,,Neškubej tou hlavou, sakra!" pěnila jedna z vychovatelek, zatímco Jennu česala.
,,Vím, že bys udělala cokoliv, aby si tě nevybraly, ale dokud tu budu já, tak se nic takového nestane."

,,Grr!" zavrčela Jenna na ni. Nenáviděla vychovatelky, obzvláště ten jejich panovačný úsměv, jako kdyby jim celý svět ležel u nohou.
Jenna by nejraději odtud odešla a už se nikdy nevrátila, ale zároveň nechtěla být prodaná jako kus masa. Měla i plán, že si třeba zlomí nohu, aby si ji nikdo nekoupil, jenže aby Takkarův plán fungoval, musela být zdravá.
,,Nemohl jsi to sakra vymyslet nějak jinak?!" brblala si pod vousy.
Vychovatelka si toho však všimla. ,,Co si to tam mumláš!?"

,,Nic. A i kdybych to řekla, nejspíš byste to nepochopila," zašklebila se na ni.

,,Ani nevíš, na jak moc tenkém ledě tančíš," sykla výhružně.
,,Nezapomeň, že my jsme ti, co rozhodují, kdo si tě koupí. Znám pár lidí, co se nemůžou dočkat, pár exemplářů."

Jenna se neodhodlala byť jen ceknout. Vychovatelčin zákeřný úsměv prozrazoval, že není radno si s ní a ostatními zahrávat.
Proto jenom zakývala hlavou že rozumí.

Mezitím vběhla do pokoje Linda.
,,Paní vychovatelko, něco se stalo!" říkala zadýchaně.

,,A co sakra?! Někdo se zranil nebo něco spadlo?" křičela na ni vychovatelka, ať to vyklopí.

,,V kuchyni něco vybouchlo! Pár dětí je spálených a zraněných!" vydechla.

Vychovatelka se hned rozběhla do kuchyně. Linda šla rovnou za ní. Než odešla, stihla dát ještě Jenne znamení.
Ta hned pochopila, o co se jedná, a šla zahájit akci.
První krok byl odlákat vychovatelku, která připravovala Jennu k Vybírání. Což se velice dobře podařilo. Druhý krok je dostat se do Obýváků.
Obýváky jsou menší pokoje, každý pro jednu vychovatelku. Jsou to jenom jejich pokoje a jsou na ně velice háklivé. Už potrestaly několik dětí za to, že se jenom pohybovaly okolo jejich pokoje.
Hlavní ale je, že tam mají veškerý svůj majetek, včetně peněz. A peníze Jenna potřebuje.

Když se však snažila potichu proplétat skrze chodby hradu, zjistila nemilou věc. Prkenná podlaha pod jejíma nohama by chtěla opravit, neboť při každém kroku vrzala. Takže z plížení musela přejít na styl rychlého a zbrklého útíkání. Bylo to však vysoce riskantní a jen čekala, kdy do někoho narazí a zhatí se jí celý plán.
Naštěstí se nic takového nestalo a došla k Obývákům bez jakéhokoli problému. Nepřipadalo jí to vůbec divné a pokračovala v plánu.
Všechny kroky si opakovala, jako by to byly modlitby. ,,Krok třetí: najít peníze," pronesla v duchu před dveřmi pokoje.

Se stoprocentní jistotou chtěla otevřít dveře v domnění, že tam nikdo není.
Když je ale začala otvírat, strnula. Zaslechla za dveřmi hlasy. Vychovatelka s někým mluvila.

,,Když já nevím..." zaslechla, jak vychovatelka váhá.

,,Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Co tomu řeknou lidi? Jestli se něco takového dozví, už k nám žádné dítě nedají. Radši nechají svoje děti umřít, než aby ho poslali někam, kde ho potom prodají na nějaké experimenty."

,,Ujišťuji vás že se nikdo nic takového nedozví," byl to starý mužský hlas a zdál se takový divný. Jako kdyby se jí vysmíval.
Jenna se to rozhodla zkusit někde jinde a přitom přemýšlela, co tím přesně myslel. Než se však stihla otočit, dveře se otevřely a za nima stál ten muž, kterému chtěla vychovatelka prodat nějaké dítě na experimenty. Muž se na ni vysmívavě podíval. Nakonec promluvil: ,,Tedy pokud tu nebude více lidí, kteří odposlouchávají za dveřmi," usmál se na ni.

,,A k tomu navíc špatně. Slyšel jsem tě, už když jsi přiběhla."

Jenna věděla, že je v pořádném průseru, ale z nějakého důvodu myslela jen na jednu věc.
,,On se mi vysmívá! On se mi vysmívá do očí!" křičela v duchu a měla chuť ho zabít. Vrhla se na něho ale něco jí silně praštilo do hlavy.
Poslední, co viděla, byl jeho arogantní úsměv.

{~-~-~-~-~-~-~-~}

Už dlouho jsem neviděl tolik lidí pohromadě, říkal si Dan. Všude byla spousta stánků s botama, rukavicemi a dalšími výrobky z kůže. Myslel jsem, že se tady budou vybírat děti, ale, jak to vypadá asi to bude větší akce, než jsem čekal. Už se nemůžu dočkat, až se vrátím do Tenaxu. Tady je jen zima a hnusně...
,,Uhni dědku!" zakřičel na něho chlapec, který okolo něj proběhl.
,,...přidejme k tomu nevychovanost zdejších lidí," řekl nahlas, aby to chlapec slyšel. Ten ho však ignoroval.
,,Typické," povzdechl si Dan.

Už před delší dobou přišel do Útulku a snažil se nevyvolávat žádný rozruch.
Hned u brány se ho však jedna z vychovatelek zeptala, jestli je cizinec. Přikývl a ona ho pustila dál. Předtím ho ještě stihla varovat, aby nic neprovedl. Doslovně mu řekla, že ,,nechtějí žádné špinavé cizince a že jsou připraveni ho vykopnout."

Nejvtipnější na tom bylo, že kdyby věděla, kdo je, asi by pořádně zbledla.
Nad tím se Dan v duchu zasmál.
Potom přišlo na řadu zašít se někam, kde na něho nebudou pořád koukat. Zjistil, že to ale moc dobře nejde, a tak si prostě stoupl vedle stánku s botami.

Čekal tam už asi hodinu, když tu náhle přišla jedna stará vychovatelka. To, co řekla, však znělo velice špatně.
,,Jak jistě víte, tak dneska je ,,Den vybírání" pro děti, aby se dostaly na lepší místa," mluvila velice pomalu a každé slovo protahovala.
,,Spousta z vás si určitě chtěla pořídit dítě, aby se mu dostalo lepší péče," na chvíli se odmlčela a všem bylo jasné, že se něco stalo.
,,Bohužel vám musím říct, že se dostavil jistý problém, chcete-li to tak nazvat." Pokynula rukou k davu a přišel k ní muž.

Většinu lidí překvapily hlavně jeho zrzavé vlasy. Lidi si pošeptávali a smáli se jeho vzhledu.
Zbytek se nemohl nabažit pohledem na drahé oblečení, co měl na sobě. Bílý sametový hábit a kalhoty se stejnou barvou.
Měl ještě hůl, o kterou se opíral a její konec byl ze zlata.
Ale Danta překvapil nástup, kterým se sem dostal. Nikdo ho neviděl přicházet a někdo takový, jako on by nesplinul z davem.

Přišel k vychovatelce a postavil se vedle ní. Žena mu pokynula rukou a muž začal.

,,Já jsem Pan Andrej a rozhodl jsem se koupit všechny děti v sirotčinci," u toho se usmíval, jako kdyby to nic nebylo.
,,Děti potřebují tu nejvyšší péči a já jsem schopen jejich požadavkům vyhovět. Na mém bohatém hradě na jih odsud mám dostatečné prostory k výchově dětí. Navíc mám peníze, kterými tento sirotčinec zrovna moc neoplývá."

Začal chodit pomalým krokem k lidem a každému se zlehka podíval do očí.
,,Takže..." řekl a tón hlasu, kterým doteď mluvil, zhrubl.

,,Jděte pryč. Všechny děti mám v péči já. A komu se to nelíbí..." vytáhl pomalým sykavým zvukem meč, který ukrýval v holi.
,,...tak s ním si v klidu ,,popovídám" osamotě," vrátil meč do skryté pochvy, uvnitř hole.

Celkem veliké rozuzlení, které by mohlo mít tvůj vote a upřímný komentář