Je to pták? Je to letadlo? Ne, je to Suprduprman letící zachránit Město tak, jak to již provedl tolikrát. Jenže tentokráte nebyl jeho sokem Inženýr, nešlo o žádný zrmzliny-měnící-sochy-bořící přístroj, ale o skutečně monstrózní přírodní kalamitu nevídaných rozměrů. Série tornád se spustila okolo Města, jako by snad chtěla jeho obyvatelům pohrozit: „Tudy ne, přátelé." Více než kdy jindy tak bylo jasné, že za tím vším stojí někdo konkrétní. Pokud by byly tyto víry stvořeny Matkou přírodou, jistě by nestály v tak přesné formaci. A nevyčkávaly. Ne, ty by se vrhly do centra a nadělaly by tam pěknou paseku. Obyvatelé Města si tak přišli jako myši zalezlé v díře čekající až kočka konečně odejde a bude zase klid a mír. Jenže ta zatracená kočka ne a ne zmizet!

Suprduprman se umně vyhnul veškerým překážkám, které se mu postavily do cesty a ani nebezpečná tornáda ho nedokázala zastavit. Jistě si to zamířil rovnou do středu toho všeho, kde už na něj čekala tajemná levitující silueta. Přízrak. Avšak Suprduprmanovi ta osoba vůbec nic neříkala. Netušil, o jak mocného soka jde a neobtěžoval se tak nasadit jakékoli diplomatické schopnosti.

„Hej!" okřikl hrdina neznámého. „Okamžitě toho nech!"

Z nebe se snesly blesky, které ho dokázaly oslabit.

„Ať už děláš cokoli," pokračoval Suprduprman, ale tuto větu už nedokončil. Blesky začaly bičovat oblohu a on tak měl problém. Veliký problém! Suprduprman se jen tak tak stihl vyhnout jednomu z nich a v tu chvíli pochopil, že tento souboj bude hodně odlišný od těch, se kterými měl zkušenost. Nechápal, jak je to možné, ale v přítomnosti těchto elektrických výbojů se jeho vrozená odolnost všemu a všem, vytratila. Suprduprman provedl několik kliček a rozhodl se, že se k neznámému pokusí dostat co nejblíže to půjde. Jedině tak ho mohl porazit. Musel být velice přesný. Nakonec se rozhodl, že ho ochromí svým ledovým dechem. To se mu v té chvíli zdálo jako nejschůdnější řešení.

Suprduprman nestihl včas zareagovat a blesk si našel svůj cíl.

Zhluboka se nadechl s cílem znehybnět ho, ale ani v sobě nestihl svou ledovou sílu probudit, když ucítil, jak ho něco knockoutovalo. Obyvatelé Města v tu chvíli přišli o hlas a krve by se v nich nedořezal. S otevřenými ústy sledovali, jak se jejich hrdina ocitá v elektrizujícím objetí a oni s tím nemohou dělat vůbec, ale vůbec nic. Několik lidí v šoku vyběhlo na ulici a mezi nimi byla i Kristýna. Slyšela, jak za ní někdo křičí, ať to nedělá. Ať neblbne a zůstane uvnitř, jenže ona zkrátka nedokázala jen tak nečinně přihlížet. Nohy ji odmítaly poslouchat. Hrdina jejich města, symbol naděje a ochrany, byl právě sestřelen z nebes. Tak moc si přála, aby mu mohla pomoci, jenže nevěděla jak. Celou dobu natáčela jeho souboj na telefon, a i nyní sledovala Suprduprmanův pád jen prostřednictvím obrazovky. Vidět tu scénu na vlastní oči by pro ni bylo příliš bolestivé.

Petr si přišel, jako kdyby uvízl uvnitř basové kytary během jakékoli písně od Metallicy. Tělem mu projela vlna nezměrného tepla a ochromující bolesti, která však trvala jen zlomeček vteřiny a byla pryč dříve, než ji jeho mozek vůbec dokázal zaregistrovat. Cítil, jak se svět kolem něj ztlumil a zpomalil. Vše utichlo a obraz se mu před očima rozostřil. Jeho hlava padla do záklonu a on v tu chvíli zapomněl úplně na všechno, dokonce i na létání. Padal. Gravitace se ho zmocnila a odmítla ho pustit. Petr padal z oblohy zpět do ozvučeného světa. Vše se seběhlo tak rychle a čas, který předtím působil jako by se zastavil, nyní vše dostihl. Petr po celém těle ucítil svrbění, jako by se střetl s tisícem jehliček. Jako by mu po těžce popálené kůži lezla kolonie mravenců.

A na jeho záchra –

Přízrak byl zmaten. Až do této chvíle vše řídil a kontroloval, přesto nyní spatřil v dálce Inženýra, aniž by o to vyloženě požádal. On se tam prostě objevil! Bez pozvání! Takové móresy se mu ani trochu nelíbily. To bylo jasné porušení pravidla č. 4, i když je pravda, že toto pravidlo hovoří o tom, že má hrdina poctít padoucha svou návštěvou, jakmile je vše připraveno a když se to vezme kolem a kolem, Inženýr hrdinou vlastně nebyl. A tak se Přízrak rozhodl, že to tedy nechá být. Stejně ho sem chtěl pozvat, takže vlastně nešlo o žádný problém. Inženýr neudělal nic, co by se nějakým způsobem vymykalo jeho plánu. Přesto by velice rád věděl, co ho sem nalákalo.

Pravdou zůstává, že Lukáš samozřejmě chtěl zůstat ve své útulné jeskyni a hleděl si svého. Jenže ta scéna venku byla tak zvláštní, že mu něco uvnitř zkrátka nedopřálo pokoje a on tak musel po bratrově odchodu zpovzdálí sledovat, kam se dění vyvine. Sám moc dobře věděl, čeho je Suprduprman schopný, takže samozřejmě neočekával žádný větší problém. A jaképak to tedy pro něj bylo překvapení, když spatřil, jak jeden z blesků popálil Petrovu kůži. Něco takového přeci nemělo být možné, tady nešlo o kůži člověka, ale mocného superhrdiny! Lukáš měl ještě v živé paměti, jak se snažil objevit limit bratrových schopností. Tehdy vyzkoušel snad všechno, jednou na něj dokonce vystřelil i ninja hvězdice. Ale krom nového sestřihu nepotkala Suprduprmana žádná jiná změna. Bylo to k vzteku, ale aspoň tu byla jakási jistota, že ublížit mu je zkrátka nemožné. A nyní byla ona jistota pryč. Mohla být snad Suprduprmanovou slabinou elektřina? Inženýr se na to raději snažil nemyslet. Svištěl vzduchem na svém spolehlivém vznášedle a pokoušel se co nejobratněji vyhýbat všem překážkám. Překvapivě mu toho v cestě moc nestálo. Tornáda zmizela, jako kdyby někdo máchl kouzelným proutkem a blesky se mu jako zázrakem vyhýbaly. Vůbec se na něj nezaměřovaly, a to ani jeden! Díky tomu měl Lukáš dostatek času, aby mohl sledovat trajektorii pádu svého bratra a přistoupit k záchrannému manévru. Pokud mu blesk dokázal ublížit, kdoví, jaké následky by na něm zanechal pád. Měl na to jen jeden pokus. Lukáš stiskl tlačítko na rukavici a modlil se, aby se strefil. Ze spodní části vznášedla vylétla síť a...

Trefil se.

...zachytila Petrův pád! Mladíkovo tělo se do ní chytilo a vzhledem k tomu, že byla síť připevněna pevným lanem k samotnému vznášedlu, tak nehrozilo, že by se Suprduprman rozmázl na zemi jako mastný flek. Lukáš si oddechl a rukou si setřel krůpěje potu z čela. Jeho klidný flegmatický zevnějšek v tu chvíli skrýval malého vyděšeného klučinu s vypoulenýma očima.

Je to za námi, oddychl si Lukáš a v duchu slavil další úspěch, jenže pak něco zaslechl.

Lidé Inženýra nenáviděli a dávali to najevo.

Slyšel, jak na něj obyvatelé města bučí a na jeho adresu pokřikují různé peprné výrazy. To byla novinka, obvykle si ho nevšímali a jen povzbuzovali Suprduprmana. A i kdyby mu tehdy náhodou nadávali, tak by mu to nevadilo, protože by si to z teoretického hlediska zasloužil. Vždyť jim chtěl změnit zmrzlinu na špenát! Jenže nyní... Inženýr se vznášel na svém kluzáku, za jehož pomoci zachránil jejich milovaného hrdinu a k uším mu doléhají jen samé nadávky? Proč? Vždyť poprvé udělal něco správného! Možná dokonce i hrdinského. A oni ho za to nenávidí? Lidé hluboko pod ním ho osočovali různými jmény a volali po tom, ať nechá Suprduprmana jít. Lukáš zatřásl hlavou. Nesmí se nechat rozhodit. I když mezi pokřikujícími lidmi byla i Kristýna. I přestože si její tvář zvětšil v brýlích a zíral na její rozhněvaný výraz plný nenávisti k jeho osobě. Nesměl si dovolit povolit. Koneckonců, tohle nebyl jeho boj, ale boj hrdiny. A protože ten toho v tuto chvíli moc nedokázal, dal si Lukáš za úkol dostat ho pryč.

„Slyšíš? Nenávidí tě," ozval se za jeho zády hluboký hlas a Inženýr na svém kluzáku překvapením lehce nadskočil. Otočil se a změřil si neznámého pohledem. Moc toho nevykoukal. Kvůli černočerné kápi nedokázal odhalit jakékoli rysy v obličeji, a i samotná figura dotyčného zůstávala záhadou. Jen ten hlas. Ten nepřirozeně hluboký hlas. Něco na něm přišlo Lukášovi známé.

„Kdo jsi?" zaváhal Lukáš.

„Říkej mi třeba Přízrak, to není důležité. Hlavní je, že jsem tvá pomoc, Inženýre," zašeptal.

„O tom pochybuji," odsekl a natáhl před sebe ruku.

Lukáš chtěl z rukavice po dotyčném vystřelit slušnou dávku nanobotů, ale něco takového Přízrak očekával. Tento tah ho nemohl vyvést z míry a Přízrak místo panického ústupu vytáhl zpoza kápě svou tužku.

Jeho technika selhala.

„Uá!" vyhrkl Lukáš a zavrávoral. Motůrky na jeho kluzáku přestaly zčistajasna fungovat a on se tak měl co nevidět zřítit k zemi.

Až na vznášedlo, až na vznášedlo, sakra práce!

Sám Přízrak v tu chvíli zpanikařil, ale Lukáš nakonec opravdu nalezl rovnováhu a jeho kluzák se stal znovu stabilním. Mladík si viditelně oddychl a opět se zadíval na svého soka. Nebo na svou pomoc? V tu chvíli nevěděl, čemu má věřit. A pak jeho pohled upoutala tužka, kterou Přízrak držel. Něčím ho k sobě lákala. Našeptávala mu, ať ji Přízraku vytrhne a odletí s ní někam hodně daleko. Lukáš si nenápadně přejel prsty po obroučce brýlí a pokusil se předmět analyzovat.

„Vše se dozvíš, až přijde čas," řekl Přízrak a pousmál se, když viděl, na co se mladíkův pohled vlastně upírá. „Zatím potřebuješ jen toto," řekl a podal mu černou knížku.

Lukáš k němu bezděčně natáhl ruku, zatímco slyšel, jak lidé dole křičí a protestují, aby byl jejich milovaný superhrdina puštěn na svobodu. Poté se však zarazil.

„Ne," řekl Lukáš nakonec. Zamítavě zavrtěl hlavou a od knihy se odtáhl. „Nic si od tebe nevezmu."

„Copak? Nevěříš mi?" zeptal se ho Přízrak tím svým děsivým hlasem a bez jediného varování se k němu přiblížil. Teprve nyní si Lukáš uvědomil, že se před ním ta osoba vznáší. A to bez jediné pomoci! Nechápal, jak je něco takového vůbec možné. Přízrak neměl žádné vybavení, které by mu let umožňovalo. Žádný jetpack, nebo jiný létající batůžek. Žádné tryskoboty a podobné pomůcky. Přízrak měl z nebe spadnout jako brambora, ale místo toho se jistě přiblížil až k Lukášovi. Chytil mladíka za límec od bundy a přitáhl si ho k sobě.

„Nevěříš mi," řekl při pohledu na Inženýrův překvapený výraz, a ještě zesílil svůj stisk. „Ale svůj názor brzy změníš," dodal takřka zlověstně a Lukáš polkl.

„Až si to přečteš, zjistíš pravdu," zašeptal mu do ucha Přízrak na rozloučenou a přiložil mu knížku na hrudník.

Přízrak zmizel a nechal knihu v Inženýrových rukách.

Lukáš několikrát zamrkal. Osoba před ním byla pryč. A to bez jediného pufnutí. Přízrak zkrátka zmizel jako pára nad hrncem a zanechal po sobě jen jednu stopu. Útlou knížku s černými deskami, kterou si Lukáš založil do vnitřní strany bundy a pak se se Suprduprmanem rozletěl zpět do své skrýše. Na rozbor literatury nebyl v tu chvíli žádný čas a Inženýr věděl, že toho má ještě hodně na práci. Stále tu byl Suprduprman, který se mu houpal v síti. A Lukáš si až moc dobře uvědomoval, že se jeho bratr po probuzení nebude chovat jako vstřícná zlatá rybka, ale spíše jako rozladěný kladivoun. A žraloci nejsou známí tím, že by plnili přáníčka.

-----------------------

Tato část je k mé menší oslavě 300 followerů, samozřejmě, že se číslo  jako na potvoru zmenšilo, než jsem to stihla publikovat, ale já vím, že jsem ten milník už měla. V tom mi věřte! XD