Ještě utáhne jeden protivný šroubek. Ano, už jen ten jeden jediný šroubek a bude to. Inženýr se spokojeně podíval na svou kreaci. Byl to další z jeho nechvalně známých vynálezů, tentokráte šlo o masivní přístroj, který změní všechny chutě zmrzliny na jednu jedinou, a to špenátovou. Pro Inženýra neexistovalo nic horšího než chuť ledového špenátu po ránu. Přišlo mu to jako dokonale ďábelský čin, zvláště s blížícími se dny plnými tepla. Moc dobře si však uvědomoval, že potřebuje provést ještě pár testů, než to celé s velkou pompou spustí. Nechtěl se přeci ztrapnit a jen třeba proměnit všechny zmrzliny na dietní (i když i to byl slušný zločin proti přírodě).

„Co to mělo znamenat?" ozval se za jeho zády rozzuřený hlas.

Inženýr na svém vznášedle, díky kterému mohl dosáhnout až do několikametrových výšin, zavrávoral. Návštěva bratra byla nečekaná, možná ještě nečekanější než obvykle.

„Suprduprman?" zvolal s lehkým překvapením, což pro jeho ledově klidnou náturu představovalo v podstatě hysterickou scénu. „Co ty tu děláš?" dodal a podíval se na hodinky. Ano, Suprduprman tu byl rozhodně dříve, jak nezdvořilé! Zastavit ho má přeci až ve chvíli, kdy je jisté, že bude vše fungovat! To je přeci základ slušnosti!

Pravidlo č. 4: Hrdina poctí padoucha svou návštěvou teprve tehdy, když je všechno v eňo ňuňo top stavu.

Jak se však zdálo, toto pravidlo Petrovi aka Suprduprmanovi vůbec nic neříkalo.

„Dneska ne," odfrkl Petr znechuceně. Teprve nyní si Lukáš všiml, že je jeho bratr stále v civilu. Šlo to poznat dle jeho ikonických brýlí, které mu nyní seděly na nose a které byly také jedinou zábranou mezi Lukášem a jeho rozohněným pohledem.

„Žádný Suprduprman. Tohle moje ámen emo si můžeš laskavě odpustit!" pokračoval Petr vztekle.

„Myslíš... alter ego?" opravil ho Lukáš.

„Co?"

„Je to alter ego, ne ámen... Ale to je jedno," povzdychl si a věnoval se dále svému stroji.

„Hodinky, nebo holínky, to je fuk," odfrkl a sevřel ruku v pěst. „Důležitý je, že jsem ti přišel rozbít držku."

„Už teď?" řekl Lukáš a znovu se podíval na hodinky.

„Myslím to vážně!" vyhrkl Petr. „Choval jsi se tam jako hovado a Týna z toho byla dost smutná," pokračoval se stále ještě zaťatou pěstí.

„Opravdu? To jsem netušil," prohodil Lukáš s nezájmem.

„Už tě na žádnou akci nepozve," pokračoval Petr nasupeně.

„Tak to je velice mrzuté," pokračoval nevzrušeně a sklouzl se svým vznášedlem o kus níže, aby zkontroloval i další součástky na svém mocném Zmrzlinošpenátorovi.

„Musíš se jí omluvit," řekl Petr rázně a zkřížil si ruce na prsou, aby tomu dodal vážnosti.

„Musím?" odpověděl Lukáš a neubránil se úšklebku.

V tu chvíli Petrovi došla trpělivost. Mladík vzlétl a bez zaváhání proletěl skrz jeho pracně sestavený stroj. Lukáš nehnul ani brvou. Jen po chvíli tázavě nahnul hlavu na stranu, aby si mohl lépe prohlédnout díru ve tvaru superhrdinské siluety, která se v jeho zařízení objevila.

„Rozbil jsi to," konstatoval mrzutě.

„A jestli za ní nedovalíš svůj zadek, rozbiju něco dalšího," oznámil mu Petr a vytáhl z kapsy svých značkových tepláků lístek, kde byly specifikovány údaje týkající se místa a času nějakého setkání. Lukáš se ho již několikrát pokusil naučit hodiny, posílat zprávy, sdílet polohu na mapě a odlišit, která strana je levá a která pravá, ale jen ta první věc se mu nakonec podařila. Nebo alespoň to si Inženýr do této chvíle myslel. Jenže když mu Petr tak neurvale (a předčasně!) vletěl do jeho jeskynního doupěte, začínal pochybovat i o tomto semínku, o kterém doufal, že jej bratrovi zasel do hlavy.

Jak se však zdálo, Petrovi žádný z těchto „nedostatků" nevadil, v životě si opravdu vystačil s málem. Supersíla, superrychlost, laserový pohled, však víte, jen tyto běžnosti. Jako superhrdinovi mu k výkonu postačily „jen" schopnosti, které dostal do vínku a jako trenérovi ve fitku vlastně taktéž. Stačilo jen aby se v práci objevil a hned měl u sebe dav obdivovatelek a zájemci o soukromé lekce se mu jen a jen vršili.

„Tady," pobídl ho Petr a vtiskl mu papírek do ruky. „Vem si to a koukej tam naklusat včas, hubeňoure," dodal a odletěl pryč.

„Jistěže," zamumlal Lukáš a podíval se na papírek. To místo si pamatoval, šlo o stejnou kavárnu, ve které proběhlo ono prokleté jedno a půl rande. To nebyla zase až taková tragédie, horší byl čas. Samozřejmě, že mu Petr tento papírek přinesl pozdě! Lukáš zavrtěl hlavou. Měl tam být za pět minut. I kdyby se tam opravdu chtěl dostat včas, něco takového bylo nemožné. Povzdychl si a nechal si na rukavici zobrazit trasu do kavárny. Na jejím malém monitoru se objevila mapa, která tvrdila, že tam za pět minut může dorazit jen pokud to vezme vzdušnou čarou. Lukáš si upravil brýle a rozhodl se, že tento odvážný manévr podnikne. Doletí tam, a přitom bude doufat, že se při cestě nestřetne s letadlem naplněném japonskými turisty s fotoaparáty, kteří by mohli jeho krytí prozradit.

***

„Ahoj, ráda tě vidím!" vyhrkla Kristýna s nadšením, když viděla, jak mírně zadýchaný mladík rázným krokem vchází do kavárny. „Jsem překvapená, že jsi vůbec přišel. A navíc jsi tu na čas, to jsem nečekala."

„Jo, to já taky," zamumlal a posadil se naproti.

Poté na sebe chvíli jenom mlčky zírali, nebo spíše Týna na něj zírala, zatímco Lukáš znovu obdivoval architektonické provedení podniku. A pak zazněla omluva.

„Promiň," přerušila ticho jako první Týna.

„Hm?" zaváhal a poprvé se na ni pořádně podíval. Vypadala jako smutné štěně.

„Ne," zavrtěl Lukáš hlavou. „To ty promiň. Vím, že jsem nebyl moc sdílný. Měl jsem se chovat líp," zamumlal a sklopil zrak k zemi, aby se nyní mohl pro změnu pokochat kachličkami.

„Nechtěla jsem tě dostat do nepříjemné situace. Nemyslela jsem to zle, vážně!" pokračovala stále tím otravně omluvným tónem.

„Já vím," přitakal. Jejích čistých úmyslů si byl vědom, stejně tak moc dobře věděl, co bude následovat.

„Chtěla jsem ti jenom najít společnost, víš?" pokračovala v rytmu jemu tolik známé písničky. „Od Péti pořád jen slýchávám, jak trávíš veškerý svůj čas na koleji a něco programuješ. Jen se na sebe podívej," řekla dramaticky. „Jsi bledý jako stěna. Nebo upír! Chodíš ty vůbec na sluníčko?"

„Občas," pokrčil rameny.

„Občas je málo," zavrtěla hlavou. V tu chvíli působila velice maminkovsky. „Ale, no, počkat!" vyhrkla a celá se rozzářila. „Na tohle jsem úplně zapomněla," dodala a vytáhla telefon, na kterém něco naťukala. „Říkala jsem si, že ti tohle musím ukázat. Vážně mě zajímá tvůj názor."

Lukáš se váhavě nahnul přes stůl, aby se mohl na obrazovku telefonu lépe zadívat. Očekával mnohé, přesto to, co nyní viděl, způsobilo, že mu oči div nevypadly z důlků. Snažil se na sobě nedat znát znepokojení, ale šlo o velice náročný úkol vzhledem k tomu, že na videu byl zachycen jeden z jejich superhrdinsko-padoušských soubojů. Lukášovi se naskytl velice detailní pohled na Inženýra, který zrovna levitoval na svém vznášedle. Kristýna zřejmě brala svou práci velice vážně, pro tento snímek musela vyšplhat do dost slušné výšky. Video se dostalo do bodu, kdy Inženýrovi z rukavice vystřelila síť, která měla za úkol jeho bratra zpomalit, aby nestihl raketu, kterou předtím tak šikovně vystřelil. Samozřejmě, že nešlo o žádnou střelu země-vzduch. Inženýra jen rozčilovala megalomanská socha bratra stojícího na Suprduprmanském náměstí, a tak se ji rozhodl zdemolovat. Napáchané škody však neměly být o nic větší než to, co by dokázal běžný holub.

„Tak co mi k tomu řekneš?" obrátila se na něj Kristýna, když video skončilo. Lukáš se rozhodl, že se spolehne na oblíbenou taktiku svého bratra a bude hrát blbého (i když v případě Petra se to snad ani „hraním" nazývat nedá).

„Hmm," dělal, že nad něčím usilovně přemýšlí. „Já nevím," řekl nakonec a pokrčil rameny.

„Jak nevíš?" zeptala se přísným tónem a vrátila se ve videu o kousek zpět. Na tom snímku byli oba bratři krásně vidět. Hlavně Petrův obličej byl vystavený světu. Samozřejmě, že měl na sobě svůj kostým a na tváři bylo krytí nula nula prd. Lukáš se v tu chvíli opravdu modlil, aby se konverzace stočila jiným směrem. Prosím, že nepřišla na jeho identitu! Co pravidlo č. 2, zlaté pravidlo hovořící o brýlích. To přeci nyní nemůže selhat!

„Není to snad jasné?" pokračovala Týna a čím dál tím víc ho přesvědčovala, že jsou v háji.

„J-jasné?" zaváhal a polkl.

„No, ano," přikývla a znovu se podívala na obrazovku. „Tohle je přeci ideální thumbnail pro video, ne?"

„Thumbnail?" zopakoval s viditelnou úlevou. „Myslíš jako náhled? To tě zajímá? Jestli je tohle dobrý obrázek na... upoutání pozornosti?"

„No, jasně, o čem jiném si myslíš, že se tu bavíme?" zaváhala. „Jsi technik, takže se v tomhle vyznáš, ne?" zazubila se. „Tak co? Myslíš, že tenhle obrázek donutí lidi, aby si to moje video rozklikli?"

„Tohle ale není úplně moje parketa," pronesl Lukáš s lehkým úsměvem. Někdo jiný by za takové narážky jistě trhal hlavy. Vždyť technik a programátor jsou dvě naprosto odlišné věci! A to odhlížíme od toho, že ani jeden z nich nemá v popisu práce výběr obrázků do náhledů videí. Už chybělo jen to, aby ho Kristýna požádala, ať jí to videjko taky sestříhá. Taková úroveň!

„Ale řekl bych, že jde o dobrý snímek," dodal Lukáš povzbudivě.

„Hmm, tak dobře, díky," řekla a schovala telefon do kapsy. „Mimochodem, jsem vážně ráda, že jsi přišel. Už jsem si začínala myslet, že se mi vyhýbáš."

„Já? To né," zamumlal a nervózně se podrbal za uchem. „Můžu už jít? Moje vznášedlo, teda... Mám toho ještě hodně na práci," opravil se. „Tak, že bych už šel," dodal rychle. Vzpomněl si totiž, že se jeho dopravní prostředek skrývá v potemnělé uličce za kavárnou, kam sice normálně chodí jenom mývalové, ale přesto... Nerad byl od věcí Inženýra držen déle, než bylo nutné.

„Jasně, to chápu," usmála se a přešla k němu. „Na něco takového se mě ani nemusíš ptát," dodala a objala ho.

Lukáš ztuhl a vykulil oči. Opravdu se to dělo. Ruce měl svěšené podél těla a jedna jeho část křičela, ať už to konečně skončí, zatímco druhá ho nabádala, ať jí objetí opětuje. V tu chvíli se nedokázal rozhodnout, ale nakonec se jeho problém vyřešil sám.

„Takže už jste se udobřili?" zasmál se Petr, který zrovna vstoupil do podniku.

„Vypadá to tak," rozzářila se Kristýna a doběhla darovat objetí i druhému z bratrů.

Ano, vypadá to tak, pomyslel si Lukáš. Poté se s nimi rozloučil a vyrazil ven. Děkoval mocnému vesmíru, když zjistil, že jsou jeho věci přesně na tom místě, kde je nechal. Přesto se nedokázal zbavit nepříjemného pocitu, který se mu usadil v žaludku. Zvláštní pachuť zklamání a smutku. Bylo to horší než všechen špenát světa.

Suprduprman bude trpět za to, co udělal.