O pět zim dříve

Josef rozhodně nikdy nedoufal, že bude muset chodit na místa, jako je tohle.
Copak by normální člověk chtěl vkročit někam, kde se to jmenuje ,,útulek" a k tomu ještě každý ví, ženské, co se tam starají o děti, si jen snaží namastit kapsu.

Hned, co prošel bránou až na nádvoří, se rozhodl, že vše co nejdřív vyřeší a odejde. Potřeboval si jen promluvit s nějakou z těch ženských.

Ve vesnici totiž kolovaly drby o dětech, které vychovatelky v noci odnáší a na hradě je sní.
Není divu že mu nedělalo tohle místo dobře.
Když procházel skrz nádvoří, zahlédl jednu z těch vychovatelek, jak si říkají. Nijak zvláštně nevypadala a Josef na chvíli zapochyboval o věrohodnosti těch drbů.
Jeho sebevědomí se však vrátilo, když uviděl, jak drží za ruku nějaké dítě a křičí na něj.
Děcko si z toho ale nic nedělalo a jen té ženě hledělo zpříma do očí.

Josef byl mírně překvapen a žena též. Mávla nad dítětem rukou a odešla.
Dítě nechala na nádvoří a ani si nevšimla, že malý kousek od ní stojí Josef.

Dítě se chvíli dívalo za odcházející vychovatelkou, ale najednou se rozběhlo a vrazilo přímo do Josefa. Ten rychle chytil dítě, které náraz neustálo. Vždyť Josef byl obrovská kupa svalů a velký byl jak medvěd.

,,Jsi v pořádku?" Josef se raději zeptal, vždyť děcku mohlo být sotva pět, možná šest zim.
Když ho chvíli držel v náruči, všiml si že to je chlapec, ale přes dlouhé vlasy, které mu padaly až pod oči, to šlo těžko poznat.
Nejspíš se o děti nestarají tak dobře, jízlivě se usmál Josef.

Chlapec si však ten úsměv vyložil jinak a nejspíš se vyděsil. Začal sebou trhat a snažil se vyškubnout z Josefova medvědího sevření.

,,No tak! Přestaň sebou házet!" Když chlapec uslyšel jeho přísný hlas, přestal, ale pořád měl ve tváři strach."

,,Nic ti neudělám," snažil se ho ukonejšit.
Chlapec mu moc nevěřil.
,,Věř mi," usmál se na něho, ale tentokrát normálně.

Chlapec váhal, ale nakonec přikývl na znamení, že neuteče a zachumlal se do Josefova kožichu. Což vůdci vesnice nepřišlo divné, když venku byla zima a klučina tu chodil v košilce.

Josefovi připadal chlapec roztomilý a připomnělo mu to jeho vlastního syna.
Podobně jako tenhle kluk se vždycky zachumlal do jeho kožichu a usnul.
Také ho jako malého bral na ramena a utíkal s ním tak rychle, že to bylo lepší, než jezdit na koni.

Josef by se nejspíš poddal těmto krásným vzpomínkám, kdyby si však neuvědomil, že to dítě, které drží v náručí, není jeho syn a že děsně smrdí.

Šel tedy do hradu najít někoho, kdo si ho vezme na starost, aby mohl vyřídit, pro co sem přišel.
Když vešli do hradu, chlapec sebou trhl. Zahlédl vychovatelku a rychle se snažil vymanit z mužova sevření.
Zjistil ovšem, že to moc dobře nejde a promluvil k Josefovi.

,,Dáš mě dolů?" zašeptal naléhavě.
Josef ho beze slova položil na zem.
,,Díky," chlapec mluvil pořád tiše a měl tvář sklopenou k zemi.
Josef myslel, že prostě uteče a už ho neuvidí, ale kluk šel pořád za ním, i když nestíhal a musel pořád běžet, aby ho mu neutekl.

Josefovi to přišlo divné, zpomalil a zkusil si s ním povídat.
Chlapec nejdřív odpovídal dosti stroze, ale když mu Josef nabídl že ho sveze na ramenou, zničehonic se rozzářil a byl ihned hovornější.

,,To se o vás opravdu starají tak hrozně?" podivil se Josef, když mu kluk vyprávěl o jeho životě.

,,Já bych ani neřekl že se o nás starají hrozně..." usmál se chlapec.
,,Vlastně se o nás nestarají vůbec!" zasmál se vlastnímu neštěstí, což Josefovi nepřišlo moc úsměvné.

Chlapec z jeho mlčení pochopil, že je s otázkami řada na něm a zeptal se, co tu dělá.
Josef nevěděl, co říci a nechtěl chlapce vyděsit...

,,No... já... napadlo mě, že bych si mohl vzít někoho z vás s sebou..."
Josef sám pro sebe zaklel za tak špatný nápad.
I on věděl, že se děti mohou koupit jen na Den vybírání a kdyby to šlo někdy jindy, musel by zaplatit velké peníze, které nemá.
Ten chlapec by si pak mohl navíc myslet, že má naději. Smutné však je, že žádná není a Josef si za to chtěl jednu vrazit.

Jenže chlapec řekl něco, co rozhodně nečekal: ,,Proč lžeš?" Josefa polil pot a díval se na něj jako na zjevení.
Vážná tvář a oči celé modré jako moře...
Josef už pochopil, proč se chlapec pořád díval na zem. Už pochopil proč mu přišel divný.
Tahle barva očí je barva cizinců.

Chlapec si toho nejspíš všiml a nenávistivě odvrátil hlavu.
,,No a co, že mám modré oči?! Myslel jsem, že nejsi jako každý!" chtěl slézt a utéct, ale Josef ho v poslední chvíli chytil za ruku a nepouštěl.
Kluk do něho bouchal, kopal, a taky plakal.
,,Nech mě!" zakřičel a bouchl Josefa do tváře.

Chlapec vyděšeně vzhlédl a slzy se mu kouleli po tvářích.
Josef to však ani neucítil a místo toho, aby ho pustil, si ho k sobě přitáhl a objal.
Chlapec už nevzdoroval a naopak se přitulil ještě víc. Plakal a zároveň se mezi vzlyky omlouval.
,,To nic... Nic se nestalo..." Josef pochopil, že se ho asi lidé straní. U něho ve vesnici se také našli lidi, kteří byli jiní, cizinci. Lidé s nimi pak nechtěli nic mít a někdy jim dělali i naschvály.
,,Nevadí mi, že vypadáš jinak. Jen jsem byl trochu překvapený, to je vše," pohladil ho po hlavě.

,,Promiň mi to," zvedl se chlapec z jeho náruče a usmál se, i když mu po tvářích stále tekly slzy.
Josef se na něj usmál taky, ale poté se zachmuřil. Dělal to moc nerad ale musel.

,,Já už budu muset jít. A nejspíš se už nevrátím."

,,Já vím," kluk byl smutný.
,,Trochu jsem doufal že bys sis mě vzal, ale proto tu nejsi, viď?"

,,Ne, nejsem. Ale věř, že kdyby to šlo, hned bych si tě vzal."

Josef si to nechtěl připustit ale ten kluk mu za tu krátkou dobu přirostl k srdci.
Jenže to nešlo. Doma má ženu a dvě děti. Už takhle jen tak tak vycházejí s penězi. Kdyby si vzal ještě jedno dítě, nedokázal by ho uživit.

,,To nevadí. Můžeš mi ale něco slíbit?"

,,Co?" Josef by pro něj v tuhle chvíli udělal cokoliv.

,,Nezapomeň na mě," kluk se usmál a odešel.

Josef tam jen tak stál a nechápal, jak se to mohlo stát. Jedním si byl ale jistý... Nikdy nezapomene.

Roztomilý, viďte? Za vote a komentář bude Takkar ještě roztomilejší