Onu krásnou sněžnou stezku si oba sjeli nejméně desetkrát. Olivie byla prostě neúnavná! Lyže ji jakýmsi způsobem chytily a nepouštěly, tudíž se pokaždé, jakmile dojeli zpátky k chatě, vydala zpět na vrchol kopce, aby mohla jet znovu. Nicolase však radovánky s rusovláskou bavily úplně stejně, takže si společné sjezdy také užíval. Ba co víc, občas to byl i on sám, kdo dívku vybídl, aby si to dali ještě jednou.

Lyžovali prakticky celé dopoledne i část odpoledne, jenže po několika hodinách jejich dovádění zastavila únava. Po posledním sjezdu si sundali lyže, plácli sebou do sněhu a smáli se, zatímco v sněhové pokrývce tvořili sněžné andělíčky.

"Nicu?" oslovila chlapce Olivie, zatímco už se jen vydýchávali, stále v leže.

"Hm?" broukl chlapec s úsměvem, zíraje do nebe. Bylo nádherně. Slunce svítilo, sníh se v jeho světle krásně třpytil a celkově vypadalo okolí chaty jako z pohádky.

"Jsem ráda, že jsem sem jela," pověděla rusovláska upřímně, "užívám si to tu naplno a těší mě, že to můžu prožívat s tebou. Je mi s tebou krásně." Tyhle slova, stejně jako úsměv, který dívka přidala na konec, Nicolase pomalu ale jistě roztopily zevnitř. Dvojice navázala oční kontakt a zůstala tak na sebe zírat několik minut, zatímco mezi nimi panovalo ticho. Nebylo to však takové to trapné ticho, kdy ani jeden neví, co říct. Byl to spíš moment porozumění, ke kterému nebyla žádná slova potřeba.

Co však onen klid trochu narušovalo, byla Oliviina pravá ruka, která pomalu a velmi nenápadně formovala sněhovou kouli. Pochopitelně to vleže a nenápadně šlo velmi těžko, ale po chvíli byla koule připravená a ona ji tak se smíchem mrskla po nic netušícím Nicolasovi.

"Ty..." zavrčel chlapec se smíchem a vyšvihl se do sedu, formuje zase svou sněhovou kouli. Tak se jejich chvíle porozumění jako mávnutím kouzelného proutku změnila v divokou koulovačku.

"A tumáš!"

"Tohle jsi přehnal!"

"No počkej ty mrško malá!"

"Hej! Nicolasi!"

Smích. Čiré štěstí. Válka se sněhovými zbraněmi. Prsty rudé od mrazu. A hlavně dva veselí blázni, kterým to bylo všechno úplně jedno. Bavili se. Ne že by jim tedy došla munice, ale po chvíli svou bitvu z důvodu nedostatku kyslíku pozastavili. Oba se vydýchávali, občas uchechtli a nakonec sebou jako malí opět plácli do sněhu. Váleli se po sobě, smáli se a nechávali sníh, aby se jim dostával až pod oblečení.

To však začalo být po chvíli nepříjemné, tudíž se zvedli, lyže vrátili na své místo a odběhli zpátky do chaty. Mokré oblečení rozvěsili a převlékli se, načež se usadili do obývacího pokoje, Nicolas s menšími obtížemi založil oheň v krbu a jakmile již plameny vesele plápolaly, společně s Olivií se s hrnky teplého čaje uvelebili na pohovce, aby se ohřáli.

Dívka si spokojeně opřela hlavu o chlapcovo rameno a přivřela oči. Cítila teplo sálající z krbu a čaje, cítila i onen zvláštně krásný hřejivý pocit u srdce a především cítila Nicolasovu přítomnost, která všechny tyto aspekty ještě umocňovala.

"Děkuju," šeptla rusovláska tiše. Chlapec ji nejspíš neslyšel, jelikož se pohnul a vrhl směrem k ní tázavý pohled.

"Děkuju," zopakovala dívka o něho hlasitěji a upila si z čaje, "za všechno." Tmavovláskova tvář se rozzářila a přivinul si dívku k sobě. I on cítil jejich pouto a i onen nepopsatelný pocit, který mu již nějakou dobu napovídal, že k rusovlasé dívce už necítil jen zdvořilou známost či nějakou formu přátelství.