„Pottere?“ vyprskl, když z vetřelce stáhnul neviditelný plášť a objevila se jemu tak dobře známá tvář. Zhluboka se nadechl a málem se praštil do čela. Zpětně mu bylo jasné, že za těmi dárky nemohl stát nikdo jiný, než tento protiva.

Ale proč to Potter dělal? Nebylo přece možné, že by mě měl… Nedokázal tu myšlenku dokončit. Muselo to být úplně jinak. Možná nějaká zvrácená zábava, probleskla mu hlavou nepříjemná idea.

Podíval se na Pottera, který upíral do krbu zoufalý zrak. Nadechl se. Věděl, že dříve či později to bude muset udělat.

„Finite incantatem,“ zamumlal s hůlkou stále namířenou na Pottera.