Ten rok šel Severus spát naštvaný na celý svět, ale hlavně na sebe. Nechtěl to udělat, nechtěl si s tím nemožným spratkem potykat. Tykání mělo blízko k tomu, aby ho snad začal mít rád. Ale když je do toho Minerva navezla a on viděl naději v Potterových očích, nedokázal odolat. A pak si za to nadával.

Ten rok na Boží hod si na tajemného dárce ani nevzpomněl, dokud nestál ve svých vlastních komnatách a nezíral. U krbu stála váza se smrkovou větví, na které se blyštěla nádherná skleněná ozdoba. A na zemi vedle ležela v zeleném papíru zabalená šachová souprava.