Ahoj! Vítám vás u své prvotiny, která konečně spatřuje světlo světa.. Budu ráda za jakýkoli ohlas, ať už ve zprávách či komentářích. 

Příjemné čtení!

Ten večer si pamatuju tak, jako by to bylo včera. Pamatuju si každičký detail. Vím, že jsem měl na sobě tu starou kostkovanou košili, kterou mi Jessica už stokrát chtěla tajně vyhodit, že jsem byl neučesaný a seděl jsem u televize s plechovkou piva a rozvařenýma párkama.

Události, jež následovaly po protivném zvuku zvonku, kdy jsem se v domácích papučích s přisprostlými nadávkami o neomaleých sousedech vydal otevřít, mám však paradoxně v mlze. Kdo to sakra zas otravuje, říkal jsem si v duchu, zatímco jsem dojídal zbytek párku. Byl už studenej, takže chutnal jako guma a skoro se nedal jíst. Nikdy se nedá jíst, když ho do sebe nehodíte hned, ale co jsem měl dělat, přece ho nebudu vyhazovat.

Otevřel jsem první šuplík a začal hledat klíče. Copak si holky nemůžou dávat ty svoje krámy jinam, honilo se mi hlavou. Kdo tam má pak něco najít. Opět byly zapadlé v rudém střevíčku mé mladší dcery, bordelářka jedna.

Vzal jsem za kliku a s melodickým vrzáním otevřel dveře. Už by vážně potřebovaly namazat, ten zvuk se nedá poslouchat. V poslední době však dokážu namazat akorát tak sám sebe, několika lahváčema a skleničkou whiskey před spaním. 

,,Je nám to moc líto, pane Johnsne," bylo to první, co jsem slyšel, jakmile jsem stanul mezi futry. Stáli v nich dva mladí policisté, čepice v rukou a na tváři soucitný výraz. Nebyl to ten typ výrazu, který by naznačoval, že vás vyhodili z práce, nebo vám přejeli kočku. Byl to přesně ten výraz, který si nikdo z nás nepřeje spatřit. Výraz, který značí, že se stalo něco skutečně špatného.

,,Co se stalo?" vypadlo ze mě, přestože jsem odpověď už v hloubi duše znal. Nejspíš jsem se jen snažil oddálit chvíli, kdy to vysloví nahlas. Možná je to stále zlozvyk z dětství, ale pravda přece není skutečnou pravdou, dokud se nevysloví nahlas, no ne?

,,Jde o vaší dceru Charlotte. Je nám to moc líto," řekl mladší z policistů a na znamení soucitu mi podal ruku. V uniformě nejspíš ještě nepobyl natolik dlouho, aby věděl, že se tohle nedělá, je to neprofesionální a navíc zbytečné. Samozřejmě, že mu to není líto. Vždyť mě ani doopravdy nezná, natož mou dceru.

,,Co se stalo?" zeptal jsem se. ,,Tak mluvte sakra. Co se do hajzlu stalo?" zařval jsem na ně z plných plic. Kašlu na ty jejich podělaný smutný výrazy.

,,Vaše dcera byla dnes v noci nalezena mrtvá," objasnil situaci policista, tentokrát už bez okolků a zbytečných řečí. Bylo mi, jako by do mě blesk uhodil. Cítím, jak mi nohy zamrzají v pohybu, zarůstají do země bez možnosti úniku. ,,Je nám to skutečně moc líto."

,,Cože, ne, to ne, to ne-" vyhrkl jsem a spěšně se chytl dveří, jinak bych určitě upadl. Ne, mou holčičku ne, mojí dcerušku ne. Nemohlo se ji nic stát, jak by mohlo? Když jsem ji naposledy viděl, byla tak zdravá a plná života. Byla až příliš skutečná na to, aby teď byla mrtvá. Zkrátka nemohla být.

,,Nechci být necitlivý, ale před domem máte kupu novinářů. Chcete k nim promluvit, nebo je máme poslat pryč?" zeptal se mě ten starší policista se šedivým knírkem pod kulatým nosem. Samozřejmě, že s nimi teď mluvit nebudu, ty tupče, honilo se mi hlavou. Promlouvat k novinářům bylo to poslední, co jsem teď chtěl. On se ale zřejmě nedokázal vcítit do mých pocitů, protože se ohlédl za sebe a mávl na ně ve znamení, že tam někdo zajde. ,,Pane Johnsne, já vím, že je to pro vás těžké, ale jste známá osobnost a úmrtí vaší dcery prožívá celý Londýn. Obávám se, že si ti dole nedají říct, dokud jim něco nepovíme."

,,Zajděte za nimi vy, Davisi. Sepíšu s panem Johnsnem výpověď," ozval se ženský hlas, docela příjemný. ,,Kapitán Brookhoodová," představila se mi dáma přibilžně v mém věku a trochu se usmála, ale ne přehnaně, to by se nehodilo, což si ona dobře uvědomovala. Byla profesionálka, uměla v tom chodit. To jsem poznal hned na první pohled. ,,Vaše ztráta mě moc mrzí, pane Johnsne, ale nebojte se, zajistím, aby byla příčina smrti  řádna prošetřena.

,,Děkuju," šeptl jsem, aniž bych se na ní podíval. Srdce mi bušilo jako o závod. Snad mi musí každou chvílí vyskočit, není možné, aby někomu bušilo tak rychle.

 ,,Pane Johnsne, vím, že je to pro vás těžké, ale přesto vás musím požádat, abyste mi zodpověděl několik otázek. Slibuji, že to nebude trvat dlouho," promluvila ke mně znovu ona nepíliš vysoká blondýna, vedoucí kriminální policie pro tuto část. Jakmile jsem přikývl, viditelně se ji ulevilo. ,,Jak byste popsal váš vztah s dcerou? Nevšiml jste si na ní v poslední době něčeho zvláštního, neobvyklého? Neměla třeba problémy ve škole? Pracovala? Nemohli ji trápit neshody v osobní rovině? Problémy v rodině? Měla nějakého přítele?"

Z těch otázek se mi točila hlava. Sakra, nevydržím to. Nezvládnu to. Cítím, jak mi pivní pěna stoupá znovu do krku, a pokud bych teď otevřel pusu, jistě by z ní vypadl ten proklatej párek. Beztak byl zkaženej.

,,Pane Johnsne, pokud mi nebudete odpovídat, budu nucena si vás předvolat na okrsek," prohlásila nesmlouvavě Brookhoodová, s tváří zamračenou a nakrčeným obočím vypadala vskutku přísně. ,,Pane Johnsne, měli jste se svou dcerou problémy? Hádali jste se kvůli něčemu?"

,,Prosím? Z čeho mě to tady obviňujete? Myslíte si snad, že jsem zabil svou vlastní dceru?" vyhrkl jsem a vztekle zatínal pěsti. Měl jsem chuť do něčeho pořádně praštit. ,,Byla to moje holčička pro pána Boha. Moje milovaná holčička," cítil jsem slzy, jak tečou z očí, jedna přes druhou.

,,Z ničeho vás neobviňuji, pane Johnsne. Snažím se vám pomoct. Náplní mé práce je najít příčinu smrti bez ohledu na to, co si myslím," snažila se mě uklidnit, ale už tehdy jsem ji viděl až do krku. Myslela si, že jsem to udělal. Myslela si, že jsem ji zabil.