Dalšího dne ráno se Olivie práce doslova nemohla dočkat. Znamenala pro ni kromě výdělku také další čas strávený s Nicolasem, kterého díky včerejšímu výletu nemohla dostat z hlavy.

Myslela na něho neustále. Ve škole, odpoledne doma i po cestě na náměstí, ačkoliv se jí Thomas každou chvíli na něco ptal a ona mu tak odpovídala jen napůl.

Když už konečně dorazili na náměstí, Olivie doslova vylétla z auta, celý stánek uvedla do provozu během pár minut a poté už jen spokojeně vyhlížela tmavovlasého mladíka.

Uběhla jedna hodina, dvě, tři,...

S původně usměvavé rusovlásky se rázem stala fosilie bez života, které jen bezduše stála, opírala se o pultík stánku a tupě zírala před sebe. Tu a tam vzhlédla, s náznakem úsměvu obsloužila pár příchozích zákazníku a zase nasadila onen neutrální výraz, rozhlížejíc se po okolí. Vždyť říkal, že se dnes uvidí! Tak kde je?

Thomas si jistě všiml, že je dívka jakási skleslá, jelikož se u ní v jedné přestávce zastavil a opatrně jí položil ruku na rameno, starostlivě ji sleduje.

"Livi? Mluv se mnou, co je?" pídil se po důvodech, co dívku tak najednou připravilo o náladu. Rusovláska si hlasitě povzdechla a nechala se od muže přivinout do objetí.

"O nic nejde, Thomasi," šeptla tiše, hlas však poněkud posmutnělý, "jen mě zaráží, že se Nicolas ještě neobjevil. Řekli jsme si, že se dnes uvidíme a my za necelé dvě hodiny končíme."

Muž dívku konejšivě pohladil po vlasech a Olivie z onoho pohybu cítila ten stejný zvláštní pocit, jenž zažila již mnohokrát - jakoby byl Thomas jejím biologickým otcem, jakoby doopravdy byli rodina.

Byly chvíle, kdy se za tyto myšlenky nenáviděla a cítila se provinile vůči svému pravému otci, nyní však ono láskyplné objetí potřebovala jako sůl.

"Nic si z toho nedělej, prcku," promluvil Thomas k rusovlásce povzbudivě, "třeba se ještě ukáže. Přeci jen není všem dnům konec."

Měl pravdu. Olivie se letmo pousmála, tiše přikývla a odtáhla se. "Máš pravdu, Thomasi. Děkuju." Muž se jen nezištně pousmál a opět se vzdálil ke svému plácku za stánkem.

Od té chvíle se na rusovlásčině tváři opět usadil úsměv, obsluhovala zákazníky s velikou vervou a díky úsměvům, které rozdávala, měla před stánkem brzy plno. Měla tak plné ruce práce, tudíž si na opožděného mladíka ani nevzpomněla.

Tyto myšlenky se jí vrátily až po práci, kdy společně s Thomasem zavírali stánek a sklízeli židle a stůl, rušeni pouze několika zbylými návštěvníky, kteří se však již také pomalým tempem trousili ke svým domovům.

Rusovláska mlčela, byla viditelně rozhozena faktem, že se Nicolas neukázal. Ovšem, znali se ani ne dva dny, ale i přesto cítila ono podivné pouto, které je k sobě táhlo. Proto jí nedávalo smysl a nechtěla uvěřit tomu, že se na ni sprostě vykašlal.

Thomas byl z dívky nešťastný, proto jí jen věnoval další vřelé objetí a odvezl ji domů, kde ji ihned předal do schopných rukou své ženy a dcery, aby Olivii alespoň trochu rozveselily.

Tak se tedy stalo, že trojice opět seděla u hořícího krbu v obývacím pokoji, každá popíjela kávu či horkou čokoládu a vedly smrtelně vážný rozhovor na téma "kluci", případně tedy "chlapi".

No, ještěže to Thomas neslyšel!

"Nic si z toho nedělej, holčičko," pousmála se na Olivii Madison, "mužský jsou všichni stejní a je úplně jedno, v jakém věku nějakého potkáš. Nezmění se." Dívky propukly smích, i rusovláska se už smála, holt jí bylo s Thomasovou ženou i Emily krásně.

I přesto ji však v hlavě provokovala ona slídivá otázka - proč se Nicolas vypařil jako pára nad hrncem? Udělala snad něco špatně?