,,Slyšel jsi už o ní?"
,,O kom?"
,,O Popelce."

Když se objevila Daisy a zmínila se o střelbě, viděl jsem, jak Dianě klesají ramena, jako by na nich měla břemeno toho, co se ten den stalo. Neviděl jsem jí do očí, ale věděl jsem, že bych v nich stejně nic neviděl.

Co se v ten den stalo jsem věděl jen já a Diana. Kapitán sice něco tušil, ale nedával to najevo a možná tomu sám nevěřil. I já mám potíže uvěřit tomu, co jsem viděl, i když se to stalo před víc než týdnem.

Diana se postavila a bezzeslov odešla. Chtěl jsem jít za ní, ale něčí ruka mě zastavila.

,,Jak se jí vede?" zeptal se starostlivě Malcolm.

,,Fakt nevím, kámo. Fakt nevím." odpověděl jsem tiše.

,,Jak jí mužem pomoc?" chtěl vědět Erik a já upřímně taky. Když jsem to řekl nahlas, tázavě se na mě podívali.

,,Ale myslím si, že sama neví, jak si pomoc," začal jsem uvažovat nahlas. ,,Možná jen sedí v temném koutě a čeká, až jí někdo podá baterku a pomůže vstát." díval jsem se na ní.

Stála u rozpisu zápasů. Byla tam i Morgan ze třídy. Hrála za třídu a chvíli se bavily. Morgan pak zasalutovala jako správný voják a odešla. Viděl jsem jak se Dianě zvedly koutky, ale úsměv to nebyl.

,,Musíme počkat až si to srovná a sama si řekne o pomoc. Člověku, co nechce pomoc, se nedá pomoc." řekl jsem tiše, aby mě slyšeli jen kluci. Váhavě přikývli a začali jsme se bavit o volejbale, protože se Diana vracela.

,,Tak jak to vypadá?" vyzvídal Adrien.

,,Je to dobrý, jsme první," řekla vesele Diana ,,Ale béčko nám dýchá za krk. Máme jen dva body náskok a čeká nás ještě pět zápasů. Dnes dva a zítra tři."

,,Já nám věřím." řekl optimisticky Sam.

,,Já taky, ale v béčku je Elizabeth a ta volejbal hraje závodně." řekla trochu frustrovaně.

,,Neboj, my je dáme," povzbudil jí Driven. ,,A hele, teď hrajeme my. Nejdem blíž?"

Bez odpovědi jsme popadli deku s věcmi a šli blíž k hřišti. Když jsme se usadili ve stínu stromu, procházely se kolem dvě druhačky a o něčem se bavily. Když zahlédly Dianu, ztišily se. Zaslechl jsem jak jedna říká té druhé 'To je ona, jak jsem ti říkala...' zbytek jsem neslyšel. Bylo mi jasné, že to slyšela i Diana. S klukama jsme se na ni starostlivě podívali. Nehnula ani brvou. Soustředěně hyptnotizovala utkání. Nevím, jestli koukala na něj nebo skrz něj, ale věděl jsem, kde byla.

V tom sklepě.

Celé dopoledne jsme strávili sledování turnaje a rozptylování Diany. Vždy se zdálo, že to zabralo, ale pak někdo prošel kolem a bylo to v háji. Po takto opakující se hodině jsme začali vraždit pohledem každého, kdo se přiblížil víc jak na pět metrů. Driven jednou dokonce zavrčel na prváka, který se i přes varovné pohledy přiblížil na 4 metry.

Diana si ničeho nevšimala nebo to jen nedávala znát. Každopádně nic nenamýtala.

,,Nezajdeme někam?" zeptal se Sam.

,,Co třeba basket?" navrhl Adrien. ,,Dlouho jsme nehráli a Diana by si mohla vyzkoušet, co vše si pamatuje." kývnul směrem k ní.

,,Třeba někdy jindy." řekla omluvně. ,,Musím si něco zařídit. Zatím ahoj." a už byla na odchodu.

,,Ty víš, co má v plánu?" zeptal se mě Erik.

Zavrtěl jsem hlavou. ,,Jen doufám, že né žádou pitomost."

~

Potom co Diana odešla, jsme neměli náladu cokoliv podnikat, tak jsme se prostě rozešli domů.

Dostal jsem chuť na zmrzlinu, tak jsem zamířil rovnou do kuchyně.

,,Ahoj Davide." pozdravila mě Jitka.

,,Ahoj," oplatil jsem jí pozdrav ,,Ty nejsi ještě v práci? Většinou jsme doma dřív než ty a to ještě tenhle týden končíme dřív než obvykle."

,,Máme málo práce, tak mě poslali domů." vysvětlila jednoduše a upila si kávy. ,,Kde je Diana?" zeptala se zmateně.

,,Nevim," pokrčil jsem rameny ,,Říkala, že si musí něco zařídit."

,,To je sama?!" váhavě jsem přikyvl. Popadla telefon, co ležel vedle jejího hrnku na kuchyňské lince a volala Dianě.

Frustrovaně položila mobil zase zpátky.

,,Děje se něco?"

,,Má vypnutý mobil." odpověděla naštvaně. Unaveně si promnula čelo. ,,Aspoň, že se už umí bránit."

,,Neumím si představit, co jsi prožívala před třemi lety." řekl jsem tiše.

,,Budeš mi věřit, když ti řeknu, že já taky ne?" tázavě jsem se na ní podíval. Kývla hlavou k obyváku. Šli jsme tedy si sednout na gauč.

,,Je to jako zapomenutá noční můra, když si to snažím vybavit. Celý týden nad tím přemýšlím, abych měla vodítko, jak ji pomoc, ale tehdy jsem měla velké starosti s rozvodem. Když jsem se Diany zeptala, jak se cítí, tak vždy odpověděla, I'm fine. Bylo tam slůvko fajn, tak jsem to dál nikdy neřešila.

Až když se jednou večer u nás stavila Kateřina. Byla celá vyděšená. Ptala se mě, kde je Diana. Myslela jsem, že je ve škole. Nevšimla jsem si, že už bylo šest večer a škola jí končila o půl třetí. Kateřina mi pak řekla, že nebyla ani tam. Když se jí pokoušela celý den dovolat, padalo to do hlasovky. Myslela si, že jí není dobře, ale pak dostala strach.

Obě jsme zpanikařily a šly jsme ji hledat. Nevěděly jsme, kde začít, protože se Diana nikdy netoulala a ven taky nechodila. Prošly jsme celé město a nikde jsme ji nenašly. Dostaly jsme strach, že jí zase dostal. Už jsem chtěla volat policii, ale Kateřina mě zastavila se slovy ,,Ještě někde jsme nehledaly.".

Šly jsme k nešemu paneláku. Nechápala jsem. Ale když jsme vyjely do posledního patra a uviděly dveře na střechu otevřené, pochopila jsem.

Vstoupily jsme na střechu a viděla jsem jí. Seděla opřená o zeď. V ruce měla nůž a držela si ho nad předloktím. Oči měla rudé od pláče a tváře vlhké. Neviděla nás. Přes všechny ty slzy nás neviděla. Položila nůž vedle sebe a vstala. Foukal mírný vítr, ale na střeše byl celkem silný. Diana šla jako omámená ke konci střechy. Rozpažila ruce a byla už jen pár kroků od konce. To už Kateřina k ní běžela. Volala na ní, ale Diana nereagovala. Prostě šla dál.

Zastavila se stopu od okraje. Kateřina se zastavila asi dva metry od ní, protože měla strach, aby obě nespadly." na chvíli se odmlčela. Bylo vidět, že jí dělá problémy o tom mluvit. ,,Jako bych slyšela co jí říkala. ,To bude dobrý, Dý. Spolu to vyřešíme. Pořád máš mě. Jsem tu stále pro tebe.'

O mě se ani nezmínila. Proč taky. Vůbec jsem se nestarala o stav mojí dcery. Myslela jsem, že když mi odpoví I'm fine tak se tak i cítí, ne že mi lže, abych si nedělala starosti. A já si je opravdu nedělala." mluvila čím dál tím tišeji. Vybavil se mi okamžik, když jsem jednou nesl Dianě večeři. Jak jsem u ní na nástěnce našel stejnou větu a co znamenala, když se papírek otočil. Celou dobu žádala o pomoc a osoba, kterou zoufale potřebovala, jí neslyšela.

,,Když jsme tam tak stály, Diana se na Kateřinu pomalu, opravdu pomalu podívala. Oči měla pořádně rudé, tváře se jí leskly v západu slunce od slz, které je stékaly dolů.

Stejně to nedokážu

To zašeptala a o krok ustoupila. Pak o další a o další až byla dost daleko od okraje a svezla se na kolena. Obajala se, položila hlavu na kolena a vykřikla. Stále v nočních můrách slýchávám ten zoufalý výkřik. Pak propukla v pláč.

Kateřina jí šla hned utěšit. Já tam jen tak stála. Jako by to nebyla moje dcera, co se mi právě složila před očima.

Mezi nářky opakovala stále to samé.

Jsem zbabělec. Jen obyčejný zbabělec.

Když jsem se vzpamatovala a šla se jí omluvit a zeptat, jak jí mohu pomoc, odpověděla, to co teď."

,,Nevím." doplnil jsem ji nepřítomně.

,,Vím co si myslíš. Že jsem hrozná matka, jak jsem si toho nemohla všimnout..."

,,O tomhle jsme snad mami už mluvily." ozvala se Diana ode dveří. Jitka se k ní otočila. Diana byla opřená o futra a ruce měla skřížené na hrudi. Z tváře jsem jí nic nevyčetl. ,,Sama jsi měla těžký období. Sama sis musela vyřešit svůj život. Nemohla jsi ještě řešit můj život za mě."

,,Ale měla." řekla tvrdě Jitka. ,,Jsem tvá matka. Měla jsem se o tebe postarat."

,,A taky postarala. Podívej se. Jsem tady. Neskočila jsem, nepodřezala jsem se. Jsem tady. Víš proč jsem neskočila?

Ne protože Kat na mě křičela, ale protože jsem tě viděla. Byla jsi tam. Bála ses. Hledala jsi mě. Proto jsem neskočila. Kdyby tam byla jen Kat..." zavrtěla hlavou. Přešla od dveří ke gauči a klekla si před Jitku. ,,Jsem tady a jsem v pořádku. Zvládla jsem to tehdy, tvládnu to i teď. Navíc, před tím jsem byla u něj půl roku, teď jen den. Tak to neřeš, neboj se a zapomeň na ten den, ano? Slibuju, že když budu potřebovat pomoc, přijdu."
Jitka přikyvla a objaly se.

Odešel jsem. Musel jsem vstřebat, co mi Jitka před chvíli řekla.

Diana se pokusila zabít.

Vždy jsem si myslel, že by toho nikdy nebyla schopna nebo že by si Jitka všimla, kdyby s ní něco bylo. Ale pokud měla sama těžké období...

Je vidět, že o těch dvou nevím zdaleka nic...