Patnáct minut života
,,To byl špatný nápad," uznala jsem. Rozdrobené sušenky a cizí triko a ponožky nebyli zrovna něco, co byste chtěli objevit pod matrací vaší postele.
,,Já ti říkala, že co oči nevidí, to srdce nebolí," zasmála se Efa a složila jedno z mých triček na její postel. Ona sama už byla dávno sbalená, protože měla jen to nejnutnější oblečení, které dostala při odjezdu ze sirotčince, kde byla téměř od jejího narození. Na tuto školu ji dostalo stipendium, protože jinak by si o tom musela nechat zdát.
,,Člověk občas dělá chyby,'' vrátila jsem radši matraci na původní místo a vrhla se na pomoc Efě, která stále bojovala s mým oblečením.
,,Ale tobě se to stává až podezřele často,'' odvětila s úsměvem drobná krátkovláska. Sedla si na svoji postel a tak mi dala jasně nejevo, že zbytek svého oblečení už si musím poskládat sama. ,,Minulý týden jsi totálně zkazila hned dvě písemky v jeden den, připletla se k těm vylomeným dveřím, v druhém patře, v nesprávný okamžik a snědla jsi balíček křupek, co jsi našla na před školou a pak ti bylo blbě."
,,Prostě jsem měla špatný týden," usoudila jsem a narvala do sportovní tašky další hromádku oblečení. ,,A těch křupek nelituju." Kamarádka se zasmála a vylovila ze svého nočního stolku knihu. Byl to historický román z doby války se stroji - hrozná slaďárna, kterou Efa údajně četla jen kvůli přesnosti zachycených událostí, ale nikdo jsme jí to nevěřili. Na první pohled se krátkovláska prezentovala jako realistka, ale v duši byla snílek, toužící po dobrodružství.
,,Hele, myslíš, že bych tu knihu měla vrátit do školní knihovny nebo je to teď už jedno?" změnila brunetka téma. Hodila jsem po ní lišácký pohled.
,,Ale, ale... my tu máme moderní zlodějku knih," zasmála jsem se a Efiny oči mě zavraždily, kvůli neznalosti zmiňovaného příběhu. ,,Jenom žertuji," jala jsem se zachránit situaci.
,,Tak chápeš. Škola se evakuuje a pak tudy projde armáda. Asi tu knihu nikdo nebude postrádat," obhajovala se dívka. ,,Vlastně by se dalo říct, že ji zachráním."
,,Víš, co? Mě je to jedno, ale pokud ji ukrad- teda zachráníš, tak ti kryju záda," mrkla jsem na ni spiklenecky a ona se vítězně usmála. Už asi podesáté nalistovala první kapitolu románu a začetla se do poetického popisu krajiny v okolí Frankfurtu. Tu knihu jsem taky četla - všechny z naší party k tomu násilím donutila - a musím uznat, že to bylo hezky sepsané.
Zabraná do myšlenek jsem složila poslední triko a namačkala ho mezi ostatní do tašky. Sotva, co jsem si lehla na postel a rozhodla se dívat do stropu a přemýšlet nad smyslem života, tak se školním rozhlasem rozezněla prosba ředitele o dostavení do jídelny. S povzdechem jsem se skulila z postele na dřevěné parkety. Efa se na mě ušklíbla, založila si stránku v knize a vstala jako normální osoba. Vyškrábala jsem se na všechny čtyři a pak mi pomohla vstát krátkovláska. Společně jsme vykročily z pokoje a vydaly se do jídelny. Studenti se tu pomalu shromažďovali a sedali si ke stolům. Vydaly jsme se do davu hledat volné místo. Věděly jsme, že naše hrdličky tu ještě nebudou. Často chodili pozdě, protože Jake čekal, než Beth opustí pokoj, což jí zabralo víc času, než bylo nutné.
Usadily jsme se vedle nějaké partičky druháků a začaly se rozhlížet po tvářích všech příchozích. Mísil se v nich strach, vztek a smutek. Já měla spíš smíšené pocity. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se děje. Hlavně jsem cítila, že je něco jinak. Tímto se můžou navždy změnit životy obyvatel Vanadaru. Netušila jsem, co se změní v mém životě a v životě mých přátel a blízkých. Husí kůže se mi rozlézala po těle.
Čísi ruka mi zamávala před obličejem a já ze sebe setřásla ten divný pocit a vnutila si úsměv. Beth a Jake dorazili. A nejen oni. Beth s sebou přitáhla svoji spolubydlící Rebeccu, kterou jsem znala jen od vidění. Moc jsem ji neznala a o to víc mě překvapilo, že ji Beth vzala s sebou. Vždy se mi zdálo, že ta holka není úplně sociální typ, takže mi nesedělo, že by s námi chtěla sedět u stolu.
Každopádně se tak stalo a sotva si posedali i ti největší opozdilci, tak do jídelny vstoupil ředitel a započal svoji očekávanou řeč: ,,Jistě jste zaznamenali, že nedaleko odsud došlo k nenadálému útoku pod vedením Kapitána z Jižních Krajů.
Ano, všechny nás to vzalo, ale nesmíme panikařit nebo propadat zoufalství. Naše země si prošla spoustou válek, způsobených zvrhlými zločinci nebo chamtivými panovníky." Udělal krátkou pomlku a pak pokračoval: ,,Ale i přes všechny nesnáze jsme stále tady. Jsme národ, který přetrval i ve chvílích, kdy ostatní státy povolily své zábrany a vzdaly se. Mohu vás ujistit, že naše vojska budou bojovat do posledního vojáka." Postarší muž si nás přeměřil pohledem a pak sebou mírně cukl. ,,Abych se však vrátil k hlavnímu důvodu tohoto setkání: Nenecháme vás zemřít v této škole. Jakmile jsem se dozvěděl o blížícím se nebezpečí, tak jsem poslal rychlé posly do čtyř nejbližších škol na severu a před chvílí se vrátili s dobrými zprávami. Všechny vám nabídly azyl dokud se situace neuklidní. Proto vám chci teď sdělit, že mezitím, co jste tady seděli zbytečně čtvrt hodiny a poslouchali můj proslov, tak zbytek učitelského sboru sestavil rozpis studentů a škol, do kterých pojedou a vyvěsil ho ve společenské místnosti. Chceme tak předejít zmatkům při zítřejším odjezdu. A s tímto sdělěním máte rozchod," mávl rukou ke dveřím, kam se okamžitě nahrnula kopa zvědavých studentů, aby se mohla co nejdřív vysekat na schodech a pak se doplazit do společenky. Náš ředitel byl celkem veselá kopa a neměl rád dlouhé proslovy, a tak byl rád, že to měl za sebou a mohl zalézt zpět do ředitelny a přemýšlet nad záchranou svého vlastního pozadí.
,,No tak tohle jsem nečekala," uchechtla se Beth a zvedla se od stolu, čímž dala pokyn i nám všem ostatním abychom vstali a pak dodala: ,,Každopádně tam teďka bude nával, takže bych chvíli počkala na chodbě."
Všichni jsme kývli nasrozuměnou a pomalu se odebraly před jídelnu.
,,Myslíte, že má pravdu?" pronesla Rebecca a opřela se o zeď.
,,V čem přesně?" otázala se Beth.
,,No, že Čtyřlist bude bojovat do posledního vojáka. Že se budeme hrdinně rvát do posledního dechu," ujasnila zrzka s vlasy v copu a pihami rozesetými po celém obličeji.
,,Nevím. Snad jo," ujal se slova Jake, ,,Žádnou válku jsme nikdy neprohráli. Vždy jsme nepřítele zatlačili na ústup. Proč ne i teď?"
,,Jen... připadá mi, že toto bude jiné. Bojujeme proti stratégovi nejvyšší kvality," obhájila svůj úsudek Rebecca. Bouřkovýma očima přejela po nás všech pohledem a zastavila se na Efě, která se v tu chvíli chopila slova.
,,Máš pravdu. Je o několik kroků napřed. Tajně překročí hranici a pravděpodobně úmyslně rozšíří zprávu o jeho postupu k hlavnímu městu. Čtyřlist začne také tajně svolávat všechny vojáky v království, aby jeho útok drtivě potlačily. Ale našim panovnicím proklouzne tato informace, o formování obří armády, přímo mezi prsty. A mezitím, co všechny ozbrojené síly jsou daleko na severu, uhne Kapitán se svými jednotkami ke Zlatému Uzlu, aby ho přesekl a uvedl tak zemi do absolutního chaosu. A pak si nakráčí jako pán do hlavního města a zabere si trůn, než si občané uvědomí, že musí zvolit nového panovníka," přisvědčila krátkovláska, čímž si od rusovlásky vysloužila úsměv.
,,Asi máš pravdu," uznal Jake a zamyšleně bez dalšího slova objal zezadu Beth a dal jí pár polibků do vlasů, načež se jeho spřízněná duše začervenala, ale z objetí se nevyvlíkla.
,,Ale bez boje se nevzdáme, ne? I kdyby Čyřlist odešel, tak by se snad armáda nerozprchla," snažila jsem se ujistit samu sebe.
,,To uvidíme jen pokud k tomu dojde. Třeba se podaří generálce Astře dostat nějaké vojáky k uzlu a oni odrazí útok," navrhla Beth.
,,Pár narychlo sehnaných vojáků proti armádě? Nevidím to moc dobře," zavrtěla hlavou Efa. Po schodišti se začali vracet studenti do svých pokojů v patře. Usoudili jsme tedy, že už se můžeme pokusit dostat k nástěnce.
Po cestě ze schodů panovalo ticho. Teprve až když jsme došli k rozpisu, tak jsem vykřikla hlasité: ,,TO DO PENTAHYDRÁTU SÍRANU MĚĎNATÉHO NEMYSLÍTE VÁŽNĚ!"
Rozpis jasně ukazoval, že Efa a Beth pojedou do jedné školy, Jake a Rebecca do jiné a já do ještě jiné.
Po pár nadávkách utroušených od všech přítomných a mého kopance do stěny pod nástěnkou, jsme se všichni rozhořčeně odebrali do našeho pokoje, abychom mohli nadávat ještě víc.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro