Harry stále nemohl uvěřit, že je tu. Je v Bradavicích. V místě, které konečně mohl nazvat svým domovem. Měl tu přátelé, kouzla a skvělá dobrodružství, i když zrovna ta by Harry mohl ve svém životě postrádat. Bohatě mu stačilo to, že byl Chlapcem, který přežil a tím si už získával nepotřebnou pozornost, například Draca Malfoye. Kdyby byl Harry prostě obyčejný kluk, Draco by si ho dozajista ani nevšímal. Stejně tak se to týkalo i profesora Snapea, který mu od prvního dne pil krev. Asi byl vážně upír, jak se o něm říkalo, jen... upír na dálku. No, znáte to - když vám někdo pije krev, aniž by se vás dotknul. Malý nebelvír se ale nesnažil zabývat se osobami, které mu tady zrovna nebyli dvakrát tak milé. Stále je to lepší než Dursleyovi. Měl by jim být vděčný a svým způsobem Harry i byl, ale všechno má své meze. Harry jim nikdy nebude vděčný natolik, nakolik je vděčný Bradavicím. Ty mu totiž dali to, co mu Dursleyovi odepírali - rodičovskou lásku.

Harry tiše vylezl z postele a nazul si boty. Nesměl ale zapomenout na hlavní věc - neviditelný plášť jeho otce - jedna z věcí, za kterou byl Brumbálovi neuvěřitelně vděčný. Starý ředitel dělal jeho dny ve škole zajímavější, dokonce i když se zrovna neviděli každý den. Obecně - celá škola bylo jedno velké a zajímavé dobrodružství, zvlášť pro chlapce, který vyrůstal mezi mudly a neměl možnost se s takovými zázraky setkat.

Tiše sešel ze schodů a za zvuky praskajícího ohně, který stále vesele tančil v krbu, proklouzl portrétem na chodbu. Nemusel ani dvakrát přemýšlet nad tím, kam má jít. Už tam šel automaticky. Místnost se zrcadlem z Erisedu na něj čekala. Zrcadlo volalo. Jeho rodiče, které v něm viděl, na něj volali. Chtěli ho vidět - svého drahého syna - a popovídat si s ním. Jen tam se Harry cítil tak klidně. Jen tam měl pocit, že je zcela obyčejným klučinou, který může přemýšlet jen nad učením, přáteli a famfrpálem.

Támhle stačilo zahnout doprava. Tam už pak jen zbývalo pár kroků a mohl spatřit dveře a...!

Harry se zastavil. Před vchodem do místnosti se zrcadlem ležela paní Norrisová a čile koukala po stranám. Takhle neměl šanci se dostat dovnitř, ale mohl se pokusit kočku nějakým způsobem odlákat. Naneštěstí si ale hůlku zapomněl v nebelvírské ložnici, takže nemohl použít žádné kouzlo (natož nějaké, které by kočku opravdu odlákalo).

Udělal pár kroků směrem k zvířeti, ale ta ho rychle ucítila a zadívala se svýma kočičíma očima na postavu skrytou pod neviditelným pláštěm. Chodbou se rozeznělo mňouknutí a chlapec v duchu zaklel. Nečekal, že si ho paní Norrisová tak rychle všimne. Ihned byla na všech čtyřech packách a mohutný ocas měla zvednutý do výšky. Začala ladně kráčet k Harrymu, který pochopil, že se dneska asi do kouzelného zrcadla nepodívá a začal kráčet zpátky. Kočka ho ale následovala a po chvíli za ním běžela. Začala ho nahánět jako nějakou myš a Harry pochopil, že jiné východisko, než se někde schovat, nemá.

Seběhl několik schodů a rozhlédl se. Dal se doprava a pak ještě jednou doprava, několikrát odbočil do leva a prava, zatímco v duchu klel, že nemůže narazit na žádné normální výklenky. Nakonec ale vyběhl na jednu z chodeb, kde byly a tam se schoval s nadějí, že si ho paní Norrisová nevšimne a poběží dál. Když uslyšel kočičí ťapkání, zadržel pro jistotu i dech a napjatě tam stál, schovaný pod neviditelným pláštěm. Kočka proběhla dál a zmizela za dalším rohem. Harry si mohl oddychnout a po chvíli vylezl ze svého úkrytu. Když se ale rozhlédl, uvědomil si, že vlastně pořádně ani neví, kde je. Na chodbě byla černo-černá tma, což znamenalo, že byl Harry někde v sklepních prostorách školy. Byl na teritoriu Zmijozelů a jejich ředitele Severuse Snapea. Pro nebelvíra jednoznačně nebezpečné místo. Zvláště pro Harryho. A byl o to zranitelnější, protože byl bez hůlky. Jaký kouzelník si, u Merlina, zapomíná hůlku?!

Nebelvír se nadechl a pak vydechl. Při nejhorším tu bude bloudit do rána, co se dá dělat. Možná ho pak jeden z obrazů nasměruje správným směrem, ale teď se neopovážil žádný budit. Zkusí najít cestu na hlavní chodbu sám, jenže i tento cíl se pro Harryho zdál téměř nesplnitelný, když tu byla taková tma. Zahnul v předešlé chodbě správně? Snažil se vzpomenout si, kam přesně běžel, ale jeho mysl při útěku byla natolik pohlcena myšlenkou, aby ho paní Norrisová nechytila, že o cestě nemohl ani přemýšlet. Neznal paní Norrisovou moc dobře - co když se doopravdy umí proměnit do velké kočkovité šelmy? Pak by ho raz dva odtáhla za Filchem a z toho měl Harry taky celkem obavy. Stále to ale nebyly tak velké obavy, jako z profesora lektvarů.

Harrymu proběhl mráz po zádech, když si uvědomil, že by Snape mohl bloudit nočními chodbami a hlídat je jako strašlivý duch. Ihned zrychlil svůj krok v naději, že když bude jednat spontánně, tak rychleji najde cestu z podzemí. Místo toho se mu ale zdálo, že zabloudil jen o to víc.

Náhle koutkem oka spatřil světlo v jedné z vedlejších chodbiček. Harry ani nevěděl, že v Bradavickém hradu nějaké takové chodbičky jsou. První myšlenka, která se mu prohnala hlavou byla, že by se mohl u dotyčného, kdo tam má rozsvícené světlo, zeptat, kudy se může ze sklepení dostat, jenže pak se zarazil - co když tam jsou zmijozelové? Nebo hůř - co když je tam Snape? Pak mu ale došlo, že je stále v neviditelném plášti, takže ho dotyčná osoba neuvidí a pokud to náhodou budou zmijozelové či Snape, prostě půjde bloudit sklepením dál, co se dalo dělat. S povzdechem vykročil vpřed a snažil se našlapovat tišeji než myška.

Zdroj světla se nacházel za dveřmi, které zapomněla osoba zavřít, ale stejně by si Harry možná všiml světla, vycházející z mezery mezi dolní částí dveří a zemí. Jenže to by pak nemohl nahlédnout dovnitř, takhle měl ale aspoň tu příležitost nakouknout, kdo a co se uvnitř nachází.

Harry postupně rozeznal nějaký ten nábytek na kterém leželo nespočetné množství barev, kelímků a štětců různých tvarů a velikostí. Sem tam byla nějaká ta umělecká skvrna a bylo jich tam hodně, což znamenalo, že malíř už tam pracuje nejspíš ne jeden rok. Harry se malinko posunul do strany, aby si mohl prohlédnout další stranu malířovy pracovny, když náhle ztuhl. Na stoličce s paletou seděl před stojanem s obrazem světla v lese profesor lektvarů. Nebelvír z počátku nemohl uvěřit svým očím. Snape maluje? Ještě ke všemu tak pěkně?! Harry se dokonce pro jistotu štípl.

I když profesorovi neviděl do obličeje, bylo mu jasné, že je to on. Jen Snape má tak bledou pleť, havraní vlasy (pro teď stažené do menšího culíku) a tak graciózní postavu. Záda měl rovná jako pravítko (asi protože by se mu jinak nepohodlně malovalo). Nohy měl malinko rozkročné, aby mohl být ke svému obrazu co nejblíž až se zdálo, že se do něj chce ponořit a stát se tím světlem v obraze.

Harry si všiml, že profesor obraz nejspíš už dokončuje, protože se právě soustředil na špičce jednoho z několika stromů. Chlapci to připomínalo pohled na Zapovězený les, ale ze zcela jiného úhlu. Jako kdyby se profesor v obraze snažil vyjádřit světlo, které pronikne dokonce i v ta nejčernější místa. Nejčernější srdce.

Najednou si uvědomil tu myšlenku, co se mu prohnala hlavou a zopakoval si jí pro sebe ještě jednou. Myslel si, že Snape prakticky nemá srdce. Že je to uzavřený nepříjemný člověk, který ho z nějakého důvodu nenávidí, ale nehledě na to je stále člověk a stále má... lidské záliby. Jako malování obrazů. Harry se začal usmívat. To, že zjistil profesorovo tajemství mu nějakým způsobem dodalo odvahu a ujištění, že Severus Snape asi není špatný člověk.

Harry udělal menší krůček, protože mu už bylo nepříjemné, v jaké nepohodlné pozici stál, když náhle skoro ztratil rovnováhu a téměř spadl, kdyby se nechytil kamenné zdi. Jenže druhou rukou drknul do dveří, které se s hlasitým zaskřípáním pohnuly a světla do chodby tak začalo pronikat víc. Snape pohotově otočil hlavu - téměř štětcem zničil svůj nádherný obraz - a šokovaně hleděl na narušitele jeho noční aktivity, kterého... neviděl. Nebelvír zkameněl zděšením, že je prozrazen, ale naneštěstí ho halil neviditelný plášť. Snape vstal ze svého místa a rázným krokem si to mířil ke dveřím. Harry ihned popadl nohy na ramena a pelášil pryč, zanechav za sebou je rozvířený prach a hlasité kroky utíkajícího studenta.

***

,,Jsi v pořádku, Harry? Vypadáš nevyspale." Hermiona se ustaraně podívala na svého kamaráda, který si nadzvedl brýle a promnul si oči.

,,Jen jsem blbě spal kvůli chrápání Rona," řekl jí na to Harry a usmál se, čímž nakazil i Hermionu.

,,Hej! Já nechrápu!" osočil se Ron a zatvářil se dotčeně.

,,Jistěže ne, Rone," poplácal ho po rameni Harry a společně se usadili u nebelvírského stolu ve Velké síni, aby se mohli před výukou pořádně nasnídat.

Harry svým přátelům nechtěl prozrazovat důvod toho, proč se vlastně nevyspal. Ronovo chrápání mu až tak nevadí; zvlášť ho nebral v úvahu po tom, co se unavený a vyčerpaný vrátil z dlouhého bloudění po školním sklepení v naději, že ho nenajde Snape a kouzelně z něj neodstraní duši. V tu chvíli se ho bál víc než Filche a paní Norrisové - ti by ho aspoň ze sklepení vyvedli, i když i nad tím Harry pochyboval. V každém případě Snape by ho dozajista vlastnoručně vykuchal svojí hůlkou a kdo ví, jestli se to stále nechystá udělat.

Nebelvír se nejistě podíval k profesorskému stolu, kde na svém právoplatném místě seděl - nyní děsivý - profesor lektvarů. Zdál se ve špatné náladě a taky se zdálo, že dneska bude na hodině Lektvarů hodně strhávat body, zvlášť Nebelvíru. Zvlášť kvůli Harrymu.

Černé oči nečekaně spočinuly na něm a chlapec se odvrátil. Ihned načal nějaké konverzační téma, aby to vypadalo, že se už hodnou chvíli baví se svými přáteli, jenže i přes to na sobě stále cítil ten pohled onyxových očí, které se v noci dívaly na obraz světla v lese. Světla, které dávalo naději.

To možná bude ono, napadlo Harryho, naděje. Ještě jednou si vybavil tu chvíli, kdy Snape maloval obraz a připomněl si, že i tenhle člověk dokáže cítit jako člověk. Být jako člověk. Možná by si Harry přes toto tajemství dokázal k profesorovi najít cestu, protože... Harry ho přece ne nenáviděl, ale Snape z nějakého důvodu ano. Třeba kdyby Harry projevil dostatečně velký zájem o Snapeovu tvorbu mohl by si tím třeba profesora získat. Ukázal by mu tak, že na tom není nic špatného - mít svůj zájem a Snape by se pak k němu choval líp.

,,Harry! Halooo! Země volá Harryho!" zamávala Hermiona před očima Harryho rukou, čímž se pokusila připoutat jeho pozornost.

,,Hm? Co?" uvědomil si, že se nějak hluboce zamyslel a ani si nevšiml utíkajícího času, natož svých přátel. Hermiona povzdychla a Ron na něj ustaraně hleděl.

,,Měl by ses vážně pořádně prospat, když už usínáš i s otevřenýma očima. Hlavně, aby ti hlava na lektvarech nespadla do kotlíku." Harry se zasmál a sklopil pohled na svojí nedojezenou ovesnou kaši.

,,Jo, prospím se. Půjdu dneska spát dřív," uklidnil Harry své přátelé a po chvíli trojice zamířila na jejich první hodinu - Kouzelné formule, kde se měly naučit další z mnoha zajímavých kouzel. Hermiona, jako vždy, excelovala, zatímco Harry s Ronem zůstávali pozadu. Ono by to člověk neřekl, ale správně mávnout hůlkou a u toho pronést správná slova, není až tak jednoduché (a Hermiona by to samozřejmě popírala). Hodina ale uběhla rychle a nastala řada Lektvarů. Dvouhodinovky Lektvarů. Ron se z té myšlenky mohl sesypat jako písek z pyramid a Harry byl zase v rozpacích, protože nevěděl, co má konkrétně on od profesora Snapea čekat.

Mistr lekvarů byl neuvěřitelně protivný. Div Nebelvíru neodebíral body jen za to, že Harry dýchal. Prvně pět bodů odebral za to, že měl špinavý hábit, pak deset bodů za to, že místo nožek mucholapky podzemní začal krájet ouška vitriona budíčkovatého, i když obě přísady byly v postupu přípravy lektvaru a nakonec to všechno skončilo tím, že Harry s Ronem (i s tichými radami Hermiony) pokazili lektvar a Snape jim sebral celých dvacet bodů.

,,A pět bodů za ten stupidní výraz, pane Weasley," dodal po chvíli, když Ron zrudl vzteky, až se skoro slil s barvou svých vlasů. Nebelvírští na Harryho byli pochopitelně naštvaní a nejen to - určitě na něj bude naštvaný celý Nebelvír, protože tím posunul Nebelvír na třetí místo ve školním poháru a nejhorší bylo to, že se Zmijozel zase posunul na první místo - to mu nebelvírští neodpustí, pokud zázrakem nezíská sto bodů. ,,A vás, pane Pottere, poprosím zůstat," pronesl nečekaně Snape, když byl u svého stolu a když se už všichni balili, aby mohli co nejrychleji z prokleté učebny zmizet.

Ron soucitně poplácal Harryho po zádech a vyběhl za Hermionou. Harry osaměl s profesorem lektvarů. Dřív by z něj už měl husí kůži, ale teď se ho ani tak moc nebál. Neviděl v něm už toho děsivého netopýra ze sklepení. Viděl v něm muže, co rád maluje obrazy. A co je maluje velice dobře. Stejně to ale nic nezměnilo na faktu, že byl nervózní.

Snape došel za Harrym a složil své ruce na hrudi. Díval se na Harryho zvysoka, doslova, ale Harry byl neoblomný. Tvářil se tak, že vůbec neví o čem si s ním chce profesor promluvit, jenže věděl, že ve hře na lež a přetvářku není zrovna nijak dobrý.

,,Kde jste byl včera v noci, pane Pottere?" zeptal se ho svým sytým barytonem a čekal na chlapcovu odpověď.

,,Spal jsem, pane profesore," zalhal Harry a snažil se dívat Snapeovi zpříma do očí.

,,Zajímavé," pozvedl profesor jedno obočí. ,,Filch tvrdil, že paní Norrisová vycítila přítomnost někoho neviditelného a pak se za ním hnala. Stejně tak pak i ten někdo neviditelný mě vyrušil při mé práci." Harrymu se líbila Snapeova hra slov. Pochopil, že jedna věc je malování - na to by člověk taky měl mít talent, ale na takovou hru slov taky. Snape řekl práci - neřekl, že se věnoval nějaké osobní aktivitě nebo že maloval. Pod pojmem práce se přece dá představit ledacos. Snape mu nelhal, ale toho by si nebelvír nevšiml, kdyby neznal jeho tajemství.

,,Možná to byl Protiva," pokrčil Harry rameny, ale bylo mu jasné, že mu na to Snape neskočí.

,,Ne, pane Pottere, byl to dozajista někdo, kdo má neviditelný plášť a pokud vím dobře, jste jediný, kdo takovou věc vlastní." Harry polkl. Musel s pravdou ven. Poraženecky sklopil pohled a zadíval se na špičky svých bot jako provinilé dítě.

,,Dobře, byl jsem to já, pane profesore, ale -"

,,Srážím Nebelvíru padesát bodů za to, že jste nebyl tam, kde jste měl v noci být a za nepotřebné lhaní," pronesl s klidem Snape, elegantně se otočil a zamířil ke svému místu. Harrymu bylo ale jasné, že Nebelvíru srazil body jen kvůli tomu, že ho Harry přistihl při malování a tím tak zjistil profesorovo tajemství.

,,Nikomu to nepovím, pane, přísahám!" běžel za ním Harry a v moment, kdy to řekl, se Snape prudce otočil. Nebelvír se tak nesnažil zpátky získat body pro svojí kolej - to bylo i tak nemožné, zvlášť ve Snapeově případě. Harry mu jen chtěl dát najevo, že mu může věřit.

,,To doufám, pane Pottere, jinak se vaše kolej s body dostane až k absolutní nule," chladně pronesl Snape, který sledoval rozpaky nebelvíra.

,,Nedovolil bych si to někomu říct, protože nechci ohrozit to, že byste s tím přestal," pokusil se ho Harry nějak uklidit a myslel to upřímně. Vždyť by se tak rád podíval na Snapeovu další tvorbu!

,,Nesnažte se mě uchlácholit lichotkami, pane Pottere, tohle na mě nezabere. A teď jděte, dokud jsem vám nesebral další body za otravování." Harry povzdechl a zamířil ke svému místu za věcmi. Ještě jednou se podíval na profesora, který se na něj chladně mračil a čekal, až opustí jeho učebnu. Nehledě na to všechno ale chlapec stejně doufal, že jednou spatří další díla Mistra lektvarů a, dej Merline, možná ho jednou bude moct v klidu, neschovaný, sledovat při jeho práci s obrazy.