,,Tak co mám dělat?"
,,Pokud to myslíte vážně..."
,,Ano, ano myslím!"
,,...Tak se musíte naučit o tom mluvit aniž by jste se bála reakce druhé strany."

Vlny moře v pravidelném rytmu narážely do pobřeží. Slunce už bylo nad obzorem a tvořilo dlouhé stíny. V jednom takovém jsem se schovávala.

V hlavě se mi stále přehrávala scéna z kuchyně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Moc dobře věděla, co pro mě to jméno znamená a i přesto se opovážila ho říct nahlas. I to vše ostatní.

Myslí si snad, že to nevím? Vím, že jsem jen velkej zbabělec a jen utíkám, ale... Už utíkám tak dlouho, že nevím, jak se zastavit a bojovat. Ani nevím kam utíkám. Kdybych aspoň něco věděla, jenže já nevím nic. Nevím, jak jsi pomoc, jak se vrátit.

,,Bože, Vy jste mě vyděsila." vykřikla jedna žena vedle mě. Nechápavě jsem se na ní podívala. Asi šla okolo palmy a mě si nevšimla.

,,Pardon." špitla jsem s lehkým úsměvem na tváři.

,,Nic se neděje," mávla rukou ,,Jen že jste tu tak schovaná." a odešla.

Rozhledla jsem se a zjistila, že tu přibývá nějak moc lidí, tak jsem se zvedla a šla dál po pláži

Pobřeží se zvedalo k výšinám a místo rozhlehlé pláže tu byl úzký pruh písku a vysoké útesy. Voda se zvedala čím dál tím výš, jak začínal příliv. Měla jsem ji po kotníky, když jsem zahlédla jeskyni. Byla výš než hladina, tak jsem si řekla, že se tam voda nedostane. Šla jsem k ní a snažila se na ní vylést.

Ještě že mám tenisky.

Jeskyně byla rozlehlá a vysoká. Slunce do ní posílalo paprsky a bylo vidět, že je hluboká. Šla jsem dál podél stěny, které jsem se pro jistotu přidržovala. Jak jsem šla dál, světla ubývalo a jeskyně se zmenšovala. Na konci jsem našla bublinu, která byla snad stvořená, aby si do ní člověk mohl sednout a mít klid.

,,Ale né," zasténala jsem nahlas. ,,Někde jsem musela ztratit hodinky." frustrovaně jsem se podívala na zápěstí, kde měly být. ,,Podívám se po nich až půjdu zpátky." řekla jsem si pro sebe. Už jsem si zvykla, že trpím samomluvou.

Podívala jsem se na mobil a zjistila, že tu mám dokonce i signál. ,,Tak to zírám." řekla jsem uznale.

Když jsem ho chtěla položit vedle sebe, tak se rozezvoněl. ,,Kat..." přečetla jsem jméno volajícího nevěřicně. ,,Ona má tu drzost mi ještě volat." zakroutila jsem hlavou a nechala to vyzvánět.

Za chvíli jí to asi přestalo bavit, tak vyzvánění utichlo. Po chvíli ale začalo znovu. Z neznámého důvodu jsem to vzala.

,,Co sakra ještě chceš?!" zeptala jsem nevěřícně.

,,Chci se usmířit." ozvalo se smutně. ,,Nechtěla jsem..."

,,Ale chtěla," přerušila jsem ji rázně. ,,Kdyby ne, tak držíš klapačku a mlčíš. Moc dobře víš, co to se mnou dělá. Takže si klidně sbal a můžeš jet zase domů. Sbohem." nedala jsem jí možnost cokoliv dalšího říct a típla jsem to.

Možná je chyba, že tu chytal signál.

Seděla jsem v té jeskyni dlouhou dobu, až jsem se divila, že mě nikdo neschání. Přemýšlela jsem, jestli Kateřina mě uposlechla a teď si balí.

Pokud ano, tak jí dám ještě půl hodiny a pak se asi vrátím, ať mamka nechytne infarkt.

,,Vážně je divný, že mě mamka, ani David neschání a nevolají mi." podivila jsem se nahlas. Zkontrolovala jsem mobil a pořád jsem chytala signál, slabý, ale přece. ,,Asi bych se měla přestat chovat jak malý dítě a vrátit se." řekla jsem si a vstala k odchodu. Zkontrolovala jsem, že se mi v jeskyni nic neztratilo a vydala se ven.

Už sebejistěji jsem procházela chodbou, která se každým krokem zvětšovala a byla více osvětlená.

,,No to si ze mě už fakt děláš prdel!" vykřikla jsem nevěřícně. U vchodu stála Kateřina. ,,Jak jsi mě..." nedokončila jsem svou otázku, protože mi to už docvaklo. ,,Ten telefonát," řekla jsem nejistě a podle jejího výrazu jsem poznala, že jsem se nemýlila. ,,Byla jsi za Erikem, aby mě vystopoval. Já říkala, že tam ten signál je špatný nápad." řekla jsem si spíš pro sebe.

,,Dý, vyslechni mě." žadonila Kateřina.

,,Takže teď jsem zase Dý? Žádná Simona?" skočila jsem jí do řeči. Změřila jsem si pohledem a zamyslela se. ,,Máš pět minut, pak se spakuješ, vypadneš a už tě v životě neuvidím." řekla jsem ostře.

Kateřina váhavě přikývla. ,,Kam si myslíš, že vede tvoje utíkají?" zeptala se mě stejně ostře.

Co že to??

Vyjeveně a nechápavě jsem na ní zírala. ,,Tak tímhle si mě chceš udobřit?" zeptala jsem se stále nechapavě až jsem měla chuť se začít smát.

,,Ne myslím to vážně," opravdu to myslela vážně. Viděla jsem ji to na očích. ,,Kam si myslíš, že to vede? Nebo kde se vidíš se svou psychikou za dva, tři, pět let? Pořad se budeš schovávat nebo konečně přestaneš? Jestli ne, tak pořad budeš stejná." to poslední slovo vyplivla, jak skažený jídlo. ,,Já, David, tvoje mamka, podělanej Brad budeme dál, ale ty budeš stejná. Davidovi zemřela mamka a chová se normálně, ale ty ne. Ty jsi vždy musela být něco víc, něco extra. Tak gratuluji. Jsi něco extra. Jsi tak extra, že za chvíli nebudeš mít, ani Davida, ani Rika. Nebudeš mít prostě nikoho a budeš sama." na chvíli utichla. Až nenávistně se na mě dívala a já nemohla uvěřit.

,,Přeji šťastné přežívání, Diano Blackwoodová. Sbohem!" otočila se a začala slézat dolů.

Já tam stála jako kůl v plotě... Sama.

Tak takhle teda ne.

,,Vrať se ty svině!" vykřikla jsem na ní jako generál na vojáka.

,,A to jako proč?" otočila se ke mě líně. Rychle jsem slezla z jeskyně a rázným krokem jsem se k ní vydala.

,,Jedno mi řekni, brala jsi mě někdy jako kámošku nebo jsi mě měla jako bodyguarda? Chápala jsi někdy, jak se vlastně cítím?" zeptala jsem se jí chladně.

,,Co to s tím má co dělat?" zeptala se překvapeně.

Takže tamto byla připravená řeč? Fajn, vrátím ti to i s úroky.

,,Řikáš, ať se chovám normálně? Že David to přes mamčinu smrt zvládl, tak proč bych neměla já. Jedno ti řeknu, všem, co to nechápou, bych přála, ať si tím projdou. Ať si zažijí celý ten půl rok v jeho moci a pak bych chtěla vidět, jak se budou chovat.

Půlka by se zhroutila během jednoho týdne. Všechno to znásilňování, mlácení, křičení, dny i noci jako otrok v okovech, na chladné zemi. Bez tepla, pořádného oblečení, hygieny. Bez přátel, rodiny. Bez ničeho.

Jen půl rok s jedním člověkem, který si dělá co chce a má tě jen jako zábavu a kdykoliv tě může zabít. Nemusíš udělat nic, nemusíš se ani nadechnout a už by tě zabil, jen protože se mu chce.

Nikdo, kdo si to neprožil, to nemůže chápat. Nikdo nechápe ten půl rok strachu, zoufalství, beznaděje a jediného přání, aby to bylo už naposled." konečně. Konečně jsem naplno řekla, co mě pomalu drtilo. Přiznání, které si dokážu přiznat jen v těch nejhlubších snech.

,,Konečně jsi to řekla." řekla spokojeně, až nevěřicně, Kateřina. Pochopila jsem, že to co mi řekla předtím, byl jen způsob, jak mě vyprovokovat. ,,Nevěděla jsem jak jinak tě donutit o tom mluvit, aniž by ses bála, aniž by ses držela stranou, protože máš strach, co bych si myslela.

To, co jsem řekla v kuchyni mi vyklouzlo, chtěla jsem, aby ses na mě podívala, ale to co jsem řekla v jeskyni, jsem řekla, aby ses nebála.

Samozřejmě že to nechápu. To co nezažiješ, nikdy nemůžeš plně chápat, ale ty ses mi to ani nesnažila pořádně vysvětlit, takže jsem nevěděla, co si myslíš, co cítíš. Vždy jsi mi řekla, jen kousek, jen útržek, ale nikdy ne celek." natáhla ke mě ruku a smutně se usmála. ,,Tak co? Vyvěsíme bílou vlajku a vrátíme se? Diano."

Upřímně jsem se na ní usmála a chytila ji s příslibem, že už to bude jen lepší.