Jakmile se oba ocitli vevnitř, Olivii na malý moment zachvátila úzkost. Klub byl doslova narvaný lidmi všeho věku, hlasitá hudba duněla všude kolem a kdyby ji Nicolas nedržel za ruku, nejspíše by se na patě otočila a utekla. Chlapec ji ale zkušeně prováděl mezi tancujícími těly bavících se lidí, následně ji doslova procpal větším davem u baru a zastavil se až u něj.

"Co piješ?" zeptal se zadýchaně, na tváři stále stejně odzbrojující úsměv a rukou stále svíraje Oliviinu dlaň. Dívce chvíli trvalo, než se vzpamatovala.

"Cokoliv," vyhrkla bez přemýšlení a Nicolasův úsměv se ještě o něco rozšířil, načež oběma cosi objednal a ležérně se opřel o bar, pozoruje dívku pohledem svých tmavých očí. Rusovláska se pod jeho pohledem pomalu roztápěla, byl extrémně intenzivní.

"Tak, tady to máte." Až tato věta vyrušila dvojici v očním kontaktu a každý sáhl po jedné sklence, kterou barman postavil na bar. Přiťukli si, opět navázali oční kontakt a usmáli se na sebe.

"Na tebe!" pronesli zároveň směrem k tomu druhému, načež se rozesmáli a obrátili do sebe celý obsah sklenic. Při hořké koncovce se zašklebili, trochu zatřepali hlavami a položili sklenice zpátky na bar.

"Pojď si se mnou zatančit!" pobídl dívku Nicolas a rozhodl se ji za každou cenu dotáhnout pěkně doprostřed tanečního parketu. Olivie se vzpírala, ale nebylo jí to nic platné. Chlapec měl holt víc síly než ona a tak tedy oba skončili uprostřed parketu, navlečení v zimním oblečení a s hladinou alkoholu v krvi značně nižší, než všichni přihlížející.

Nicolas se začal jaksi zvláštně vrtět, asi v nějakých podivných tanečních kreacích, přičemž stále nepouštěl dívčinu ruku a nespouštěl z ní oči. Olivie se po chvíli začala vlnit také, zprvu stydlivě a poněkud nesměle, po chvíli si však pohyby osvojila a začala tančit tak, jakoby se nikdo nedíval.

Oba postupem času zahodili jak nadbytečné vrstvy oblečení, tak i stud a strach, a začali si své taneční pokoušení vyloženě užívat. Smáli se na sebe, točili se stále dokola jako školáci a nezajímalo je, jestli se na ně někdo dívá nebo ne.

Po hodině se však dostavila únava, tudíž si ze země posbírali své bundy, svetry a čepice, kopli do sebe u baru ještě jeden drink a ruku v ruce vyběhli z klubu jako dvě neřízené střely.

Pobíhali bok po boku a ruku v ruce klidnými ulicemi města, smáli se největším pitomostem, jaké jim přišly na mysl a celkově se bavili, jako kdyby se znali minimálně deset let.

Po chvíli však své skotačení trochu uklidnili a místo zběsilého poskakování zvolili raději klidnou chůzi, tu a tam pozorujíce hvězdy na nebi či reklamní billboardy a výlohy obchodů.

"Je mi s tebou krásně, Livi," promluvil do ticha Nicolas a sevřel dívčinu ruku o něco pevněji, "s tebou mám totiž pocit, že můžu být sám sebou. Nic takového jsem ještě nikdy nezažil." Olivie přikývla, cítila to totiž úplně stejně.

"Mně s tebou taky," usmála se na chlapce.

Další slova nebyla třeba. Společně došli až na autobusovou zastávku, popovezli se pár stanic k Thomasovu domu a už stanuli na pro Oliviu staré známé štěrkové příjezdové cestě.

Nastal čas loučení.

Oba stáli naproti sobě, zírali si do očí a ani jeden z nich nejspíš nevěděl, jak se řádně rozloučit. Olivie byla nakonec tou, která se jako první pohnula, a pevně chlapce objala. Nicolas, jakmile upustil její ruku, si ji přitáhl blíže a zabořil nos do černé hřejivé čepice, jež měla dívka na sobě.

Stáli takto v objetí pár minut, načež se odtáhli a s úsměvem se každý vydal jiným směrem.

"Uvidíme se zítra." To bylo to poslední, co si toho dne řekli.

Když Olivie o pár chvil později seděla v Thomasově autě, který jí nabídl odvoz domů, musela se znovu usmívat. Nicolas pro ni byl sice stále velkou, ale zatraceně přitažlivou záhadou.