Oba Takkarové věděli, že stačila jen tato slova, aby se stal zázrak. Kdyby to řekl dřív, nic z tohohle by se nestalo.
On sám by nebyl dvanáct zim ve vězení, nemusel by trpět, nemusel by na Dana zaútočit a nemusel by v sobě chovat zášť vůči sobě samému.

Začalo mu z hrudi zářit světlo a z dalších částí těla také. Bylo to strašlivé, ale krásné. Ten úchvatný pocit, že se vznáší a že se mu už nic nemůže stát, byl nejhezčí v celém jeho životě. Zář pomalu postupovala po jeho těle, až nezbyl jediný kus, který by nezářil.
Avšak najednou z čistajasna světlo bylo to tam. Jediný problém byl, že s ním zmizel i Takkar...

Bylo to zvláštní. Veliké světlo a teď najednou nic.
,,A co teď?" zeptal se Dante do ticha.

,,Budeme čekat."

Dante se překvapeně otočil za hlasem a všiml si Andreje, opírajícího se o zeď. Úplně na něj zapomněl!
Zatímco Dante bojoval s Takkarem, tak se Andrej pravděpodobně celou dobu bavil pozorováním těch dvou idiotů.

Andrej se však vůbec nedíval na ty dva. A už vůbec se nebavil.
Všechny jeho plány šly podle představ až na jeden malinký problém. A ten problém byl druhý Takkar.
Andrej si nervózně pohrával s něčím, co měl v ruce. Byla to malá dřevěná krabička tak obyčejná a špinavá, že kdyby jí upustil na zem splynula by s ošoupanou dlažbou.
Krabička ale nebyla na hraní. Byla pro jiný účel.

,,Hej, ty! Vysvětli mi, co se to tu děje!" zakřičel Dante.

Andrej ho ignoroval. Aniž by zvedl hlavu, poslal k němu tu samou temnou vlnu, jako na muže před ním.
Sice věděl, že to na Danteho nebude mít takový účinek, protože je mág, ale jediná rána by ho i tak měla vypnout.
A nemýlil se.

Přestože Dante držel v ruce hůlku a byl mistr ohně, magie temna je něco, s čím se ještě nesetkal.
Rychle přemýšlel a napadla ho obrana - magie světla. Vzpomněl si ale na to, co způsobila, když ji použil proti Takkarovi. Obrovský výbuch je poslední věc, kterou by teď potřeboval.

Spontánně tedy vytvořil bariéru z ohně. Doufal že jí temnota neprojde, ale mýlil se.
Prošla a narazila vší silou do Danteho.
,,Áahh!!!" vykřikl a spadl na zem, kde skučel bolesti a svíjel se jako had.

Bolest, která mu pulzovala tělem, byla příšerná. Ten oheň a led, který se v jeho těle střídal, aby ho ještě víc zranil, byl peklo!
Pár vteřin stačilo, aby toužil zemřít!
Kouzlo však nemělo zabíjet, pouze mučit.

Andrej si stále hrál s krabičkou a skučícímu mágovi nevěnoval pozornost.
Čekal.... Čekal... Až se nakonec dočkal!

Nečekaný​ výbuch světla z místa, kde ještě před chvílí stál Takkar. Vzápětí se tam objevil znovu, ale vypadal jinak.
Dítě by ho popsalo jako Anděla.
Dospělí by křičeli ,,Ďábel!"
Ale Andrej viděl Takkara, který udělá jeho pána šťastným.

Takkar kráčel pomalu, ale elegantně. Oblečený v jakémsi tmavém kabátě s kalhoty černými jako uhel. Opasek, který kalhoty držel, byl rubínově zbarvený a stejně tak i knoflíky na kabátě.
Z jeho tváře se nedalo vyčíst vůbec nic. Oči byly zlaté a s temnotou, kterou v sobě měl, za sebou zanechával stopy.
Vyzařoval autoritu, která nepasovala k jeho postavení. Kráčel, jako kdyby mu vše patřilo.
Byl ztělesněním veškerého temna a vědění.

Takkar se pohyboval přímo Andrejovým směrem a sem tam se podíval po nějakém z mužů na zemi.
Jen pozvedl ruku a všechna zranění se vyléčila. To udělal každému ležícímu a k Dantemu dokonce poklekl, aby ho zvedl.
Dante se na něj díval jako na nějaké posvátné stvoření.
,,Co to..." pokusil se něco říct, ovšem myšlenku nedokončil.

Takkar se jen usmál a přitiskl mu prst na ústa, aby mlčel.
,,Myslím, že slova jsou zbytečná."

Dante němě přikývl a mlčel.
Takkar mu ještě něco pošeptal a otočil se zpátky k Andrejovi, došel až k němu. Těsně před ním zastavil a díval se mu do očí.

Ani Andrej už nedokázal držet kamennou tvář nejlépe av obličeji se mu zračila podivná úcta, stejně jako u Danteho. Andrej zdráhavě popošel až k němu.

A poklekl. Sic se mu i v pokleku díval zpříma do očí, bylo znát že jejich vzájemné postavení se změnilo.

Takkar však tímto gestem nebyl překvapený. Naopak, spíš čekal, že muž něco podobného udělá.

,,A co teď?" usmál se Takkar na něj.

,,Teď udělám to, co jsem měl udělat už v době, kdy jsi se narodil."

Andrej popadl Takkara za ruku a vrazil mu do ní krabičku.
Takkar vylekaně ucukl, toto gesto nečekal, a přitom strhl víčko.