Celý můj život směřoval k tomuto okamžiku. Tomuto jedinému cíli. Tomuto bodu zlomu.

,,Krmení prasat, epizoda 194,'' zašeptala jsem si pro sebe při vchodu do jídelny a zaslechla tichý smích dvou prvaček, co seděly u nejbližšího stolu. Ano, i po sto devadesáti čtyřech dnech zdejšího studentského drilu jsem stále vtipná.

Neprodleně jsem vklouzla do řady na večeři, která byla v levé části jídelny oddělena kovovým zábradlím od zbytku jídelny. Bylo tam proto, aby ti, co čekají na oběd, nezavazeli těm, co sedí u stolů. Ale řekněme si to upřímně, v jídelně stejně vládl chaos.

Řada odsýpala rychle a tak jsem brzy třímala v ruce příbor a obezřetně sledovala, jak jedna ze dvou kuchařek, kydá na talíř něco, co zdánlivě připomínalo kaši. ,,Copak to je dneska, Agnes?'' nervózně jsem se usmála a opřela se o výdejové okénko. ,,Je to jídlo, netykej mi a nezdržuj frontu,'' pronesla podrážděně kuchařka a posunula talíř blíž ke mně. Radši jsem si to přebrala a opustila prostor za zábradlím.

Teď přijde ta pravá výzva. Najít moje přátele v tomhle shluku brebentících studentů. Vypla jsem se na špičky a připadala si jako periskop. Konečně jsem v davu zahlédla Beth a Jakea. Ti dva byli spřízněné duše. A nemyslím to nějak nadneseně nebo básnicky. V našem světě funguje jakýsi druh prastaré magie, který určuje perfektní páry. Takže ať jste kdokoliv, někde na světě je vaše láska života. A když ji najdete, tak to prostě poznáte. Při vašem prvním doteku zažijete nepopsatelný pocit štěstí, jistoty a okouzlení. Alespoň tak to popisují ti, co už si svoji drahou polovičku našli. Narozdíl ode mně.

Vydala jsem se k jejich stolu. Zrovna spolu cosi nadšeně řešili. Beth byla bruneta a jedna z prvních lidí, co jsem tu poznala. Většinou nosila své objemné vlasy tak, že si z vrchní vrstvy udělala drdol a zbytek nechala volně splývat k jejím ramenům. Momentálně na sobě měla černé tílko s ramínky překříženými mezi klíčními kostmi a na zádech. Byl to její oblíbený styl. A k tomu si vzala riflové potrhané kraťasy. Popravdě, kdo teď neměl kraťasy, tak se pekl. Kvůli její postavě se za ní kluci otáčeli, dokud nepoznala Jakea. Za mnou se mimochodem lidi otáčí jenom, když zakopnu a rozplácnu se na chodbě.

A Jake. Černovlásek s dobrým srdcem a krásnou tváří. Momentálně na něm viselo bílé triko. A měl taky své oblíbené volné, plátěné khaki třičtvrťáky. I když on říkal, že jsou zelený. Furt je to typický barvoslepý kluk. I on měl spoustu ctitelů a ctitelek, než potkal Beth. Tady se prostě ze spřízněných duší drží respekt. Nikdo ve zdejší soukromé škole nezkusí ani pomyslet na to, že by je oddělil.

Abych přestala v duchu popisovat mé kamarády, musel mě přerušit zvuk hlasitého pádu z míst, kde je řada na oběd. Ach jo. Nevěřila jsem, že po sto devadesáti čtyřech dnech tohoto školního roku to ještě někdo zkusí. Ve zkratce. Kdo si chtěl sednout na zábradlí a jíst tam jako největší frajer, tak musel počítat s tím, že ho od tama někdo shodí. A kdy jiný to mohl být, než Russel. Je z nejstaršího ročníku a tohle je hlavně jeho zábava. Možná spíše povinnost. Zrovna svoje malé vítězství slavil s kamarády. Zavadil o mě pohledem a já mu s úsměvem ukázala palec nahoru. Jsme prostě fajnový kolektiv.

Radši jsem se rychle dobelhala ke stolu mých kamarádů. Chtěla jsem na ně zapůsobit svým vtipem, který se dnes už uplatnil a tak jsem nadšeně pronesla ,,Krmení prasat, epizoda 194,'' a sedla si na lavičku naproti těm zamilovaným.

,,Za A) Ahoj Tali a za B) Tenhle vtip opakuješ každý den, jen s jiným číslem a už asi půl roku to není vtipný,'' pronesla Beth a znuděně se na mě podívala. Jake jen kývl na souhlas a snědl lžíci kaše. Je to takový statečný chlapec. Sníst něco, co vypadá jak kaše a má to být kaše, je čin hodný princů z pohádek. Jen si představte, že by nějaký princ přišel vysvobodit princeznu ze zlého zakletí, ale aby ho zrušil, tak by musel sníst celou večeři ze školní jídelny. To by se nejednomu drakobijci roztřášla kolena.

,,No... na tom něco bude,'' nervózně jsem se usmála a zlehka namočila špičku lžíce do kaše a olízla ji. Tak tohle bylo hodně divný. Ono to chutnalo jako kaše. ,,Lidi, konec světa nastal. Ve školní jídelně je na večeři něco, co vypadá a chutná, tak jak má. Všichni zemřeme v příšerných bolestech,'' dala jsem si ruku na srdce, zatvářila se vyděšeně a pak s tváří plnou bolesti jsem padla hlavou na stůl vedle talíře z kaší. Beth vyprskla smíchy, protože jsem si přitom půlku mých nadýchaných tmavě hnědých vlasů namočila do onoho talíře a Jake asi málem spolkl lžičku. Rychle jsem se zvedla do sedu a podívala se na kašovitou spoušť ve vlasech. ,,Do háje,'' zaklela jsem a pokusila se dostat alespoň trochu toho hnusu pryč. Moc to nešlo. Dneska si budu muset umýt hlavu. Super. Hlavně, že jsem si ji umývala včera, že? Navíc do té doby to ještě zaschne a mé, už tak dost tuhé, vlasy budou jako kámen. SUPER.

,,To si celá ty, Tali,'' snažila se Beth znovu popadnout dech po výbuchu smíchu. V tom teda měla pravdu. Mé druhé jméno by mělo být Zákon Schválnosti. Sedělo by to.

,,Teda čekal jsem, že do toho talíře padneš i obličejem. Zklamala jsi mě,'' pronesl Jake poté, co se přestal dávit lžící.

,,Haha. Moc vtipné,'' protočila jsem očima. V tu chvíli se vedle mě posadila naše další kamarádka. Efa. Na krátko ostříhané tmavě brunet vlasy se jí střapatily do všech směrů. Na nose jí balancovaly hranaté brýle s temnými obroučkami. Na sobě nosila jako klasicky svetr -i když venku byly třicítky- a kraťasy -alespoň, že tak.

Krátce si pohledem přeměřila mé vlasy a pak pronesla: ,,Tali zase dělá hovadiny?'' Načež jí Beth a Jake odpověděli kýváním. Efa si spravila brýle na nose a pustila se do jídla s pocitem, že jako vždy měla pravdu. Byla to taková ta typická knihomolka a realistka. Ale měla dobré srdce a otevřenou mysl.

Jake ''nenápadně'' šťouchl do Beth a ta jako na povel spustila: ,,Hele, když už jste tu obě, tak... jsme vám chtěli někoho představit.'' Potom si nervózně odhrnula pramen vlasů za ucho a trochu se zahihňala. Efa nadzvedla jedno obočí v očekavání a já se rozhlédla kolem sebe. Řekla bych, že tu znám snad všechny. Tato internátní soukromá škola byla malá a tudíž se nové tváře většinou rychle zapamatovaly. Zahleděla jsem se tedy na ty dvě hrdličky s otázkou v očích.

Ti dva na sebe kývli, zhluboka se nadechli, chytili se za ruce a zavřeli oči. Před nimi se objevila čirá energie. Pulzovala, zvětšovala se a nabírala tvar. Tvar vlka a křídly. A tato energie se během chvíle změnila v hmotu. Před námi na stole sedělo toto stvoření a hledělo na mě a Efu s očekávaním v očích.

Než jsem stihla cokoliv říct, tak mě předběhla Efa: ,,TO NENE! VY JSTE VYVOLALI ZTĚLESNĚNÍ?! TAK TO JE FAKT HUSTÝ! JEŠTĚ JSEM ŽÁDNÉ NEVIDĚLA. JAKOŽE NAŽIVO. TOTO JE TOTÁLNÍ ÚLET!'' O této stránce této knihomolky jsem se jaksi zapomněla zmínit. Je hodně nadšená ohledně nových věcí.

Taky jsem nikdy neviděla žádné Ztělesnění. Byla to stvoření tvořená čistě energií spřízněných duší. Tato míšená zvířata pak znánzorňovala lásku takových párečků. Někteří je všude vodili s sebou, aby ukázali, že jsou spolu fakt šťastní. Někteří je kdysi používali ve válkách, protože byla reálně hmotná a nebezpečná když jste je naštvaly. Tato úžasná stvoření měla vlastní mysl a vlastnosti daného páru.

Pro vás to může znít jako šílenost, všechno to se spřízněnými dušemi a zlělesněními, ale my to bereme jako samozřejmost. Je to dar, že můžeme žít ve společnosti, kde jsou ideální páry dané osudem. Žádné váhání nad tím, jestli to ten vztah vydrží. Žádná nejistota jestli je to ten pravý partner do života. Prostě žádné pochybnosti.

Právě díky tomu, že tyto lidské touhy jsou předem vyřešené, máme čas na jiné věci. A právě díky tomu se taky náš svět asi před sedmdesáti lety naprosto obrátil vzhůru nohama. Měli jsme moc času a moc ambicí. Technologický vývoj dosáhl bodu, kdy veškeré stroje začaly fungovat samostatně a dokázaly si navzájem pomáhat. Nějaký intelektuál tehdy zadal za úkol jednomu stroji, aby za pomoci, co nejvíce dalších strojů našel způsob, jak zachránit zemi. Zachránit ji od zamoření plasty a toxickými látkami.

A oni ten způsob našli. Pídili se po zdroji problému a bez jakýchkoliv dalších otázek se rozhodli ho zničit. Ten zdroj problému byli samozřejmě lidi. Takže se stroje obrátili proti svému stvořiteli. A lidstvo muselo najít způsob, jak bojovat proti strojům. Bez zbraní na, které byli zvyklí. Bez radiokomunikace. Bez veškerých motorizovaných dopravních prostředků. A se strachem a pokorou před tím, co stvořili.

Naštěstí se nějakým intoušům podařilo nějakým zázrakem zkratovat celosvětové bezdrátové připojení a stroje najednou neměli jak komunikovat. A na tom hodně záleželo.

A tak se nakonec podařilo lidstvu zvítězit nad stroji. Ale za cenu veškerých technologií. Lidé se museli vrátit ke kořenům. Móda zůstala stejná, jen se vyráběla na starých ručních strojích. Měli jsme spoustu poznatků, které dokázaly zjednodušit manuální práce. Šrot ze strojů jsme buď zrecyklovali a nebo vyhodili na obří skládky na území Číny. Z té stroje udělaly ruiny.

Ani si nedokážete představit jaký povyk vyvolalo znovuzavedení elektrického osvětlení před desíti lety. Důchodci se málem zbláznili.

Každopádně, abych se vrátila zpět do reality. Efa začala zběsile drbat Ztělesnění za ušima a to si to s přivřenýma očima užívalo. Beth a Jake se jen culili, jakoby to bylo jejich dítě. A já tam seděla a přemýšlela, co se najednou změnilo. Něco v jídelně bylo špatně.

,,Říkáme jí Andromeda. Je to totiž taková naše galaxie," vysvětloval zatím Jake a Beth zběsile přikyvovala. Efa sama o sobě poslouchala jen napůl, protože se snažila přijít na to, kde se okřídlené vlčici její drbání nejvíce líbí.

A najednou mi to došlo. ,,Ticho," pronesla jsem.

,,My jsme ticho, Tali," rozhodila rukama Beth. Jake se přitom věnoval jenom jí, ale Efa porozuměla, co jsem svým výrokem mínila a rozhlédla se po jídelně. 

Veškerý ten šum a ruch byl pryč. Naši spolužáci si něco šeptali a nevypadali vůbec nadšeně, spíše naopak. Hodně jich mělo buď naštvané nebo vyděšené tváře. Nějaké prvačky uklidňovaly jejich kamarádku, která brečela a celá se třásla. 

,,Co se děje?" pochopila konečně Beth a snažila se zachytit pohled kohokoliv z přítomných studentů -neúspěšně. Jake jí dal ruku kolem ramen a taky se rozhlédl kolem. Vždyť tu byl z nás nejvyšší. 

Konečně se podařilo Beth zachytit pohled jedné čtvrťačky a ta se ihned přiřítila k nám. ,,El, co se děje?" 

,,Kapitán zaútočil na Osemery," pronesla El a my ztuhli. 

,,Vždyť to je naprostá změna jeho plánovaného postupu!" namítala Efa naštvaně a zněla u toho jakoby probírala strategii fotbalového zápasu, ,,Podle všeho měl postupovat dál na sever a tam být rozprášen vojskem, co se tam tajně hromadilo. Cesta na západ je mu naprosto k ničemu." 

,,Pokud nemíří ke Zlatému Uzlu. Pak by to celkem dávalo smysl,'' prohodila jsem a snědla lžíci studené kaše. Pohledy všech přítomných se na mě upřely.

,,To je pravda,'' uznala zaskočená Efa a spravila si brýle na nose.

,,Ty jsi dávala pozor v dějepisu?'' Jake pozvedl tázavě obočí.

,,Mýty a pověsti je to jediný, co je na tom zajímavý," potřásla jsem hlavou. 

Efa několikrát rychle zamrkala, mírně potřásla hlavou a pronesla: ,,Ale nemyslíš snad, že Kapitán spoléhá na mýty, ne?" 

,,Není to vyloženě mýtus. Zlatý Uzel je inspirovaný Gordským uzlem, až na to, že jeho přetnutí znázorňuje nespokojenost lidu s vládou. Když ho Kapitán přetne, tak Čtyřlist už automaticky nevládne naší zemi," vložila se do debaty Beth.

,,Snad si nemyslíš, že by Čtyřlist opustil trůn, když je Vanadar pod útokem. To je zkrátka směšné," otočila se na ni krátkovlasá bruneta.

,,Pokud dodrží to k čemu je Zlatý Uzel určený, tak pak je to mistrovský strategický tah. Země bez vlády je v chaosu. Ideální chvíle na útok," kývla hlavou El, rozloučila se a odběhla k jinému zmatenému stolu vyprávět, co jsme vykoumali. 

Efa si poraženecky povzdechla, promnula si čelo a pak si střapaté vlasy projela rukou. ,,Jdu si sbalit věci," zvedla se a srovnala si svetr.

,,Počkat, co?" pronesl Jake a soudě dle jeho výrazu absolutně nechápal jak to teď Efu napadlo. Ostatně stejně zmatení byli i všichni ostatní.

Krátkovláska si frustrovaně povzdechla a jala se vysvětlovat: ,,Copak jste zapomněli? Zaútočil na Osemery. Osemery a nás dělí jedna vesnice a Kapitán tudy zcela zřejmě hodlá projít. Tudíž z toho vyvozuji, že nás tu ředitel jen tak nenechá zemřít. Hádám, že během zítřka budeme nuceni opustit internát ve Scartrade a odjet na místo, co by sedalo nazvat bezpečným."

Ano, na tohle jsme nepomysleli. Hlavně, že jsme tu rozebírali starategii. A přitom nám jde o život.

,,Půjdu s tebou," pokusila jsem se vstát od stolu a nepřerazit se přitom o lavičku. Efa jako moje spolubydlící nadšeně přikývla a pak jsme s krátkým zamáváním opustili jídelnu.