"Máme ve škole nějaké jaderné hlavice?" zeptala se Alena jakoby mimochodem u večeře.
Rodiče se na ni šokovaně podívali: "Proč byste měli mít ve škole jaderné hlavice?"
"Máme psát sloh na téma 'Tajemství školních hlavic', ale mám podezření, že žádné jaderné hlavice ve škole nemáme," pokrčila rameny Alena.
"Nejsou jen jaderné hlavice, ale taky termostatické hlavice ústředního topení. Podle mě myslela vaše učitelka právě ty," ozvala se Alenina maminka.
Alena se zamyslela. I tak, co s ústředním topením? Jeho popisem se to nejspíš nevyřeší. A jak něco sepsat o hlavicích a vynechat ústřední topení? Tohle byl pořádně zapeklitý úkol. Ale určitě to nějak půjde. Alena rychle dojedla a vydala se do svého pokoje. Musí přece něco vymyslet! Co by mohla dělat taková hlavice? A co se dá s hlavicí vlastně dělat? Kroutit? Nebo... urazit! Jasně, uražená hlavice! Uražená uražená hlavice!

Hlavice na topení se kvůli něčemu urazí a ústřední topení ji ze sebe urazi, protože je to urážlivka urážlivá. A pak tu hlavici někdo vyhodí do koše, potom do popelnice a odtud se přes popelářský vůz dostane až na skládku. Tam se potuluje dlouhou dobu, až se zastaví o něco špinavého, jí podobného. Když to očistí, zjistí, že je to taky uražená uražená hlavice od topení. Od topení od nich ve škole. Dají se do řeči a zjistí, že mají spoustu společného. Začnou se přátelit a...

Alena se zarazila. Co to bylo za blbost? Od kdy mají hlavice nožičky a ručičky? A vyhazují se vůbec hlavice na skládku? Zamračila se na prázdný list papíru před sebou. Náhle její zrak padl na hodinky - bylo už po deváté hodině večer. Jestli to teď nepůjde rychle, dostane nejspíš pětku.
"Asi mi nic jiného než ten pitomý nápad nezbývá. Musím to alespoň zkusit," zamumlala pro sebe. Ale jak by to mohlo pokračovat? A tak hlavice žily na smetišti šťastně až do doby, než potkaly tři krysáky - Hodana, Huberta a Edu... Ne, to je hloupé. A co kdyby tam bylo těch hlavic víc? A pak založí hudební skupinu a půjdou hrát do té školy, kde je všichni budou milovat, a vrátí se na své milované ústřední topení. To není až tak špatný nápad, ale něco tomu chybí...

Začnou se přátelit a chodí spolu po smetišti. Prošmejdí každý kout, až najdou slušnu hromadu uražených uražených hlavic od nich ze školy. Jednou naskáčou do právě vysypaného popelářského auta, společně odjedou až do té školy a dostanou se přes mnoho potíží až k onomu ústřednímu topení. A tam zjistí, že ono topení vyhazuje všechny uražené hlavice. Jenže problém nebyl ten, že byly hlavice uražené, problém byl v padesát let zapadlé pastelce, která hlavice urážela a ty pak byly uraženy. Doslova - a to ústředním topením. Naštěstí se vše urovnalo, pastelku vyndali na lavici a uražené hlavice se shromáždily pod topením. Od té doby se tam každý den vyměňují, aby si každá na chvilku na topení pobyla.

Alena se podívala na prázdnou stránku papíru. Možná by to nějak šlo napsat. Vzala do ruky pero a začala psát jako o život. Pokud by byla na olympiádě disciplína "Rychlost psaní perem", Alena by zaručeně obsadila první místo. Za chvíli už vítězoslavně držela v ruce svůj sešit s dílem o hlavicích.
"Tak jak jdou hlavice? Už je pozdě, měla bys jít spát," ozvalo se ode dveří.
"Hlavice už mám konečně napsané," rozzářila se Alena, úsměv od ucha k uchu a nadšení, které muselo nakazit všechny na kilometry daleko. Moc se těšila na další den. Dostane určitě pěknou známku. A dost možná bude jedna z mála, kdo sloh vůbec přinese.
"Tak to je fajn. Ale vážně bys měla jít spát," kývnul nezaujatě tatínek a zavřel za sebou dveře. Aleně poklesla nálada a tak jen položila sešit na stůl a opravdu šla spát. S vědomím, že možná bude její sloh nejlepší ze třídy, se jí podařilo usnout.

"Dnes musíte odevzdat ten sloh, tak sem s tím," ozvala se učitelka. Alena jí hned podala svůj vypracovaný úkol. Celou hodinu se nemohla dočkat zvonění. Po něm přijde další hodina a pak ještě jedna a pak další a další... a pak odpoledne... a večer... noc... a konečně den, kdy dostanou slohy oznámkované! Jakmile zazvonilo, Alena chtěla skákat radostí.
Když odcházela ze třídy, učitelka ji zastavila a ukázala na sešit slohových prací. Alena se zhluboka nadechla. Že by to známkovala už teď?
"Hele, koukněte na tu hlavici!" smála se pastelka zakopnutá pod ústředním topením. Hlavice se okamžitě urazila. Co si to dovolují?! Holt není značková! Ale funguje! To je hlavní!
"Jen se zbytečně naparuješ, protože jsi značková. Nejsi nic víc než jen pastelka!" odsekla hlavice a založila si ruce uraženě v bok.
Pastelka se rozesmála: "Vidíte to? Naše urážlivka se zase urazila!" Jenže to už hlavice nevydržela a urazila se pořádně. A to doslova. Nějaká tajemná síla ji urazila z topení.
"Hej!" křikla hlavice na ústřední topení a zvedla se na své tenké nožičky. Ty její váhu neudržely a hlavice se zřítila na podlahu.
Pastelka se začala smát ještě víc: "Uražená! Uražená hlavice!" křičela mezi záchvaty smíchu. Hlavici na tom ale nepřišlo vůbec nic vtipného. Bylo to spíš zlé!" přečetla učitelka začátek Alenina slohu.
"Myslíš, že zmínka o lavici stačí?" zeptala se a upřela na Alenu přísný pohled.
"Tajemství školních hlavic je celkem složité téma, ale myslím, že to s lavicemi nemá nic společného," pípla tiše Alena.
"Školních- cože? Školních hlavic? Ne, školních lavic bez 'H'!" pousmála se učitelka. Alena se zastyděla. Byla tak hloupá!
"Ale vzhledem k tomu, že tvoje povídka je opravdu hezká, dostaneš jedničku. Pro tentokrát," dodala učitelka a pohledem zabloudila k ústřednímu topení. Bylo bez hlavice... která ležela na podlaze přímo pod ním.