,,Tohle dělám poprvé, kde mám začít?"
,,Kde chcete, třeba na začátku."

,,Tak, co," zeptala, jsem se mamky ,,Už dobrý? Chápeš?"

Téměř neznatelně přikývla. ,,Jo chápu, jen mám o tebe strach." zopakovala ,,Nechci, aby se to opakovala. Nechci tě zase najít na střeše nebo hůř."

,,Neboj se, ano? Cítím se dobře. Trošku zmateně, ale dobře."

,,A kde jsi byla?"

,,Byla jsem se projít." odpověděla jsem ,,Chtěla jsem být chvíli sama. Lidi ve škole nejsou chápající jako kluci." řekla jsem popravdě.

,,Tak si příště nevypínej telefon a dej mi vědět."

,,Dobře." souhlasila jsem.

Brala jsem to za uzavřené, tak jsem vstala a šla k sobě do pokoje. Ani jsem se nepřevlékla a švihla sebou do postele. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zakryla jsem si levým předloktím oči a snažila jsem se na nic nemyslet. Moc mi to nešlo.

,,V pohodě?"

,,A sejde na tom?"

,,Mě ano." zvedla jsem ruku a podívala se na opřeného Davida. ,,Můžu?" posunula jsem se a tím dala znamení, že si může přilehnout.

,,No tak spusť." řekla jsem unaveně.

,,Nemusíme o tom mluvit, pokud nechceš."

,,To poslední dobou nikoho nezajímá." prudce se na mě podíval. Mávla jsem rukou, aby to nechal být. Zhluboka jsem se nadechla. ,,Tak, co chceš vědět?"

,,Táta říkal, že jste bydlely v třípatrovém domku, ne v paneláku o sedmi patrech."

,,Po tom incidentu mamka měla strach, tak jsme se odstěhovaly." pak jsem ironicky dodala. ,,Jako by se ze střechy třípatrové budovy nedalo skočit."
Trochu jsem se usmála. ,,Měly jsme byt nahoře a já měla pokoj v podkroví. Celé podkroví pro sebe. Stůl dvakrát tak velký jak ten, co mám. Nad ním jsem měla postel a přes tu jsem se mohla dostat na balkon. Nebyl moc velký, ale byl z něj krásný výhled na hvězdy. " Vzpomněla jsem si na letní i zimní noci, kdy jsem ležela na zemi, poslouchala noční zvuky města a sledovala ty obrovské, horké koule vzdálené miliony kilometrů.

,,Chybí mi to."

,,Ten balkon?" zeptal se mě zmateně.

,,Život. Život před tím balkonem, před tím vším. Ten pohled na hvězdy mi připomínal život, co jsem měla, než mi ho vzal." zamrkala jsem, abych zahnala slzy. ,,Ten incident se stal tři neděle po návratu z nemocnice. Nevěděla jsem, jak to zvládnout, dokud jsem nevyšla na balkon a neviděla noční oblohu. Tehdy mi to bylo jasný. Nevěděla jsem jak dlouho to bude trvat nebo jak to vůbec zvládnu, ale věděla jsem, že nakonec ano."

,,A teď?

,,Teď vidím jen tmu."

Rozhostilo se ticho. Říkala jsem si, jestli bych už neměla mlčet, ale potřebovala jsem se někomu vyzpovídat. Jenže jsem to nechtěla. Nechci, aby kdokoliv věděl, co mi probíhalo hlavou. Ať už teď nebo předtím.

Vyrovnám se s tím. Jako předtím.

,,Proto jsi zpívala na střeše?" zeptal se mě s náznakem překvapením. ,,Hledala jsi hvězdy, které ti pomohou ven ze tmy?"

,,Chtěla jsem mít pocit, že jsem doma."

,,Připadáš si tu vůbec jako doma?" touhle otázkou mě překvapil. Podívala jsem se na něj a viděla jak jeho oči hledí do mých. Jako by chtěl vyčíst všechny moje myšlenky.

,,Já vlastně ani nevím." řekla jsem upřímně. ,,Ale chci se tak cítit. Že mám taky někde své místo, kde nebudu nechtěná, kde se mě nebudou bát a kde budu v bezpečí."

,,U mě ho vždy budeš mít." přivinul si mě blíž a políbil do vlasů. Objala jsem ho. Opravdu jsem se cítíla v bezpečí. Začal mě vískat ve vlasech. Zavrněla jsem. Bylo to zatraceně příjemný. Když jsem to řekla nahlas, David se lehce zasmál.

,,To jsem rád." řekl potichu.

,,Kdyby mi někdo při příchodu do LA řekl, že s tebou budu takhle ležet v posteli, tak bych se mu vysmála a doporučila vyhledání lékaře."

Teď se zasmál víc a já se k němu přidala. ,,Taky bych to nečekal." na chvíli se odmlčel. ,,Nepustíme si něco? Mohli bychom si objednat i pizzu."

Ten nápad se mi zamlouval. ,,Jo, proč ne. Ale co pustíme?"

,,Nakazila jsi mě Castlem, tak co třeba ten?"

,,Moc ráda. Já ho najdu a ty objednáš pizzu. Pro mě žampionovou."

Celé odpoledne jsme leželi u mě v pokoji a dali si maraton Castle na zabití. Jedli jsme u toho pizzu a já se cítila, jak už dlouho ne.

Zrovna jsme se dívali na díl, kde Castle obviňoval ducha starého domu z vraždy badatele paranormálních jevů, když jsem ucítila, jak mi těžknou víčka.

Podívala jsem se na Davida a zjistila, že už taky spí. Bylo deset večer a počítač se automaticky vypne za hodinu. Nechtělo se mi vstávat, tak jsem ho nechala v provozu, ať si Castle vytváří své šílené teorie, a usnula jsem na Davidově hrudi.