„Ještě aspoň třikrát, Kamile!" povzbuzoval Petr svého svěřence, který supěl pod tíhou činky.

„Už... nemůžu," zasípal zmíněný Kamil a s roztřesenýma rukama se pokusil alespoň ještě jednou zvednout činku nad hlavu. V obličeji byl celý brunátný a Petr odhadl, že už je tento zdvih nad jeho síly, takže se rozhodl, že mu činku raději odebere. Vzal ji do ruky, jako by se nechumelilo, a položil ji vedle potem zbroceného muže.

„Já to nechápu," povzdychl si Kamil, když se řádně vysípal a osvěžil. Původně si chtěl dát jen několik loků vody, ale jeho třesoucí se ruka nedokázala korigovat pohyb lahve a on tak byl nyní nejen zpocený, ale i řádně pocintaný. „Ta činka je fakt kurňa těžká," dodal, a přitom se ovládal, aby použil jakž takž slušná slova, i když si byl až moc dobře vědom, že lidé vymysleli mnohem výstižnější výrazy, které by těžkost činky vystihly mnohem lépe. „Ale ty jsi ji vzal do jedné ruky, jako by to byla jenom nějaká dětská hračka," pokračoval Kamil. „Jak?" vzdychl obdivně.

„Ále." Petr nad jeho bědováním jen mávl rukou. Vůbec si neuvědomil, že by pro něj měla ta činka být těžká. Když má pro vás téměř vše váhu motýla a sebevětší vzdálenost se dá urazit během pár vteřin, tak váš úsudek ohledně mír a vah strašně rychle zakrní.

„Ta činka musí vážit snad tunu," pokračoval v lamentování.

„To jako fakt?" zaváhal Petr a tázavě nadzvedl obočí.

„Tak není to úplně tuna," opravil se hned Kamil, když spatřil, že tomu jeho trenér snad vážně věří. „To jsem si trochu zapřeháněl. Ale určitě je to řádná tíha, to ti povím. Jen se podívej, kolik to má závaží."

Petr se ohlédl a musel uznat, že šlo o slušnou sbírku. Jeho pohled však na čince nespočinul moc dlouho.

„Ale co to," zarazil se a přešel k ohromnému prosklenému oknu. Každé fitko takové okno má. Je to atrakce pro „cool" lidi, kteří mají postavu jako z magazínu a chodí tam cvičit, aby svá těla mohli ukazovat ostatním. A to hlavně nevinným kolemjdoucím, kteří si jen chtěli v klidu sníst na ulici hamburger a necítit se přitom provinile. Nyní však před oknem nestála žádná namakaná mužatka a po páse nepobíhal ani žádný neuvěřitelný svalovec. Všichni cvičící tam jen tak stáli a zírali k obloze.

„Tak tohle bude určitě chtít Suprduprmana," řekl Kamil, když spatřil černočerné nebe, na kterém se tvořil ohromný vír.

„Za to může určitě Inženýr," prohodila jedna Wonder ne-už-tolik-Woman, ale to již Petr neslyšel. Jakmile se zmíní jméno „Inženýr", tak hned ví, kam má jít a než Kamil vůbec zjistil, že je jeho trenér pryč, byl již Petr dávno v jistém jeskynním doupěti.

***

„Nebe se zbláznilo!" vyhrkl Petr jako Suprduprman krátce po svém příletu.

„No a?" odpověděl Inženýr krmící aligátora ve vodní nádrži. „Neměl jsi sem chodit, teď jsi přišel o překvapení."

„Překvapení?!" vyhrkl Suprduprman. „Kašli na krokodýla, venku je apokalypsa!"

„Není to krokodýl, ale aligátor," opravil ho Inženýr. „Když má zavřenou tlamu, tak mu nevidíš spodní zuby, víš?"

„Ale mně je jedno, jestli je to krokodýl, aligátor, nebo jiná sviňa!"

„Nebude ti to jedno, až tě kousne do zadku," odpověděl Inženýr nevzrušeně.

„Fajn!" odsekl Suprduprman a s rukama zatnutýma v pěst bojoval s tím, aby svému bratrovi jednu neflákl. „Tak si tu krm klidně útočnou žirafu, mně je to fuk. Já jenom potřebuju vědět, jestli to tam venku je, nebo není, tvoje dílo."

Inženýr si nasadil své futuristické brýle a přešel k výlezu z jeskyně. Několikrát otočil kolečkem namontovaným na obroučce a zahleděl se směrem k víru, který byl nyní obohacen o několik velice nepěkných tornád, která se však z nějakého důvodu držela na svém místě a nikam se neřítila.

„Ne," zavrtěl hlavou po chvíli. „Tohle určitě není moje práce."

„A jsi si tím fakt jistej? Nemohlo ti tu prostě něco zmagořit?" pokračoval Suprduprman ve vyptávání a Inženýr mu na to věnoval ukřivděný pohled.

„Zmagořit? Ne, to rozhodně ne. Tohle je totiž mimo moji oblast, bratříčku," řekl Lukáš zachmuřeně.

„Aha, tak fajn. Takže je to jen nějaký přírodní hotentoc? S tím si hravě poradím," ušklíbl se Petr a chystal se jako Suprduprman nebezpečí zažehnat spoluprací levého a pravého háku, ale Lukáš před něj natáhl paži, jako by se ho snad snažil zastavit.

„To, že za to nejsem zodpovědný, ještě neznamená, že je to jen nějaký přírodní hotentoc," pokračoval Lukáš odměřeně a podal mu své brýle. „Ještě, než vyrazíš, tak se na něco podívej."

Petr se ušklíbl. Nechápal, co by mu mohlo v odletu zabránit, ale brýle si nakonec nasadil. Chtěl se Lukáše ještě zeptat, na co, že se to má vlastně podívat, ale nakonec tento dotaz nebyl nutný. Brýle se automaticky zaměřily na vír a poskytly mu detailní obrázek toho, co ho způsobilo. Nebo se o to alespoň pokusily, ale Petr jejich snahu neocenil.

„Tady se píše, že je uvnitř toho všeho nějaká organická hmota, co to má sakra znamenat?" zeptal se Petr a nechápavě přitom nakrčil nos.

„To je jednoduché, buď je za to všechno zodpovědný člověk, nebo pomatený stánek s humusem," odpověděl Lukáš zamyšleně.

„Člověk?" ušklíbl se Petr. „To je nemožné."

Moc dobře si uvědomoval, že tam nahoře by žádný obyčejný člověk nepřežil. I on sám by měl co dělat, aby tam tak dlouho vydržel.

„Pak to tedy bude ten stánek," zamumlal Lukáš s nezájmem. „Jestli je to všechno, tak já bych si tu s dovolením dokrmil svoje zvířátka."

„No, počkej!" vyhrkl Petr. „A ty se o to už jakože nebudeš zajímat?"

„O co přesně?" zaváhal Lukáš a pak se podíval ven. „Aha, jistě, my se pořád bavíme o tom venku, že?"

„No, ano? Nějaký víro-tornádo plný humusu tady ohrožuje Město. Jak na něco takovýho můžeš zapomenout?"

„Já nezapomněl, jen je mi to jedno," pokrčil rameny. „Říkal jsem ti, že to tam venku není moje expertíza."

„Ty seš neskutečnej debil."

„Díky za zhodnocení. Je to od tebe už všechno?"

„Jo," odfrkl Suprduprman. „Navíc je lepší, že do toho nejdeš, stejně nepotřebuju tvoji pomoc."

„Samozřejmě, vždyť to ty jsi ten, který zachraňuje lidi, ne? Má činnost je obvykle zaměřena spíše na druhý pól."

Petr si ho změřil pohledem, ve kterém se zračil vztek a pohrdání.

„To máš teda naprostou pravdu. Klidně si tu třeba zkejsni s tím svým krokodýlem."

„Aligátorem," opravil ho ihned.

„Fajn, tak aligátorem," procedil mezi zuby Petr a rukou si pročísl vlasy, které měly brzy čelit frontálnímu útoku nevídaných rozměrů. „Jak jsem říkal, já tě nepotřebuju."

„Rozumím."

„A zmáknu to sám," dodal Petr poněkud nejistým hlasem.

„O tom nepochybuji."

„T-tak já už teda půjdu," zamumlal nervózně.

„Nikdo tě tu nedrží."

Petr se naposledy podíval jeho směrem a pak se bez rozloučení rozletěl k místu, kde se podle všeho nacházel buď obchůdek s organickými potravinami, nebo člověk s mocí ovládat přírodní jevy. V tu chvíli ani jeden z bratrů netušil, co z toho je lepší. Hlavně Lukáši jen při pomyšlení na obchod se zdravou stravou přeběhl mráz po zádech.