Ne nadarmo se říká, že by se v nejlepším mělo přestat. Když se Ryan zhruba po půl hodině jízdy Nicolase s Olivií zeptal, zda už se chtějí vrátit či jet dál, jednoznačně zvolili druhou možnost.

Mašér tudíž zabočil na dalším rozcestí doleva a projížďka tím pádem pokračovala. Krajina byla stále dechberoucí a psi neúnavní. Jenže toto rozhodnutí se po chvíli ukázalo jako klíčové.

Jakmile se celková skupinka tří lidí a dvanácti psů blížila k dalšímu rozcestí, byl zdáli slyšet ač tichý, tak přibližující se hluk. Nikdo si netroufal tipovat, oč se jedná, ale zcela určitě to mířilo k nim. Ryan viditelně znejistěl a psy o něco přibrzdil. I tak to však nestačilo.

Když se psí spřežení ocitlo na rozcestí, jeho osazenstvo s hrůzou zjistilo, že se k nim zprava po cestě cvalem řítí pár koní. Dva hnědáci vedení svými jezdci si psů všimli na poslední chvíli.

"Hou, Torro! Hou!" zapřel se do sedla první z jezdců ve snaze koně zastavit. Druhý následoval jeho příkladu a koně začali zpomalovat, ale nebylo to nic platné. Psi se úderů kopyt lekli, pár jedinců abnormálně zpanikařilo a spřežení sebou trhlo. Vyděšení a nezkušení psi vyběhli vpřed a staří je nezvládli zastavit.

Saně se převrátily, posádka padla do hlubokého sněhu a spřežení se vyřítilo mezi stromy. Pár psů, hnaných strachem, zabíralo, zbytek se jen bezmocně potácel na nimi.

"Hou, Lucy!" křičel za nimi Ryan. "Hou, Kobe, chlapče!"

"Mayo, Ricky, hou!" přidala se i Olivie, jakmile ze sebe oklepala přebytečný sníh. Nepamatovala si jména vyděšených psů, tudíž volala jména těch, které si pamatovala.

"Barde, Maxi, Jacku!" volal na běžící psy do třetice i Nicolas, který při pádu ze saní taktak minul vzrostlý strom, do něhož téměř narazil hlavou.

Jezdci s koňmi nakonec zastavili těsně před trojicí ve sněhu, načež se na ně a na jejich spřežení zadívali velmi provinile.

"Moc se omlouváme, nechtěli jsme vám vaše psy vyděsit," promluvil první z jezdců a sesedl. Poté svého hnědáka uvázal u stromu a pomohl Ryanovi s Olivií vstát. Druhý jezdec přikývl, jakože plně souhlasí se slovy svého přítele, a následoval jeho příkladu, načež pomohl na nohy i Nicolasovi.

"Neomlouvejte se, můžeme si za to sami," věnoval jim Ryan letmý úsměv, "vlastně jste měli mít přednost, tudíž byla moje chyba, že jsem s psy vjel na rozcestí, aniž bych se pořádně rozhlédl."

"Neměli bychom je jít hledat?" ptala se Olivie vyděšeně, hledíc směrem, kterým psi i se saněmi odběhli. Ryan se pousmál a zavrtěl hlavou.

"Jak ty uličníky znám, budou buď u vaší chaty nebo před mým domkem," pronesl pobaveně, "už několikrát jsem se někde vyválel ve sněhu a utekli mi. A vždycky jsem je našel buď na jednom nebo na druhém místě. Takže se nebojte, slečno, nic se jim nestane."

Nicolas rusovlásku povzbudivě pohladil po rameni a usmál se na ni. Trojice se poté rozloučila se dvěma jezdci, kteří společně s koňmi vyrazili zpět po cestě, po které přijeli. Následně se skupinka vypravila směrem k budově ze světlého dřeva, v níž Olivie s Nicolasem trávili víkend.

A světe div se! Dvanáct chlupáčů si to spokojeně leželo v udupaném sněhu před chatou, saně se nacházely stále za nimi a jak spřežení proběhlo lesem, vrátily se do původní polohy. Vypadalo to komicky - jakoby psi jen nevinně čekali na svého pána!

"Vy lumpové malí," zakroutil nad nimi Ryan hlavou, viditelně rád, že svou smečku zase vidí, "víte, že jste mi nahnali strach? Nám všem."

Olivie s Nicolasem zprvu vážně přikývli, ale ani jeden z trojice přihlížejících nakonec neodolal psím očím, a tak byla všechna neplecha rázem odpuštěna.

Rusovláska se společně s tmavovlasým chlapcem se smečkou ještě naposledy pomazlili, načež jim Ryan zamával a pobídl psy k svižnému běhu.

Mávali mu ještě dlouho, než jim jeden usměvavý mašér a dvanáct chlupatých zlobidel zmizelo z dohledu.