O dvě zimy dříve.

Jednou v zimě, kdy už Jenna zažila svojí desátou zimu, udeřily takové mrazy, že z nenáviděné práce v kuchyni se stala příležitost, jak se ohřát.
Vychovatelky to věděli a taky toho pořádně využily, za chvilkové ohřátí u ohně museli Jenna a ostatní vykonávat ty nejhorší práce. Nevadilo jim to, byla to sice špinavá práce, ale alespoň se u toho ohřáli, když se nikdo nedíval.

V to se to stalo, zrovna v době, kdy Jenna šla pro vodu ke studni, ozval se venku výkřik.

,,Áhh pomoc, je tady medvěd!"

Všichni ztuhli, najednou začali vyděšeně křičet a utíkali dovnitř do hradu.
Jenna však neslyšela výkřik. Že se něco děje, zjistila, až když okolo ní začaly pobíhat vychovatelky a hnaly děti dovnitř. Začala běžet s nima, když tu zakopla a zvrkla si kotník.

,,Ksakru!" zasyčela a snažila se nevnímat bolest, která jí pulsovala nohou.
Musím se dostat dovnitř, než se dostane ke mně, pomyslela si. Jenže se to řekne snadněji, než udělá. Pokusila se vstát.
Zrovna když se zvedala, do ní někdo strčil a začala padat. Zavřela oči v očekávání pádu. Ale nic necítila. Otevřela je a zjistila, že ji Takkar drží za ruku.

,,Jsi v pořádku?" řekl s obavou v hlase.

Když ta slova vypustil, byla překvapená. Nikdy ještě na nikoho nepromluvil, všichni si mysleli, že je němý.

,,Ne. Mám zvrklý kotník a nemůžu chodit. Áhhhh..." křikla bolestí. Každý pohyb ji bolel.

,,Dobře. Já tě odnesu." a vzal ji do náruče. Na to že byl tak malý, ji zvedl bez problémů. Ona samozřejmě nebyla nijak zvlášť těžká, ale i tak.

,,Ale ne počkej! Stačí, jen když mě podepřeš," vyjekla zaskočeně.

,,Takhle to bude rychlejší," odvětil a zazubil se.
,,Navíc nemyslím, že bys na tu nohu měla šlapat."

,,Dobře," odpověděla, když viděla, že odpor je marný, a šli ke dveřím od kuchyně. Bohužel dveře už byly zavřené a zamčené.

,,Hej, otevřete, chceme dovnitř!" zakřičel, že ji chvíli bolela hlava.

,,Je ten medvěd pryč?" ozvalo se za dveřmi.
,,Jestli tam je, tak v žádném případě neotevřeme!"

,,Žádný tu není, někdo si z vás asi vystřelil. A jak vidím tak dobře," jakmile to dořekl, začal se smát.

Jenna věděla, že by se neměla vychovatelkám smát, ale když uslyšela smích zevnitř, přidala se taky. Za chvíli se smáli snad všichni kromě vychovatelek zrudlých hněvem i hanbou.

Dveře se otevřely a v nich bylo asi tucet vychovatelek. Byly tak naštvané, že se trochu bála, aby jim nic neudělaly. Takkar si z toho ale nic nedělal a přišel skrz vychovatelky.

Zatímco ji nesl chodbami hradu přemýšlela, kdy se tak změnil. Vždycky byl tichý a nikdy nemluvil. I když se mu posmívaly, vychovatelky i ostatní kluci ho často týrali kvůli jeho vzhledu, vypadalo to, že mu to nevadí. Proto si ho brzy přestali všímat.

To byla veliká chyba, jelikož Takkar byl tichý, naneštěstí pro ně ale také vynalézavý. Odšrouboval jim postele, nasypal do oblečení blechy a do jídla dal věci, o kterých radši nemluvit. Bylo to strašné, několik týdnů se po celým hradě ozýval křik z jeho nastražených pastí.

Až na Jennu nikdo nevěděl kdo to dělá. Nebyl jediný šprýmař na hradě a kvůli jeho tiché stránce ho nikdo nepodezříval. Jenna to zjistila náhodou, když šla do kuchyně pro vodu, kterou musela přinést ke stolu vychovatelek. Uviděla Takkara jak dává něco do jídla, jakmile uviděl, že ho někdo pozoruje, přestal. Bylo to zvláštní, v jeho tváři se nezračil strach, že ho někdo odhalil, naopak se usmál, jako kdyby věděl že ho neprozradí. Přitiskl si prst k ústům. A pak odešel. Nevěděla co dělat, ale potom se rozhodla, že to neřekne.

A teď bych se ho mohla zeptat, blesklo ji hlavou.

,,Takkare?" zeptala se opatrně, protože nevěděla, co říct.

,,Ano?" řekl a vypadalo to, že přemýšlí.

,,Můžu se tě zeptat, co jsi dal vychovatelkám tenkrát do jídla, když jsem tě načapala?" zeptala se a čekala, co řekne.

Na chvíli se zastavil, a když se chtěla zeptat, co se děje vyprsknul smíchy.

,,Cha cha ..." smál se, pořád se chechtal, po nějaké době ho to přešlo, i když to vypadalo, že se nestane.
,,Takže já tady přemýšlím, co na mně vytasíš za otázky a ty se zeptáš, co jsem jim dal tenkrát do jídla," zakroutil hlavou, jako by se stalo něco neuvěřitelného.

Jenna se zvedla z jeho náruče a nasupila se.
,,No a co, jak mám vědět, na co se tě zeptat, když ani nevím, kolik ti je, pane tajnůstkáři." byla naštvaná, i když věděla, že to fakt byla blbá otázka. S ještě horší odpovědí.

,,Dobře, dobře. Promiň, omlouvám se ti já jen.... Jen jsem nevěděl co dělat, já s lidmi moc nemluvím, víš?" a kouknul se na ni jako neviňátko.

,,Vím ale, posmívat se ostatním není pěkný."

,,Jasně," a když to řekl, bylo vidět, že si pořádně oddychl.
,,A je mi osm zim kdybys to chtěla vědět," dodal ještě.

Úsměv na rtech mu ale zmizel, jakmile se dostali na ošetřovnu. Nikdo nechápal, proč si pro ošetřovnu vybrali zrovna místo, které předtím bylo mučírna. Každý se bál tam jen vkročit, takže spousta dětí málem zemřela a to jen kvůli svojí zbabělosti.
Moc nepomáhala ani skutečnost, že ošetření dává ta nejkrutější vychovatelka na hradě. Jmenuje se Ingrid Tenebris, a každý, kdo ji nějak naštval, už není na světě.
A bohužel neměla v tu chvíli dobrou náladu.

Jakmile Takkar otevřel dveře hned spustila.

,,Co je zas? Doufám, že to je něco vážného. Nemám čas pofoukávat všem jejich bolístky," byla velmi naštvaná, zase jí utekla zvířata, na nichž prováděla svoje pokusy.
,,Má zvrklou nohu, možná že i zlomenou," odpověděl klidně Takkar.

,,Csss. To se ještě uvidí. Vem ji na lůžko a ty si stoupni támhle dozadu." ukázala do kouta, kde byl v zemi z těch stojících lidí už vystán důlek.

Přikývl hlavou, jako že rozumí a položil ji na lůžku, na čež si sám šel stoupnout do kouta.

,,Tak uvidíme, co ti je," a začala šrotit ve svých šuplících.

Nakonec vytáhla paličku a šla s ní k lůžku. Přikázala Jenně, aby si sedla, a udeřila ji silně do nohy.

,,Áhhhh." vykřikla dívka a vykopla nohou.
Ingrid jen tak tak stihla uhnout. Nečekala, že s tou nohou vůbec pohne. Za to ji peskovala a přidala ještě pohlavek.

,,Příště dávej pozor nebo dostaneš víc než jednu!" pohrozila ji a šla ke stolu uklidit paličku.
Jennu dost bolela noha, nechápala, proč ji praštila. Podívala se na Takkara, co si myslí. On jen stál s nechápajícím výrazem, zaťatými pěstmi a vypadalo to, že na ni skočí.
Rychle zavrtěla hlavou, aby pochopil že se nemá ani hnout. Toho si však Ingrid všimla, neboť tam taky byla.

,,Co je? Vadí ti snad něco?" zeptala se s krutým úsměvem na tváři.

Jenna spolkla strach a odvážně se zeptala, ,,proč jste mě praštila tou paličkou?" Jakmile to dořekla, podívala se jí zpříma do očí.

Chvíli Ingrid odolávala ale pak uhnula pohledem.
,,Protože jsem chtěla vědět, zda s ní můžeš hýbat. Čím větší je kop, tím je zranění menší a nemáš ji ochrnutou. A protože jsi mi málem vykopla zuby, znamená to, že tě to moc nebolí, co?" vysvětlovala jako malému dítěti.
,,Ale to tvoje hloupá hlavička asi nepobere, viď?"

To neměla ale říkat, Takkar už pěkně naštvaný se rozhodl, že si z ní vystřelí. Pomalu, tak aby ho neviděla se připlížil k jejímu stolu a vytáhl hřebík, který držel její židli. Vrátil se na svoje místo a čekal na svoji pomstu.
Zrovna, když Ingrid domluvila s Jennou, si šla sednout a nařídila jim, aby odešli.
Jenna ho viděla, jak to dělá, proto mu ve dveřích pošeptala do ucha ,,dobrá práce," a zákeřně se usmála.

Takkar, překvapený, že ho viděla, vyjekl. ,,Tohle mi nedělej, kdo ví, jestli nás neslyšela." Pro jistotu se podíval dozadu, jestli je nepronásleduje.

Tu najednou se ozvalo křupnutí a výkřik.
Takkar a Jenna se po sobě podívali, začali utíkat a smát se.

,,Chachaha, hahaha. Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal kvůli mě," smála se Jenna celou cestu.

Takkar zrudnul.

,,No a co, vždyť je to jedno, hlavně že si to zasloužila."

,,Pravda," odvětila už udýchaně.

Nikdy neměla ráda svůj pokoj, ke kterému se musí vyběhnout po schodech až do věže.
,,Já jen doufám, že nás nebude podezřívat, že jsme to udělali my," věděla, že za takovou srandu by museli tvrdě zaplatit.

,,To zařídím já!" mrkl na ni.

,,Nevím proč, ale začínám se bát," vzdychla.
,,Proč jsi to ale udělal? Moc se toho zase nestalo," zeptala se. Věděla, že to neudělal jenom proto, že se nudil.

Takkar se přestal smát. Podíval se na ni a s vážnou tváří jí odpověděl, ,,nechci, aby ti někdo ubližoval. Jsi jediný člověk, který mě neodsuzuje kvůli mému vzhledu. A bere mě jako člověka," začal brečet. Nevěděl proč, asi se snažil ten smutek zadržovat tak dlouho, že to nevydržel.

Jenna to chápala, přistoupila k němu a objala ho jako mladšího bratra, kterého nikdy neměla.

Po chvíli si otřel slzy, ,,promiň, já jenom... jsem asi trochu citlivka, co?" pokusil se usmát, ale vyšel mu jen úškleb.

Jenna zavrtěla hlavou, ,,nejsi citlivka. Jsi fajn kluk a beru tě jako kamaráda," pocuchala mu vlasy.
,,A copak vadí, že brečíš? Jsi ještě malý kluk, podle mě máš právo brečet."

,,Díky," pípnul.

,,Za co?" podivila se.

,,Za to, žes mě nazvala svým kamarádem." odvětil a šel si lehnout do postele.

Trochu delší kapitola ale dělal jsem ji hlavně pro vás a pro to se žádné meze nekladou:3

Za každý vote a komentář budu skákat radostí:3