Takkar se nedivil, když mu to Andrej řekl. Už dávno věděl, že se k němu Dan snaží dostat.
Upozornila ho magická aktivita za ním a rozrušený šepot žen a dětí.
Poté stačilo jen upoutat pozornost malým kouzlem. Opravdu jen malým...

,,Abraka dabraka, ať je z Dana žížala!"

Dan se při vyslovení svého jména vylekal a minul se svojí pěstí.
Takkar tedy využil příležitosti, otočil se a ještě, když pěst byla ve vzduchu, ji chytil.
Zle se zašklebil.
,,Myslím, že bys potřeboval trochu zchladit, horká hlavo..."

Sníh pod Danem začal lézt po jeho těle nahoru až obklopil víc jak polovinu jeho těla.
Jenže pro změnu se teď zasmál on.
,,Myslím že sněhem nemůžeš bojovat proti ohni," vytáhl z hábitu hůlku a ladným pohybem jí mávl přes sníh. Do vteřiny všechen roztál.

,,Myslím, že můžeme přejít k opravdovému souboji a odpustit si tyhle hrátky, ne?" Dan si nemohl malé rýpnutí nechat při sebe. Vždy se považoval za vtipálka, ale jeho vysoké postavení v klanu ho donutilo chovat se vážně.

Jenže to teď bylo Takkarovi jedno. Všiml si totiž, že se Andrej k tomu všemu nijak nevyjadřuje a jen opodál stojí a dívá se.

To už Takkara dopálilo do ruda.
,,Chcete boj? Máte ho mít..."
A zlatý svit jeho očí oslepil všechny přihlížející.

{~-~-~-~-~-~-~-~}

,,Kdo jsi zač...?" Takkar nevěděl, co říci. Byl totálně vyděšený a to, že se na něj jeho strašidelné já usmívá, se mu nelíbilo ještě víc.

,,Jsem Takkar. Jako ty. Jenže já jsem o dost chytřejší, jak to vidím, když ti vše musím říkat znovu."

,,Ale jak je to možné?"

,,Celkem jednoduše. Dříve jsme byly jedna mysl a jedna duše, ale jistá věc nás oddělila. Takže ty jsi jedna část a já jsem ta druhá. Jednoduché, ne?"

,,Ani ne..." Takkarovi se to moc nelíbilo. Přišlo mu, že jeho druhá polovička rozhodně neříká všechno. Ale jakoby to dělala naschvál, aby Takkara naštval.
Zkusil tedy, zda z toho druhého nevypáčí více informací.
,,A víš tedy, co nás rozdělilo?"

Jeho polovička se usmála, jako by tuhle otázku čekala.

,,Vím... Ale nepovím," zasmála se.

Když ale vybuchl proud zlatého světla kus od nich, úsměv pohasl. Vystřídal ho děsivý úšklebek.
,,Musím jít. Tak si to tady tedy prohlédni. Nejspíš tu nějakou dobu pobudeš..."
A postava se začala rozplývat, až nakonec zmizela.

,,Hej! Co jsi tím myslel?" zakřičel Takkar do prázdna. Byl zmatený. Nejdříve se rozběhl na všechny strany, ale pokaždé se vrátil na místo, kde začal.
Poté ho napadlo představit si východ jako v Místnosti, ale pokaždé, když to zkusil, začala ho divně brnět hlava, a čím víc se soustředil, tím byla bolest větší.
Jelikož ho bolest rozptylovala, nemohl si dveře představit pořádně. Po několika dlouhých pokusech se mu téměř podařilo představit si východ ven, ale hlavou mu najednou prolétla zvláštní myšlenka.
Doslova zničila jeho veškeré soustředění a ješte více ho zmátla. ,,Copak bych tu mohl zůstat navěky?"

Takkar si sedl na zem, tedy pokud se tomu dalo říkat zem. Černá temnota stejně jako v Místnosti, ale tady nešlo dělat vůbec nic. Přetvářet přírodu, kouzlit...
Nic...

Takkar byl bezradný. Nenapadl ho způsob, jak se odsud dostat, a hlavou mu kolovala spousta myšlenek a otázek, které radši uklidil do pozadí, nerušily. Silné myšlenky jako:
,,Co teď?"
,,Kdo byl ten kluk?"
,,Byl jsem to já?"
,,Proč se nejdu podívat na ty svítící věci?"

Poslední myšlenka ho napadla jen tak z ničeho nic. Zvedl se na nohy a rozešel se ke světlu, které doteď ignoroval.
Až teď si všiml, že zlatá záře, jenž z nich vychází, není úplně zlatá. A není to jen tak obyčejné světlo.

Světlo mělo obrovské rozměry (asi třikrát větší než Takkar), tvar plamene. Velkého zlatého plemene.

To je tvoje duše...

Netušil jak to, ale věděl to. Jeho duše, jeho život, jeho vlastní vzpomínky... Vzpomínky...
Mohla by duše uchovávat vzpomínky?
,,Divná představa," uchechtl se Takkar v duchu. Jak by duše mohla uchovávat vzpomínky?
I když... proč ne? Vždyť do teď ani nevěděl, že duše existuje. Možná to je možné.

Přistup k ní...

Přistoupil k ní. Viděl, jak se zlaté plameny dotýkají jeho těla. Ale nepálily, šimraly, až se z toho Takkar musel usmát.
Hleděl do světla jako uhranutý. Třepotající jiskřičky, podobné plameni svíčky, ho doslova uchvátily.

Aniž to tušil, mimoděk si položil levou ruku na srdce. Duše i srdce měly podobný rytmus.
Bylo to něco fascinujícího.

Toužil se dotknout toho světla. Toužil cítit tep, který pochází z jeho duše. Toužil pocítit život.
Druhou ruku natáhl ke světlu...
A dotkl se...

{~-~-~-~-~-~-~-~}

Takkar věděl že jeho oči nějakým způsobem reagují na magii, kterou používá. Čím víc jí bylo tím jasněji zářily.
A teď zářily tak silně, že Dan i Andrej odvraceli zrak.
Což se mu krásné hodilo do jeho plánu.

,,A teď..." zakřičel a připravoval se na boj. ,,...se zkuste smát!"
Takkar se rozběhl a rukou pozvednutou k nebi zamířil na Dana.

,,Co budeš dělat teď? Ty jeden ohnivej žabaři!"
Všechen sníh okolo nich se začal pohybovat a soustřeďovat do obrovské masy ledu nad Takkarovou hlavou.

Dante začínal ustupovat, což se Takkarovi líbilo, smál se ještě víc.
Dante si však ve skutečnosti jen držel určitou vzdálenost od svého představení. Takkar netušil, s kým si zahrává.
A asi nebral ohled na to, že před ním stojí mistr ohně.

Takkarovo dokončené dílo však všem vytřelo zrak. Obrovský ,,rampouch" z ledu se tyčil nad jejich hlavami a s jakousi ďábelskou přesností mířil přímo na Danteho.
Jenže Takkar byl nenasytný a chtěl svého protivníka zastrašit ještě víc.

,,Myslíš, že to je všechno? Těš se na můj poslední kousek!"
Takkarovi ulétlo slovo ,,poslední" a Dantemu došlo, že chlapce tahle šaráda stojí hodně sil.
A úsměv, který mu přelétl přes tvář, mluvil za vše.

Takkara ten pohled štval nejvíce. ,,Nesměj se, ty hroudo hnoje!"
Takkar roztáhl dlaň a jeden krystal se rozdělil na desítky smrtelně ostrých ledových rampouchů, které měly za úkol prošpikovat Dana skrz na skrz.
,,Tvůj smích bude poslední věc, kterou uděláš!"
A poslal ledové rampouchy na něj.

,,Úžasné představení..." řekl Dan. ,,Škoda, že ho musím zničit, protože, jak už jsem řekl, led nikdy neporazí oheň!"

A natáhl hůlku před sebe. Vytvořil podivný rudo zlatý štít. Takkar se při pohledu na tak slabé kouzlo zasmál.
Ledové rampouchy tím projdou a ani o štít nezavadí.
Ale opak byl pravdou. Ledové rampouchy se roztříštily a malé ledové krystalky se svezly po štítu na zem.

Takkar se nedůvěřivě podíval na bariéru. Nechápal, jak se to mohlo stát.
,,Co to je za kouzla?! Vždyť to je jen oheň! Led by tím projel a ani by se nestihl roztát!"

,,Jen kdyby to byl oheň..." zasmál se Dante Takkarovu překvapení.

,,Ve skutečnosti to je obarvený led. Nechal ses ošálit barvou a mými řečmi o ohni," to se už Dante začal regulérně smát.

Takkar zesinalý vzteky po něm hodil vražedný pohled.
,,Ty... Jak se opovažuješ se mi smát? Natřu Útulek tvojí krvi!"

A chtěl se vrhnout na Danteho, když tu ho najednou něco zastavilo.
,,Nech ho být! Přestaň mi lézt do hlavy! Přestaň všem ubližovat! Nepleť se do toho!"
Vypadalo to, že Takkar mluví sám se sebou.
,,Musel jsem žít dvanáct posraných zim ve vězení jen kvůli tobě! Já tě tam ale nezavřel. Ani jsem o tobě nevěděl. Ale chápu, co sis musel prožívat. Já žiju tady v Útulku stejně dlouho jako ty a je to pro mě vězení stejně jako pro tebe. Nic nechápeš! Nikoho jsem neměl! S nikým jsem nemohl mluvit! Všechno, co pro mě existovalo, byla duše, která mě trýznila. Nechtěla mě pustit a její svit mi ubližoval! A můžeš za to ty! Já ne... Vím co se stalo a jak ses stal vězněm. Naše mysl byla rozpůlená vedví. Kdysi jsme byli jedna mysl... Vrať se, prosím, ke mně..."

Ticho a napětí, které by se teď na nádvoří dalo krájet, bylo nesnesitelné. Ženy a děti z vesnic už dávno utekly, vychovatelky se dívaly vyděšeně z oken.
Dante nechápal, s kým to chlapec mluví, ale měl jakési podivné tušení. Nepříjemné tušení.

A Takkar stál se sklopenou hlavou a zmlkl. Přemýšlel.
Copak by mohl normálně žít? Copak by mohl normálně chodit? Mohli by být spolu, jako kdysi?
Ale copak by mu to neřekl už dřív, kdyby to bylo možné?

,,Ale jakto, že to jde až teď? Spojil jsem se s naší duši. Uchovává víc než jen naše životy a vzpomínky. Uchovává vědění o magii samotné. Naše rozdělení bylo také způsobeno magií. A my to můžem napravit. Být jedním... Jako kdysi..."

Takkar pořád váhal. Co když ale jeho část bude potlačena? Co když místo spojení myslí zbyde jen jedna a druhá bude zničena?
,,Věř mi... Nikdy jsme neměli být rozděleni... Vždyť jsme oba jeden."

Takkar chtěl žít. Takkar chtěl zažívat radost ze života. Chtěl pocítit i smutek a dojetí. To všechno chtěl, ale bylo mu to odepřeno. Ale teď je tu možnost... Možnost najít důvod k žití.

Rozplakal se. Věděl, že se to nehodí, ale byl šťastný.
,,Taky se chci k tobě vrátit. A stane se z nás jeden."

Tohle je hodně dlouhá kapitola, viďte?:3
Taky mi dala zabrat.

Jistě jste si všimli ze chci vydat novou knihu ,,Silní" a že měla vyjít někdy 1.2.
Pokud se nenajdou problémy...

A našly se. Nebo jsem si je spíše udělal.
Zatímco jsem psal Takkara tak jsem si všiml spousty začátečnických chyb. Samozřejmě se každý lepší a já taky:3

Zatímco Takkara píšu v podstatě ,,spontánně" za pochodu  tak bych si chtěl ,,Silní" naplánovat a aby byl perfektní. Navíc zkouším nový styl psaní a potřebují víc času a navíc potřebuju experimentovat.

Proto knihu ,,Silní" neočekávejte dříve než v březnu.
Je mi to líto:3