,,Myslíte, že má cenu sem vůbec chodit? Od doby, co Popelka zmizela, tu je nuda,"
,,Taky mě to tu nebaví, ale chtěl bych ji zase vidět. Proto čekám,"
,,Nečekej, nepříjde,"
,,Jak to víš?"
,,Určitě je zamčená ve svým pokoji a nemůže ven. A ven se hned tak nedostane,"

~

Druhý den ráno Diana vstala a chystala se do školy, jako by se nic nestalo. Já vstal asi o půl hodiny dřív než obvykle, proč, nevím, prostě se stalo a našel jsem, jak Diana stojí v kuchyni a dělá si svačinu.

,,Ahoj," začal jsem opatrně, ,,Zírám, že tě tu vidím,"

Ona na to nic neřekla. Nepozdravila, neodkývala, nic. Jako bych tam nestál, jako bych nic neřekl. Dodělala si svačinu, celou dobu bylo ticho a až vycházela z kuchyně řekla: ,,Jedu do školy po svém, nehledej mě, nečekej na mě. A před mámou jsi mě neviděl," to bylo celé, co mi řekla. Žádné vysvětlení, nebo obyčejný pozdrav, nic.

Nestihl jsem na to nic říct, protože Diana byla už pryč a já ze shora slyšel další hlasy. Táta s Jitkou byli vzhůru a šli na snídani. Přemýšlel jsem, zda bych taky neměl rychle vypadnout, protože co mám říct Jitce, až se mě zeptá na Dianu a že se mě určitě bude ptát, až ji neuvidí v pokoji. Nakonec jsem se rozhodl zůstat a nasnídat se. Stejně bych už nestihl zdrhnout. Teď jsem jen musel vyřešit, zda udělám, co po mě Diana chtěla. To byla ještě těžší otázka.

,,Dobré ráno," pozdravili mě rodiče. Bral jsem je tak. Táta byl s Jitkou šťastný a ona s ním taky a já ji měl upřímně rád. Asi jí nedovedu říkat mami, ale dovedu ji tak brát a chovat se k ní tak.

,,Dobré," pozdravil jsem je nazpět.

,,Nevíš, kde je Diana? V pokoji není," a bylo to tu. A co jsem měl říct? Že šla do školy, ale nechce, aby to Jitka věděla, nebo že nevím kde je. Co bylo lepší, nevím, řekl jsem, co mě právě napadlo.

,,Viděl jsem ji odcházet, ale nevím, kam šla, možná do školy," prostě jsem smíchal obě možnosti, ,,Já myslel, že to víš, proto jsem ji nezastavoval," tak tohle byla už větší lež.

Jitka si smutně povzdechla, ,,Ne, nevěděla jsem to," bezradně se podívala na tátu, ,,Co mám dělat? Jak jí mám pomoc? Vím, že jsem to pokazila-"

,,Nic jsi nepokazila," opravil ji rázně táta, ,,Myslela sis, že to pro ni bude nejlepší. Obě se snažíte tu druhou chránit a tím si ubližujete navzájem, i když to nechcete. Vím, že ti to nepřipadá jako nejlepší, ale dej ji chvíli čas, den, dva, a pak si s ní zkus promluvit. O všem, otevřeně. Komunikace je základ,"

,,Já vím, ale ona to bojkotuje," řekla lehce podrážděně, ale spíš mi to připadalo, jako by ji to mrzelo.

,,Jen ti nechce přidělávat starost. Myslí si, že když nic nevíš, jak že je to lepší. Ona viděla, jak jsi jí nic neřekla o tom, co se stalo a chápe to tak, že díky tomu jsi silná, protože jsi nedávala nic moc najevo-"

,,Tím chceš říct, že to je moje vina?" zeptala se ho dotčeně.

,,Ne, samozřejmě že ne, ale ona si myslí, že je slabá a chce se stát silnou. Chce být silná, jako jsi ty. Jen chce být stejná, jako její mamka, to je celé,"

,,A daří se jí to," zabručela.

,,Jste jedna krev. Jistou roli hraje genetika,"

,,Já vím, ale je to těžké," přiznala.

Nevěděl jsem, o čem se bavili dál, protože jsem musel odejít do školy. Vsadím se, že si mého odchodu ani nevšimli. Ale celou cestu do školy mi v hlavě zněl jejich rozhovor, to co řekli o Dianě. Věděl jsem, že měli pravdu. A to mě děsilo. Nikdo z nás neměl nejmenší tušení, jak se teď bude chovat, jak bude reagovat. Diana v tomhle byla nevypočitatelná a právě kvůli tomu byla nebezpečná jak pro sebe tak i pro své okolí.

Vím, že první věc, kterou jsem udělal po příjezdu do školy byla ta, že jsem hledal Dianu. Chtěl jsem ji mít pod dohledem.

,,Čus," ozvalo se za mnou. Podle hlasu to byl Eric.

,,Čau, Riku," pozdravil jsem monotónně.

,,Děje se něco?" zeptal se z druhé strany Malcolm. Významně jsem se na něj podíval. Myslím, že pochopil.

,,Co s ní budeš dělat?" Sam a ty jeho skvělé dotazy.

,,Jak to mám asi vědět?" vyjel jsem na něj, ,,Ani nevím, co jí je, nebo nevím základní věc, jako kde je,"

,,Ona není doma?" zeptal se opatrně Adrien. Driven raději mlčel a na nic se neptal. Aspoň někdy se hodilo, že moc nemluví.

,,Prej šla do školy, ale jela sama, tak nevím, jestli sem vůbec dorazila,"

,,Já si myslím, že dorazila," pípl vedle mě Eric.

,,A to soudíš podle čeho?" podíval jsem se na něho, ale on se nedíval na mě, ale před sebe. Následoval jsem jeho pohled a pochopil jsem, proč si to myslel. Diana právě vcházela bočním chodem. Měla na sobě černé tílko, černé šórtky a tenisky. Neoblékla se nijak výrazněji, jak měla ve zvyku. Takhle se stala tady na škole dokonale neviditelnou. A celé to podtrhly sluchátka, která měla v uších.

,,Jdem za ní?" zeptal se nejistě Sam. Jo, to kdybych věděl.

,,Můžem to zkusit," připustil jsem nakonec. Maximálně nás pošle do háje, ale to jsem na hlas neřekl.

,,Ahoj Dý," pozdravil ji Malcolm, ale bylo slyšet, že si není jistý. Diana ho ovšem úspěšně ignorovala. Ani nedala najevo, že by o jeho, o naší, přítomnosti věděla. ,,Diano?" zeptal se vážně.

,,Nechte mě," řekla tiše ovšem rázně a i když to řekla tiše, nad jejím tónem mi přejel mráz po zádech.

,,Proč? Co se děje?" nemohl jsem to nechat být, prostě nemohl. Diana mi na to ovšem neodpověděla. Rozešla se a nás nechala stát s otevřenou pusou u bočního vchodu.

,,Co že se přesně stalo o víkendu?" zeptal se Driven. To bylo poprvé, co jsem ho dnes slyšel.

,,Hodně věcí," víc jsem říct odmítal, ,,Stalo se hodně věcí,"

~

Věděla jsem, co se děje. Padala jsem a nedovedla jsem to ovlivnit. Padala jsem tmou, i když kolem mě bylo tolik světla, tolik slunce, já viděla jen tmu. Vnímala jsem ji, cítila jsem, slyšela jsem ji.

Zní to dětinsky, ale už vím, jak se Celeana cítila, když ztratila Nehemii. Cítila jsem to samé. Nevím, kdo nebo co byla má Nehemie, kterou mi právě vzali, ale vím, že už ji neuvidím. Už neuvidím slunce zářit, už neuslyším zpívat moře, uslyším jen své myšlenky, jak jsou potichu. Na nic jsem nemyslela, nic jsem necítila.

Jen jsem věděla, že padám a čekala jsem, kdy dopadnu na prázdné dno, kde budu tiše a sama trpět.

~

Ne, nezdá se vám to, ano, jsem to já!

Já vím, já vím, trvá mi to dlouho, ale pššt, berme to to pozitivně, jsem tu. Hrozně moc si vás vážím, jakou máte se mnou obří trpělivost a hrozně moc to pro mě znamená.

No, ale tak chvíli si dáme deep momenty, tak doufám, že si je užijete, protože já zbožňuju, když má hrdina deep momenty, tak doufám, že tu nejsem sama. Jinak doufám, že ti, co nečetli Skleněný trůn, tak pochopili moji asociaci xD Ti, co to četli, tak si myslím, že to chápou :D

Tak zase někdy,

SimonaR