Nemohl jsem ten podělanej song dostat z hlavy. Přiváděl mě k šílenství. A to to byla jen hloupá melodie. Hloupá melodie, která se opakovala pořád a pořád dokola. Nevěděl jsem, odkud jí znám, ale už několik týdnů jsem se jí nemohl zbavit. Tolik jsem doufal, že to všechno přestane, až se přestěhujeme. Že je to prostě jen známka stresu. Jenže nepřestalo. Naopak. Možná taky proto, že stěhování se taky úplně neobejde bez stresu.

Někdo by nemusel chápat, proč mě to tak rozčilovalo, protože - všem nám občas prostě v hlavě hraje nějaká hudba. Jenže tahle hudba nehrála v mé hlavě tak potichu, jako ta ostatní. Což je celkem paradox, jelikož - zkoušeli jste na sebe někdy svým vnitřním hlasem křičet? Zesílit ho? Nebo ho naopak donutit, aby šeptal? Nejde to. Je to nemožný. Mluví pořád stejně nahlas. Tak jak zatraceně mohla jedna hloupá melodie překřičet všechno ostatní. Znemožňovala mi se na cokoliv soustředit. Vnímat to, co říkali lidi kolem.

A nejhorší na tom všem bylo, že čím víc jsme se s mamkou v Austrálii zabydlovali, tím intenzivnější to začínalo být. Občas jsem i začínal přicházet na kloub textu, ale pak se mi zase vypařil z hlavy. Vážně jsem se bál, že z toho zmagořím a odprásknu se. To by byl ten nejvtipnější náhrobek na světě. Zde leží Connor Joel Franta, kluk, kterého zabila hudba. Možná byla jako Freddie z noční můry v Elm street. Čím víc jsem na ni myslel, tím silnější byla. Jo. Definitivně mi hráblo.

Oddaloval jsem svůj první den školy tak moc, jak jen to šlo. Nedokázal jsem si představit, že jsem měl jít mezi lidi. Něco vnímat. Všichni mě budou mít za mimoně. A to jsem se na tu školu tak těšil. Konečně jsem mohl začít studovat něco, o co jsem měl zájem. Focení. Miloval jsem focení. Vlastně jsem se nemohl dočkat, až budu obklopený lidmi, co se celkově zajímají o umění. Nebyla to zrovna malá škola, takže byla alespoň malá šance, že se ztratím v davu a moje výpadky si třeba nebude nikdo pamatovat.

Své pokusy přeřvat tu otravnost hudbou ve sluchátkách jsem zavrhl už cestou autobusem, jelikož to stejně nespělo k ničemu jinému, než že bych z toho dostal migrénu. Nakonec tomu všemu nejspíš docela pomohla panika, protože jsem konečně zase začínal vnímat okolní svět. Řev všech těch lidí byl najednou tak uklidňující.

S jedním velkým hlubokým nádechem jsem vešel do obří budovy plné nových lidí. Byl téměř začátek roku, takže jsem doufal, že nebude tak těžké alespoň trochu zapadnout. Nikdy jsem s tím neměl problém. Jenže, nikdy jsem taky nemlátil hlavou o stůl jen proto, abych umlčel hlasy v mé hlavě. Hlasy. Kdyby to doprčic alespoň byly hlasy. Bylo jen štěstí, že se mi to právě teď rozhodlo dát pokoj. Třeba ani můj první den ve škole neměl být takový trapas. Znělo to fajn.

Má první hodina měla být angličtina a to znamenalo, že budu ve třídě i s lidmi z ostatních oborů, což mi vlastně docela vyhovovalo. Cestu do učebny jsem měl naučenou předem - ani ne proto, že bych byl perfekcionista, ale hlavně proto, že jsem tu už bloudil nespočetněkrát. Dohadovat se o přestupu chvilku po tom, co započal školní rok, bylo o dost větší peklo, než jsem čekal. Jako bych za ty tři týdny mohl přijít o něco zásadního.

Překvapilo mě, kolik lidí už v té obří učebně bylo. Chodil jsem všude až přehnaně včas, jelikož jsem nenáviděl nedochvilnost. A navíc. Přijít první den pozdě by asi nebyla ta nejlepší vizitka. Vyhlídl jsem si místo zhruba veprostřed místnosti, ale nakonec jsem se chtěl vyhnout tomu, že budu procházet kolem všech těch neznámých tváři a tak jsem si raději sedl na volné místo na kraji. Nepoznával jsem sám sebe. Nikdy jsem takový strach z lidí neměl. To ta melodie. Vymývala mi mozek. Jo, určitě to musela být její chyba.

Věděl jsem, že je moc brzo na to začít jásat, že nemám žádného spolusedícího, ale pořád jsem v hloubi duše doufal, že se vedle mě nikdo nevetře. Bál jsem se, že až se začne vyptávat - teda jestli vůbec - tak zase vypnu. Nejspíš není příjemné, když někomu kladete otázky a on přes vás jen kouká do neznáma a ignoruje všechno, na co se zeptáte.

Dvě minuty. Dvě proklaté minuty zbývaly do začátku hodiny a on se tam prostě musel jen tak přiřítit jako naprostá pohroma. Doslova. Knihy, které ještě před chvilkou křečovitě svíral v rukou, se rozlétly všemi směry hned, co zavrávoral a nemotorně dopadl na židli. Nejspíš už nemusím zmiňovat, že tím spolehlivě přilákal pohledy všech ostatní. Dokonalé. Vskutku. Nic lepšího jsem si nemohl přát.

„Zatraceně," zamumlal si sám pro sebe, neohrabaně se zvedl ze židle a začal sbírat všechny věci, které mu popadaly. Možná jsem neměl být idiot a pomoct mu, ale snažil jsem se hrát neviditelného. Třídou se ozýval tlumený smích a já rychle pochopil, že to nejspíš nebylo poprvé, co se mu něco takového povedlo.

„Jsi v pořádku?" Zašeptal jsem, když jsem zahlédl třpytící se slzy, které vší silou zadržoval v očích.

„Jo," vydechl, když se konečně zase posadil, „jen na mě nemluv. Prosím," zaskučel a přetáhl si rukávy přes prsty. Zajímalo mě, jestli byl nervózní proto, co se stalo nebo proto, že to bylo na denním pořádku.

„Fajn. Jak chceš," zakroutil jsem směšně hlavou a říkal si, co má vlastně za problém. Neudělal jsem mu nic, kvůli čemu by mě od sebe musel odstrkovat.

„Není to nic proti tobě. Ale rozbrečel bych se, kdybych měl teď navázat konverzaci," pokrčil rameny a pro jistotu nechal pohled zalomený do lavice. Raději už jsem zůstal zticha, což mu nejspíš udělalo radost, jelikož přestal být tak napjatý. Šuškání všude kolem nakonec umlčel až přicházející profesor. Užíval jsem si tu hodinu tak moc. Žádné přímé otázky na mojí maličkost. Nikdo si mě nevšímal. A kdyby na sebe ten podivín nepřipoutal pozornost, tak by o mně nejspíš vážně nikdo nevěděl. Začínal jsem si být víc a víc jistý, že tahle škola byla správná volba, i když mi bylo jasné, že hodiny focení rozhodně tak poklidné nebudou.

„Díky," pípl, když jsme po hodině a půl konečně dostali pár minut volna, abychom se připravili na další společnou hodinu. „Jsi tu nový?" Zvedl opatrně pohled, ale stejně se očima upíchl na další místo někam, bůh ví vlastně kam.

„Nejspíš už to tak bude. Jen. Není tu až moc lidí na to, aby sis pamatoval všechny obličeje?" Kreslil jsem si nesmyslné symboly okolo poznámek.

„To nejspíš ano," pousmál se, „ale sedíš mi na místě. A neodsedl sis. Takže to bylo víc, než jasné," poskládal knížky do sloupečku a vzal je do náruče, zvedajíc se co nejopatrněji ze židle.

„Proč bych si měl odsedat?" Nechápal jsem. To, že byl trochu nešikovný, přece nic neznamenalo. Jako by za to vůbec mohl.

„Až kvůli mně jednou budeš mít politou novou košili nebo rozkrok horkou kávou, tak to pochopíš," mrkl na mě a otočil se k odchodu.

„Počkej. Kam jdeš? Máme mít ještě hodinu," nechápal jsem. Proč jsem se najednou tak zajímal. Je to jen jeden člověk z milionu. Zítra ho ani nepoznám, až na něj narazím na chodbě.

„Matika zrovna není nic, v čem bych se vyžíval. Radši se věnuju užitečným věcem," uskočil rychle na stranu, když kolem něj prošlo pár lidí.

„A angličtina je užitečná? Jakože. Mluvit přeci umíme všichni," zasmál jsem se. Líbila se mi ta jeho plachost. Přišlo mi to, jako by to bylo naopak. Jako bych sem chodil roky a on tu byl první den. Chtěl jsem ho ochraňovat, což mi přišlo ujetý. Neznal jsem ho. Mohl to být naprostý blbec.

„To ani ne," zhoupl se na patách, „ale angličtinu učí sexy profesor," zašeptal a rychle zmizel na chodbu. Zůstal jsem sedět jako přikovaný, neschopný jakékoli reakce. Proč právě někomu, koho viděl poprvé v životě, říkal něco takového? Možná proto měl s lidmi takový problém. Rozhodně ne všichni byli k takovým věcem tolerantní. A rozhodně všichni takový by si zasloužili nakopat zadek.

Jeho útěk z matematiky jsem pochopil víc, než rychle. Nejenom, že jí učil naprosto nechutnej a neschopnej člověk, ale taky to byla neskutečná nuda. Nuda, která probudila tu spící věcičku v mé hlavě. Přiložil jsem si dlaně ke spánkům a snažil se zůstat v klidu. Nebylo to tak hlasité. Bylo to dobré. Dalo se to zvládnout. Možná kdybych mohl svou pozornost upírat jinam, bylo by to jednodušší. Nakonec jsem se chytl skupinky dříve odcházejících studentů a zmizel taky. Opřel jsem se o zeď na chodbě a snažil se v klidu dýchat, nepropadat panice. Jenže pak jsem si uvědomil, že na oběd nemám ani z daleka tolik času, kolik jsem potřeboval, protože při dělání rozvrhu jsem se až moc unáhlil. Možná prostě vyhodím tu matiku, protože v jednom ten kluk měl pravdu, byla zbytečná.

Vešel jsem do jídelny plné uspěchaných lidí a snažil se ignorovat ten fakt, že se mě ta hudba začala zase zmocňovat. Další hodina měla být focení a já začínal vážně panikařit, že to nezvládnu. Mělo nás být ve třídě kolem 25, takže bylo jasné, že se klišé představování nevyhnu.

Nevyhnul. Pochopitelně. Doufal jsem, že se alespoň vyhnu otázkám, proč vlastně nastupuju tak pozdě, ale ani to se nestalo. Co je to sakra zajímalo. Měl jsem sto chutí jim všem říct, že se mi prostě nechtělo, ale pak jsem jen použil otřepanou pohádku o tom, jak se naši rozvedli a mamka pak potřebovala zmizet co nejdál od toho hnusnýho parchanta, co si hrdě říkal táta. Stejně to nikoho nezajímalo, ale přišlo mi, že mi dost lidí v duchu děkovalo za to, že jsem zabil alespoň kousek hodiny. Nechápal jsem proč, protože to vážně nebylo tak hrozný. Dostali jsme téma a pak si nás profesorka nevšímala, což bylo přesně něco, co jsem potřeboval.

Focení byla naštěstí moje poslední hodina. Tedy hodina, co měla vlastně tři hodiny, ale vzhledem k tomu, že po mě nikdo nechtěl nic nějak náročného, mi to ani nijak nevadilo. Několika rychlými kroky jsem se dostal pryč ze školy a snažil se trpělivě čekat na autobus. Měl jsem pocit, že mi praskne hlava. Potřeboval jsem domů. Do postele. Spát. Dělat že neexistuju. Dělat, že ta melodie neexistuje. Být normální. Alespoň na chvíli. Byl jsem tak neskutečně rád, že jsme bydleli jen pár minut od školy. Musel jsem mít naprosto nepřítomný výraz a začínal jsem se bát, že si toho nikdo všimne. Kdyby to bylo přijatelné, začal bych si vzteky rvát vlasy z hlavy.

Domů jsem naštěstí dorazil dřív než mamka. Což pro mě znamenalo jediné. Najíst se, vzít si prášek na spaní, kterých jsem slíbil, že se ani nedotknu a jít spát. Klid bylo to jediné, co jsem teď potřeboval. Zaházel jsem svou hlavu několika polštáři, aniž bych se předtím obtěžoval převlíkat do pyžama nebo vůbec cokoliv dělat. Tak moc jsem chtěl, aby už to ustalo. Abych padl do říše bezesného spánku a nekonečného klidu. Přišlo mi, že to trvalo déle, než obvykle.

„Connore," zatřásla mým tělem mamka. Jestli se tomu vůbec dalo říkat třesení. Spíš s ním házela na všechny strany.

I wanna sleep next to you

But that's all I wanna do right now

Ta slova proletěla mou hlavou jako ostrý střep a pak se zase rychle vypařila. Snažil jsem se na ně vzpomenout, ale nešlo to. Jako když později ve dne vzpomínáte na to, co se vám vlastně zdálo.

„Co je?" Zamručel jsem nepříjemně a přirazil si polštář víc hlavě.

„Škola. Co jiného," odházela ze mě všechny polštáře a starostlivě se na mě podívala. Překvapeně jsem zamrkal. Jak škola. Vždyť jsem odtamtud sotva přišel. „Zase sis vzal ty prášky, že ano?" Sedla si vedle mě na postel.

„Ne," dostal jsem ze sebe rychle, „jen to bylo... Vyčerpávající," trvalo mi chvilku, než jsem dokázal najít to správné slovo.

„Alespoň mi nelži," usmála se sladce, „pořád ta stejná písnička?"

„Jo," vydechl jsem unaveně a snažil se vyhrabat z postele.

„Můžu ti zkusit najít pomoc. Třeba. Třeba by stačilo si o tom jen s někým popovídat," nespouštěla ze mě svůj starostlivý pohled.

„Nejsem magor, nepotřebuju psychiatra. Neměl jsem ti o tom vůbec říkat," vstal jsem naštvaně z postele, vyměnil si triko, aby se neřeklo, prolítl koupelnou a pro jistotu vyrazil na cestu. Měl jsem dost času, takže jsem se ještě cestou stavil pro kafe. Potřeboval jsem ho víc, než kdy jindy. Potřeboval jsem hodně kofeinu. Naivně jsem doufal, že mě to jedno kafe nakopne, i když to nebylo moc pravděpodobné.

Tentokrát se mi nepovedlo tu melodii setřást, ani když jsem vešel do školy. Vlastně jsem v to už ani nijak nedoufal. Dnešek měl začínat matikou a já si až teď uvědomil, že jsem se rozhodil na ní nechodit. Zbývaly mi skoro celé dvě hodiny času. Tolik volných minut sám se sebou. Jen já a ta hloupá, otravná věc. Coural jsem se poloprázdnými chodbami a přemýšlel nad tím, kam zapadnout. Nakonec jsem skončil v knihovně, čehož jsem využil a alespoň si půjčil nějaké knihy na povinnou četbu. Což mi připomínalo, že další hodina bude angličtina. Těšil jsem se na ní. Doufal jsem, že zase uvidím toho kluka a taky, že k tomu bude zase stačit jen to, že si sednu na stejné místo.

Stejně jako včera se přiřítil na poslední chvíli a já raději chytl kelímek s kávou, který jsem si koupil cestou na hodinu do rukou, jelikož jsem nechtěl, aby skončila někde na mně, jak včera varoval.

„Proč si prostě nesedneš jinam," zakroutil hlavu a zadýchaně se posadil.

„Proč prostě jednou nepřijdeš včas, aby sis mohl vybrat jiné místo?" Zasmál jsem se a položil kelímek zpátky na lavici.

„Mám vybrané místo. Sedíš mi na něm. Je tu dost volného místa, takže. Můžeš si sednout kamkoli."

Pozoroval jsem ho, jak nervózně těká očima po učebně a nejspíš mi hledá nové místo a až v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi to zase dalo pokoj. Možná to bylo vší tou pozorností, kterou jsem mu musel věnovat. Bylo toho na něm tolik zajímavého. Tou roztomilou nešikovností to začínalo a končilo to někde u jeho vyplašených, studánkových očí. V duchu jsem nad sebou protočil oči a říkal si, jak je stupidní něco takového říkat o někom, koho vidím sotva druhý den.

„Proč si mi to včera řekl," vypadlo ze mě najednou, jelikož jsem si uvědomil, že jsem ho právě přestal vnímat.

„Huh?" Věnoval mi rychlý pohled, který zase rychle sklopil k zemi.

„Že jsi gay," usrkl jsem z horké kávy a nepřestával ho hypnotizovat očima. Myslím, že ho to dost znervózňovalo.

„Nevím, jak si přišel na to, že jsem gay," usmál se rozpačitě, „mohl bych být klidně bi nebo tak něco. Mimochodem, o pár víc míst vzadu je spoustu volných míst, takže se klidně můžeš přesunout."

„Nebo tak něco. Jistě. Mohl bys být, ale nejsi, že? A mimochodem, mě se líbí taky. Je odsud tak akorát výhled," mrkl jsem na něj a dál ho umlčel pohybem ruky. Překvapilo mě, že vážně zůstal zticha. Alespoň na chvíli

„Jestli tady zůstaneš sedět, přijdeš o všechny kamarády, co sis tady mohl vytvořit," zašeptal ještě rychle, když přišel ho učebny učitel. Věděl, že dál už mluvit nebudu a skvěle využil situace. Užíval jsem si tu dokonalou chvíli klidu. Možná to bylo jím. Třeba prostě nějak dokázal umlčet ten nesmysl v mé hlavě. Což byla pochopitelně blbost, ale bylo hezké si to myslet.

„Jak se vlastně jmenuješ?" Sledoval jsem ho, jak se snaží pobrat všechny jeho knížky. Neodpověděl mi. Prostě se sebral a zmizel.

„Proč tě ten teplej buzerant zajímá?" Ozval se za mnou pisklavý holčičí hlas.

„Znáš jeho jméno?" Upřel jsem na ní pohled a snažil se ignorovat to, co právě řekla, jelikož jsem měl pocit, že bych jí jinak jednu vrazil. Koho zajímalo, že to byla holka.

„Všichni znají jeho jméno. Je to místní pošuk," usmála se a mírně se předklonila.

„Jo, to se tak šikanovaným lidem stává," probodával jsem jí pohledem tak dlouho, až jí to očividně začalo být nepříjemné. A pak to zase všechno začalo. „Tak řekneš mi to jméno?" Vyštěkl jsem dřív, než se mi ta melodie stihla pořádně rozeznít v hlavě, jelikož jsem tušil, že pak už jí vnímat nebudu.

„Troye. Troy s e. Jako by nebyl už tak dost divnej, musí na sebe upozorňovat i tím pošahaným jménem," pohodila si koketně s vlasy.

„Určitě si ho totiž vybíral sám," protočil jsem oči a posbíral všechny svoje věci, „a mimochodem, měla by sis koupit větší podprsenku. Bradavky by myslím vykukovat neměly," mrkl jsem na ní a s úšklebkem sledoval, jak postupně rudne. Pak jsem se jen s mírným úsměvem odebral ven ze třídy. Byl čas oběda, ale jídlo by to poslední, na co jsem měl náladu. Začínalo to všechno být tak nechutně silné a já jen pozoroval, jak kolem mě proudí davy lidí, aniž bych slyšel jakýkoliv zvuky, který vydávaly. Na nějakou dobu jsem zavřel oči a snažil se napočítat do deseti. Myslím, že to byla věc, která se šíleným lidem doporučovala. Nikdy jsem nechápal, proč měli dělat něco tak triviálního. Až teď. Až teď, když jsem nebyl schopný překřičet svoje vnitřní já.

But that's all I wanna do right now

And I wanna come home to you

Prolítlo mi hlavou a já se za ní s bolestivým zakňučením chytl. Nespokojeně jsem otevřel oči a uviděl toho kluka, jak míří ke skříňkám.

„Takže Troye, hm?" Položil jsem svou ruku těsně vedle jeho hlavy, počkal, až se otočí a pak ho uvěznil tou druhou tak, aby nemohl utéct. Nechápavě jsem zaklepal hlavou, když zase všechno odeznělo. Co když to vážně byla jeho přítomnost, co mi pomáhala být zase sám sebou. Ujetost. Jen jsem si to namlouval, aby mi nebylo tak hloupé, jak moc udělanej jsem do něj byl.

„Už ti někdo řekl, že jsi neskutečně otravný?" Natiskl se panicky zády na skřínku, aby si ode mě udržel co největší vzdálenost.

„Jo. S tím dokážu žít. Nech mi ti dělat společnost. Nebudou si na tebe dovolovat, když nebudeš sám," položil jsem ruce zpátky podél svého těla, ale stále stál dost blízko u něj.

„Moc nechápu, proč tohle děláš," přeměřoval si mě pohledem.

„Prostě řekněme, že mám úchylku na nemotorný lidi?" Usmál jsem se na něj.

„To nedává smysl. Ale jak chceš. Stejně tě to brzo přejde. Co máš teď za hodinu?" Otočil se ke mně zády a naházel většinu učebnic do skříňky.

„Focení," prohodil jsem a tak nějak mě mrzelo, že si zase každý budeme muset jít po svým.

„Oh, jaká to škoda, že studuješ něco jiného, než já," ušklíbl se, „tak zítra ráno tedy," protáhl se opatrně kolem mé maličkosti a chystal se odejít.

„A co studuješ?" Vychrlil jsem rychle.

„Jsem si jistý, že na to přijdeš sám, zase tolik možností tu není," pokrčil vesele rameny.

„Počkej ještě," chytl jsem ho za zápěstí a zase ho rychle pustil, když jsem si uvědomil, jak ujetý to bylo.

„Co zas?" Vydechl naštvaně.

„Jsem Connor, kdyby tě to zajímalo," pokusil jsem se o úsměv. Připadal jsem si tak trapně.

„Nezajímá," pronesl chladně, „neříkám lidem jmény," otočil se a zmizel v davu. Stál jsem tam jak blb a koukal, jak se jeho hubená postava ztrácí v davu. Rozešel jsem se opačným směrem a jen tak tak přišel na svou hodinu včas. K mému štěstí neprobíhala o nic složitěji, než včera. S nezájmem jsem mačkal spoušť fotoaparátu a těšil se, až budu moct vypadnout domů.

Tentokrát jsem neměl takové štěstí, jako včera, jelikož si mamka dala až moc velký pozor, aby se dostala domů dřív, než já. Nespokojeně jsem zamručel, odešel do svého pokoje a rozhodl se najít toho kluka. Kolik lidí se asi může jmenovat Troye. Hádal jsem, že moc ne. A měl jsem pravdu, našel jsem ho hned napoprvé. Na profilovce měl sebe, jak sedí za klavírem. Odeslal jsem mu žádost o přátelství a čekal.

I wanna sleep next to you

But that's all I wanna do right now

And I wanna come home to you

But home is just a room full of my safest sounds

Bylo to poprvé, co jsem si ta slova spolu s melodií zpíval. Využil jsem toho, že si je dokážu nějakou dobu udržet v hlavě a zadal je do googlu. Žádné výsledky. Proč. Proč zatraceně. Musela existovat. Zněla tak. Opravdově. Zasmál jsem se nad svou vlastní hloupostí a zatočil se spolu židlí.

Jen hraješ nebo i zpíváš? Napsal jsem hned, jak přijal žádost.

Vážně jsi otravný.

Vadí ti to?

Nevím. Možná. A obojí.

Pojď ven. Napsal jsem rychle a zpětně toho zalitoval. Co si o mě asi tak bude myslet.

Co tam?

Já nevím. Můžeme se projít nebo tak něco. Probrat ten projekt na anglinu.

Nemám rád chození. A už ho mám hotový.

Dostali jsme ho včera, jaks to mohl stihnout?!

Normálně.

Fajn. Tak nemusíme chodit. Sedneme si a budeme mlčet. Lepší?

Lepší. Tak za půl hodiny u tý sochy lamy v parku. Víš kde to je?

Vím, kde je park. Najít lamu snad nebude tak těžký.

Fajn. Tak zatím.

Popravdě mě docela překvapilo, že to přijal. Nejspíš vážně neměl žádné kamarády. Rychle jsem ještě zkontroloval cestu do parku, houknul na mamku, že jdu pryč a zmizel dřív, než se stihla na něco zeptat. Cestou mě zase začalo zužovat to okolní ticho a řev v mé hlavě.

And I wanna come home to you

But home is just a room full of my safest sounds

Cause you know that I can't trust myself with my 3AM shadow

Svíral jsem zlostně ruce v pěst a zarýval si nehty do kůže. Nakonec jsem tam byl o několik minut dřív a tak jsem vyskočil na sochu lamy a rozhodl se na něj v klidu počkat. Třeba se ani neukáže. Nepřekvapovalo by mě to.

„Neměl bys na ní lézt," pronesl s nezájmem a posadil se na lavičku naproti. Měl na sobě úzké černé dříny, koženou bundu a vypadal zatraceně dokonale.

„Hádám, že jí to nevadí," zasmál jsem se a nespouštěl z něj oči. Nervózně se ošil pod mým pohledem a pak se pro jistotu zase zahleděl do neznáma.

„Proč mě nenecháš na pokoji?" Přitáhl si nohy k tělu a opřel si bradu o koleno.

„Jestli ti moje přítomnost vážně tak vadí, stačilo říct," seskočil jsem dolů a sedl si vedle něj na rozviklanou lavičku.

„Ne," zakroutil hlavou, „o to nejde. Jsi asi fajn. Jen to nechápu. Jediné co by dávalo smysl, by bylo to, že patříš k nim a chystáte další kolo," nadechl se zhluboka, načež mu začaly vlhnout oči.

„Nepatřím k nikomu. Jediný, s kým jsem ve škole mluvil, si byl ty a ta holka, co mi řekla tvoje jméno," vytáhl jsem z kapsy vibrující telefon a zase ho vrátil zpátky. Mamka chvilku počká.

„Která holka?" Otřel si rychle rukávem oči.

„Ta blondýna, co sedí na anglině za náma," snažil jsem se ignorovat otravné vibrace.

„Angie je kráva," prohodil monotónně.

„Jo," zasmál jsem se, „to je. Co jsi myslel tím dalším kolem?" Došla mi trpělivost a vypl telefon na dobro.

„Nedělej, že o tom nevíš. Mluvil jsi s Anglie, takže musíš vědět," odkašlal si, když ho zradil hlas.

„Říkala jen, že jsi na kluky. Teda, neřekla to tímhle výrazem, ale výsledek byl stejný. Jenže to už jsem věděl od tebe, takže pořád nechápu problém?"

„Problém je, že to prostě probíhá úplně stejně," rozhodil bezmocně rukama.

„Co probíhá úplně stejně?" Nakrčil jsem obočí.

„Tohle. Krásnej kluk, co si mě prostě jen tak z ničeho nic začne všímat. Chová se mile. Neubližuje mi, jako ostatní. Rozumíme si. A po tom, co mě dostane do postele rozvěsí po celé škole moje nahý fotky," odvyprávěl to, jako by to vlastně byla naprosto běžná věc. Jen jsem na něj nevěřícně koukal. „Počkej," zamrkal, „ty jsi o tom fakt nevěděl?" Zasmál se.

„Ne," vydechl jsem a snažil si to všechno urovnat v hlavě, „proč si nezměnil školu po tom, co se to stalo?" Nechápal jsem.

„Protože prostě miluju, když můžu zpívat a chci v tom bejt dobrej," pokrčil roztomile rameny. Moje brada pomalu, ale jistě padala dolů. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by si tam moc stál za svým.

„Počkej. Ale vždyť jsi se mnou ve třídě. Takže jsi v prváku. A škola začala teprve před třemi týdny,"

„Jo. Jo. Já vím. Ale lidi jako já se z takových věcí většinou tak trochu zhroutí, takže jsem byl pár měsíců někde, kde se ze mě zase snažili udělat někoho normálního," skočil mi do řeči. Trochu zněl, jako by celou tuhle konverzaci chtěl mít za sebou.

„Asi už chápu, proč jsi nechtěl mluvit," uchechtl jsem se hloupě.

„A já pořád nechápu, proč se se mnou bavíš, takže celý tohle setkání bylo bezvýznamný." Obejmul si nohy a dál zíral do dálky.

„Myslím, že kdybych ti to řekl, tak máš zase za magora ty mě," zadíval jsem se na stejné místo, jako on a užíval si ten neskutečný klid v mé hlavě. Jak to zatraceně dokázal. Nechápal jsem to.

„Aspoň bychom si byli rovni," viděl jsem periferně, jak se na mě lehce usmál. Potěšilo mě to, ale nijak jsem na to nereagoval.

„Třeba časem," vstal jsem z lavičky, jelikož se v mém těle začal probouzet všechen ten kofein, co jsem do sebe dnes dostal.

„To trochu není fér, nemyslíš?" Pípl, aniž by se pohnul. Vypadal, že nemá žádný zájem.

„Neřekl jsi mi ani své jméno, takže bych řekl, že je. Takže zítra. Zkus přijít včas," vytáhnul jsem znovu mobil a chystal se napsat mamce, že už jsem na cestě.

„Vždycky chodím včas. To jen ty chodíš moc brzo," ušklíbl se a zmizel pryč.

I wanna hold hands with you

But that's all I wanna do right now

And I wanna get close to you

Cause your hands and lips still know their way around

And I know I like to draw at night; it starts to get surreal

But the less time that I spend with you, the less you need to heal

Peklo! Zatracené peklo. Měl jsem chuť rozběhnout se za ním, ale nejspíš by ho to jen zbytečně vyděsilo. A pravdu jsem mu říct nemohl, jelikož jsem tomu nevěřil ani já sám.

Od té doby, co jsme spolu byli v parku, se přestal bránit tomu, že jsem prostě vyhledával jeho přítomnost. Vypadalo to, že nad tím i přestal přemýšlet a prostě se s tím smířil. Trávili jsme společně víc času, než bylo potřeba. Dokonce i mimo školu. Nemuseli jsme mluvit. Bylo nám fajn. Po nějaké době se přestal držet zpátky a začal být sám sebou, což bylo prostě vtipné. Nebyl den, kdyby něco nerozbil, nerozlil nebo by mu něco neupadlo na zem. Kolikrát to byl i on sám. Začal jsem mu říkat Padající trupečka, což ho rozčilovalo.

Předměty bez něj jsem se snažil přežít tak, že jsme si alespoň psali, ale ani tak jsem nedokázal svou hlavu udržet potichu. Trochu jsem se bál, co budu dělat, až na sebe jednoho dne chytneme ponorku, protože - jednou to prostě muselo přijít. Byli jsme spolu až moc.

Pořád jsem mu o tom neřekl. Věděl jsem, že by se mi ulevilo, kdyby ano, ale nedokázal jsem to. Myslel by si, že jsem blázen. Alespoň já jsem věřil tomu, že by to tak bylo, i když on zrovna nepatřil mezi lidi, co by někoho odsuzovali.

Po pár týdnech jsem se dozvěděl, že žije jen s nahluchlým dědou, jelikož jeho táta se na něj vykašlal, ještě když byl škvrně a mamka to zabalila před pár lety na rakovinu. Bylo mi ho líto, ale on tvrdil, že je to v pohodě. Nevěřil jsem mu to, protože kdybychom se nemuseli začít chodit schovávat domů před zimou, tak by mi to nejspíš ani nikdy neřekl.

Moje mamka přijala ten fakt, že většinu svého času trávím s druhým klukem až přehnaně dobře a já to svedl jen na to, že si nejspíš myslí, že jsem přestal magořit. Což byla částečně pravda. Byl jsem pohodě, pokud jsem byl s ním.

Postupem času jsem začínal umírat touhou mít s ním něco víc, než jen přátelství. Nemyslel jsem si, že zrovna on by se tomu nějak bránil. Několikrát jsem ho přistihl, jak na mě nepřítomně kouká. Jenže já se až moc bál, že by se tím akorát všechno zkazilo a byl jsem až moc podělaný z toho, že když ho přestanu vídat, tak se to všechno zase zhorší. Přišel jsem si jako neskutečný sobec. Záleželo mi na něm, nešlo jen o to, že má hlava byla v jeho přítomnosti zticha. Jenže kdyby se to nezačalo dít, tak jsem si ho nejspíš ani nezačal tolik všímat. Nenáviděl jsem tenhle fakt víc než cokoli jiného.

Byl jsem na cestě k němu a ve zmrzlých rukou jsem držel dvě krabičky s čínou. Nošení jídla k tomu, u koho se zrovna mělo zůstávat, se stalo zvykem poměrně rychle. Nebylo to poprvé, co jsem u něj měl přespávat, ale byl jsem stejně napjatý, jako vždycky. Pořád jsem se bál, že to nevydržím a vyjedu po něm. Nebo on po mně. To už bylo vlastně jedno.

So if you don't mind, I'll walk that line

Stuck on the bridge between us

Gray areas and expectations

But I'm not one if we're honest, yeah

But I wanna sleep next to you

And I wanna come home to you

I wanna hold hands with you

I wanna be close to you

Sehnul jsem se pro klíč v květináči a odemkl si dveře. Většinou býval zalezlý u sebe v pokoji a vždycky mu moc trvalo, než se dostal ke dveřím a já pak nadával a tak mi radši schoval klíč, aby mi nemusel chodit odemykat. Ten jeho odpor vůči okolnímu světu mi pořád přišel svým způsobem hezký. Nebyl plný nenávisti nebo tak. Prostě se jen vyhýbal věcem, které ho znervózňovali.

„Vylezl jsi vůbec za celý den z postele?" Zasmál jsem se a položil krabičky na stolek, zatímco jsem si sundával všechny teď už zbytečné vrstvy oblečení.

„Ne," vstal z postele a nemotorně vrazil do poličky, „nebylo to potřeba," usmál se, vzal si jednu z krabiček a zase zalezl do postele.

„Nemohl by ses aspoň najíst někde mimo peřiny," protočil jsem oči a sedl si na točící židli.

„Ty v nich spát nebudeš, tak tě to nemusí trápit," snažil se nabrat nudle čínskými hůlkami. Miloval jsem ho u toho pozorovat. Nejedl s nimi tak, jako všichni ostatní a odmítal se to učit. Měl svůj vlastní způsob jak rozházet jídlo téměř po celém pokoji.

„Nesměj se mi," zamumlal s plnou pusou a lehce zrudl.

„Neříkej, že zrovna tohle tě donutilo se červenat," odložil jsem svojí poloprázdnou krabičku na stůl a trpělivě čekal, až dojí i on, abychom si mohli jít pustit film. Vždycky je vybíral on, protože měl o dost lepší vkus. A taky díky jeho věčné zalezlosti doma jich jistě viděl víc.

Posbíral rukama všechno, co mu popadalo do peřin a vrátil to zpátky do krabičky.

„Nechutný," poznamenal jsem a zalezl si na druhý konec postele.

„Nojo. Nezblázni se," prohodil uraženě a rozešel se motavým krokem k televizi. Přehraboval se snad milionem cédéček a lehce si broukal. Nic nenormálního, zpíval rád. Zpíval často. Zpíval dobře. Zvykl jsem si na to docela rychle.

Přesouval prstem cédéčka na stranu a potichu si prozpěvoval.

„Nemohl by sis zpívat něco jinýho? Tahle písnička už je otravná," zamručel jsem nepříjemně.

„Jak to myslíš?" Otočil se na mě s nechápavým pohledem v očích.

„Hraje mi v hlavě už asi půl roku a nemůžu se jí zbavit," přitáhl jsem si k sobě polštář a podepřel si s ním hlavu.

„Hloupá výmluva. Nemusíš se tvářit, že máš moje písničky rád a pak se vymlouvat na něco takového. Nemůžeš jí znát. Teda. Možná jsem si jí párkrát zpíval, proto jí máš v hlavě," otočil se zase s nezájmem k cédéčkům.

„Počkej. Počkej," vydechl jsem rychle, „chceš mi říct, že to, co sis teď zpíval je jedna z těch věcí, co si napsal?"

„Jo, proč?" Pokrčil rameny, jako by se nic nedělo. Seděl jsem tam a snažil se uklidnit. Byl to nesmysl. Vždyť. Začalo to celé ještě dřív, než jsem se sem nastěhoval. Dřív, než jsem ho poznal. A zpívat si přede mnou začal sotva pár týdnů zpátky.

„Jsi v pořádku člověku, co nikdy nepadá?" Sedl si s vážným pohledem na postel kousek ode mě.

„Asi jsem se zbláznil," protřel jsem si unaveně kořen nosu.

„Já bych to zase tak nedramatizoval. Prostě si mě slyšel zpívat a utkvěla ti v hlavě. Na tom zase není nic tak hrozného ne?" Zkoumal mě pohledem.

„Ne. Ty to nechápeš. Znám všechna ta slova. Nevymýšlím si. Začalo to všechno, když to u nás doma začalo bejt šílený. Nejdřív mi v hlavě hrála jen melodie, ale pak, když sme se přestěhovali, se občas začaly ozývat i slova a já se vždycky bál, že se z toho zblázním, protože to bylo až nechutně intenzivní," vjel jsem si nervózně rukou do vlasů, „jenže. Jak jsem si sakra mohl v hlavě zpívat písničku, která vlastně neexistuje?" Praštil jsem hlavou o zeď za mnou.

Jen na mě nechápavě koukal.

„Já," zakoktal, „ne že bych ti nevěřil nebo si myslel, že lžeš. Ale uvědomuješ si, jak nesmyslně to celý zní, žejo?" Snažil se na mě udržet svůj pohled.

„Podej mi papír a tužku, prosím," usmál jsem se na něj lehce.

„Proč?" Nechápal, ale udělal tak, jak jsem chtěl.

„Protože neumím zpívat," věnoval jsem mu rychlý pohled a začal psát na papír slova tak, jak mi vždycky zněly v hlavě. Bylo těžké si je pořádně vybavit teď, když byl těsně vedle mě, ale nakonec se mi to plus mínus podařilo.

„Zpívej," pobídl jsem ho, když jsem byl hotový. Nějakou chvíli si jen nervózně hrál s prsty, ale pak začal. Kontroloval jsem každé slovo. Sedělo to. Po pár větách jsem mu podal papír, aby se přesvědčil sám.

Několik dlouhých minut na ten text jen zíral. Měl jsem pocit, že ani nemrká. Jenže pak se mu na rtech začal objevovat úsměv. Úsměv, který postupně přešel do smíchu.

„Tobě to přijde vtipný? Protože, mě to teda přijde dost na hlavu. Vždycky jsem si myslel, že jsem magor. A teď je to jistý, protože, tohle se přece nemůže dít," snažil jsem se nezačít panikařit.

„Nepřijde mi to vtipný," zakuckal se smíchy, „jenom. A teď, kdo z nás dvou je tu blázen," uklidnil svůj smích a nahnal nový vzduch do plic, „měli jsme skvělý vztah. Já a máma. Byla jediná, kdo mě chápal a utěšoval, když se mi všichni smáli. Protože, nejspíš ti došlo, že tahle škola není jediná, na který mě šikanovali. A tenkrát, když už to s ní bylo zlý a moc nemluvila, tak chtěla, abych zpíval. Prý jí to uklidňovalo. A pak řekla, že se nemusím bát. Že mi moje hudba zase přivede někoho, kdo na mě bude dávat pozor."

----

Trrrrrm. Tadam...

Brambora se rozhodla napsat krátnou jednodílovku. 5709 slov. No. S tou krátkostí mi to uplně nevyšlo....

Nevím vlastně, jak mě tohle napadlo, asi mě ta písnička sebrala víc, než měla a přišla mi, že se do tohohle nápadu prostě skvěle hodí - protože, ten text je tak dokonalej ^^

Každopádně, kdyby náhodou někoho nadchnul ten nápad a chtěl z toho udělat víc, než uspěchanou jednodílovku, tak budu ráda. Původně jsem z toho chtěla udělat kratší vícedílovku, ale mám toho teď rozepsanýho až moc a nechtěla jsem se pouštět do dalšího nedokončený věci.

Dejte vědět, co si o tom myslíte ^^

N.