,,Takže jste nakonec přišla? Bylo mi řečeno, že nechcete."
,,Chtít a potřebovat jsou dvě rozdílné věci."

,,Ne, nikam nejdu! Zbláznila ses, či co?!"
křikla jsem na mamku.

,,Potřebuješ pomoc," řekla zoufale. ,,Jen se tam stav na jedno sezení, poslechni si, co ti pan Scott řekne a pak se rozhodni."

,,Ne, rozhodně ne! nepujdu ke cvokaři!"

,,Sama chceš být psycholog, takhle si aspoň můžeš vyzkoušet jejich praktiky." snažila se mě přesvědčit.

,,Jsem ráda, že se staráš, ale před třemi roky jsi po mě nic takového nechtěla, tak," pročísla jsem si vlasy a povzdychla si ,,Tak proč teď?"

,,Taky jak jsi dopadla?" vyjekla mamka ,,Tři roky jsi byla uzavřená do sebe, vůbec ses s nikým nebavila až na Kateřinu a i s tou to šlo ze začátku ztuha. Jen ti chci prostě pomoc."

Vzala jsem její ruce do svých, pořádně je sevřela a podívala se do jejich modrých očí. ,,Vážim si toho, fakt, ale nechci jít k neznámému chlapovi a říct mu vše i to, co si sama nejsem, zatím, schopna připustit. Pokud to nebudu zvládat, tak slibuju, že si za ním dojdu." lehce jsem se na ní usmála. ,,A abych ti to dokázala, vezmu si od tebe tu vizitku, ale zruš to sezení."

,,Dobře." podrážděně přikývla. ,,A teď už jdi do školy. Týden jsi tam nebyla." podala mi svačinu a sama šla do práce.

Uklidila jsem si svačinu do kabelky a vyšla na terasu, kde jsem viděla Davida, jak je opřený o černé auto. Přes černé sluneční brýle jsem neviděla kam se dívá, ale bylo mi jasné, že mě sleduje. Vytáhl ruce z kapes tmavých džin a zkřížil je na hrudi.

,,No konečně." prohlásil nadšeně. ,,Od kdy ti jsou jedno pozdní příchody?" otevřel dveře od auta a počkal, až nasednu.

,,Od doby, kdy mi mamka nutí cvokaře." prohlásila jsem ledabyle a nasedli do auta.

,,Cvokaře?" zeptal se užasle. Auto se rozjelo.

,,Slyšíš dobře. Doufala jsem, že bude mlčet, ale asi jsem se spletla." podrbala jsem se na zátylku. Smutně jsem se na Davida usmála. ,,Aspoň, že zbývá jen týden školy. Ty kecy od slepice a kuřat bude těžký snášet byť jen ten týden."

,,Ty to zvládneš. Když tak jim rozbiješ ty jejich přepudrovaný zobáky." tomu jsem se musela zasmát.

,,Ale bude to i tvůj problém, když skončím u ředitele."

,,Beru."

Po deseti minutách ticha se auto zastavilo před školou. Zhluboka jsem se nadechla, pak znovu. Sebrala jsem zbytek odvahy, co jsem našla, otevřela dveře a vyšla na školní pozemek. Auto odjelo a mě se naskytl pohled na školu. Ale ta mě neznepokojovala. To spíš lidi před ní.

No tak, Diano, seber se.

,,Ale, Diana je zpět."

,,Má to na týden vůbec cenu?" odtrhla jsem pohled od školy a otočila se za hlasy, které se blížily. Uviděla jsem Malcolma se Samem.

,,Někdo tu musí být středem pozornosti, když to nedokážete vy." zazubila jsem se na ně. Rozhlédla jsem se kolem. ,,Kde je zbytek?"

Malcolm se rozhlédl okolo. Pokrčil rameny ,,Nemám tucha."

,,Tak jdeme do školy." rozhodla jsem. ,,Neznamená, že zbývá týden, že chci přijít pozdě."

,,Ale no ták, Dý," stěžoval si Sam ,,Známky jsou uzavřený, příští rok jsme maturanti, užíj si trochu tý středný. Co budeš pak na vejšce vyprávět? Byla jsem ve škole vždy včas, žádný zajmavý historky nemám..."

Povzdechla jsem si. ,,Tak co navrhuješ?"

Vítězně se usmáli. ,,Uvidíš. Teď Diano Blackwoodová, teď začneš žít, jako středoškolák." mrkl na mě Malcolm.

Protočila jsem očima a nechala se vést. Když jsme procházeli kolem školy, cítila jsem na sobě pohledy a slyšela šepot. Šeptali pořád jedno a to samé. 'To je ona.' ' Slyšela jsem o tom, musí to být hrůza...' 'Divim se, že se nezahrabala doma.'...

Pocítila jsem na rameni něčí ruku. Podívala jsem se a uviděla Davida, jak se na mě usmívá. Sklonil se ke mě a pošeptal mi. ,,Neřeš to."

Trochu mě to povzbudilo a pokusila se o úsměv. Marně.

Došli jsme na zahradu, k našemu stromu. Celý byl ozdobený lampiony, barevným krepovým papírem a dole vysel nápis

Vítej zpátky Diano

Přidušeně jsem vydechla. Pod stromem byla roztažená deka, s pitím, s jídlem. Kolem stáli kluci a v ruce drželi bílou lilií. Moji oblíbenou květinu. Jako omámená jsem k nim přišla.

,,J-já nevím, co říct. Tohle pro mě ještě nikdo ..." trhavě jsem se nadechla. ,,Moc děkuju."

Kluci se na mě ještě víc usmáli. ,,Není za co." řekl Erik.

,,Jsme rádi, že jsi zpět a že jsi v pořádku." ohlédla jsem se na Adriena.

,,Tak co? Stojí tohle za pozdí příchod na hodinu?" zeptal se mě škodolibě Sam.

,,Za tohle si klidně poslechnu půl hodinovou přednášku Wiserový a nechám se vyzkoušet Stevansnovou." řekla jsem upřímně a kluci propukli v smích.

Dali mi skleničku na šampaňské a nalili Coca Colu. Šampaňské si asi netroufli přinést do školy.

,,Na Dianu," pozvedl Driven skleničku ,,Na dívku, která se nebojí stát si za svým a nebojí se to dát najevo."

,,Na neohroženost." prohlásil Adrien.

,,Na pravdu." řekli Erik a Malcolm jednohlasně.

,,Na návrat." přidal se Sam.

,,Na Dianu." pozvedl David.

,,Na přátelé jako jste vy." přidala jsem se k přípitku.

Stále se usmívali a dívali se na mě, když jsme si přiťukli. Upila jsem si a málem mi zaskočilo při návalu bublinek. Sedli jsme si na deku a dali si druhou snídani, aspoň pro mě byla druhá.

~

,,Za chvíli bude zvonit." prohodila jsem, když jsem si brala další kuličku hroznového vína. ,,Nevím jak vy, ale já jsem si dneska na rebela zahrála dost. Už tak se šeptá, nechci, aby se to proměnilo v křik." vstala jsem a vzala si kabelku s věcmi. ,,Moc vám kluci za tohle všechno děkuju. Myslím vážně, když říkám, že tohle pro mě moc znamená."

Kluci se podívali jeden na druhého, pak přikývli a taky vstali. ,,Jdeme taky."

,,Tak já vám pomohu to uklidit." položila jsem si kabelku a začala uklízet.

,,Na to zapomeň." napomenul mě David. ,,My to uspořádali, my to uklidíme."

,,Ta výzdoba je vážně pěkná." prohodila jsem. Kluci se na mě nechápavě podívali. ,,Jsem zvědavá, co řekne Artlessová, až jsem příjde a úvidí tuhle výzdobu. Snad nebude po vás chtít, aby jste trávili volný čas po škole výzdobou školy na rozloučenou s maturanty."

,,Pomoz nám prosím!" vykřikli jednohlasně a já se dala do smíchu.

,,Máte štěstí, že umím líst po stromech."

,,To polezeš v tehlech botách?" zhrozil se Sam. Podívala jsem se na svoje černé páskové boty na podpatku.

,,Neboj se, nezničím si je." věděla jsem, že má namysli něco jiného a on věděl, že to vím. Přesto jsem se chytla nejnižší větvě a za pár vteřin jsem už v koruně stromu. ,,Jak jste ten strom vůbec ozdobili?" Adrien s Malcolmem se na sebe podívali. ,,Radši mi to neřikejte."

Během pár minut výzdoba byla dole a náš malý piknik byl taky uklizen.

,,Právě včas." prohlásil Erik, když se školou ozval zvonek ukončující první hodinu.

Šli jsme si do školy převléknout trička a poté se vydali na volejbalové hřiště na druhé straně školy.

Na zdejší střední je zvyk, že poslední týden školy se pořádá volejbalový turnaj. Každá třída si sestaví týmy a vítězný tým si zahraje v superfinále s profesory. Vloni nám superfinále prý uteklo o chlup, takže letos náš tým trénoval na 110%. Taky bych si zahrála, ale už bylo pozdě a nechtěla jsem překážet.

Sedli jsme si na deku pod strom a sledovali zápas prváků s druhými třeťáky. Prváci si vedli celkem dobře, ale pořad béčko byli lepší.

,,Tak, komu fandíš?" zeptal se mě David.

,,Nám přece, komu jinýmu?"

,,Nic jiného se ani nedalo čekat." ozval se za mnou příšerně otravný hlas. Nahlas jsem si odfrkla a David se tomu tiše zasmál.

,,To nemáš na práci něco jinýho?" zaklonila jsem hlavu a podívala se na Daisy, která měla za sebou svůj kurník.

,,Přece jsem se musela podívat, jak se ti daří." řekla mile a já si jí podezřívavě prohlédla. ,,Musela jsem se přesvědčit, jestli je to pravda."

,,Co jestli je pravda?"

,,Že se nekrčíš doma strachy se zataženými závěsy nebo nestřílíš do lidí. Ne, počkat, ty jsi nestřílela. To on." kývla na Davida. ,,To David ho zastřelil, ne ty. Můžeš tvrdit, co chceš, ale pořád jsi jen holka, co nedovedla Pavla zastřelit."

Přestala jsem se na ní dívat a zahleděla se na hřiště, nebo se o to aspoň pokusila. Před očima se mi objevil výjev, co mě posledních sedm dní straší ve dne, v noci. Jak stojí přede mnou se svým slizkým úsměvem, který nikdy nevěstil nic dobrýho, jak se přibližuje i přes má varování. Zvuk výstřelu, jeho zmatený výraz, když si uvědomil, že jsem zmáčkla spoušť a jak padá na studený, tvrdý beton.

Chtěla jsem se natáhnout pro pití, ale třasla se mi ruka, tak jsem ji zaťala v pěst. Daisy se s uchechtnutím otočila a šla štvát někoho jiného.

,,Diano?" otočila jsem se za dívčím hlasem. Viděla jsem, jak se jedna z kuřat, Ashley, klekla do trávy a strápeně se na mě podívala.

,,Co chceš?" zeptala jsem se jí unaveně.

,,To že ti tohle řeknu, neznamená, že jsme kamarádky." přimhouřila jsem oči, ale přikývla jsem.

,,To Daisy byla zahrabaná doma se zataženými závěsi. Celý týden byla doma ve svém pokoji zahrabaná, nechodila do školy, nevycházela z pokoje, najala si dokonce ochranku, která celý týden byla před domem a před jejím pokojem. Šíleně se bála, její rodiče zavolali psychiatra, aby jí na to dal nějaký prášky. Zašli tak daleko, že zavolali kapitánovi, aby Daisy ujistil, že je opravdu mrtvej a nic nehrozí.

Když se dozvěděla, že dneska jdeš do školy, celou noc obvolávala lidi ze školy, aby necekli o tom, že byla doma a krčila se strachy."

,,Vážim si toho, že mi to řikáš, ale tak nějak nechápu, proč?"

Ashley se rozhlédla, jestli ji někdo nevidí, že se se mnou baví. ,,Pomáhala jsem. Když se ve zprávách objevilo, že tě unesl, zrušila jsem rande s Mikem, s tím basketbalistou, a šla tě hledat. Byla jsem štěstím bez sebe, když jsem zjistila, že jsi v pořádku a v bezpečí. Téměř celá škola tě hledala, teda krom Daisy, i Jacob pomáhal a to mu Daisy dala jasně najevo, že pokud tě půjde hledat, tak je mezi nimi konec. I Tereza a ostatní holky pomáhaly.

To že tě nemáme rádi, neznamená, že bychom ti něco zlého, něco takového, přáli. I Daisy ne, jen si to není schopná přiznat. Chtěla jsem, aby jsi to věděla."

Chvíli mi trvalo všechno to vstřebat, ale když jsem si uvědomila, co mi tu právě řekla, usmála jsem se.

,,Děkuji. Řekni to i kuřat-holkám a mám to stejně. To že vás nemám ráda, neznamená, že vám přeji něco takového, ani Daisy ne." Ashley chápavě přikývla a odešla.

,,Myslíš, že to myslela vážně?" zeptal se Malcolm.

,,Normálně bych ji nevěřila ani zbla z toho, co mi říká, ale teď mám pocit, že ji mohu věřit. Ale jak řekla, nic to nemění. Pořád to je nepřátelský tábor číslo jedna." a vzala jsem si poslední kuličku hroznového vína, co zbyla.