastavil se jen v několika centimetrech od něj a očima ho lákal udělat poslední krok, pojď, přibliž se ke mně... A Severus tak i učinil s vědomím, že on byl tou kořistí.

Přitiskl Harryho mokré chladné tělo k tomu svému, hořícím touhou, a hluboce ho políbil. Tentokrát žádné afrodisiakum nepohánělo tělo mladíka, proto polibek vyšel pomalým a smyslným, jako kdyby měli veškerý čas světa a nejspíš to byla i pravda. Vždyť byli tak daleko, prakticky ve svém vlastním světě.

Brzy se i Harryho přirození probudilo k životu a mladík měl potřebu se začít o Severuse třít, hledaje uvolnění svému vzrušení. Severus tentokrát nechtěl nic uspěchat, ale nechtěl přijít o potěšení chvíli Harryho mučit.

Když přerušili polibek, stáhl Severus Harrymu plavky a znovu, bez jakýchkoli slov, vzal Harryho erekci do svých úst. Harry potlačil zasténání (Severus usoudil, že je to snad nějaký špatný zvyk) a přitiskl si ruku ke rtům, zatímco druhou rukou se zabořil do vlasů staršího muže.

Nebelvír chutnal mořem a spolu s jeho osobitou chutí se vytvářela opojná kombinace, bránící Severusovi přestat. Jakmile Harry začal boky přirážet do Severusových úst, lektvarista si uvědomil, že jeho partner brzy vyvrcholí, ale pro teď byl ochotný spolknout vše, co by mu Harry nedal.

Severusovi nakonec neukápla ani kapka bílé lepkavé tekutiny, kterou spolykal, spokojený se svou prací. Harry mezi tím málem spadl na kolena, kdyby ho ovšem Severus nechytil a nezačal líbat jeho krk. Jak se dalo očekávat, následoval další kousanec, doprovázený škrábanci na zádech a jakmile Severus skončil, začal ho mladík líbat a nakonec se Severusovým hrdlem provedl to samé.

„Tsss, nepřeháněj s tím," zavrčel Severus první slova toho dne.

„Jen ti to oplácím," usmál se šibalsky Harry, kterému ve smaragdových očích plála touha.

„Pan Potter je pomstychtivý," zavrněl Severus, na což mu Harry olízl rty a pak se dotkl touhy staršího muže, který nečekal dotek na svém citlivém místě.

„Chceš vidět nakolik?" zeptal se svého bývalého profesora a ocitl se na kolenou. Stáhl zároveň s sebou i Severusovo prádlo, aby se mohl podívat, co s Mistrem lektvarů provedl.

Když Harry spatřil Severusovu erekci před svýma očima, kousl se do rtu. Pak nepatrně vysunul jazyk a olízl celou délku erekce, podobně jako v Severusových představách z minulé noci. A stejně tak, jako ve zmiňovaných představách, i nyní Harry vzal Severusovu erekci do úst a začal ji zpracovávat podobně, jako to s ním dělal před tím Mistr lektvarů. Lektvarista zabořil ruce do mladíkových černých vlasů a opatrně naváděl Harryho hlavu tak, aby se jazykem dotýkal těch správných míst. Netrvalo dlouho a i Severus brzy vyvrcholil, akorát se Harry z nezvyku rozkašlal, ovšem nehodlal ani o kapku Severusova spermatu přijít a nehledě na protesty lektvaristy, vše spolykal.

„Neposlušné děcko," okomentoval Severus Harryho čin, který se jen usmál.

„Potrestáte mě, pane?" zeptal se ho provokativně Harry, klečící na kolenou a zase vzrušený.

„A vy pochybujete?" Severus podal Harrymu ruku a po té, co se mladík zvedl, zamířili spolu do kajuty.

Poslední dny se dají shrnout poměrně jednoduše – ti dva si jednoznačně užívali přítomnost toho druhého. Většinu času trávili v posteli. Nejčastěji se tedy milovali, jindy jedli nebo mluvili. Na královce se zcela zapomnělo, protože pro Severuse najednou přestalo existovat cokoli jiného kromě Harryho. Jediný problém byl ovšem v tom, že se stále nemluvilo o citech. Vypadalo to, jako kdyby Severus dosáhl přímo toho, čeho se obával – že bude spát s Harrym jen kvůli touze a Harry sám pro změnu mlčel, obávaje se snad, že uslyší slova odmítnutí citů po druhé. Nebyl zas tak naivní, aby nechápal, že se Severusovi líbí jeho tělo, ale spíš ještě na to nebyl čas. Ta správná chvíle měla nastat až poslední den, kdy bylo na čase se vracet. Severusovi nevadilo, že zanechává tolik rozkvetlého královce nesesbíraného. Zbytek květin, které měl ve člunu zpracovat stihl (v Bradavicích by to udělat nemohl, protože by královec ztratil magické schopnosti při aktivaci přenášedla), takže se cítil velmi spokojeně ve všech smyslech toho slova. Veškeré záseky na něj právě padly poslední den.

Harry se chystal letět zpět na koštěti a tento nápad se Severusovi příčil, zvláště po tom všem, co se mezi nimi odehrálo, ale nebyl s to ho zastavit. Vedl se sebou těžký vnitřní boj, který buď vedl k tomu, že s Harrym bude, nebo ho ztratí.

„Tak... já poletím," řekl Harry, když už byl připraven na cestu.

Severus u něj stál, stále sváděje vnitřní boj, kdy jedna z jeho částí na něj křičela a nařizovala Harryho popadnout a nepustit, a ta druhá, aby ho nechal jít.

„V Anglii se uvidíme," řekl náhle profesor jako kompromis sama sobě. I ta tíha zároveň trošku opadla, ale ne na dlouho.

„Severusi, takhle to nepůjde, víme to oba," řekl náhle Harry po chvilce ticha a vypadal vážně.

Lektvarista si uvědomil, nakolik nebelvír dospěl. Byl z něj plnohodnotný muž.

„Ty o mých citech víš, ale nehodlám se poddávat tvému chtíči na úkor sobě."

Severus přemýšlel, co říct, ale Harry ještě nedomluvil.

„Taktéž vím o tom, jak je to pro tebe těžké – investovat sebe a své síly do vztahu. Už dávno jsem pochopil, že jsi podobný královci – citlivý, zároveň nádherný. Proto jsem se poddal, ale nehodlám to dělat i po návratu do Anglie, pokud nic necítíš."

Mistr lektvarů nevěřil tomu, co právě slyšel. Nepobuřovalo ho to, naopak se cítil... výjimečně, že ho někdo přirovnal ke královci a ne jen tak někdo, ale Harry. Nádherný a nejžádanější muž kouzelnického světa, který ho miloval.

A tady, v tu chvíli se to projevilo. Ta ochota spolupracovat, utvářet vztah a být ve vztahu. Harry už přece nebyl malý, nebyl ani studentem. Prošel si tím nejděsivějším, co kouzelníka jen mohlo potkat, stejně jako Severus. Jedna duše našla druhou a vyvedla ji na světlo.

Harry povzdechl a už už nasedl na koště, když ho Severus náhle zastavil.

„Počkej, já..." Jen najít správná slova, dokud se nevypařil. „Máš pravdu," souhlasil Severus nakonec. „Opravdu je to pro mě těžké – všechny ty záležitosti ohledně vztahu, zvláště s Chlapcem, který přežil a zvítězil, ale... pokud jsi to ty, tak jsem ochotný stát po tvém boku, dokud to tak budeš chtít."

Harry se začal usmívat a pak na chvíli sklopil pohled, snad aby zakryl své zardění.

„Což znamená...?" provokoval Severuse.

Severus povzdechl. „Což znamená, že vás, pane Pottere, vy zatracený pitomý nebelvíre a prokletí mé existence, miluju."

Harry se rozesmál. „Nikdy jsem ještě nebyl tak potěšen urážkami."

„Pozor, pane Pottere, asi se ve vás probouzí masochista," pousmál se Severus a Harry se rozesmál na celé kolo.

Tolik o tom, co se stalo tam, na moři.

***

Pozn. autorky: Tak zase něco málo z mého vykecávání a jako vždy nepovinné ke čtení.

Popadla mě jakás takás nostalgie. Hlavně, tuhle fanfikci jsem začala psát v září 2018, když jsme s rodinou byli na dovolené v Chorvatsku. V Omiši jsme procházeli po mostě Cetině a já tam spatřila tuhle krasavici s rozbitým oknem:

Jedná se reálně o člun jménem Dubrovka, i když jsem její vzhled ve fanfikci trošku pozměnila, ale poděkujme této lodičce, protože ona se stala mým hlavním zdrojem inspirace k napsání této fanfikce. 

Ještě tenkrát na dovolené jsem napsala asi 9 stran příběhu, dokud jsme se nevrátili domů. Pak začala škola, no a znáte to. Zbytek (18 stran) jsem dopsala v průběhu těchto tří dnů, kdy jsem se potřebovala odreagovat od velkého množství povinné četby a od nátlaku na svou vlastní osobu psát vysokým literárním stylem. Přiznejme si, psát celý život vysokou literaturu je poměrně náročné, tak proč se jednou za čas nepustit do brakové literatury (a fanfikce opravdu braková literatura je). Tím chci říct, že i když teď nejsem moc aktivní, tak to neznamená, že fanfikce psát nebudu. Nápadů je stále hala bala, jen některé třídím na „stojí za to napsat reálnou knihu" nebo na „dobrý námět na ffku".

Každopádně, děkuji za vaši trpělivost a na přečtenou někdy zas.

Vaše AnnieMirai