A tak se z posezení, které mělo být příjemným dvojitým rande (nebo alespoň tak si to Týna představovala), stala jen taková jedna a půl schůzka. Když Lukáše přestal bavit prázdný strop, začal si v hlavě pouštět úseky z minulosti. Úseky, které ho do této situace vlastně dostaly.

***

„Ha, je konec, Inženýre!" zvolal Suprduprman, když jako již po tolikáté vešel do jeho podzemní sluje. Najednou mu zazvonil telefon. Tehdy to bylo také jejich první telefonní přerušení, které kdy jejich akce zažila. „Sorry, můžu?" řekl a přiložil si telefon k uchu.

„Jen si posluž," odfrkl Lukáš a vzal ze stolu sáček s krmivem pro piraně. Aspoň bude moci udělat něco užitečného.

„Ahoj Týno! Jasně, že mám čas," začal se Petr rozplývat do telefonu. „Ne, zrovna nedělám nic důležitého."

Lukáš se zadíval na své ohromné odpočitávadlo zkázy, které před pár dny nainstaloval. V tu chvíli by bratrovi docela rád odporoval. Co by asi tak mohlo být důležitějšího než toto? S odstupem času však pochopil, že to byla špatná otázka. Měl se ptát KDO. Kdo byl v tu chvíli důležitější než on?

„Dneska to musíme odpískat dřív," řekl Petr po sáhodlouhé telefonní vykecávačce. „Mám rande, víš?" dodal a chtěl svým laserovým pohledem nechat odpočitávadlo vybuchnout.

„Whoa, laser ne!" zvolal Inženýr, kterému došlo, že pokud by to Suprduprman dokončil, vzal by s sebou ten stroj i celou jeho jeskyni.

„Pravda," přitakal Suprduprman a raději zvolil svůj ledový dech. „Měj se!" dodal, když odlétal.

To bylo poprvé, kdy se Lukáš o existenci této Týny dozvěděl a tehdy si opravdu myslel, že je se vším konec. Zamilovaní superhrdinové obvykle nemají čas na potírání zločinu. Spíše cukrkandlují a jsou samé „kotě" a „zlato" a pusa, pusa, objetí, objetí a Petr, krycí jméno Suprduprman, se nezdál být výjimkou. Lukáše tehdy ani nenapadlo, jak moc příchod Lois Laneové v TyRourovském vydání ovlivní i jeho. A přitom by mu stačila jen jako ta „holka, se kterou se bratr bavil". Nepotřeboval se s ní seznámit, nechtěl ji vidět, nebo s ní snad dokonce mluvit! Neprosil se o to a stejně tak nežádal, aby s ním promluvila ona. Přesto se s ní musel setkat. Jako náhodou na něj narazila na ulici. Kdyby ho tehdy minula, kdyby kolem něj bezeslova prošla, měl by po starostech. Kdyby se o něj nezajímala, byl by jeho život o tolik jednodušší. Jenže ona se tak nerozhodla, ne. Musela ho oslovit. Přišla k němu, když měl zrovna svou obezřetnost na bodě mrazu. Tehdy obdivoval výlohu pekárny a přemýšlel nad tím, jakým kouskem koláče si zlepší den. Poklepala ho po rameni. Stále si tu senzaci uchovával v paměti. Šlo o dvojitý ťukanec s odmlkou, nic moc výstředního. Pomalu se otočil a tam stála.

„Ahoj, ty jsi Lukáš, viď?" zeptala se.

„To ano, a?" odpověděl s jistou nezaujatostí v hlase.

„Hodně jsem toho o tobě slyšela. Já jsem Kristýna," řekla a podala mu ruku.

On na její dlaň chvíli jen bezeslova zíral a poté ji stiskl, aby dokončil onen seznamovací rituál. To byla ona. Ta femme fatale. Nebylo o tom pochyb a Lukáš v tu chvíli zažil své první, a bohužel ne poslední, rozpolcení. Na jednu stranu ji chtěl pořádně sprdnout a vynadat jí za to, jak jim svým telefonátem zkazila akci! Jenže na druhou stranu... Přišlo mu, že se na ni nemůže zlobit. Z nějakého důvodu to nešlo, její pohled byl až moc vřelý a přátelský. Nakonec se tedy rozhodl zachovat klid.

***

Když Lukáš uznal, že byl za své činy již dost vytrestán, vstal, poděkoval za pozvání a s nadějí, že z té kavárny konečně zmizí, zamířil ke dveřím.

„Počkej a co Nikola?" vyhrkla Kristýna.

„Kdo?" zaváhal a pak se podíval na dívku XY. „A, jistě, Nikola. Hezký zbytek dne i tobě," řekl, vysekl jakousi nemotornou poklonu a poté odkráčel pryč.

„Divný patron," povzdychla si Kristýna, které neuniklo, jak moc zvláštně se Lukáš celou dobu choval. Vždyť si ani neobjednal nic k jídlu nebo k pití!

„To teda," přitakalo nyní již páté kolo u vozu s krycím jménem Nikola. „Ale kafe tu mají dobrý."

„To ano," přitakala Kristýna. „Kávu tu mají dobrou."

„Není ani moc sladká, ani moc hořká," pokračovala Nikola labužnicky.

„Přesně," zasmála se Kristýna. „Řekni, je s ním všechno v pohodě?" obrátila se poté starostlivě na Petra, který se zrovna pohledem kochal svými bicepsy.

„Co? Jo, však víš, je to prostě Lukáš," pokrčil rameny.

„Jasně," zamumlala Týna, které se tato odpověď vůbec nezdála dostačující. Byla zvyklá na to, že jsou lidé v její přítomnosti rádi. Vždyť tady mluvíme o slavné TyRourarce! Jenže pak tu byl Lukáš, který se jí z nějakého důvodu vyhýbal a když už spolu byli na jednom místě, ani se na ni nepodíval. Raději zíral do stropu. Kristýna vůbec nechápala, co dělá špatně. Čím mu mohla tak vadit?

Pravdou bylo, že kdykoli se Lukáš ocitl v její přítomnosti, přišel si, jako kdyby opravdu čistil zuby tygrovi. Byl na tenkém ledě a každé slovo musel dvakrát poválet na jazyku, než ho vypustil z pusy. Každý pohled byl podroben důkladné analýze, protože jen fakt, že s ním byla v jedné místnosti způsoboval, že jeho tak moc bystrá mysl jako mávnutím kouzelného proutku otupěla. Z těchto důvodů se snažil dívce vyhýbat. Proto pobýval v těžko dostupných místech, kam za ním nikdo nemohl. Tedy krom jeho staršího bratra, který byl jako osina v zadeli. Copak nemůže jeden zamilovaný chudáček chtít „usmrtit" všechny semafory ve Městě, aniž by ho při tom někdo pořád vyrušoval? Ano, Lukáš byl zamilovaný. Jeho srdce mělo krom koláčů a plánování zákeřných pastiček ještě jednoho obyvatele. A něco takového se mu vůbec nelíbilo. V tu chvíli však netušil, že je nějaký romantický trojúhelníček jeho nejmenším problémem. Kristýnin vstup do jejich životů uvedl do pohybu věci, které nešly jen tak zastavit. Velké věci. Žádný z obyvatel Města to zatím nevěděl, ale napříč dimenzemi se nesla slova plná zášti a pomstychtivosti. Šlo o mocné přání vysloveno ještě mocnější osobou, která měla již brzy udeřit.

Suprduprman přijde o všechno.